22 Cdo 826/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v
Hradci Králové, Palackého 359, proti žalovaným 1) R. Č., 2) D. K., 3) Mgr. I.
S., 4) Ing. D. Š., 5) H. H., a 6) Z. J., všech zastoupených JUDr. Ivanem
Salačem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřická 46, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11
C 185/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 24 Co 471/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení
ve výši 2 780,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaných JUDr. Ivana Salače.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud I. stupně“) svým rozsudkem ze dne
3. června 2013, č. j. 11 C 185/2012-109, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se
žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to pozemkové parcely č.
43/115 a pozemkové parcely č. 65/73, vše v katastrálním území S., obec N.,
zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 868 u Katastrálního
úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové (dále též
jen „předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. rozhodl, že je žalobce povinen
zaplatit žalovaným rovným dílem v plném rozsahu náhradu nákladů řízení ve výši
30 869,- Kč k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 24 Co 471/2013-183, rozsudek soudu I.
stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit
rovným dílem všem žalovaným k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení
ve výši 32 399,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), neboť
dle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Podle žalobce odvolací soud nesprávně aplikoval institut
vydržení vlastnického práva, neboť v řízení bylo prokázáno, že po vydání
správního rozhodnutí podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“), od
něhož žalovaní, resp. právní předchůdci, odvozují své vlastnické právo a dobrou
víru, byly žalobcem opakovaně činěny kroky, kterými žalobce poukazoval na
nesprávnost a nezákonnost správního rozhodnutí, které je podle judikatury
Nejvyššího soudu nicotné, a tehdy dostupnými prostředky se domáhal změny stavu
navozeného správním rozhodnutím. Předchůdcům žalovaných bylo stanovisko žalobce
známo, neboť se účastnili se projednání věci před správním orgánem přímo či
prostřednictvím zástupce. Žalobce se v dovolání dále vyhraňuje vůči jednotlivým
bodům rozhodnutí nižších soudů a konkrétně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
zrušil obě rozhodnutí nižších soudů. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání považují rozhodnutí nižších soudů ve
všech směrech za správné a podané dovolání za zcela nedůvodné. Upozorňují, že
žalobce svá veškerá tvrzení, argumenty a důkazní návrhy již neúspěšně uplatnil
v řízení před nižšími soudy, které se s nimi v plném rozsahu vypořádaly. Žalovaní dále polemizují s jednotlivými body dovolání a v závěru navrhují, aby
Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto
datem také bylo o nároku žalobců odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval
dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8.
října 2013,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013. Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Nedostatek zákonem požadovaných náležitostí dovolání spočívá již v tom,
že dovolatel nevymezil v souladu se shora uvedenou judikaturou, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí sice, že nalézací soudy se
odchýlily do „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, není však zřejmé, v
rozporu s jakou konkrétní rozhodovací praxí rozhodnutí nalézacích soudů má být.
Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěrem
nalézacích soudů, že v daném případě byly splněny podmínky pro nabytí
vlastnického práva vydržením. Dovolací námitky, které k tomu uplatňují, však
přípustnost dovolání nezakládají.
V první řadě dovolatel namítá, že žalovaní odvozují svou dobrou víru od
nicotného správního rozhodnutí.
V posuzovaném případě právní předchůdci žalovaných nabyli pozemky v restitučním
řízení na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. ledna 1994, č. j. PÚ
603-602-281-158-148-41-2357-136/99/94 Bá postupem podle zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen
„zákon o půdě“). Pozemkový úřad opřel své rozhodnutí mimo jiné i o ustanovení §
32 odst. 3 zákona o půdě, které bylo s účinností k 15. srpnu 1995 zrušeno, a to
nálezem Ústavního soudu ze dne 14. června 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95,
zveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 166/1995 Sb.). Derogační účinky § 32 odst.
3 zákona o půdě nastaly podle zmíněného nálezu Ústavního soudu okamžikem
zveřejnění nálezu ve Sbírce zákonů a působí do budoucna. Na uvedené pamatuje i
§ 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle kterého „ostatní
pravomocná rozhodnutí [tím je myšleno každé jiné rozhodnutí než rozsudek v
trestním řízení] vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen,
zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze
vykonávat.“ Podle odst. 3 tohoto ustanovení potom platí, že „ustanovení
odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů,
popřípadě některá jejich ustanovení.“ V podrobnostech k problematice
derogačních účinků nálezu Ústavního soudu lze odkázat například na nález
Ústavního soudu ze dne 3. června 1998, sp. zn. Pl. ÚS 24/97, na usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96 (uveřejněné na
webových stránkách nalus.usoud.cz), nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, uveřejněném pod C 6025 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
Z uvedeného výkladu je zřejmé, že se dovolatel mýlí v tom, že by rozhodnutí
pozemkového úřadu bylo nicotné. K tomu dovolací soud dodává, že ve věci
neuplatní ani žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna
2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011 (uveřejněný pod C 11 184 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Jednak tento rozsudek nikterak
neřeší otázku vydržení vlastnického práva, nýbrž se zabývá pouze otázkou nabytí
vlastnického práva na základě nicotného rozhodnutí, jednak vychází z jiného
skutkového stavu. Rozdíl ve skutkovém stavu spočívá v tom, že v uvedeném
rozsudku bylo vydáno rozhodnutí pozemkového úřadu až po derogačním nálezu
Ústavního soudu.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že i kdyby nalézací soudy dospěly k
závěru, že rozhodnutí je skutečně nicotné, neznamenalo by to ještě, že by
žalovaní, případně jejich právní předchůdci nemohli vlastnické právo k
předmětným nemovitostem vydržet. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž
vyplývá, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod,
nýbrž postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o
to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001,
č. 8, str. 270, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, uveřejněný v
časopise Ad Notam, 2001, č. 4, str. 89, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním
důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní
úkon, jímž se vlastnické právo převádí na jiného vlastníka, např. smlouva
kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006,
uveřejněný na webových stránkách www.nsoud.cz).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal
Nejvyšší soud právní názor např. již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp.
zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001,
pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na
rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy
třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo
právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že
mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068). K těmto
závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení
ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května
2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47,
pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost
orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či
soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení
stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost,
je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno,
podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip
konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z
normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry
působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana,
v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu
veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní
orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité
skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto
skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že
tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.
Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp.
zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v
projednávané věci, kdy Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou
víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních
hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní
orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité
skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou
víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný
státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního
orgánu neměl.
Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění
podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v
usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26.
února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp.
zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz.
V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že i s
přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy
věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci;
i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž
byla držba uchopena a vykonávána.
V rozsudku ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, uveřejněném na
www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že spoléhají-li osoby, jichž se
aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku vlastnických a majetkových
práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu a rozhodovací činnosti
státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve vlastnických a
majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a důsledky s tím
spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů aplikace práva.
Rozhodnutí správního orgánu – pozemkového úřadu - v dané věci tak mohlo být
právním titulem, o který žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, opírali svou
dobrou víru, a to tím spíše, že na jeho základě byli právní předchůdci
žalovaných zapsáni jako podíloví spoluvlastníci do katastru nemovitostí právě
na místo žalobce 5. října 1999. Na základě rozhodnutí pozemkového úřadu se také
chopili držby předmětných nemovitostí, které užívali a vykonávali k nim
vlastnická práva. Potud tedy jejich dobrá víra byla dána.
Dovolatel dále namítal nutnost posouzení, zda-li žalovaní „disponují dobrou
vírou“, když žalobce opakovaně rozporoval vlastnické právo žalovaných. Touto
výhradou však dovolatel nezpochybňuje samotnou dobrou víru, ale její
nepřetržité trvání po zákonnou dobu nutnou k vydržení vlastnického práva. Byť
ani v této souvislosti nevymezuje, v čem při posouzení této otázky spatřuje
přípustnost dovolání, pro úplnost dovolací soud dodává, že ani zde nalézacím
soudům nelze vytknout žádné pochybení.
Tato část dovolacích námitek směřuje k tomu, že zákonnost rozhodnutí
pozemkového úřadu z roku 1994 zpochybnil žalobce v souvislosti s požadavkem na
přezkum tohoto rozhodnutí, o němž rozhodovalo Ministerstvo zemědělství –
ústřední pozemkový úřad sdělením ze dne 13. července 2001.
Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi,
které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří
anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, či na rozsudek ze dne 7.
května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod C 1176 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Nalézací soudy v této souvislosti vyšly ze skutkových zjištění, která v
dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, že v rámci jednání u pozemkového úřadu v
roce 2001 žalobce uplatnil toliko tu argumentaci, se kterou se v jeho
neprospěch výslovně vypořádal pozemkový úřad již ve svém rozhodnutí ze dne 27.
ledna 1994, na které odkázalo i Ministerstvo zemědělství ve svém přípisu ze dne
13. července 2001 v rámci přezkumného řízení. Z tohoto důvodu tak k pozbytí
dobré víry na straně právních předchůdců žalovaných nemohlo dojít.
Dovolací soud nadto poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod 50/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud vysvětil, že podá-li vlastník
žalobu o vyklizení nemovitosti proti oprávněnému držiteli, dochází dnem
zahájení řízení ke stavení běhu vydržecí doby jen za předpokladu, že žalobě
bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím. Uvedený závěr byl odrazem
argumentace, podle které pravomocné zamítnutí vindikační žaloby (respektive
pravomocné zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy) má stejný
důsledek, jako kdyby ke stavení běhu vydržecí doby vůbec nedošlo. Oprávněný
držitel, jenž svou držbu obhájil v soudním sporu o vydání věci (respektive ve
sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou věc nabyl do svého
vlastnictví) tím, že žaloba vůči němu byla pravomocně zamítnuta, se totiž již z
povahy věci nemůže ocitnout v horším postavení, než v jakém by se nacházel,
kdyby taková žaloba vůči němu nebyla vůbec podána nebo kdyby řízení o takové
žalobě bylo zastaveno např. pro zpětvzetí žaloby.
Uvedené závěry se co do základu prosadí i v řízení před správním
orgánem a v souzené věci tím spíše, že se přezkumná činnost správního orgánu v
roce 2001 týkala těch stejných skutečností, které byly podstatné pro vydání
původního správního rozhodnutí v roce 1994. Odvolací soud správně v této
souvislosti poukázal na to, že i po uvedeném přezkumném řízení žalovaní, resp.
jejich právní předchůdci, mohli být v dobré víře, že jim sporné nemovitosti
patří, neboť byli na rozdíl od žalobce zapsáni jako vlastníci v katastru
nemovitostí, nemovitosti drželi a užívali, zatímco žalobce je ani neužíval ani
nedržel a ani nerušil faktickou držbu. Ve prospěch svého vlastnictví pouze
opakoval stejné důvody, s nimiž se státní orgány již v původním rozhodnutí
vypořádaly k jeho tíži.
Pro úplnost a nad rámec odůvodnění pak dovolací soud dodává, že i kdyby
– pro žalované v nejméně příznivém případě – bylo nutno běh vydržecí doby
odvíjet právě až od sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 13. července 2001,
i tak by uplynula vydržecí desetiletá lhůta, neboť žalovaní byli informováni o
provedení duplicitního zápisu vlastnictví ke sporným nemovitostem až po 25.
červenci 2011.
Dovodily-li nižší soudy na základě uvedených závěrů, že se žalovaní, resp.
jejich právní předchůdci, mohli opírat o rozhodnutí pozemkového úřadu a že
nejméně od 5. října 1999 i o výlučný zápis v katastru nemovitostí, přičemž
oprávněnost držby na základě rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdilo žalovaným i
Ministerstvo zemědělství svým přípisem ze dne 13. července 2001, jsou závěry
soudů ohledně dobré víry žalovaných přiléhavé a není jim z hlediska ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu co vytknout.
Dovolací námitka, že „v řízení nebyl připuštěn důkaz svědeckou výpovědí Zdeňka
Orta“ je svou povahou tvrzenou vadou řízení, prostřednictvím, které přípustnost
dovolání založit nelze.
Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu