30 Cdo 1539/2024-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. A. Q., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 140/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 12 Co 12/2024-99, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, která mu jako řidiči společnosti Uber měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1695191/2016 ODA-TAX a následného soudního řízení správního ve věci přestupku. Řízení bylo zahájeno kontrolou dne 22. 9. 2016 a bylo skončeno právní mocí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 24. 2. 2022. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění u žalované dne 15. 3. 2022, od žalované obdržel vyjádření ze dne 30. 8. 2022, v němž žalovaná konstatovala porušení práva a omluvila se za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 C 140/2022-56, uložil žalované zaplatit žalobci částku 28 627 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 627 Kč ve výši 15 % ročně od 16. 9. 2022 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 28 627 Kč od 16. 5. 2022 do 15. 9. 2022 a částku 171 373 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 171 373 Kč od 16. 5. 2022 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 18 456 Kč k rukám advokáta (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 28 627 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 627 Kč ve výši 15 % ročně od 16. 9. 2022 do zaplacení zamítl, a potvrdil jej v zamítavém výroku II o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 1 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, tedy v meritu věci, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka celkové délky posuzovaného řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v bodě 53 napadeného rozsudku uzavřel, že za situace využití postupu podle § 35c odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, došlo k zahájení posuzovaného řízení již provedenou kontrolou dne 22. 9. 2016 a řízení bylo skončeno dnem 24. 2. 2022 (srov. žalobcem v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, bod 61, a ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3037/2023, bod 37). Zpochybňuje-li žalobce schopnosti soudce zpravodaje odvolacího soudu řídit se judikaturou Nejvyššího soudu na straně 4 dovolání, je třeba uvést, že argumentace žalobce se zcela míjí s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu v této věci (viz bod 52 a 53 napadeného rozsudku).
6. S ohledem na skutečnost, že se odvolací soud při řešení otázky celkové délky řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani námitka, že napadené rozhodnutí je v otázce celkové délky řízení protiústavní, neboť „extrémním způsobem popírá konstantní judikaturu dovolacího soudu“ (viz str. 9, bod VI dovolání žalobce ze dne 5. 3. 2024). Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od žalobcem citované relevantní judikatury, nejsou případné ani navazující odkazy žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu ohledně jejího nezohlednění a porušení ústavně chráněných práv žalobce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17).
7. Ani otázka vážnosti projevu vůle žalované při poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jejím prostřednictvím žalobce nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá výklad projevu vůle žalované při poskytnutí konstatování porušení práva provedený odvolacím soudem, což představuje nepřípustný dovolací důvod. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, nebo dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021).
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka obsahových náležitostí konstatování porušení práva, neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytla žalobci již žalovaná v dopise v rámci předběžného projednání nároku, ačkoli do něj nezahrnula i kontrolu předcházející zahájení průtažného správního řízení za situace, kdy je konstatování vztaženo výslovně i k soudnímu řízení správnímu navazujícímu na průtažné správní řízení a z obsahu konstatování vyplývá, k porušení jakého práva žalobce nepřiměřenou délkou průtažného řízení došlo (srov. rozsudek Nejvyššího ze dne 22.
6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, bod 18, nebo ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, na který odkazuje žalobce v dovolání, a ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva vztažené toliko ke správnímu řízení, a nikoliv již k navazujícímu a společně posuzovanému řízení před správním soudem, je nedostatečné). Jak již uvedl Nejvyšší soud v bodě 5 tohoto usnesení, ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, dospěl k závěru, že výjimečně lze vznik nejistoty poškozeného dovodit i v době před zahájením správního řízení, a to v případě zaplacení kauce vyměřené v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím správním řízením.
V posuzované věci dle skutkových zjištění soudů pak taková situace nastala, za počátek stavu nejistoty žalobce ve vztahu k posuzovanému řízení je tudíž třeba považovat den složení kauce (22. 9. 2016), což odvolací soud učinil. S ohledem na závěr odvolacího soudu o přiměřené formě zadostiučinění (tj. již poskytnutého konstatování porušení práva) pak konkrétní délka řízení pro jeho rozhodnutí další roli nehrála (neboť nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích, při kterém je třeba základní částku zadostiučinění z konkrétní délky řízení vypočítat).
Ani při řešení této otázky se tedy odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3642/2023, bod 15).
9. Dovolací námitka, že závěr odvolacího soudu o úhradě částky 21 000 Kč třetí osobou nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelnosti či překvapivosti rozhodnutí, jestliže věc posoudil zčásti odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila v podaném odvolání a na základě které dospěl k závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce a na základě tohoto závěru jako adekvátní zadostiučinění shledal konstataci porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod č. 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, což není tento případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
11. Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit námitka žalobce o nedostatku poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť ani v této otázce procesního práva se odvolací soud od judikatury soudu dovolacího neodchýlil. Jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu zjištěného skutkového stavu nezakládá bez dalšího poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).
12. Jestliže konečně žalobce v dovolání namítá, že přípisy UniCredit Bank jsou nezákonně získanými dokumenty v řízení vedeném u odvolacího soudu, ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že tyto listiny, které byly soudu předloženy jedním z účastníků řízení, nejsou nezákonnými důkazy, jejich obsah se nedotýká skutečností, ohledně kterých by byl advokát vázán mlčenlivostí [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3305/2023, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že soud si v civilním řízení může dle § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé bez dalšího vyžádat od peněžního ústavu jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta, jenž zastupuje některého z účastníků sporu, a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici, a že takto získaný důkazní prostředek může využít i v souvisejícím řízení].
13. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu