22 ICdo 172/2025

KSPL 20 INS 15959/2022 20 ICm 937/2023 22 ICdo 172/2025-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Bc. Janem Tolarem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované JUVENTUS insolvenční v. o. s., se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, IČO 08226351, jako insolvenční správkyni dlužnice P. P., zastoupené Mgr. Sabinou Pliskovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Krokova 1375/10, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 ICm 937/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. P., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 15959/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2025, č. j. 20 ICm 937/2023, 106 VSPH 769/2024-102 (KSPL 20 INS 15959/2022),

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 20 ICm 937/2023-73, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem podílu ve výši id. 1/2 pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 106 VSPH 769/2024-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání. Přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Uvedl, že z dokazování vyplynulo, že stavebníkem sporné nemovitosti byl spolu s dlužnicí též žalobce. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, 22 Cdo 2651/2016 a 22 Cdo 3987/2013 je stavebníkem ten, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Žalobce se proto měl spolu s dlužnicí stát spoluvlastníkem stavby. V návaznosti na to vymezil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Je ve smyslu shora uvedeného závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR možné založit spoluvlastnictví ke stavbě, kdy stavba je do vlastnictví pouze jednoho z manželů nabývána na základě kupní smlouvy, avšak je zhotovována na zakázku a na míru oběma manželům s úmyslem mít stavbu pro sebe a žít v ní do budoucna rodinný život?“ K tomu dodal, že manželé měli zúžené společné jmění manželů. Dále vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy nepovažovaly předmětnou kupní smlouvu za smlouvu o dílo. Poukázal na to, že sám investoval do počátku stavby značné finanční prostředky. Přestože oficiálním titulem nabytí byla kupní smlouva, jednalo se o originární nabytí stavby. Dále namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly provedeny všechny (žalobcem navržené) důkazy a toto neprovedení nebylo řádné zdůvodněno, čímž se soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 a II. ÚS 1738/16. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobce je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Zároveň ani neobsahuje jednoznačně formulované zobecnitelné právní otázky, které by současně vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem.

9. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.

10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

11. Dovolatel v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatel tak uvedl tři ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojil s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být v zásadě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (vyjma např. případů, kdy dovolatel tvrdí, že určitá právní otázka byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou specifikuje, s tím, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že ve všech souvislostech nebyla tato otázka dosud vyřešena, jde o právní otázku dosud neřešenou).

12. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhým důvodem přípustnosti může být případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. situace, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu není ustálena a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. Je tedy zřejmé, že v případě jedné právní otázky může být splněno v zásadě vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání.

13. Žalobce následující zobecnitelnou právní otázku formuluje výslovně jako otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou: „Je ve smyslu shora uvedeného závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR možné založit spoluvlastnictví ke stavbě, kdy stavba je do vlastnictví pouze jednoho z manželů nabývána na základě kupní smlouvy, avšak je zhotovována na zakázku a na míru oběma manželům s úmyslem mít stavbu pro sebe a žít v ní do budoucna rodinný život?“ Na řešení této otázky nicméně napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o.

s. ř. nezávisí, neboť žalobce nepochybně staví otázku na zjištění, že zhotovení stavby probíhalo ve prospěch obou manželů s úmyslem obou z nich nabýt (mít) stavbu pro sebe. To se však příčí skutkovým zjištěním, na nichž byla založená rozhodnutí nalézacích soudů. Soud prvního stupně pod bodem 6 odůvodnění rozsudku uvedl: „Soud v tomto případě zvažoval, jaká byla vůle žalobce a dlužnice v době, kdy předmětnou nemovitost pořizovali do vlastnictví dlužnice, tedy ke dni 23. 4. 2009. Má za to, že výše uvedenými důkazy bylo zcela prokázáno, že tato vůle směřovala zcela jednoznačně k nabytí vlastnického práva pouze pro dlužnici, ...“.

Ke stejnému závěru dospěl též odvolací soud pod bodem 13 odůvodnění rozsudku, v němž uvedl: „Stejně tak odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že skutečná vůle žalobce a dlužnice směřovala k tomu, aby se ona sama stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí...“. K tomu dovolací soud upřesňuje, že ať už soudy uvažovaly o vůli žalobce a dlužnice vztahující se k uzavření (kupní) smlouvy, či o vůli žalobce a dlužnice jako hypotetických stavebníků, v obou případech jednoznačně dospěly k závěru, že vůle žalobce a dlužnice směřovala k nabytí vlastnického práva ke stavbě pouze dlužnicí, nikoliv též žalobcem jako podílovým spoluvlastníkem.

14. Za pro věc přiléhavá pak nelze označit žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, 22 Cdo 2651/2016 a 22 Cdo 3987/2013, jež žalobce váže ke své polemice o osobě stavebníka. Argumentace dovolatele zde evidentně vychází z premisy, že lze identifikovat osobu stavebníka, přičemž žalobce nesouhlasí s tím, že stavebníkem by měla být pouze dlužnice, nýbrž by měli být za stavebníky považováni společně, v důsledku čehož by se stali podílovými spoluvlastníky stavby. Není navíc zřejmé, s jakým předpokladem přípustnosti dovolání žalovaný předmětnou argumentaci pojí, přičemž neformuluje ani zobecnitelnou právní otázku, která by měla být v této souvislosti řešena. Pro úplnost však dovolací soud uvádí, že námitky žalobce opětovně vycházejí ze skutečností, jež nebyly nalézacími soudy zjištěny, tj. že by bylo namístě v souvislosti se žalobcem či dlužnicí vůbec uvažovat o osobě stavebníka. Naproti tomu soud prvního stupně pod bodem 6 odůvodnění rozsudku uzavřel: „Nelze tedy v žádném případě hovořit o tom, že by docházelo ke stavbě rodinného domu, na které by se dlužnice podílela, případně společně se žalobcem, ale šlo o případ, kdy dlužnice nabyla do svého vlastnictví stavbu provedenou odborným stavebníkem, tedy společností PENSTAV spol. s r. o.“. Návazně odvolací soud pod bodem 13 odůvodnění rozsudku zdůraznil, že žalobce ani dlužnice „v postavení stavebníků nebyli“. Protože soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že stavebníkem byla v této věci společnost, nikoliv žalobce či dlužnice, nelze namítat, že stavbu neprováděla pouze dlužnice, nýbrž dlužnice spolu se žalobcem. Pokud námitky žalobce směřují proti zjištěním soudů o tom, že stavebníkem byla společnost PENSTAV spol. s r. o., není patrné, na čem žalobce argumentaci staví, případně s jakým předpokladem přípustnosti dovolání ji pojí, když cituje, že stavebníkem je „ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe“. Je totiž zřejmé, že stavebníkem v projednávané věci byla společnost PENSTAV spol. s r. o., která stavbu nabyla do svého vlastnictví a následně ji spolu s pozemky kupní smlouvou ze dne 23. 4. 2009 převedla dlužnici.

15. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že námitky, jež žalobce předkládá k pojetí osoby stavebníka, se nutně vztahují toliko ke stavbě č. p. XY. Dovolacímu soudu nicméně není zřejmé, jakým způsobem by se tato – z pohledu předestřené zobecnitelné právní otázky uvedené v dovolání zcela stěžejní – argumentace měla dotýkat vlastnictví pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, jež dlužnice nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2009.

16. Dovolání se v další části omezuje na polemiku s posouzením kupní smlouvy, jíž dlužnice nabyla předmětné nemovitosti. Dovolání zde polemizuje se zjištěným skutkovým stavem; takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolatel zde totiž výslovně uvádí, že „rozhodnutí soudu pak stojí na výše uvedeném skutkovém závěru soudu, se kterým však žalobce nesouhlasí“. Z toho je patrné, že žalobce (alespoň částečně) pléduje pro vlastní verzi skutkových okolností, z čehož zřejmě dovozuje též odlišné právní hodnocení kupní smlouvy – tu považuje spíše za smlouvu o dílo. Rovněž zde již dovolatel neformuluje žádnou zobecnitelnou právní otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat. I kdyby v souvislosti s touto argumentací žalobce nějakou otázku předložil, nejednalo by se – s ohledem na vlastní výklad skutkových okolností – o otázku, na níž by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.

17. Pokud žalobce toliko nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným nalézacími soudy, z nichž soudy neučinily závěr o tom, že by se jednalo o smlouvu o dílo, nutno zdůraznit, že ani zde žalobce nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, k čemuž ani neformuluje zobecnitelnou právní otázku. Již z toho důvodu se dovolací soud těmito námitkami nemohl zabývat. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je navíc ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Hodnocení důkazů je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., v souladu s níž nalézací soudy z důkazů zjišťují skutkový stav v probíhajícím řízení. Nelze je proto úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024). O takový případ se v projednávané věci ani nejednalo.

18. Nakonec žalobce namítl, že nebyly provedeny jím navržené důkazy – výslechy jednatelů společnosti PENSTAV, spol. s r. o. Tím se měl soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 a II. ÚS 1738/16. Ani této námitce dovolatele však nelze přisvědčit. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Rovněž neuplatní-li stěžovatel příslušnou námitku v odvolacím, resp. dovolacím, řízení, nemůže v ústavní stížnosti namítat nesprávné právní posouzení věci odvolacím ani dovolacím soudem s tím, že se odvolací (dovolací) soud takovou neuplatněnou námitkou nezabýval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1354/24 či ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 520/24). Z odvolání žalobce, resp. z „odůvodnění odvolání žalobce“ ze dne 16. 9. 2024 (na č. l. 87) poté neplyne, že by zde žalobce namítal opomenutí (neprovedení) konkrétních důkazů soudem prvního stupně. Naopak z odvolání žalobce plyne, že podle jeho názoru bylo provedeným dokazováním prokázáno, že stavebníkem byli jak dlužnice, tak i žalovaný. Z uvedených důvodů nelze v duchu shora citované judikatury odvolacímu soudu vytýkat, že by se (v odvolání neuplatněnou) námitkou žalobce ohledně neprovedených důkazů nezabýval. Nadto jenom pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud v bodě 12 odůvodnění rozsudku jednoznačně konstatoval, že provádění dalších důkazů než těch, ze kterých vyšel soud prvního stupně, je nadbytečné.

19. Nakonec dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

20. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 11. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu