22 Cdo 61/2025-1938
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 274/12, proti žalovanému M. T., zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, o vyklizení pozemku a o vzájemné žalobě o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 128/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2024, č. j. 11 Co 213/2023-1854, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2024, č. j. 11 Co 213/2023-1854, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, č. j. 8 C 128/2004-1770, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Zamítl vzájemnou žalobu na zřízení nezbytné cesty jako služebnosti stezky a cesty, a to k části pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY vymezenou geometrickým plánem, a to ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a parc. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. a č. e., v k. ú. XY (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2024, č. j. 11 Co 213/2023-1854, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a ve výrocích III a IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Z jeho obsahu se podává, že žalovaný napadl část rozsudku, kterou bylo rozhodováno o jeho vzájemné žalobě na zřízení nezbytné cesty. Namítl, že odůvodnění rozsudku je v rozporu s požadavky uvedenými v § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože se nevypořádal se zásadními argumenty „žalobce“ a nerespektoval pokyny, které mu byly předloženy dovolacím soudem. Dále uvedl, že se odvolací soud ani soud prvního stupně „vůbec podrobněji nezabývaly otázkou poměření nákladů nutných pro vybudování nového sjezdu a újmy, která by vznikla žalobci v případě zřízení nezbytné cesty.“ Podle žalovaného činí náklady na vybudování nového sjezdu z veřejné cesty na jeho pozemek okolo 400 tisíc Kč; navíc zmínil potřebu naplnění požadavků stavebního práva či odstranění vzrostlé zeleně na zahradě. Při zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalobce – z nichž jeden sám nevyužívá, historicky patřil předchůdcům žalovaného a má výměru 8 m2 – by přitom vznikla jen zanedbatelná újma spočívající v povinnosti žalobce strpět občasný průjezd autem. Vzhledem k tomu, že soudy nezkoumaly míru zatížení pozemků žalobce, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Úvahy soudů založené na majetkových poměrech žalovaného považuje za zjevně nepřiměřené. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že pokud jsou náklady na zřízení přístupu (vybudování komunikace z veřejné cesty) vysoké, nebude možné je po vlastníkovi stavby spravedlivě požadovat. Újma způsobená žalovanému přitom mnohonásobně převyšuje újmu, která by byla způsobena žalobci. Přístup přes pozemek žalobce není pohodlnější, ale jediný reálně možný. Budování vjezdu přes pozemek žalovaného je nákladné a náklady nebyly porovnány s újmou žalobce zatížením jeho pozemku. Navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a následně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu.
4. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Dovolací soud předesílá, že dovolání je z formálního hlediska na hraně projednatelnosti. Ačkoliv má dovolání sloužit k řešení zobecnitelných a zobecňujících právních otázek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 14/2024), jsou vymezené dovolací otázky založeny na zdůraznění individuálních okolností daného případu. V dovolání proto chybí vymezení takové zobecnitelné otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat a jejíž zodpovězení by sloužilo ke sjednocování rozhodovací praxe. Otázky jsou navíc neurčité; není patrné, o jaké argumenty „žalobce“ má jít, ani jaké pokyny dovolacího soudu neměly být odvolacím soudem respektovány, neboť v této věci dovolací soud žádné kasační rozhodnutí nevydával.
9. Pro další posouzení přípustnosti dovolání má význam, že odvolací soud zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zřízení nebytné cesty ze dvou důvodů: 1) žalovaný má možnost dostatečného spojení svých nemovitostí s veřejnou cestou vybudováním sjezdu z komunikace č. XY na svoje pozemky parc. č. XY a XY (bod 28 napadeného rozhodnutí), 2) žalovaný má i nadále příjezd ke svým nemovitostem zajištěn po účelové komunikaci na pozemcích parc. č. XY (ve vlastnictví žalobce) a parc. č. XY (ve vlastnictví obce XY), která je jako veřejně přístupná účelová komunikace vedena v pasportu místních komunikací a kterou k příjezdu dlouhodobě dosud užívá, neboť došlo ke zrušení rozhodnutí o tom, že na pozemku žalobce parc. č. XY o účelovou komunikaci nešlo (bod 29 napadeného rozhodnutí).
10. Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury ve směru, že v případě, v němž odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
11. Protože žalovaný v dovolání zpochybňuje pouze první důvod, pro který odvolací soud jeho vzájemnou žalobu zamítl, a druhý důvod, který by samostatně pro zamítnutí žaloby zcela postačil, nenapadl, nemůže být jeho dovolání přípustným. I kdyby totiž odvolací soud nesprávně posoudil první – žalovaným rozporovaný – důvod, v dovolacím řízení obstojí nenapadený druhý důvod, který je pro nevyhovění žalobě dostačující.
12. Zcela nad rámec pak dovolací soud uvádí, že se odvolací soud od judikatury odkazované žalovaným neodchýlil a jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné (už proto, že je žalovaný schopen vymezit proti závěrům odvolacího soudu věcné námitky) ani zjevně nepřiměřené.
13. Sumarizaci judikatury rozhodné pro posouzení dané věci provedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2980/2021, kde uvedl: Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty, avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je nezbytné dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně.
Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.]. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, jenž byl publikován pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že ´věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku´ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, jenž byl publikován pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015). Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů zpochybní jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
14. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že při úvaze o povolení nezbytné cesty musí soud posuzovat možnost zajištění dostatečného spojení nemovité věci s veřejnou cestou i s ohledem na přiměřenost nákladů nutných k vybudování takového spojení a zda lze po žadateli o nezbytnou cestu spravedlivě požadovat vynaložení takových nákladů. K tomu je nezbytné také zjištění majetkových poměrů žadatele o nezbytnou cestu, které se do této úvahy nepochybně mohou promítnout.
15. Odvolací soud uvedl, že nejsou splněny podmínky ke zřízení nezbytné cesty jako služebnosti, protože žalovaný má možnost dostatečného spojení svých nemovitostí s veřejnou cestou vybudováním sjezdu z komunikace č. XY na své pozemky parc. č. XY a XY. Zřízení nového přístupu k nemovitostem (vybudování sjezdu z komunikace na jeho pozemky) žalovaného si vyžádá náklady podle znaleckého posudku ve výši 156 295 Kč, jde však jen o soukromý majetkový zájem žalovaného, který nelze uspokojit na úkor žalobce zřízením nezbytné cesty, která by pro žalovaného byla pohodlnější, resp. výhodnější ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. Vynaložení těchto nákladů lze po žalovaném spravedlivě požadovat, neboť nejsou v extrémním nepoměru k míře zatížení žalobcových pozemků, jakož i s ohledem na nadstandardní majetkové poměry žalovaného, které v bodě 28 odůvodnění odvolací soud také podrobně popsal.
16. Základní výtka dovolatele, že soudy neposuzovaly újmu žalobce, která je podle názoru žalovaného zanedbatelná, má-li dojít k zatížení pozemku žalobce o výměře 8 m?, není důvodná. Jak vyplývá z obsahu dovolání (zejména bod 7), žalovaný tuto výtku vztahuje výhradně k pozemku č. XY, přehlíží však, že se vzájemnou žalobou domáhá povolení nezbytné cesty také přes celý rozsáhlý pozemek parc. č. XY a část pozemku parc. č. XY. Je obecně známou skutečností, že zatížení pozemku služebností v podobě práva nezbytné cesty zahrnující i právo průjezdu motorovými vozidly je skutečností mající vliv na obvyklou cenu a představuje právní závadu, v této podobě prakticky na dobu neurčitou, která sama o sobě již představuje újmu vlastníka pozemku.
17. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tak kontextově patrné, že se odvolací soud náklady na pořízení přístupu z veřejné cesty na pozemky žalovaného zabýval a porovnal je s možnou újmou žalobce způsobenou zatížením jeho pozemků služebností (nezbytnou cestou), resp. posoudil, zda vynaložení nákladů žalovaným na zřízení nového přístupu po něm lze spravedlivě požadovat. Tím naplnil požadavky judikatury, na jejíž závěry žalovaný odkazuje v dovolání (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 a další v dovolání citovaná rozhodnutí). I když konečná úvaha v daném směru mohla být v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyjádřena ještě podrobněji, v řešené věci nicméně nevyplynuly žádné okolnosti, z nichž by plynulo, že by náklady na vybudování napojení na veřejnou cestu mnohonásobně převyšovaly újmu způsobenou žalobci zřízením práva cesty, resp. že by tyto náklady nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat. Náklady na zřízení nového přístupu z veřejné cesty na pozemek žalovaného sice byly zjištěny ve výši 156 295 Kč, na druhé straně však je třeba zohlednit i ochranu vlastnického práva žalobce; to by bylo značně omezeno, došlo-li by k zatížení jeho pozemků služebností cesty na časově neomezenou dobu. Na tom nic nemění žalovaným namítaná okolnost, že žalobce pozemek parc. č. XY sám nevyužívá (k tomu se odvolací soud vyjádřil v bodě 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tam také odvolací soud zdůraznil, že žalovaný ani tento pozemek nezbytně nepotřebuje k řádnému užívání svých nemovitostí, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že poté, co odstranil verandu a původní schody, které nahradil provizorními dřevěnými, má na svém pozemku parc. č. XY dostatek místa, a pokud přemístí provizorní schody, může zajet automobilem do garáže, aniž by musel jet po pozemku parc. č. XY. Pro úplnost lze poukázat i na to, že se nezbytná cesta zřizuje za úplatu, jejíž výše (cena za služebnost cesty na neomezenou dobu) by se nákladům na zřízení vlastního přístupu žalovaného na veřejnou cestu, jak je zjistily soudy, minimálně alespoň zčásti blížila.
18. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
19. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. 21. Pokud pak jde o zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 28 000 Kč, žalovaný by měl mít podle § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nárok na vrácení přeplatku ve výši poloviny vybraného soudního poplatku za dovolání, neboť dovoláním nenapadl výrok o vyklizení pozemku, nýbrž jen o zřízení nezbytné cesty (zároveň jsou pozemky, přes které měla podle návrhu cesta vést, vedeny na jednom listu vlastnictví); jeho správná výše proto činí 14 000 Kč (k tomu srovnej položku č. 23 bod 1 písm. b), d) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu