22 Cdo 863/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným: 1) A. V., zastoupené opatrovnicí
Helenou Brychtovou, bytem v Praze 6, Divoká Šárka 356/1, 2) V. M., 3) H. P., 4)
B. E., 5) Mgr. E. H., 6) M. H., žalovaní 2) až 6) jsou zastoupeni Mgr. Danou
Štumpovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 24, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 151/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2013, č. j. 25
Co 151/2013-85, ve znění usnesení ze dne 28. srpna 2013, č. j. 25 Co
151/2013-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2013, č. j. 25 Co
151/2013-85, ve znění usnesení ze dne 28. srpna 2013, č. j. 25 Co 151/2013-89,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. října 2012, č. j. 6 C
151/2011-43, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
je ve vlastnictví žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení, že je
vlastníkem předmětného pozemku, který získal vydržením. On i jeho právní
předchůdce M. V. pozemek drželi a užívali v dobré víře, že jsou jeho vlastníky,
od roku 1991 do roku 2010. Pozemek převzal otec žalobce M. V. jako restituent
do držby v omluvitelném omylu v souvislosti s vydáním dalších pozemků. Pozemek
byl oplocený spolu s ostatními vydanými pozemky a tvořil součást z části
zastavěného funkčního celku areálu přírodního koupaliště Divoká Šárka. O
omluvitelnosti omylu svědčí velký rozdíl v rozloze pozemků vydaných v restituci
o výměře 6162 m2 v porovnání s výměrou 864 m2 předmětného pozemku a dále i
členitost terénu. Neznalost hranic předmětného pozemku potvrzují i rozhodnutí
Pozemkového úřadu Praha z 16. 5. 2005, č. j. PÚ 8256/93, (v tomto rozhodnutí
není uvedeno, že by se straně žalované předmětný pozemek vydával) a s ním
spojené oznámení o opravě chyby z 9. 2. 2007, kterým byly vydány pozemky
žalovaným. Pozemek žalobce získal vydržením po započtení vydržecí doby svého
právního předchůdce – otce M. V., který pozemek držel od 8. 1. 1992 do své
smrti, tj. do 3. 2. 1996. Žalobce zdědil pozemky tvořící koupaliště Divoká
Šárka po svém otci a je jejich vlastníkem na základě dědického rozhodnutí
soudu z roku 2000. Vydržecí doba uplynula 8. 1. 2002. Žalobce i žalovaní se
dozvěděli o tom, že pozemek parc. č. 1133/7 se nachází v areálu žalobce teprve
v roce 2010 na základě šetření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
životního prostředí, v souvislosti s požadavkem odstranění skládky trávy. Žalobce dále měl za to, že na jeho právního předchůdce M. V. jako na osobu
hluchoněmou se základním vzděláním nebylo možné klást vyšší požadavky než na
osobu vydávající areál koupaliště. Soud vyšel ze zjištění, že právnímu předchůdci žalobce M. V. jako oprávněnému
byly vydány dne 8. 1. 1992 Pražskými lázněmi hl. m. Prahy jako osobou povinnou
podle zákona č. 87/1991 Sb. na základě dohody z 24. 10. 1991, registrované
Státním notářstvím pro Prahu 6, pozemky parc. č. 1133/1, 1134, 1136 a 1137 v k. ú. L., které tvoří oplocenou součást koupaliště Divoká Šárka. Pozemek parc. č. 1133/7, který je předmětem tohoto řízení a nachází se v témže areálu, otci
žalobce vydán nebyl. Žalobce zdědil po svém otci M. V. na základě rozhodnutí
soudu, které nabylo právní moci 11. 4. 2000, výše uvedené pozemky tvořící areál
koupaliště kromě parc. č. 1133/7, který ani nebyl předmětem dědického řízení. Právní předchůdce žalobce se od doby vydání pozemků v roce 1992 staral o celý
areál koupaliště včetně sporného pozemku, a v tom po jeho smrti pokračoval
žalobce. Vydání předmětného pozemku uplatnila v restitučním řízení 28. 1. 1993 M. V.,
která v průběhu restitučního řízení zemřela a v řízení pokračovali A. V., A. H. a B. Z. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha, které nabylo právní moci 26. 5. 2005, ve spojení s oznámením o opravě písařské chyby z 9. 2. 2007 byl předmětný
pozemek spolu s dalšími pozemky vydán výše uvedeným restituentům. V řízení na
straně povinné vystupují kromě A. V.
dědicové po A. H., kterými jsou žalovaní
5) a 6) a dědicové po B. Z., kterými jsou žalovaní 2), 3) a 4). Soud prvního stupně po posouzení věci podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
a to podle ustanovení týkajících se držby a vydržení, dospěl k závěru, že
žalobce nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením. Dovodil, že
právní předchůdce žalobce M. V. neuplatnil restituční nárok k předmětnému
pozemku, tento pozemek mu nebyl vydán, proto nemohl být v dobré víře, že je
jeho vlastníkem. Předmětný pozemek nebyl ani zahrnut do dědictví po zemřelém M. V. I kdyby právní předchůdce žalobce byl v dobré víře, že je vlastníkem
předmětného pozemku, nemohl být v dobré víře žalobce a započíst si vydržecí
dobu svého právního předchůdce, protože svou dobrou víru nemohl opřít o žádný
nabývací titul - předmětný pozemek nebyl předmětem dědického řízení po jeho
otci – a nebyl uvedený v majetku, který žalobce na základě rozhodnutí soudu
zdědil
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 25 Co 151/2013-85, ve znění usnesení ze dne 28. srpna 2013,
č. j. 25 Co 151/2013-89, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění i právní
posouzení věci soudem prvního stupně jsou správné. Tvrzení žalobce, že
předmětný pozemek vznikl až na základě geometrického oddělovacího plánu v roce
2003, a teprve tehdy byl jako samostatný předmět právních vztahů zapsán do
katastru nemovitostí (srovnej dopis Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,
katastrální pracoviště Praha datovaný dnem 29. 1. 2013, čl. 74, tj. až po
rozhodnutí soudu prvního stupně,) považoval odvolací soud za nepřípustné novum
před soudem prvního stupně neuplatněné, ke kterému nepřihlédl. Žalobce
netvrdil, že by předmětná parcela nyní označená jako parc. č. 1133/7 byla
vydána jeho právnímu předchůdci dohodou o vydání věci, respektive, že by byl
vlastníkem z jiného titulu než je vydržení.
Odvolací soud vzal z listinných důkazů provedených v řízení za prokázané, že
nemovitosti, ke kterým právní předchůdce žalobce uplatnil restituční nárok
týkající se firmy M. V., koupaliště v Horní Šárce přešly na stát na základě
smlouvy o dobrovolném začlenění a jejího dodatku. V době jejich vydání byly
zapsané na LV č. 57. V dohodě o vydání věci měl M. V. uvedené bydliště v P., z
čehož je patrné, že v době vydání pozemků bydlel v bezprostřední blízkosti či
přímo na pozemcích, které mu byly vydány. V protokolu o posledním pořízení A.
V. je uvedeno, že syn M. V. obdrží celé koupaliště v Divoké Šárce s tam
označenými pozemky a zařízením. Nemovitosti, které byly vydány žalovaným či
jejich právním předchůdcům, byly původně zapsané jako „usedlost a mlýn“ a
jejich spoluvlastníky tehdy byli jednak právní předchůdce žalobce M. V. a dále
jeho bratr V. V., každý jednou polovinou, a to na základě titulu, jehož
součástí byl geometrický plán (viz výpis z kn. vl. č. 41 pro katastr D.).
Restituentka na straně žalovaných M. V. se stala vlastnicí předmětného pozemku
na základě pravomocného rozhodnutí Státního notářství v roce 1981 (otázka je,
jak nabyla druhou polovinu po bratrovi svého manžela a zda ji nabyla vůbec), a
ta darovala darovací smlouvou uzavřenou v tísni a pod nátlakem nemovitosti
státu. Soubory vydávaných nemovitostí „koupaliště“ a „usedlost a mlýn“ byly
před vydáním zapsány každý na jiném listu vlastnictví vždy pro jinou povinnou
osobu. Z uvedeného odvolací soud učinil závěr, že M. V. musel znát, které
pozemky náleží ke koupališti a které k usedlosti a mlýnu. Rovněž žalobce musel
znát nebo měl znát z rozhodnutí soudu v dědickém řízení po M. V. a z listin
založených ve spise, které pozemky a jejich rozlohy a umístění v terénu náleží
do dědictví po jeho otci. V takovém případě nepovažoval soud omyl žalobce a
rovněž jeho právního předchůdce týkající se držby předmětného pozemku za
omluvitelný a žalobce nemohl k němu nabýt vlastnictví vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a o. s. ř. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud
nesprávně právně věc posoudil a přitom se odchýlil od stávající judikatury
Nejvyššího soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování dobré víry žalobce a jeho právního
předchůdce svými nepřiměřenými právními závěry spočívajícími na neúplných
skutkových zjištěních se nevypořádal se všemi rozhodnými skutkovými tvrzeními,
a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nepřiměřeně zohlednil dávno
minulé skutečnosti z let 1945 - 1950, které si již nikdo nebo jen málokdo
pamatuje, odkazoval na dědické spisy, jimiž neprovedl důkaz, nebral v úvahu
žalobcem tvrzené dlouhodobé připlocení sporného pozemku k areálu koupaliště a
nerušenou dlouhodobou držbu tohoto funkčního celku v přesvědčení o jeho
vlastnictví, a to ze strany žalobců od roku 1992 do roku 2010. Nepřihlédl ani
ke členitosti terénu ani k poměru výměr sporného pozemku k ostatním pozemkům
tvořícím areál koupaliště, ani k tomu, že v době uplatnění restitučního nároku
jakož i v době projednávání dědictví po M. V. parc. č. 1133/7 neexistovala. Byla vytvořena geometrickým plánem teprve v roce 2003, jak vyplývá ze zprávy
Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, z
29. 1. 2013. Znovu zdůrazňuje skutečnost, že předmětná parcela nebyla
rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha ze dne 16. května 2005, č. j. PÚ 8256/93,
žalované straně vydána. Tento nedostatek nemohl být odstraněn tzv. oznámením
Pozemkového úřadu o opravě chyby ze dne 9. 2. 2007 adresovaným pouze
katastrálnímu úřadu, neboť výrok správního rozhodnutí nelze takovým způsobem
opravit. K tomu chyběly obligatorní náležitosti pro opravu výroku rozhodnutí a
oznámení ani nebylo doručeno účastníkům. Nejde tedy o nabývací titul, ale o
nulitní právní úkon. Soud nezohlednil ani skutečnost vyplývající z odůvodnění
výše uvedeného správního rozhodnutí, jakož i z výpisu z knihovní vložky č. 41
pro katastrální obec D., že právní předchůdce žalobce M. V. byl spolu se svým
bratrem V. V. spoluvlastníkem předmětného pozemku s podílem id. ?, a proto
žalovaní, případně jejich právní předchůdci nemohli restituovat po M. V.,
manželce V. V., uvedený pozemek jako celek, ale pouze jeho id. ?. Žalovaní se
tedy dovolávají majetku, resp. jeho podílu, aniž by ho jejich právní předchůdce
vlastnil. Žalobce polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že jeho právní
předchůdce vzhledem k místu jeho bydliště musel vědět, že mu sporný pozemek
nenáleží. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že M. V., jak uvedl žalobce již v
řízení před soudem prvního stupně, byl osobou od narození hluchoněmou se
základním vzděláním, tedy osobou se zvlášť těžkým smyslovým postižením
omezujícím objektivně její vnímání skutečností, na kterou nelze klást požadavky
jako na člověka bez uvedeného postižení, aby si pamatoval, co bylo před
desítkami let včetně znalosti přesných hranic.
V tomto směru je posouzení
otázky jeho dobré víry nepřiměřené (a to i vzhledem ke skutečnosti, že byl
spoluvlastníkem sporného pozemku). Za takové situace a vzhledem k dalším
okolnostem výše uvedeným nelze dovodit, že M. V. nebyl v dobré víře, že na
základě dohody o vydání nemovitostí z 24. října 1991 mu vydaly Pražské lázně
hl. m. Prahy celý areál koupaliště v Horní Šárce, kam náležel i předmětný
pozemek. Rovněž žalobce byl v dobré víře, že na základě rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 15. února 2000, č. j. D 309/96-69, v dědickém řízení
po otci M. V., zemřelém 3. 2. 1996, nabyl celý oplocený areál koupaliště, a to
zvláště byly-li dle znaleckého posudku předmětem dědictví i stavby nacházející
se na předmětném pozemku. Vzhledem k tomu, že oprávněná držba žalobce i jeho
právního předchůdce se opírala o právní tituly, byť domnělé, trvala téměř 20
let při započtění doby držby právního předchůdce žalobce, jsou splněné zákonné
podmínky k nabytí vlastnického práva vydržením. Žalobce opírá dovolání o řadu
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen
„obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 –
přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Soudy se v nalézacím řízení se nevyjádřily k tvrzení žalobce, že dobrou víru
jeho právního předchůdce je třeba posuzovat benevolentněji, neboť byl
hluchoněmý a měl jen základní vzdělání. Přesto dovolací námitka, podle které
měly být tyto skutečnosti zohledněny, není důvodná a nemůže založit přípustnost
dovolání. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že
držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře
se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží,
anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní
skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je
vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v
dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré
víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp.
nemohl mít po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, publikovaný v
Soudních rozhledech č. 5/1999, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/2000). Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl
při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost
normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být
omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného,
obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě
takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným (rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních
hledisek; proto nezkušenost držitele, resp. nižší úroveň vzdělání, kterého
dosáhl, nejsou významné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006, Soudní rozhledy č. 3/2008). Výše uvedené pravidlo lze však v zásadě vztáhnout i na osoby hluchoněmé; není-
li jejich způsobilost k právním úkonům jinak dotčena (nemají-li zákonného
zástupce), nelze na ně při posuzování dobré víry zpravidla pohlížet jinak, než
na „průměrné“ fyzické osoby, nejsou-li zjištěny konkrétní situace, kdy by jim
hluchota zabránila seznámit se s právně významnými skutečnostmi (např. jsou
přítomny u rozhovoru týkajícího se držby sporné věci, nemohou však jeho obsah
vnímat). Takto ostatně upravoval tuto problematiku i obecný zákoník občanský z
roku 1811; z jeho § 275 se podává, že způsobilost k právním jednáním těch
hluchoněmých, kteří neměli jiné postižení, zůstala zachována (viz též
rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1943, sp. zn. R I 450/43,
publikované v ASPI). Z toho vyplývá, že – z pohledu jeho hluchoněmosti - závěr, že M. V. nebyl se
zřetelem ke však okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku,
není zjevně nepřiměřený. Nicméně při posuzování oprávněné držby samotného žalobce soudy nepřihlédly k
části konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Ze spisu se podává, že žalobce se ujal držby pozemků proto, že – jak tvrdí – se
domníval, že jsou součástí dědictví po jeho zemřelém otci. Toto přesvědčení
opíral o to, že – jak uvádí – pozemky jeho otec užíval jako celek, byly
společně zaploceny a také poměry v terénu byly takové, že umožňovaly závěr o
tom, že jde o jediný celek. Je též nepochybné, že v rozhodnutí o dědictví
sporný pozemek uveden nebyl. Soud prvního stupně opřel zamítavé rozhodnutí o to, že držba žalobce (a ostatně
ani jeho předchůdce) se neopírala o právní titul; odkázal přitom na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2128/2005.
V této věci však nešlo o započtení
oprávněné držby předchůdce, ale o to, že předchozí držitel měl sám pozemek
vydržet; v takovém případě se podle tohoto rozhodnutí může nynější držitel
dovolávat držby předchůdce, dovršené vydržením, jen v případě, že mu vydržitel
pozemek převedl (resp. že jej získal jinak). Toto rozhodnutí nelze vykládat
tak, že k vydržení je třeba vždy existujícího právního titulu (důvodu). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Podle konstantní judikatury se dobrá víra oprávněného držitele, která je dána
se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na jehož
základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že
takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – č. C
1607). V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v
Souboru pod č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické
právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i
držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Jestliže někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části
nebo celého sousedního pozemku, je titulem držby nabývací titul ke skutečně
vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém
řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v
Souboru pod č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit
hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož
vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C
1181). Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může
držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a
čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Obecné východisko
obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo
386/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel
nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části.
Jedním
z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i
poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti
držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku
pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku
nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam
hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže
ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho
předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní
omluvitelnosti omylu. Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod č. C 3670 (viz
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000,
uveřejněný v Souboru pod č. C 1399) tak, že nabyvatel nemovitosti, který se
chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit
jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně
drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený
pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze
vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry
pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek
nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden
znalcem). Jinak řečeno: Pozemek, určený hranicí držby či užívání, je často tvořen více
parcelami (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000); pokud se nabyvatel chopí držby celého pozemku, byť na některou z
parcel jej tvořících se nabývací titul nevztahuje, nevylučuje to podle
okolností jeho oprávněnou držbu celého pozemku. V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz,
dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele,
který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho
vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části
sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je
třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i
část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v
aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo
1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013,
uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz).
„Při posouzení dobré víry je třeba brát v úvahu všechny okolnosti, za kterých
byla uchopena držba, a proto v poměrech konkrétního případu tak nemusí být na
překážku závěru o dobré víře, že se nabyvatel neseznámil s výměrou nabývaného
pozemku, ani okolnost, že nabyvatel nezkoumal nabývací tituly svých právních
předchůdců či obsah katastrální mapy, jestliže nebyl dán žádný zvláštní důvod
pro takový postup“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 22
Cdo 4138/2013). Je tedy zřejmé, že žalobce i jeho předchůdce se chopili držby sporného pozemku
na základě tzv. putativního (domnělého) právního důvodu; proto neobstojí závěr,
že oprávněnou držbu vylučovala absence titulu držby. Bylo tedy třeba zkoumat
objektivní dobrou víru držitele. Žalobce tvrdí, že pozemek držel v dobré víře do roku 2010, a soudy neučinily
zjištění, že by tu (kdyby byl v objektivní dobré víře již při uchopení se držby
po smrti jeho otce) byly skutečnosti, na jejichž základě by dobrou víru nutně
pozbyl před tímto rokem. Pak ovšem připadá v úvahu vydržení samotným žalobcem,
který opíral svou držbu o putativní titul - dědické rozhodnutí z roku 2000 (je
třeba učinit skutkové zjištění, zda samotné držby se ujal již dříve, po smrti
svého otce, neboť v takovém případě by mu tento titul s přihlédnutím k § 460
svědčil zpětně ke dni smrti zůstavitele v kombinaci se dnem, kdy se držby
chopil). Odvolací soud učinil závěr o tom, že žalobce nemohl být v dobré víře, neboť
„bezpečně znal nebo měl znát z rozhodnutí dědického soudu a listin založených v
dědickém spisu, které pozemky a jaké rozlohy a umístění náleží do dědictví…“. Takový závěr by obecně k zamítnutí žaloby postačoval. V dané věci však jde o
nekonkretizované (není zřejmé, o jaké listiny či části rozhodnutí mělo jít)
skutkové zjištění, které soud prvního stupně neučinil a nevyplývá ani z
dokazování provedeného v odvolacím řízení. Bylo třeba provést důkaz uvedeným
spisem z hlediska, zda dědic měl při obvyklém postupu možnost a také důvod
nahlédnout do listin v něm založených a zda mu z nich při zachování běžné
opatrnosti muselo být zřejmé, že předmětem celku, jehož držby se ujal, je i
parcela, kterou nezdědil; měla být mu poskytnuta možnost se k takto provedenému
důkazu vyjádřit. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, je jeho rozhodnutí
procesně v rozporu s § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. (viz též např. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
uveřejněný pod č. 11 /2001 časopisu Soudní judikatura). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup
podle § 243d o. s. ř. (je třeba provést další dokazování). Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.