USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) E. V. a b) J. A., obou zastoupených Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Danielem Balounem, advokátem se sídlem v Klatovech, Václavská 12, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 39/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-624,
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 323 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 547 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 6 C 39/2017-497, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce a) je spoluvlastníkem v rozsahu spoluvlastnického podílu ideálních 27/100, žalobkyně b) je spoluvlastníkem v rozsahu spoluvlastnického podílu ideálních 36,5/100 a žalovaný je spoluvlastníkem v rozsahu spoluvlastnického podílu ideálních 36,5/100 nemovitých věcí tam specifikovaných (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 11 Co 81/2024-624, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně ve svém rozhodnutí odkázal. Podle soudů obou stupňů měla sporná otázka vlastnictví předmětných pozemků původ zejména v rozdílných názorech účastníků na výklad dvou smluv o sdružení, které žalobci považovali za tituly k nabytí svého vlastnictví předmětných pozemků a které byly sepsány laickým a nesrozumitelným způsobem. Na první smlouvu o sdružení uzavřenou dne 11. 6. 1998 mezi žalobcem a), žalovaným, J. A. a B. L. (dále jen „První smlouva o sdružení“) aplikoval soud prvního stupně § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), výkladem smlouvy překlenul nejednoznačnost smluvních ujednání a dospěl k závěru, že cílem této smlouvy bylo soustředění finančních prostředků účastníků pro postoupení nároku na náhradu za nevydané nemovitosti. Po naplnění účelu smlouvy došlo automaticky k zániku sdružení. Jestliže pak žalovaný uzavřel smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY, který později rozdělil na více pozemků vymezených v žalobě, jednal již mimo rámec první smlouvy o sdružení a pozemek nabyl do svého výlučného vlastnictví. Ohledně druhé smlouvy o sdružení uzavřené „nejdříve koncem ledna 2001“ mezi žalobcem a), žalovaným a J. A. (dále jen „Druhá smlouva o sdružení“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro svou neurčitost a nesrozumitelnost, kterou se nepodařilo překonat ani výkladem. Při výkladu této smlouvy odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který podle něj postupoval správně, s použitím gramatických, logických a systematických výkladových prostředků, přihlížel k ostatním provedeným důkazům, ke zjištěným okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, jakož i k následnému chování stran. Žalobci tak neprokázali své spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli výslovně v celém jeho rozsahu žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení platnosti Druhé smlouvy o sdružení, jestliže na ni nahlížel spíše jako na neplatnou než platnou, přičemž při tomto posouzení nevycházel ze skutečné vůle stran. Žalobci dále namítli překvapivost napadeného rozhodnutí, čímž odvolací soud dle jejich názoru porušil právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
5. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobci rovněž v dovolání navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
7. Žalovaný se k dovolání žalobců vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné.
13. Otázka žalobců týkající se nesprávného postupu při výkladu Druhé smlouvy o sdružení a závěru o její neplatnosti přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Podle dovolatelů odvolací soud nezjišťoval skutečnou vůli smluvních stran, neboť ta z dokazování jednoznačně vyšla najevo. Podle jejich tvrzení smlouva nebyla neurčitá ani vnitřně rozporná a odvolací soud nevzal v potaz, že byla sepsána laiky, přičemž řádně provedeným výkladem musel odvolací soud dospět k jasnému závěru, na čem se účastníci dohodli, a tedy k závěru o platnosti smlouvy. Odvolací soud se tak podle dovolatelů odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu.
14. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně výkladu smluvních ustanovení za účinnosti obč. zák. vyplývá, že v případě pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba tuto pochybnost odstranit jeho výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016).
16. Podle ustálené judikatury má přednost takový výklad smluv, který nezakládá jejich neplatnost, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady. Tento závěr vyplývá z principu autonomie smluvních stran a z povahy soukromého práva (ve vztahu k dohodě o narovnání srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10).
17. Zároveň je nutno konstatovat, že výklad právního úkonu (jednání) je prvořadou otázkou, kterou řeší nalézací soudy. Dovolací soud pouze posuzuje, zda výklad smluvního ujednání učiněný nalézacími soudy není v extrémním rozporu ve vztahu ke konkrétní smlouvě. Je na místě připomenout, že dovolací soud konstantně zastává názor, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní skutkově jedinečné smlouvě, provedený odvolacím soudem, by mohl Nejvyšší soud zpochybnit pouze za předpokladu zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu či pokud by závěry odvolacího soudu nebyly řádně odůvodněny (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3837/2013, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3136/2020).
18. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů při výkladu sporných smluvních ustanovení ani že by odvolací soud řádně neodůvodnil své právní závěry ohledně výkladu projevu vůle účastníků, když podrobně v bodech 15 a 16 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, z jakých úvah při výkladu projevu vůle stran s ohledem na zjištěné okolnosti vycházel.
19. Jestliže tak odvolací soud (resp. soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal) při posouzení otázky sporných smluvních ustanovení za použití interpretačních pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. zjišťoval skutečnou vůli stran smlouvy [rovněž prostřednictvím výslechu žalobce a) a žalovaného, jakož i výslechu svědka] a přihlédl i k účelu, jehož dosažení smluvní strany sledovaly, k okolnostem, za nichž byla Druhá smlouva o sdružení uzavřena, jakož i k následnému chování stran, přičemž dospěl k závěru o nesrozumitelnosti a rozpornosti, a tedy neplatnosti této smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák., nijak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
20. Zároveň závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy automaticky neznamená, že odvolací soud hleděl na smlouvu spíše jako na neplatnou než jako platnou. Odvolací soud v projednávané věci nedospěl k závěru, že by zde existoval výklad, který by umožnil zachovat smlouvu v platnosti, naopak podrobně odůvodnil, z jakého důvodu přistoupil ke konstatování absolutní neplatnosti smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro svou neurčitost a nesrozumitelnost (zejména bod 16 napadeného rozhodnutí).
21. Dovolatelé dále rozporují závěr odvolacího soudu o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, a tvrdí, že z provedených důkazů tato skutečná vůle jasně vyplývá. Těmito námitkami však dovolatelé zpochybňují skutkový stav věci tak, jak jej zjistil odvolací soud (případně soud prvního stupně). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
22. Námitky překvapivosti, nesprávného poučení a nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí představují námitky vad řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem (bez ohledu, jak je taková námitka dovolatelem jazykově formulována) však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
23. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
24. Dovolací soud dále podotýká, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (srov. například rozsudky Nejvyššího soud ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11). Otázkou výkladu a platnosti obou smluv o sdružení se zabýval již soud prvního stupně, a to se stejnými závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Odvolací soud navíc žalobce vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů ve vztahu k existenci jiného nabývacího titulu k předmětným nemovitostem, přičemž dovolatelé v reakci na tuto výzvu opět odkázali na První smlouvu o sdružení, z jejíhož obsahu však dovozovali jiná skutková zjištění, než jaká učinil odvolací soud.
25. V části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Dovolatelé současně navrhli odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu