22 Cdo 804/2025-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně AZ WOOD, a.s., IČO 60917695, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Hrnčíře 2, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí 3125/11, proti žalovaným: 1) P. B., 2) F. B. a 3) P. B., všem zastoupeným JUDr. Radkem Reschem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, o strpění užívání komunikace a povolení nezbytné cesty, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2024, č. j. 19 Co 92/2024-625,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných 4 925 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Resche.
1. Žalobkyně se domáhala negatorní žalobou ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k tělesu tvořícímu účelovou komunikaci a ležícímu na pozemcích ve vlastnictví žalovaných. Tvrdila, že žalovaní do jejího práva užívat tuto komunikaci z titulu jejího vlastnictví neoprávněně zasahují; pro případ, že by žaloba byla zamítnuta, žádala povolení nezbytné cesty k nemovitostem v jejím vlastnictví. Tvrdila, že vlastnictví sporného tělesa (stavby komunikace) nabyla v roce 2009 spolu s dalšími nemovitostmi na základě kupní smlouvy od společnosti PLOMA, a.s., od části této smlouvy (ohledně některých pozemků) odstoupila. V odstoupení od smlouvy nebylo zmíněno příslušenství, které měla tvořit mj. i sporná stavba komunikace, žalobkyně tak zůstala jeho vlastnicí.
2. Žalovaní vlastnictví žalobkyně a také existenci tělesa komunikace jako způsobilého předmětu vlastnického práva popírali.
3. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 30 C 104/2018–604, zamítl žalobu, že žalovaní jsou povinni se společně a nerozdílně zdržet rušení práva žalobkyně na užívání komunikace nacházející se na pozemcích parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, vymezené na geometrickém plánu ze dne 1. 2. 2022, vypracovaném Ing. Petrem Rovným, IČO 46898964, č. plánu 3504-28/2022, který je přílohou tohoto rozsudku (výrok I), zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty po pozemcích parc. č. XY a XY v katastrálním území XY v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu ze dne 1. 2. 2022, vypracovaném Ing. Petrem Rovným, IČO 46898964, č. plánu 3504-28/2022, který je přílohou tohoto rozsudku, ve prospěch budov bez č. p./č. e., stojících na pozemku p. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze odstoupit od koupě pozemku a současně tvrdit, že toto odstoupení se netýkalo součástí a příslušenství na tomto pozemku se nacházejících; příslušenství a součásti nebyly ani ve smlouvě řádně vymezeny. Měl rovněž za to, že účelová komunikace nemůže být samostatným předmětem vlastnického práva, jde jen o součást pozemku.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 19 Co 92/2024-625, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I, II, a IV potvrdil (výrok I), změnil nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
6. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že účelová komunikace je vždy součástí pozemku, představuje ztvárnění nebo zpracování jeho povrchu, není proto stavbou (věcí) v občanskoprávním smyslu, a rozdílné proto nemohou být ani občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku. Odvolací soud také podrobně vysvětlil, z jakých důvodů považuje argumentaci žalobkyně za zcela účelovou, dodatečně vymyšlenou konstrukci, uplatněnou s cílem umenšit restituční nároky žalovaných, a tedy v rozporu s dobrými mravy.
Z obsahu kupní smlouvy, její přílohy a dodatku a z následného chování smluvních stran (zřízení věcného břemene průchodu a průjezdu zatěžujícího i pozemek, na kterém je sporná komunikace umístěna, bezprostředně po odstoupení od smlouvy) dále dovodil, že předmětnou plochu nepovažovaly smluvní strany za samostatnou věc v právním smyslu a že v žádné z listin (kupní smlouva, její dodatek a odstoupení od smlouvy) není vůbec vyjádřena vůle považovat dané těleso komunikace za příslušenství. Dodal, že jako příslušenství by musela mít komunikace povahu samostatné věci a musela by být ve smlouvě a dalších listinách konkrétně vymezena a přesně identifikována, což nebyla.
Žalobkyně se tak nemůže dovolávat ochrany, která přísluší vlastníku, neboť vlastníkem vnitřní účelové komunikace není. Shodně se soudem prvního stupně neshledal ani podmínky pro povolení nezbytné cesty.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, kterým rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Právní otázku, zda účelová komunikace může být předmětem samostatného vlastnictví odlišného od vlastnictví pozemku, vyřešil podle jejího názoru odvolací soud odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2690/2020, 28 Cdo 781/2024 a 22 Cdo 4096/2017). Popisuje vývoj judikatury k této otázce a poukazuje na to, že v aktuální rozhodovací praxi je možnost existence místní a účelové komunikace jako samostatné věci připuštěna.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za překvapivé, neboť k závěru o účelovosti postupu žalobkyně, kterým odvolací soud poprvé argumentoval až v písemném odůvodnění rozsudku, se žalobkyně neměla možnost jakkoli vyjádřit. Uvádí, že tento postup je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti vyplývající z konstantní judikatury (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1539/2024, 33 Cdo 48/2024 a 21 Cdo 1761/2023 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, IV. ÚS 986/15 a IV. ÚS 1247/20).
10. Za nesprávné považuje také právní posouzení vlivu „netvrzení vlastnického práva v žalobě na existenci vlastnického práva“ a otázky způsobů zániku vlastnického práva. Uvádí, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemůže být vlastníkem tělesa komunikace, neboť vlastnictví netvrdila už v podané žalobě. Z domnělé účelovosti postupu žalobkyně tak zřejmě dovozuje zánik vlastnictví, což vede k porušení čl. 11 Listiny.
11. Odvolacímu soudu vytýká také extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy v otázce úmyslného poškozování restituentů a rozporu s dobrými mravy a v otázce skutkového závěru o vrácení vlastnictví tělesa komunikace. Popisuje důvody, pro které považuje svůj postup v roce 2009 za zcela logický, a má za to, že provedené důkazy jsou s jejím vysvětlením zcela v souladu. Snaha o poškozování restituentů ani rozpor s dobrými mravy tak nelze z provedených důkazů dovodit (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 a IV. ÚS 985/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1617/2023, 33 Cdo 2279/2022 nebo 21 Cdo 1313/2020).
12. Za další dovolací důvod označila dovolatelka právní posouzení problematiky převodu příslušenství věci v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud potvrdil základní argumentaci soudu prvního stupně, že „je pojmově vyloučeno, aby se odstoupení od části kupní smlouvy netýkalo součástí a příslušenství“. V kupní smlouvě bylo uvedeno více pozemků a budov, částečné odstoupení se týkalo jen některých z pozemků, část pozemků a všechny budovy zůstaly ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně ani nikdy netvrdila, že by těleso komunikace bylo součástí nebo příslušenstvím právě pozemku parc. č. XY, jak se chybně domnívá soud prvního stupně. Prvoinstanční soud ani otázku, zda těleso komunikace tvoří součást nebo příslušenství pozemku, neřešil. Uvedla, že je jednoznačné, že komunikace nemůže být součástí některého z pozemků, neboť se nachází na více pozemcích ve vlastnictví více vlastníků a komunikace byla vybudována, aby sloužila k příjezdu do areálu dřívějšího odbytového skladu, tedy na celou řadu dalších pozemků. Podle judikatury (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98) se součást věci vztahuje vždy k jedné věci a nikoli k více věcem. Navíc součást věci přechází vždy na nabyvatele věci hlavní, což by při existenci více hlavních věcí nebylo možné (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4505/2018, 22 Cdo 1432/2002 a 22 Cdo 4248/2007).
13. K příslušenství věci dodává, že jde o věc samostatně převoditelnou (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1248/96) a k převodu dochází, jen je-li v listině o převodu výslovně zmíněno (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, 32 Odo 454/2004 a 3 Cdon 1248/96). V kupní smlouvě bylo příslušenství výslovně uvedeno, v odstoupení nikoli. Není tedy podstatné, ke které věci hlavní těleso komunikace náleží.
14. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
15. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudky soudů obou stupňů, odkazují na svá dřívější podání ve věci a kritizují postup žalobkyně. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
16. Dovolání není přípustné.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, že v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
20. Nejvyšší soud rovněž již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Důvody pro nevyhovění požadavku na povolení nezbytné cesty dovolatelka v dovolání nezpochybňuje, zaměřuje se na zamítnutí primárního žalobního petitu. Odvolací soud založil své rozhodnutí o potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti zdržet se rušení práva žalobkyně na užívání komunikace na více důvodech. Dovodil, že žalobkyni nelze poskytnout ochranu podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť 1) účelová komunikace je vždy součástí pozemku, a žalobkyně tak nemůže být vlastníkem účelové komunikace umístěné na pozemku jiného vlastníka, 2) právní konstrukce, na základě které dovozuje žalobkyně své vlastnické právo, je účelovým jednáním v rozporu s dobrými mravy, 3) v kupní smlouvě není těleso komunikace dostatečně specifikováno a kupní smlouva nevyjadřuje vůli smluvních stran k převodu tělesa komunikace jako samostatné věci, žalobkyně se tak na základě této smlouvy vlastníkem tělesa komunikace jako samostatné věci nestala.
22. Závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně nestala vlastnicí tělesa komunikace jako samostatné věci, neboť to nebylo v listinách (včetně kupní smlouvy) dostatečně specifikováno a v kupní smlouvě nebyla vyjádřena vůle převést těleso komunikace jako samostatnou věc, žalobkyně dovoláním nenapadá. Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani otázka, zda účelová komunikace může být předmětem samostatného vlastnictví odlišného od vlastnictví pozemku, námitka překvapivosti závěru o rozporu právní argumentace žalobkyně s dobrými mravy, nebo otázka samostatné převoditelnosti příslušenství věci. I kdyby totiž uvedené otázky byly odvolacím soudem posouzeny nesprávně, nemohl by dovolací soud napadené rozhodnutí zrušit. Posouzením uvedených právních otázek se proto dovolací soud nezabýval.
23. Na řešení otázky zániku vlastnictví z důvodu účelového postupu žalobkyně, která netvrdila své vlastnictví už v podané žalobě, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o tom, že žalobkyně vlastnicí sporného tělesa komunikace sice byla (i po částečném odstoupení od smlouvy), vlastnictví však z důvodu účelového postupu v řízení pozbyla, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se vlastnicí tělesa komunikace jako samostatné věci nikdy nestala. Na vývoj právní argumentace žalobkyně odvolací soud poukazoval jen v souvislosti se závěrem o účelovosti jejího postupu v řízení a při posouzení vůle smluvních stran.
24. Dovolací soud dodává, že pokud žalobkyně při zpochybnění právního posouzení samostatné převoditelnosti příslušenství uvádí, že v kupní smlouvě bylo příslušenství výslovně uvedeno a v odstoupení nikoli, pak přehlíží, že odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze závěru, že sporné těleso komunikace nebylo v kupní smlouvě dostatečně specifikováno a z označení součástí a příslušenství nebylo zřejmé, o jaké součásti a příslušenství se jedná, neboť v areálu bylo více zpevněných ploch.
25. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 26. Dovolání není přípustné, dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 24. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu