22 Cdo 879/2018-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
Trigema Projekt s. r. o., IČO 27618269, se sídlem v Praze 5, Bucharova 14,
zastoupené Mgr. Tomášem Běhounkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
22, proti žalovaným: 1) Via FAOC s. r. o., IČO 02214041, se sídlem v Praze 10,
Zamenhofova 440, zastoupené Danielem Rosickým, B.A. LL.B., advokátem se sídlem
v Praze 1, Jáchymova 2, 2) Via Outlets Praha s. r. o., IČO 27655636, se sídlem
v Praze 10, Zamenhofova 440, zastoupené JUDr. Rudolfem Kožušníkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Jáchymova 2 a 3) Deutsche Pfandbriefbank AG, se sídlem ve
Spolkové republice Německo, Freisinger Stra?e 5, Unterschlei?heim 85716,
zastoupená Mgr. Jitkou Sytařovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný
trh 8, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 6 C 411/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 19 Co 218/2017-296, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1129 Kč k rukám zástupce
žalované 1) Daniela Rosického B.A. LL.B.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1129 Kč k rukám zástupce
žalované 1) JUDr. Rudolfa Kožušníka.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 1129 Kč k rukám zástupce žalované
1) Mgr. Jitky Sytařové, LL.M.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
4. 2017, č. j. 6 C 411/2015-244, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala povolení práva nezbytné cesty jako pozemkové služebnosti zakládající
právo chůze a jízdy a právo zřídit, udržovat a opravovat umělou cestu ve
prospěch pozemku v k. ú. Š., obci P., k tíži pozemků v k. ú. Š., obci P. Ve
výrocích II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve
výroku V. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
6. 9. 2017, č. j. 19 Co 218/2017-296, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 2.
2018, č. j. 19 Co 218/2017-324, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uzavřel, že žalobkyně požadovala povolení nezbytné cesty v nepřiměřeném rozsahu
a nedostatek přístupu si způsobila z hrubé nedbalosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud ustanovil jako znalce z
oboru dopravy Ing. Z., který však není zapsán v seznamu soudních znalců. Tím se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu označené jako sp. zn. Pls 3/80). Odvolací soud porušil zásadu
rovnosti účastníků, neboť žalovanou stranu poučil v otázce hmotného práva tím,
že ji „naváděl“, aby žalobkyni učinila smluvní návrh na zajištění přístupu k
pozemku pouze zemědělskou technikou, což je v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 661/96 a další). Odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty
vymezené v § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“). Hospodářská potřeba pozemku se odvíjí od územního plánu, který
stanovuje regulativy pro stávající využití pozemku. S ohledem na možné funkční
využití pozemku proto navrhovaný rozsah práva nezbytné cesty není požadavkem
nepřiměřeným. Nesouhlasí se závěrem, že varianta „B“ nezbytné cesty vedoucí
přes pozemky první žalované v k. ú. Š. a napojující se na pozemek v k. ú. M. v
areálu čerpací stanice ÖMV je vhodnější. Jedním z důvodů pro zamítnutí žaloby
byla skutečnost, že možnému řešení sporu variantou „B“ neodpovídá okruh
žalovaných, neboť vlastníkem pozemku je ÖMV Česká republika, s. r. o., která
není stranou žalovanou. Varianta „B“ však vede pouze přes pozemky ve
vlastnictví první žalované, neboť znalec předpokládal, že pozemek, který je
pojížděnou plochou v areálu čerpací stanice ÖMV, má charakter veřejné
komunikace. Závěr odvolacího soudu je proto nesprávný, neboť se blíže nezabýval
charakterem pozemku a vycházel z toho, že se o veřejně přístupnou komunikaci
nejedná. Není správný závěr odvolacího soudu, že byla splněna negativní
podmínka § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., neboť žalobkyně se při uzavírání kupní
smlouvy nechovala dostatečně obezřetně a lehkovážně spoléhala na to, že jí bude
přístup umožněn. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaní ve vyjádření uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
správné. Žalobkyně věděla, že kupuje pozemek, k němuž nemá zajištěn přístup a
coby developerská společnost mající zkušenosti s výstavbou, si musela být
vědoma, že pouhý příslib od neoprávněné osoby nelze považovat za dostatečně
obezřetný způsob, jakým si zajistit přístup k pozemku. Navrhují, aby dovolací
soud dovolání žalobkyně zamítl. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou
účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud
pro stručnost odkazuje. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „o.
z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval
dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu
srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepovolení
nezbytné cesty a namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 1029 odst. 2 o. z.
Pokládá dovolacímu soudu otázky hmotného práva týkající se rozsahu nezbytné
cesty a skutečností rozhodujících o tomto rozsahu, jež neměly být v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Podle dovolatelky je pro určení rozsahu
nezbytné cesty určující především možný způsob budoucího využití pozemku
stanovený veřejným právem, především stavebními předpisy, nikoli jeho stávající
faktické užívání. Vyjádřila přesvědčení, že pro řádné užívání pozemku určeného
územním plánem k zastavění, je nezbytné zajištění pozemku dopravní obslužností.
Dovolání ohledně těchto otázek není přípustné. Otázka míry omezení vlastnického
práva povolením nezbytné cesty, jakož i otázka rozsahu nezbytné cesty a
základní podmínky na straně žadatele o její povolení jsou v rozhodovací praxi
dovolacího soudu konstantně řešeny a odvolací soud se od této praxe nijak
neodchýlil.
Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím
orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
Podle § 1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v
rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s
náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu
vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v § 1029
odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení limity omezení vlastníka služebného
pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně
užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v
němž lze nezbytnou cestu povolit. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv
vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře
dovolacího soudu. Tato judikatura je přiměřeně použitelná i při rozhodování o
povolení služebnosti nezbytné cesty v poměrech § 1029 odst. 1 a 2 o. z. (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4242/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186, jež je
také přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz,
stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). V rozsudku ze dne 20. 7. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil: „Při zřizování nezbytné cesty
rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co
možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak,
bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty
zřídit“. Zejména nelze povolit nezbytnou cestu v případě, kdy lze sledovaného
cíle dosáhnout jinými právními instituty, které zatěžují vlastníka pozemku
méně. Žalobě o povolení nezbytné cesty tak nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta
žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§ 1022 o. z.) nebo pro údržbu či
obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 o. z. [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016]. Obdobně
dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, uvedl,
že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku,
a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která
by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit
cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o
užívání komfortní. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k
jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku
(§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude
určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými
vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).“
Základní předpoklad pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z.
vychází ze stavu, kdy vlastník nemovité věci na ní nemůže řádně hospodařit,
popřípadě ji jinak řádně užívat, proto, že není dostatečně spojena s veřejnou
cestou. Samotná existence nedostatečného spojení s veřejnou cestou ještě
neznamená, že jakýkoliv vlastník může úspěšně žádat o povolení nezbytné cesty. V usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, k tomu Nejvyšší soud
uvedl: „Z § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. vyplývá, že soud může rozhodnout o
zřízení služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné
cesty soudem (a to i formou služebnosti) je přitom výslovně upraveno v § 1029
odst. 1 a 2 o. z. Soud tedy může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou
služebnosti (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1 a
2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat
proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Je tak zřejmé, že
nemožnost řádného užívání nemovitosti, vycházející z nedostatku spojení s
veřejnou cestou, nejen že není na překážku zřízení nezbytné cesty, ale je
naopak její podmínkou.“
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je řízením, které při vyhovění návrhu
končí vydáním konstitutivního rozhodnutí, neboť teprve jím je založen právní
vztah mezi oprávněným a povinným [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2016, č. 6, str. 187)]; vzhledem k tomu je nezbytné po 1. 1. 2014
posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Stejně jako v jiných řízeních vedoucích k vydání konstitutivního rozhodnutí, ve
kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen
rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány
skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008]; dovolací soud by pak úvahy soudů
rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly
zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Aktuálně se Nejvyšší soud k uvedeným závěrům přihlásil v usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, nebo v usnesení ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22
Cdo 2365/2017 (obě dostupné na www.nsoud.cz). V posuzované věci se žalobkyně domáhala povolení práva nezbytné cesty v šířce 8
metrů přes pozemky první žalované, spočívající v napojení na veřejně přístupnou
účelovou komunikaci „Z.“, postavenou rovněž na pozemcích první žalované.
Žalobkyně požadovala zřízení nezbytné cesty jako práva chůze a jízdy jakýmikoli
vozidly bez omezení, a dále jako práva zřídit, opravovat a udržovat na
služebných pozemcích umělou cestu za úplatu. Odvolací soud poukázal na to, že
právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně a dospěl k
závěru, že žalobkyně požadovala povolení nezbytné cesty v nepřiměřeném rozsahu. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně získala pozemek kupní smlouvou ze dne
16. 8. 2010 od K. Š., který jej získal v restituci. V době uzavření kupní
smlouvy neměl k pozemku přístup ani restituent K. Š. a žalobkyně byla v době
uzavření kupní smlouvy obeznámena s tím, že k pozemku není přístup zajištěn. V
katastru nemovitostí je pozemek evidován jako orná půda, ve skutečnosti však
není od roku 1999 zemědělsky využíván, je volně přístupný a nenachází se na něm
žádná stavba. Územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy je přípustné jeho
využití částečně jako všeobecně smíšené (bydlení, obchodní zařízení,
administrativa aj.) a částečně jako městská krajinná zeleň. Žalobkyně uvedla,
že pozemek hodlá v budoucnu využít k výstavbě administrativního centra. Žalovaní byli svolní umožnit žalobkyni přístup na pozemek za účelem jeho
obhospodařování a nezbytné údržby, žalobkyně však o takový přístup k pozemku
neměla zájem, neboť s ohledem na možné funkční využití pozemku by takto omezený
rozsah práva nezbytné cesty nebyl dostatečný. Jestliže odvolací soud svůj závěr
o nepřiměřeném rozsahu nezbytné cesty odůvodnil tím, že v době vyhlášení
rozsudku se jednalo o pozemek ležící ladem, nevyžadující nezbytně každodenní
údržbu či obhospodařování a neustálý přístup k němu, a pro tyto účely může
žalobkyně využít i jiné prostředky (§ 1021 o. z.), a že se navíc varianta
navrhovaná žalobkyní ukázala z dopravně technického hlediska jako nevhodná,
nelze považovat úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené a jeho závěr je
správný a v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu o tom, že nezbytnou cestu nelze
povolit i proto, že si způsobila nedostatek přístupu k pozemku z hrubé
nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Předkládá dovolacímu soudu
podle jejího názoru otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda lze ku
prospěchu vlastníka nemovité věci přičíst skutečnost, že právní předchůdce
nijak nezavinil absenci přístupu k nemovité věci. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li
si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu
žádá. Výklad hrubě nedbalostního jednání v souvislosti se zřizováním nezbytné cesty
provedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015:
„Na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání
či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu
(přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti“. Z judikatury Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody se podává, že zavinění
je psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke
škodě jako následku takového jednání.
Je založeno na složce vědění
(intelektuální), která zahrnuje vnímání jednajícího, tj. odraz předmětů, jevů a
procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů,
které jednající vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě
znalostí a zkušeností, a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo
srozumění, tj. rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající
věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo
tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji
způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění jednajícího se
způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke
škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným
prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším)
následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím
sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze
usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která
by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo
jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému
následku zamezit. Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno
tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže
jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke
svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Vědomá nedbalost se
shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti
nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé
nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani
s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely
rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody,
pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových
konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé
zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za
jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly [rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003 (uveřejněný pod č. C 2 361 v Souboru),
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013
(uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Občanský zákoník v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě
zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost.
Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu
týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv
věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném
přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité
opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k
zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. V rámci úpravy povolení nezbytné cesty lze z uvedeného vymezení vyjít přiměřeně
(především v základních rysech odlišení úmyslu a hrubé nedbalosti), neboť je
třeba zohlednit, že úprava § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. primárně nemíří na
protiprávní jednání, nýbrž na jednání, která sice za protiprávní považovat
nelze, zakládají však důvod k tomu, aby nebyla nezbytná cesta povolena. Jaká
konkrétní jednání lze pod uvedené ustanovení podřadit, však o. z. výslovně
neuvádí a návod neposkytuje ani důvodová zpráva k uvedenému ustanovení. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, Nejvyšší soud uvedl:
„Jak je patrné, dosavadní judikatura k § 151o odst. 3 obč. zák. měla tendenci
posuzovat zaviněné jednání žadatele spíše benevolentně a nežádoucí jednání
promítnout toliko do stanovení výše přiměřené náhrady za zřízení nezbytné
cesty, přičemž tak činila i proto, že pro zamítnutí návrhu na zřízení nezbytné
cesty z důvodu zaviněného jednání žadatele nebyla v občanském zákoníku zákonná
opora. Současný právní stav je však odlišný, neboť přímo v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. je výslovně zakotvena povinnost soudu zamítnout žalobu na povolení
nezbytné cesty pro úmyslné či hrubě nedbalé jednání žadatele, jímž si žadatel
způsobil nedostatek přístupu. Vzhledem k tomu nelze při posuzování důsledků
úmyslného či hrubě nedbalého jednání žadatele bez dalšího vycházet z dosavadní
judikatury k § 151o odst. 3 obč. zák. V této souvislosti pak dovolací soud pro
úplnost dodává, že pokud soud v jednotlivých individuálních případech dospěje k
závěru, že jednání žadatele o nezbytnou cestu sice je nedbalé, ale nejde o
nedbalost hrubou, a není tudíž takové jednání na překážku povolení nezbytné
cesty, lze okolnosti tohoto jednání promítnout do úvahy, nakolik se mohou
projevit ve stanovení výše úplaty za povolení nezbytné cesty. V důvodové zprávě k § 1029 až 1036 o. z. je uvedeno, že obč. zák. obsahoval
úpravu nezbytné cesty zkratkovitě a velmi nedostatečně. Z toho důvodu se
stávající úprava nepřejímá a navrhuje se řešit problematiku nezbytné cesty po
vzoru standardních úprav (Rakousko, Německo, Québec aj.) důkladněji (k tomu
srovnej Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou
zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012). Inspiračním zdrojem
současné právní úpravy nezbytné cesty byl zákon o propůjčování cest nezbytných,
který je v Rakousku účinný doposud. Právě podrobnou analýzu zákona o
propůjčování cest nezbytných provedl Nejvyšší soud v již zmíněném usnesení ze
dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015.
Získávání informací o případném spojení s veřejnou cestou před nabytím nemovité
věci není samoúčelné. Vědomost o absenci přístupu k nemovitosti sama o sobě
sice nepostačuje k závěru o patrné nedbalosti, ovšem má vést k tomu, aby se
nabyvatel pozemku pokusil zajistit si přístup k pozemku ještě před jeho
samotným nabytím. Nabyvatel má zejména oslovit vlastníky pozemků, přes něž by
přístup k nabývané nemovitosti přicházel do úvahy (nejen vlastníky pozemků,
přes které cesta již dříve vedla), s nabídkou na povolení nezbytné cesty; nelze
mu však vytýkat, že jeho snaha nebyla úspěšná pro nepřiměřené hospodářské
požadavky vlastníků pozemků. Jinými slovy řečeno, pokud se nabyvatel snaží se
sousedy dohodnout, k uzavření dohody však s ohledem na objektivně nepřiměřené
požadavky sousedů nedojde, nelze v případě nabytí nemovitosti návrh na povolení
nezbytné cesty zamítnout s tím, že si nabyvatel počínal hrubě nedbale. Jestliže
ovšem nabyvatel zakoupí nemovitou věc za sníženou cenu s vědomím, že není
spojena s veřejnou sítí komunikací, přičemž pro její zajištění před koupí
ničeho neučiní, bylo by zneužitím práva, kdyby nabyvatel dosáhl zvýšení ceny
pozemku povolením nezbytné cesty (srovnej např. rozhodnutí OGH ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 3 Ob 183/03p, rozhodnutí OGH ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 3 Ob
154/09g, rozhodnutí OGH ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 8 Ob 11/14x, nebo
rozhodnutí OGH ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 Ob 36/16m). Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité
věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně
hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník
nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na
veřejnou cestu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz), jakož i rozhodnutí OGH ze
dne 19. 1. 1989, sp. zn. 8 Ob 502/89], a 3) v situacích, kdy osoba nabývá
nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její
jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je
pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že
nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze
proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností
případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném
případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil
zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud
nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání
nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost). Nejvyšší soud tak v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn.
22 Cdo 3242/2015,
učinil obecné závěry, ze kterých je nutné při zřizování nezbytné cesty
vycházet: „Při posouzení jednání nabyvatele nemovité věci lze vyjít ze základní
premisy obsažené v § 4 o. z., podle níž se má za to, že každá svéprávná osoba
má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a
že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Taková osoba se v
rámci běžné opatrnosti při nabytí nemovité věci zajímá o to, jak je k nabývané
nemovité věci zajištěn přístup, a v případě, že k nemovité věci přístup není
zajištěn, se již před koupí pokusí přístup k nemovité věci zařídit a bez
dalšího se nespoléhá jen na to, že mu soused umožní přes svůj pozemek přístup,
popř. že mu bude přístup povolen soudním rozhodnutím. Při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude
třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování
nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných
před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí)
a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané
nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o
existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu
či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o
absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před
nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolením cesty jednáním
nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v
existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v
terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával. Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1
písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl
nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se
lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn
sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před
nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak
o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná
(například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po
nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost
přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie
nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena,
nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů. K uvedenému výkladu dovolací soud dodává, že zákon o propůjčování cest
nezbytných spojoval následky uvedené v § 2 až se situacemi, které nastaly po
nabytí účinnosti tohoto zákona. Občanský zákoník naproti tomu žádné obdobné
přechodné ustanovení neobsahuje, pročež s ohledem na obecné intertemporální
pravidlo obsažené v § 3028 odst. 1 o. z. se veškeré podmínky pro povolení
nezbytné cesty posuzují již podle § 1029 a násl. o. z.
Naplnění podmínky hrubě
nedbalého či úmyslného jednání nemusí tudíž zakládat až jednání, která nastala
až po 1. 1. 2014 [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].“
V posuzované věci si žalobkyně byla vědoma toho, že nabývá pozemek za sníženou
kupní cenu, přičemž tato cena odpovídala skutečnosti, že k nemovitosti není
zajištěn přístup. Před uzavřením kupní smlouvy sice jednala o možném zřízení
přístupu k pozemku s P. Z. ze společnosti „TK D.“, ten však nebyl osobou
oprávněnou zastupovat společnost E. M. Š. a. s., která byla vlastníkem pozemků
a právní předchůdkyní první žalované. Žalovaná 1) byla ochotna umožnit
žalobkyni přístup na pozemek pouze za účelem jeho obhospodařování zemědělskou
technikou. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně, jež se zabývá mimo jiné i
developerskou činností, jednala lehkovážně, jestliže se spoléhala pouze na
takový ústní příslib, když si musela být vědoma, že tehdejšího vlastníka
pozemku k ničemu nezavazuje. Její jednání lze označit za hrubě nedbalé a nelze
jí při zvážení veškerých okolností případu přičíst ku prospěchu ani skutečnost,
že její právní předchůdce nijak nezavinil absenci přístupu k nemovité věci. I v
tomto směru je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné a zcela v souladu s
rozhodovací praxí soudu dovolacího. Dalšími dovolacími námitkami, jimiž žalobkyně zpochybňuje správnost rozsudku
odvolacího soudu, se již dovolací soud nezabýval. Z judikatury dovolacího soudu
se podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé
rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017). Pokud
proto žalobkyně brojila námitkami i proti dalším závěrům odvolacího soudu, na
nichž byl založen potvrzující rozsudek (možnost povolení nezbytné cesty
variantou „B“ nebo ustanovení znalce Ing. Z.), pak tyto námitky nemohou
zpochybnit správnost závěru, že byla splněna negativní podmínka uvedená v §
1032 odst. 1 písm. b) o. z., tj. že si nedostatek přístupu způsobila sama
žalobkyně z hrubé nedbalosti. V takovém případě totiž nelze uvažovat ani o
povolení nezbytné cesty v jiné, vhodnější variantě. Další námitky dovolatelky pak směřují proti skutkovým zjištěním (možnost
povolení nezbytné cesty variantou „B“). Pouhá polemika se správností určitých
skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud
skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci
dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2017, sp. zn.
22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne
15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). V konečném důsledku nemůže obstát ani dovolací výtka, že odvolací soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
jestliže vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. Z., který
však není znalcem zapsaným v seznamu soudních znalců. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a k tvrzeným
vadám řízení může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, že shledá
dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22
Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)], což se však v posuzovaném
případě nestalo. Nadto dovolací soud podotýká, že ani v případě, že by se
dovolací soud mohl tvrzenou vadou zabývat, by výtka dovolatelky neobstála již z
toho důvodu, že postup soudu byl zcela v souladu s § 11 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, neboť soud prvního stupně nejprve
neúspěšně oslovil jiné, v seznamu zapsané znalce z oboru, a až následně požádal
o vypracování znaleckého posudku znalce Ing. Z., který k rukám soudu složil
slib podle § 6 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, mohou se
žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.