23 Cdo 147/2024-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Ing. Vlastimila Žákovského, se sídlem v Petřvaldu, Podlesní 664, identifikační číslo osoby 73762580, zastoupeného Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, proti žalované RAMIRENT s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Karlovo náměstí 559/28, identifikační číslo osoby 27392431, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení 201 484,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 122/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, č. j. 15 Co 393/2022-681, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky v celkové výši 201 484,74 Kč s příslušenstvím podle ústně uzavřené rámcové smlouvy, na základě které prováděl pro žalovanou zaměření, montáž a demontáž lešení a zajišťoval jeho dopravu na několika stavbách, na něž žalovaná svá lešení půjčovala. Provedené dílo a dopravu lešení fakturoval žalované souhrnnými fakturami, které žalovaná až do září 2013 bez námitek žalobci proplácela. Faktury vystavené žalobcem na žalovanou částku žalovaná od žalobce převzala, přes opakované výzvy k úhradě je však nezaplatila. Žalovaná žalobcem uplatněný nárok neuznala a na svou obranu uvedla, že proti žalobcem uplatněnému nároku započetla v minulosti svou pohledávku, která představovala vzniklou škodu za nevrácené komponenty lešení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 29 C 122/2015-635, uložil žalované
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání není přípustné, neboť žalovaná vymezuje přípustnost dovolání tak, že předestírá námitky skutkové povahy, případně procesní vady, které nejsou otázkou procesního práva podle § 237 o. s. ř. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalovaná v dovolání předně namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování soudů nižších stupňů s
10. Nejvyšší soud připomíná, že námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
11. V projednávané věci navíc závěry nižších soudů týkající se existence rámcové smlouvy a dílčích smluv v sobě ani žádný žalovanou tvrzený extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům neobsahují, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně specifikovaných) důkazů, a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
12. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3740/2018, když za uznání dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 S., obchodní zákoník, považoval úhradu předchozích faktur vystavených žalobcem. Žalovaná svou námitkou staví na tom, že v případě dříve uhrazených faktur se jednalo o úhradu skutečně provedených prací žalobcem, zatímco v případě žalobou uplatněných nároků se jedná pouze o fiktivní služby, které ve skutečnosti nebyly žalobcem nikdy poskytnuty. I v tomto případě se ale jedná o (nezpůsobilou) kritiku právních závěrů odvolacího soudu vycházející z vlastní verze skutkového stavu věci, neboť soudy nižších stupňů dospěly (na základě provedeného dokazování) k jednoznačnému skutkovému závěru, že žalobce dílo, k němuž se zavázal v rámcové smlouvě, na základě konkrétních ústně uzavřených dílčích smluv skutečně realizoval (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
13. Jestliže žalovaná dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012, podle něhož účinky uznání závazku nemohou nastat ani případným (samotným) zařazením závazku dlužníkem do účetní evidence bez písemného uznání závazku vůči tvrzenému věřiteli, přehlíží, že soudy nižších stupňů vycházely z celkového jednání žalované a zaevidování faktur vystavených žalobcem v jejím účetnictví hodnotily v kontextu s dalšími v řízení provedenými důkazy, např. kompenzačními projevy žalované, částečnou úhradou odměn žalovanou či uplatněním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (srov. body 38 a 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V posuzovaném případě se proto odvolací soud neodchýlil od uvedené judikatury dovolacího soudu a námitka žalované přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Také otázka procesního práva, zda musí dojít k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního v situaci, kdy účastník řízení ani po poučení dle § 118a odst.1 a 3 o. s. ř. rozhodné skutečnosti a důkazy neoznačí, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud takto formulovanou otázku neřešil. Odvolací soud totiž, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k jasnému závěru, že žalobce prokázal existenci svého nároku vyplývajícího z ústně uzavřené rámcové smlouvy a na jejím základě uzavřených konkrétních dílčích smluv (srov. bod 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Námitka žalobce se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97).
15. Žalovaná rovněž namítá, že odvolací soud jí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě uvádí rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, neposkytl poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že po právní stránce posoudí typ smluvního vztahu týkajícího se dopravy mezi účastníky odlišně, čímž jí nedal možnost se k odlišnému názoru vyjádřit a navrhnout důkazy. Jedná se proto o rozhodnutí překvapivé, kterým bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod.
16. Žalovaná tímto ve skutečnosti namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
17. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
18. Nejvyšší soud rovněž v minulosti vyjádřil názor, podle něhož poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005), což ale není případ projednávané věci. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
19. Žalovaná má dovolání za přípustné též z důvodu, že odvolací soud se v písemném odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s její argumentací, podle níž jsou tvrzení žalobce o rozsahu jím poskytnutých služeb neurčitá a v zásadě rozporná, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007, podle které jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně odůvodňovat tak, aby byla přezkoumatelná. Rovněž touto námitkou žalovaná vytýká odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Tvrzení žalované o procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
20. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 6. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu