22 Cdo 871/2025-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PEDALIA a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, IČO 27886859, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému V. K., zastoupenému Mgr. Kristýnou Mácovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 393/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, č. j. 21 Co 369/2024-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, č. j. 21 Co 369/2024-149, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 26 850 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 33 C 393/2023-122, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala vydání automobilu tovární značky Ferrari 612 Scaglietti, registrační značky XY, VIN XY - dále také „vozidlo“ (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho zástupkyně ve výši 213 347,20 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 8 částkou 3 210 Kč (výrok III).
2. Žalobkyně tvrdila nabytí vlastnického práva k vozidlu kupní smlouvou uzavřenou se společností BENNET AUTOMOBILE s. r. o., což prokazovala fakturou a zápisem v registru silničních vozidel. Soud prvního stupně dovodil, že samotná faktura nikterak neprokazuje převod vlastnického práva a ani zaplacení kupní ceny. Rovněž akcentoval, že výpis z registru motorových vozidel má pouze evidenční význam; nelze z něj tak presumovat správnost zapsaných údajů tak jako je tomu u veřejných seznamů. Soud prvního stupně uvedl, že subjektivní důkazní břemeno leží na žalobkyni a ta žádnou listinu, která by zachycovala konkrétní smluvní ujednání, a především prokazovala řádné zaplacení kupní ceny, nepředložila. Uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání nabytí vlastnického práva k vozidlu, čímž soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 21 Co 369/2024-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni automobil Ferrari 612 Scaglietti, registrační značka XY, VIN XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, o nákladech řízení státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky II až IV).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně prokazovala vlastnictví k vozidlu zejména na základě faktury vystavené společností BENNET AUTOMOBILE s. r. o., záznamem v registru silničních vozidel a údaji uvedenými ve „velkém“ technickém průkazu (dále „technický průkaz“), v němž je žalobkyně zapsána jako vlastník vozidla. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že technický průkaz má povahu veřejné listiny, jejíž obsah se považuje za pravdivý, dokud není prokázán opak.
Svědčily-li údaje v technickém průkaze žalobkyni a žalovaný tvrdil, že žalobkyně není vlastníkem, bylo na něm, aby své vlastnictví k vozidlu prokázal. V řízení přitom vyšlo dle odvolacího soudu najevo, že žalovaný ve své výpovědi přiznal absenci písemné kupní smlouvy a předkládal různé a současně vzájemně rozporné verze ohledně nabytí vozidla. Proto odvolací soud žalovaného poučil podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Jelikož žalovaný na základě poučení o důkazní povinnosti neprokázal, že by byl vlastníkem sporného automobilu, a ani se mu nepodařilo vyvrátit domněnku vyplývající z veřejné listiny, že vlastnické právo svědčí žalobkyni, změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. pro řešení právních otázek, které neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, dále jsou rozhodovány rozdílně nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury; jako dovolací důvod žalovaný ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny podmínky upravené v § 220 o. s. ř., neboť otázka vlastnického práva ve vztahu k žalovanému nebyla v řízení před soudem prvního stupně zkoumána. Ten totiž vycházel z názoru, že důkazní břemeno tíží žalobkyni, a žalovaného proto k prokazování jeho vlastnictví nevyzýval. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že změnil právní názor na rozložení důkazního břemene, aniž by žalovanému poskytl prostor k doplnění tvrzení a důkazů, čímž podle něj porušil zásadu rovnosti účastníků i zákazu překvapivých rozhodnutí.
Dovolací námitky dále směřují proti závěru, že technický průkaz je způsobilý osvědčovat vlastnické právo; podle dovolatele tomu tak není, neboť vychází pouze z údajů žadatele bez ověření právního titulu. Závěrem namítá, že skutkový stav byl odvolacím soudem nesprávně vyhodnocen, zejména pokud jde o údajné střídání skutkových verzí předestřených žalovaným, neboť ty dle něj byly součástí jednoho uceleného tvrzení. Kromě
meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel brojí i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, zejména proti výši přiznané náhrady, kterou považuje za nepřiměřenou s ohledem na - dle jeho názoru - nesprávně určenou tarifní hodnotu věci. Domnívá se, že soudy měly vycházet z hodnoty vozidla k datu zahájení řízení, nikoliv z částek uvedených na starších fakturách z let 2011 a 2013. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť mu hrozí majetková újma v podobě povinnosti vydat automobil vysoké hodnoty a uhradit značné náklady řízení společnosti, která je v likvidaci a zřejmě nebude schopna plnění vrátit.
6. Žalobkyně označila dovolání žalovaného za nepřípustné, neboť dovolatel neoznačil konkrétní právní otázku a nepředložil náležitou argumentaci k tomu, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně i procesně správné, když odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, řádně žalovaného poučil a poskytl mu prostor k vyjádření. Namítanou překvapivost rozhodnutí odmítá s tím, že žalovaný měl možnost na právní posouzení reagovat a jeho procesní pasivita jde k jeho tíži.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné. K podmínkám změny rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé
10. Dovolatel namítá, že v řízení nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 220 o. s. ř., neboť odvolací soud neměl dostatek podkladů pro rozhodnutí o změně rozsudku soudu prvního stupně. S touto námitkou se dovolací soud neztotožňuje, neboť je založena na argumentaci, jež v konfrontaci s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neobstojí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1805/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3325/2022; tato rozhodnutí jsou, shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na https://www.nsoud.cz). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně (správným shledal i hodnocení důkazů včetně výpovědí svědků provedené soudem prvního stupně, od něhož se nijak neodchýlil). Pouze se neztotožnil s jeho právním posouzením věci, přičemž právní názor odvolacího soudu vyžadoval ve vztahu k žalovanému postup podle § 213b odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 118a odst. 3 o. s. ř., který odvolací soud provedl; tento postup byl však bezvýsledný, neboť žalovaný v reakci na poučení důkazní povinnost, k jejímuž splnění byl vyzván, nesplnil. Shledal-li odvolací soud, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, mohl – jak vyplývá z ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – změnit rozsudek soudu prvního stupně. Dovolacímu soudu tak není zřejmý důvod, pro který by odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podmínka kasace prvostupňového rozhodnutí vtělená do § 219a odst. 1 písm. a) in fine o. s. ř., tj. existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, zjevně v procesních poměrech projednávané věci splněna nebyla, neboť odvolací soud žalovanému poučení (na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž byl veden nesprávným právním názorem) poskytl, ale ten na něj odpovídajícím způsobem nereagoval. V důsledku nedostatku procesní aktivity žalovaného při plnění povinnosti důkazní tak nebyly do odvolacího řízení - procesně nepřípustným způsobem v rozporu s principem neúplné apelace (§ 205a a § 211a o.
s. ř.) - vneseny nové důkazy či tvrzení, jež by odvolacímu soudu bránily ve věci meritorně rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu.
11. Odkazuje-li žalovaný na podporu uplatněné dovolací argumentace na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1570/2005, a ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 284/2003, z nichž cituje, pak zcela pomíjí, že druhé z označených rozhodnutí vyjádřenými konkluzemi reflektuje právní úpravu občanského soudního řádu účinnou do 31. 3. 2005, tj. před tím, než do občanského soudního řádu bylo zařazeno novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. ustanovení § 219a, jež důvody pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně vymezuje taxativním způsobem, a novelizováno ustanovení § 220 o.
s. ř. Prvé z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu pak možnost změny rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem zapovědělo s ohledem na skutečnost, že odvolací soud přihlédl ke kompenzační námitce účastníka řízení, kterou soud prvního stupně vůbec neřešil. V projednávané věci se však soud prvního stupně zabýval nejen tím, zda vlastnictví vozidla svědčí žalobkyni, ale i žalovanému (viz body 21 až 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
K překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu
12. Za argument, jenž by zakládal přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., nelze považovat ani tvrzení dovolatele o tom, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Dovolatel pomíjí, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok či obrana proti němu nemůže obstát). Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, a ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007 (toto usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na https://nalus.usoud.cz), a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010]. O takový případ v nyní posuzované věci nejde. Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, která byla základem rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami a výhradami, které obě strany vznesly, a k nimž měly (navzájem) možnost se vyjádřit.
Otázku vlastnického práva k vozidlu, ať již by svědčilo žalobkyni nebo žalovanému, zkoumal již soud prvního stupně. Ten také dospěl k závěru, že z provedeného dokazování sice žádný důkaz o vlastnickém právu k vozidlu nesvědčí ani žalovanému, nicméně relevantní závěr musel učinit ve vztahu k tvrzenému vlastnictví žalobkyně, neboť tu stíhalo důkazního břemeno (viz bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že soud prvního stupně provedl důkaz i technickým průkazem (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nicméně k jeho důkazní síle veřejné listiny nijak nepřihlédl, pak zohlednil odvolací soud, jenž také v návaznosti na presumpci správnosti údajů v technickém průkaze zapsaných poskytl žalovanému potřebné poučení, a tak mu vytvořil dostatečný procesní prostor domněnku podávající se z veřejné listiny vyvrátit.
Sluší se doplnit, že opakování důkazu listinou v řízení před odvolacím soudem, který již provedl soud prvního stupně, avšak k němu nepřihlédl, nebylo nezbytné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 27292010, jenž byl uveřejněn pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 21 Cdo 1276/2023). To platí zvláště v případě, že z listinného důkazu odvolací soud vyvodil závěry, jež žalovanému jako důvod udělení poučení o potřebě splnit důkazní povinnost předestřel. Žalovaný tudíž nemohl být rozhodnutím odvolacího soudu nijak překvapen. K důkaznímu břemeni o vlastnickém právu vozidla
13. Přípustnost dovolání žalovaného nemůže založit ani posouzení otázky důkazního břemene k prokázání vlastnického práva k vozidlu, jejíž řešení přináší jak judikatura Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, od níž se odvolací soud neodchýlil. Dovolací soud v tomto kontextu připomíná závěr formulovaný již v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 691/08, v němž Ústavní soud uvedl, že ,,zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vytvořen registr silničních vozidel. Dle ustanovení § 4 odst. 4 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb. se do registru silničních vozidel zapisuje vlastník (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu). Takové údaje jednoznačně definují osobu, které svědčí vlastnické právo, tedy toho, o jehož právu na věc není pochyb.“
14. Tento závěr ostatně vyplývá i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu, například z nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12, a rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06. V nich Ústavní soud konstatoval, že otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví vozidla podléhá registraci příslušnými orgány a je prokazováno veřejnou listinou, konkrétně technickým průkazem nebo osvědčením o registraci vozidla. Taková konkluze vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ten např. v rozsudku ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006, dovodil, že technický průkaz je veřejnou listinou. Vysvětlil, že se jedná o doklad osvědčující technickou způsobilost vozidla k provozu, údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž jeho smyslem je osvědčovat zákonem stanovené údaje formou veřejné listiny, která dokládá pravdivost svého obsahu, není-li prokázán opak. Veřejný charakter technického průkazu vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o veřejnou listinu osvědčující skutečnosti předpokládané zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, byť výslovně neupřesnil, že mezi těmito skutečnostmi jsou i údaje o vlastnictví.
15. Se zřetelem na připomenutou právní úpravu a judikatorní závěry bylo na soudech nižších stupňů, aby v nyní posuzované věci zohlednily všechny důsledky, které z povahy technického průkazu jako veřejné listiny plynou. Technický průkaz sice „pouze“ osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem, a nelze jej tedy považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci, nicméně (současně) okolnost, že technický průkaz je veřejnou listinou, znamená to, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak (k tomu srovnej i dovolatelem připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 614/2009). Je-li veřejná listina osvědčením nebo potvrzením, pak se při posuzování správnosti uplatňuje vyvratitelná domněnka, že pravdivé je to, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Aby uspěl ten z účastníků, proti němuž tato veřejná listina svědčí, musí unést plný důkaz opaku. Pro poměry projednávané věci tak platí, že provedený důkaz (technický průkaz) osvědčil, že je jako vlastník v registru vozidel zapsaná žalobkyně, a bylo tak na žalovaném, aby prokázal opak skutečností uvedených v technickém průkazu. Žalovaný však důkazní povinnosti, o níž byl odvolacím soudem řádně poučen při jednání před odvolacím soudem dne 15. 1. 2025, včetně následků jejího nesplnění, nedostál. Nepodařilo se mu tudíž vyvrátit domněnku, jež je s technickým průkazem coby veřejnou listinou a v něm zapsanými údaji spojena.
16. Lze tak uzavřít, že řešení všech tří právních otázek, které byly dovolání žalovaného nastoleny, posoudil odvolací soud v souladu s (již existující) konzistentní judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v nyní projednávané věci. Ke skutkovým námitkám
17. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně přejal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že tyto námitky představují pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu ohledně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Skutkové námitky tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v něm vymezená hlediska jsou spojena s řešením právních otázek reflektovaných dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. argumentací o nesprávném právním posouzení věci.
18. Z uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. V souvislosti s námitkami dovolatele vztahujícími se k výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, Nejvyšší soud připomíná, že těmito námitkami se nemohl blíže zabývat, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení a proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
21. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 4. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu