USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce Právovárečné měšťanstvo v Plzni, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23,
identifikační číslo osoby 10358986, zastoupeného Mgr. Lukášem Lorencem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 256/34, proti žalované Plzeňský
Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni 3, U Prazdroje 64/7, identifikační číslo
osoby 45357366, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1207/10, o určení vlastnictví k ochranným známkám, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 17/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 27/2018-212,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 4
114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce
žalované, Mgr. Vladimíra Uhde, advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 1 Cm 17/2015-128, jímž soud
prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobce ke specifikovaným
ochranným známkám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za
přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek týkajících se podmínek znárodnění majetku žalobce a určení vlastnického
práva k tomuto majetku, které odvolací soud vyřešil dle žalobce částečně v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu,
částečně byly tyto otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny dle
žalobce nesprávně a mají být dle žalobce posouzeny jinak. Z obsahu dovolání se
podává, že žalobce shledává své dovolání přípustné rovněž pro řešení otázky,
zda na možnost domáhat se určení vlastnického práva odňatého státem shora
uvedeným způsobem má vliv změna právní úpravy odstraňování nesouladu mezi
stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem s účinností od
1. 1. 2014 podle § 984 až 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „o. z.“), jež nebyla dosud dle žalobce v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena.
Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění a žalobě se vyhovuje, popř. aby
rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout pro
nepřípustnost, případně rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušit
a řízení zastavit pro nedostatek podmínek řízení na straně žalobce nebo
dovolání zamítnout pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst.
1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst.
1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Žalobcem předkládané otázky týkající se podmínek znárodnění jeho majetku a
určení vlastnického práva k tomuto majetku přípustnost dovolání žalobce
nezakládají, neboť tyto otázky (a to i na základě konkrétních poměrů žalobce)
již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny (srov. zejm. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, proti němuž byla
ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního
soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2624/17), přičemž odvolací soud se od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a dovolací soud
neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených
otázek.
Dovolací soud dále ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, že
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka,
jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v
soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5.
2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009, ze
dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1732/2012, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, ze dne 27. 10. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 563/2017, ze dne
28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1097/2018, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo
1355/2019, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018).
Závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se podmínek, za
kterých se lze domáhat ochrany vlastnického práva odňatého státem do 1. 1. 1990
podle obecných právních předpisů, a to i formou určení vlastnického práva, se
přitom zjevně uplatní rovněž podle právní úpravy obsažené v § 984 až 986 o. z.
účinné od 1. 1. 2014.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje,
neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě
toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. 12. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu