23 Cdo 1593/2023-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D.,
ve věci žalobkyně KNOWLIMITS Group a.s., se sídlem Komunardů 1608/20, 170 00
Praha 7, IČO 24179396, zastoupené Mgr. Bc. Zuzanou Ságnerovou, advokátkou se
sídlem Jáchymova 63/3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému J. K., zastoupenému
Mgr. PhDr. Karlem Smetanou, advokátem se sídlem Staroměstské nám. 608/10, 110
00 Praha 1, o zaplacení 1 484 194 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 219/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 58 Co 277/2022-189, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 17 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
zástupkyně.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022,
č. j. 58 Co 277/2022-189, výrokem I změnil zamítavý výrok I. rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2022, č. j. 14
C 219/2018-152 tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 1 484 194 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 685 363,50 Kč od 5. 10. 2017 do
zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 798 830,50 Kč od
1. 1. 2018 do zaplacení spolu se žalovanou Broncast s.r.o., jíž byla tato
povinnost uložena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2021, č. j. 14 C 219/2018-64 s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v
rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich; výrokem II a III rozhodl o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a odvolacím soudem. Odvolací soud nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení v dané věci, kdy
uvedl, že žaloba původně směřovala proti Broncast s.r.o., jakožto 1. žalované,
a nynějšímu žalovanému, jakožto 2. žalovanému a o uplatněném nároku bylo
rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 1 částečným rozsudkem pro zmeškání ze dne
10. 2. 2021, č. j. 14 C 219/2018-64, který nabyl právní moci dne 7. 4. 2021, a
jímž bylo původně 1. žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 1 484 194 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 685 363,50 Kč od 5. 10. 2017
do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8, 05% ročně z částky 798 830,50 Kč
od 1. 1. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyšel odvolací
soud ze zjištění, že mezi Broncast s.r.o. a společností FUNKY Media s.r.o. byla
uzavřena Smlouva o zabezpečení realizace reklamních kampaní, na základě které
tato společnost zabezpečila pro Broncast s.r.o. reklamní kampaň v rozsahu
ujednaném touto smlouvou. Z tohoto právního vztahu zůstala neuhrazená částka ve
výši 1 484 194 Kč. Podle písemného uznání dluhu a ručitelského prohlášení ze
dne 15. 12. 2017 se Broncast s.r.o. zavázala uhradit FUNKY Media s.r.o. dluh v
konkrétních měsíčních splátkách a žalovaný k tomuto uznání dluhu připojil své
ručitelské prohlášení, kterým se zavázal plnit na uvedený dluh v případě, že
tak neučiní Broncast s.r.o. Dne 7. 12. 2018 byla předmětná pohledávka
postoupena písemnou smlouvou ze společnosti FUNKY Media s.r.o. na žalobkyni. Oznámení o postoupení bylo doručeno společnosti Broncast s.r.o. a žalovanému a
žalobkyně vyzvala Broncast s.r.o. a žalovaného k úhradě dlužné částky, což
žádný z nich neučinil. Společnost Broncast s.r.o. na výzvu reagovala
vyjádřením, v němž uvedla, že za služby, které jí byly poskytnuty, zaplatila, a
jestliže některé faktury nezaplatila, pak proto, že jí fakturované služby
nebyly poskytnuty. Žalovaný pak uvedl, že k zaplacení nedošlo, ale k zániku
pohledávky došlo zápočtem ze dne 28. 8. 2019. Z listiny označené ,,Zápočet
vzájemných pohledávek“ ze dne 28. 8. 2019 bylo soudy zjištěno, že Broncast
s.r.o.
započetla na pohledávku žalobkyně své pohledávky vyplývající z faktur FV
20170007 ve výši 728 015, 85 Kč a FV 20170017 ve výši 1 300 017,50 Kč za
mediální bonus. O existenci těchto pohledávek nebyl mezi stranami spor, bylo
pouze sporné, kdo provedl zápočet jako první. Žalobkyně zpochybňovala započtení
provedené společností Broncast s.r.o., neboť ze strany její předchůdkyně
společnosti FUNKY Media s.r.o. byl proveden zápočet proti pohledávkám Broncastu
již dříve, v r. 2017, tudíž zápočet Broncastu nemohl být proveden, jelikož
započítávané pohledávky Broncastu v době tohoto zápočtu již neexistovaly. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který po
posouzení obou tvrzených zápočtů učinil závěr, že žalobkyně na rozdíl od
společnosti Broncast s.r.o. neprovedla zápočet řádně, a že zápočtem ze dne 28. 8. 2019 došlo k zániku žalované pohledávky jak vůči Broncast s.r.o., tak vůči
žalovanému. Odvolací soud po zopakování rozhodujících listinných důkazů a posouzení, zda
kompenzační projev učiněný společností Broncast s.r.o. dne 28. 8. 2019 mohl
vést podle § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „o. z.“), k zániku žalobou uplatněné pohledávky, dospěl s ohledem na
judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1156/2016 a 32 Cdo
565/2019) k závěru, že pokud kompenzační projev ze dne 28. 8. 2019 neobsahuje
prohlášení, ve kterém by bylo srozumitelně a určitě určeno, které započítávané
pohledávky v celkovém součtu převyšující pasivně započítávanou pohledávku
(aktivně započítávané pohledávky v celkové výši 2 028 033 Kč) se uplatňují k
započtení (proti pohledávce ve výši 1 484 194 Kč), jedná se o právní jednání
zdánlivé (§ 553 odst. 1 o. z.), k němuž nelze přihlížet (§ 554 o. z.). Odvolací soud dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí
sp. zn. 23 Cdo 2475/2019) uvedl, že pokud žalovaný učinil kompenzační projev
proti žalobou uplatněné pohledávce v rámci podání ze dne 20. 7. 2021 v
postavení ručitele, je nutno konstatovat, že ručitel nemůže započíst vůči
věřiteli pohledávku, kterou má za tímto věřitelem dlužník, jelikož ručitel
nemůže bez zákonné úpravy či dohody stran zasahovat do dlužníkovy autonomie
vůle a disponovat jeho pohledávkou; ručiteli pro možnost započtení pohledávky
dlužníka za věřitelem chybí i zákonný předpoklad zápočtu pohledávek, kterým je
jejich vzájemnost ve smyslu § 1982 odst. 1 o. z. Odvolací soud proto žalobou
uplatněný nárok shledal důvodným, když společnost Broncast s.r.o. písemně
uznala dne 15. 12. 2017 svůj dluh vůči právní předchůdkyni žalobkyně (původní
věřitelce) co do důvodu i výše a uznání obsahuje ručitelské prohlášení
žalovaného, které je určité, splňuje náležitosti ustanovení § 2025 odst. 2 o. z. S ohledem na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2021, č. j. 14 C 219/2018-64, kterým bylo uloženo společnosti Broncast s.r.o. zaplatit žalobkyni 1 484 194 Kč s určenými úroky z prodlení, rozhodl odvolací
soud o žalobě proti žalovanému tak, jak uvedeno ve výroku I jeho rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání
proti všem jeho výrokům s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za
nesprávné a dovolání proti němu za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, respektive se jedná o dovolacím soudem vyřešenou právní
otázku, která by měla být podle názoru žalovaného dovolacím soudem posouzena
jinak. Dovolatel namítá, že řešení otázky započtení, resp. posouzení
předmětného kompenzačního projevu odvolacím soudem, přímo odporuje znění
zákona. Ač odvolací soud při posouzení této právní otázky odkázal na ustanovení
§ 1982 o. z., ve skutečnosti jeho závěr vychází z právní úpravy obsažené v
ustanovení § 580 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, když odvolací
soud řešení otázky zápočtu pohledávek opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 32 Cdo 565/2019, v němž Nejvyšší soud vycházel ze staré právní úpravy
platné do 31. 12. 2013, kterou na projednávanou věc však nelze aplikovat.
Nezohlednil-li odvolací soud novou právní úpravu řešení otázky započtení
zavedenou v ustanovení § 1982 odst. 2 o. z., kdy jako první se započte
pohledávka nejdříve splatná, došlo důsledkem toho k nesprávnému právnímu
posouzení otázky zápočtu provedeného společností Broncast s.r.o. a zániku
uplatněné pohledávky i vůči žalovanému, jako ručiteli.
Dovolatel s ohledem na nesprávné právní posouzení řešené právní otázky navrhl,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla jeho
zamítnutí, neboť se zcela ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, který
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že v daném případě nebyly
naplněny předpoklady zániku uplatněné pohledávky započtením, nebylo-li zřejmé,
jaké pohledávky a v jaké výši se uplatňují k započtení, respektive
neobsahuje-li započtení provedené společností Broncast s.r.o. ze dne 28. 8.
2019 zřejmé určení, které započítávané pohledávky (převyšující pohledávku
žalobkyně) se uplatňují k započtení. Podle žalobkyně odvolací soud správně
uzavřel, že kompenzační projev Broncast s.r.o. představuje zdánlivé právní
jednání, k němuž nelze přihlížet. Podle žalobkyně je judikatura Nejvyššího
soudu, z níž odvolací soud při posouzení věci vycházel, a to v rozsahu týkající
se požadavku na určitost kompenzačního projevu, na projednávanou věc nadále
použitelná.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
žalovaného bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel
tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto
ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který
jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k
závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř.
skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že i když dovolatel podal dovolání
výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, tedy i do výroků o
nákladech řízení, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání je podáno jen do
obsahu výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dovoláním
napadenými výroky o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti
rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení není
dovolání přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že dovolání žalovaného je přípustné podle § 237
o. s. ř. pro řešení dovolatelem předestřené otázky, týkající se vzájemného
započtení pohledávek, označené jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešené. Nejvyšší soud danou otázku zániku závazku započtením vzájemně
se kryjících pohledávek a zdánlivého právního jednání v souvislosti se
započtením pohledávek již řešil i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (o. z.), a to v rozsudcích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23
Cdo 2901/2021, a ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2829/2021, a též v usnesení
ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 615/2022, dostupných na www.nsoud.cz, kdy
vyslovil právní názor, že i pro právní vztahy, jež se řídí právní úpravou
občanského zákoníku (o. z.) účinného od 1. 1. 2014, je využitelná ustálená
rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo
2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016,
sp. zn. 20 Cdo 322/2016, dostupných na www.nsoud.cz) v tom rozsahu, že při
započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon,
určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout, a že projev vůle
směřující k započtení musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné
jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají.
Nejvyšší soud tedy i v judikatuře vydané za účinnosti nové právní úpravy nadále
setrval na stanovisku, že jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným
započtením (srov. ustanovení § 1982 o. z.) je kompenzační projev, jenž vyhovuje
požadavkům na právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z., a
vysvětlil, že u aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající
strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou
pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn,
jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a
srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část,
se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne); v opačném případě jde o
právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o.
z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7.
2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8.
2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, dostupných na www.nsoud.cz).
Nelze tedy dovodit, že by žalovaným v dovolání označená otázka hmotného práva
byla otázkou, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud není vázán dovolatelem vymezenou přípustností
dovolání, nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2014 a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání žalovaného přípustné proto, že se odvolací soud
při řešení právní otázky, týkající se posouzení náležitostí kompenzačního
projevu, na níž jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od výše uvedené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení v dovolání
žalovaným označené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil, dovodil-li, že se v daném případě jedná o právní jednání zdánlivé
(§ 553 odst. 1 o. z.), k němuž nelze přihlížet (§ 554 o. z.), bylo-li zjištěno,
že kompenzační projev ze dne 28. 8. 2019 neobsahuje prohlášení, ve kterém by
bylo srozumitelně a určitě určeno, které započítávané pohledávky v celkovém
součtu převyšující pasivně započítávanou pohledávku (aktivně započítávané
pohledávky v celkové výši 2 028 033 Kč) se uplatňují k započtení (proti
pohledávce ve výši 1 484 194 Kč). Nejvyšší soud zároveň neshledal, že by
existovaly důvody, pro které by měla být dovolatelem nasolená otázka započtení
v souvislosti s potřebou splnění nutných náležitostí kompenzačního projevu
posuzována jinak, než v dosavadní ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Posoudil-li tedy odvolací soud dovolatelem nastolenou otázku započtení v
souladu s rozhodující právní úpravou pro posouzení věci a ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu přijatou za účinnosti nové právní úpravy, a neshledal-li
Nejvyšší soud ani důvod pro jiné řešení této dovolacím soudem již vyřešené
právní otázky, bylo namístě uzavřít, že dovolání žalovaného není podle § 237 o.
s. ř. přípustné, a jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu