23 Cdo 1627/2023

23 Cdo 1627/2023-392

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Šárky Volfové, se sídlem v Litoměřicích, Hrubínova 172/6, identifikační číslo osoby 06461778, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované ISTA CORPORATION, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, identifikační číslo osoby 24830933, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 93/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 69 Co 115/2022-312, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 69 Co 115/2022-312, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 8. 2022, č. j. 33 C 93/2022-281, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení 150 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení jako nevyplacené odměny za prosinec 2018 (80 000 Kč) a leden 2019 (70 000 Kč), tj. nevyplacené provize podle bodové produkce distributorské soustavy vybudované žalobkyní s tvrzením, že s žalovanou prostřednictvím registračního formuláře uzavřela smlouvu o spolupráci při „multilevel“ marketingu, který spočíval v prodeji kosmetických produktů značky TianDe. Žalovaná byla dovozcem těchto produktů do České republiky, přičemž žalobkyni bylo po odeslání registračního formuláře přiděleno registrační číslo distributora 13210605.

K obsahu smlouvy o spolupráci a plnění z ní žalobkyně tvrdila, že na jejím základě prováděla pro žalovanou distribuci produktů TianDe, školící, poradenskou, konzultační a informační činnost, uskutečňovala obchodní schůzky za účelem rozšiřování struktury odběratelů a obchodníků, zprostředkovávala uzavírání nových registračních formulářů a dělala také další činnosti (specifikované v žalobě), za což jí byla měsíčně ze strany žalované vyplácena sjednaná odměna (obvykle vždy k 25. dni v měsíci, splatnost však nebyla ujednána).

Na podzim 2018 žalobkyně dosáhla pozice „Zlatého ředitele“. Ve druhé polovině prosince téhož roku jí byl ale znenadání zrušen přístup do interního internetového systému žalované (tzv. online office) na stránce www.tiande.eu, ve kterém byla registrována pod svým registračním číslem. Ke zrušení účtu přitom došlo v rozporu s čl. 14.6 etického kodexu TianDe, upravujícím možnost „zrušení formuláře distributora“, neboť žalobkyně nebyla na porušení pravidel žádným způsobem upozorněna. Od prosince 2018 žalovaná nevyplácela žalobkyni odměnu, na kterou měla vzhledem ke své pozici „Zlatého ředitele“ nárok.

Žalobkyně dále tvrdila, že je v interním systému žalované nadále registrována a prostřednictvím jejího registračního čísla je možné provádět registrace nových distributorů. Nadále funguje rovněž struktura distributorů vybudovaná žalobkyní, která přináší žalované výrazné zisky. Vzhledem k informačnímu deficitu žalobkyně způsobeného žalovanou (znepřístupněním interního internetového systému) žalobkyně požadovala, aby byla žalované ve vztahu ke konkrétním okolnostem věci uložena tzv. vysvětlovací povinnost (zejména k určení přesné částky, kterou vydělala distributorská soustava vybudovaná žalobkyní, a též složení této struktury – seznam distributorů a zákazníků, přehled vyplacených provizí a způsob výpočtu odměny, tj. informace zjistitelné ze systému, do kterého jí byl zamezen přístup).

2. Žalovaná tvrdila, že s kosmetickými produkty značky TianDe obchoduje. Rozporovala však, že by s žalobkyní uzavřela smlouvu o distribuci nebo poskytování jiných služeb, přičemž neeviduje ani žádný žalobkyní vyplněný registrační formulář. Namítala, že z formuláře a listin předložených žalobkyní nelze dovodit žádnou spojitost s žalovanou, neboť na všech je označena společnost TianDe, a nikoliv žalovaná. Podle žalované mezi účastnicemi řízeni neexistoval žádný právní poměr, ani žádný důvod, proč by měla žalovaná žalobkyni cokoliv plnit nebo vysvětlovat.

3. Obvodní soudu pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 8. 2022, č. j. 33 C 93/2022-281, zamítl žalobu o zaplacení částky 150 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 62 678 Kč (výrok II).

4. Soud prvního stupně (po poučení žalobkyně a doplnění tvrzení o obsahu smlouvy) neměl za prokázané, že si žalobkyně s žalovanou cokoliv ujednaly a že žalovaná vyplatila žalobkyni v letech 2017 a 2018 jakoukoliv odměnu. V registračním formuláři nebyla uvedena žádná zmínka o žalované (pouze odkaz na webové stránky na doméně „tiande.eu“ – registrována je na společnost I. C. Intelligence Business Group Limited) ani žádný konkrétní obsah práv a povinností „stran“. Z toho, že „marketingový plán“ a „etický kodex distributorů korporace tianDe®“ byl vyvěšen na webových stránkách tiande.eu, nebylo možno učinit závěr o dohodě účastnic o tom, že tyto dokumenty představují obsah smlouvy mezi nimi uzavřené. Uzavření či obsah jakékoliv smlouvy mezi účastnicemi podle soudu prvního stupně nevyplýval ani z obsahu emailové komunikace mezi žalobkyní a M. U. (příp. I.) reagující z e-mailové adresy prague_adm4@tiande.eu či ze smluv o nákupu zboží a ze smlouvy o spolupráci (též registračního formuláře) uzavřených mezi žalovanou a jinými osobami. Z předloženého sdělení o vyplácení provize bylo zjištěno, že provize vyplácely jiné společnosti se sídlem v zahraničí.

5. Soud prvního stupně přitom neprovedl k důkazu žalobkyní navrhované výslechy 12 svědků, protože žádný z nich podle něj neměl prokazovat uzavření nějaké konkrétní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, nýbrž mělo jít toliko o osoby, které podle tvrzení žalobkyně rovněž spolupracovaly se žalovanou. Jejich výslech by proto nebyl způsobilý prokázat tvrzení žalobkyně o tom, že ona sama prostřednictvím vyplnění registračního formuláře uzavřela smlouvu se žalovanou. Pokud by někteří z navrhovaných svědků uváděli, že měli také s žalovanou uzavřenou smlouvu o distribuci kosmetických produktů TianDe, nemělo by prokázání jejich tvrzení žádnou relevanci ve vztahu k tvrzením žalobkyně, případně by nebylo „způsobilé překlenout zásadní nedostatky, které jsou zjevné již ze samotného dokumentu, kterým měl být smluvní vztah vytvořen (registračního formuláře).“ Soud prvního stupně dále neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz jejím výslechem, protože ten byl navrhován výlučně k prokázání, že žalobkyně telefonicky komunikovala s jednatelem žalované V. S., případně s M. U., což však bylo podle soudu prvního stupně pro věc nadbytečné, neboť samotný fakt, že žalobkyně s těmito osobami telefonovala, by nevypovídal nic o vzniku a obsahu závazku mezi účastnicemi řízení ani o jiných skutkových okolnostech rozhodných pro uplatňovaný nárok. Stejně tak soud neprovedl ani zbylé žalobkyní navrhované důkazy, případně z nich neučinil žádná pro věc podstatná skutková zjištění.

6. Žalobkyně podle soudu prvního stupně ani dostatečně konkrétně netvrdila, a nemohla proto ani prokázat, jaký byl objem a druh jí údajně prodaných výrobků žalované, a tudíž nebylo možné přiznat ani nárok na vydání případného bezdůvodného obohacení žalované. Žalobkyně uvedla, že tyto informace nemůže vědět, neboť byla začleněna do pyramidové struktury distributorů, odměnu dostávala na základě bodů, které nasbírala, avšak nebyla schopna uvést, kolik, kdy a jakých výrobků značky TianDe prodala, uváděla, že výrobky prodávali i distributoři začlenění v pyramidové struktuře pod ní, a žalobkyně z toho dostávala odměnu. Nebyla schopna vysvětlit, z čeho vyplývá přepočet bodů na koruny (podle tvrzení žalobkyně dosáhla v prosinci 2018 její struktura 25 047,7 bodu a výši odměny za leden pouze odhadla).

7. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala ujednání konkrétní smlouvy mezi ní a žalovanou, přičemž z provedených důkazů se „jeví jako dobře možné, že žalobkyně se zapojila do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků značky TianDe, nicméně z toho neplyne, že by se na tom dohodla právě se žalovanou“. Stejně tak se soudu prvního stupně jevilo, že žalobkyně za svou (přesněji nespecifikovanou) činnost inkasovala v letech 2017 a 2018 finanční prostředky prostřednictvím bankovních účtů v lotyšských bankách, avšak nikoli to, že by jí tyto prostředky vyplácela žalovaná. Podle soudu prvního stupně by přitom bylo bez významu zkoumat pro potřeby posouzení vzneseného nároku, zda prostředky takto vyplácela osoba nějak spojená se žalovanou. Soud prvního stupně neshledal důvod pro uložení vysvětlovací povinnosti žalované, neboť ve věci chyběly základní předpoklady pro závěr, že mezi účastnicemi tohoto řízení vznikl jakýkoliv konkrétní závazkový právní poměr. Za této situace považoval za zcela neodpovídající požadovat po žalované, aby něco dále vysvětlovala. Pokud by tak učinil, prakticky by tím do velké míry eliminoval povinnost tvrzení a důkazní ze strany žalobkyně. Žalovaná by neměla mít povinnost vysvětlovat něco nad rámec obrany, že s žalobkyní žádnou smlouvu neuzavřela.

8. Po právní stránce s ohledem na § 1725 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud prvního stupně uzavřel, že jelikož v řízení nebyly zjištěny žádné skutkové okolnosti, z nichž by plynulo jakékoliv ujednání konkrétních práv a povinností mezi účastnicemi řízení, žádná smlouva uzavřena nebyla. Žalobkyně současně netvrdila žádný konkrétní objem a druh zboží žalované, jež by prodala, nelze tedy uvažovat ani o tom, že by snad žalované plnila bez právního důvodu.

9. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 17 908 Kč (výrok II).

10. Odkázal na „podrobné a vyčerpávající“ odůvodnění soudu prvního stupně a konstatoval, že žalobkyně i přes poučení soudu dostatečně nedoplnila tvrzení ohledně sjednaného smluvního poměru, především náležitě nekonkretizovala práva a povinnosti plynoucí z tvrzené smlouvy o spolupráci (distribuci), jaké konkrétní činnosti měla pro žalovanou vykonávat a jakým způsobem měla být za tyto činnosti odměňována. Výslech žalobkyní navrhovaných svědků by na tomto závěru podle odvolacího soudu nemohl nic změnit, neboť žalobkyně by nejprve musela splnit svou povinnost tvrzení, tedy náležitě tvrdit obsah předmětné smlouvy o spolupráci, a následně by bylo výslechem navržených svědků možno tato tvrzení prokázat.

11. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci nebylo na místě uložit žalované tzv. vysvětlovací povinnost. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), podle nějž leží důkazní břemeno ohledně prokázání určitých skutečností na straně sporu, která z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní následky. V některých sporech ovšem strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech rozhodných pro rozhodnutí ve sporu, přičemž protistrana tyto informace naopak k dispozici má. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu (a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení), nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jíž důkazní břemeno netíží. Tuto povinnost ale podle odvolacího soudu nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samotné. Žalobkyně ve věci nevymezila ani základní kostru obsahu smluvního poměru s žalovanou, jehož uzavření se dovolává, přičemž pouhá „povšechná tvrzení“ (v daném případě především nekonkrétní tvrzení týkající se práv a povinností smluvních stran) strany zatížené důkazním břemenem k uložení vysvětlovací povinnosti žalované nedostačují.

12. Důvodným pak neshledal ani žalobkyní tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně netvrdila žádné konkrétní činnosti, které pro žalovanou vykonala, nebo konkrétní objem zboží, jež pro žalovanou prodala či dodala jiným prodejcům. Z tvrzení žalobkyně tak nebylo možné učinit závěr, že pro žalovanou cokoliv plnila bez právního důvodu. II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu obou výroků) napadla žalobkyně

včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,“ a „některé z otázek hmotného a procesního práva mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak nebo tyto dovolací soud dosud neřešil“. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

14. Žalobkyně předkládá k dovolacímu přezkumu jako doposud dovolacím soudem neřešenou otázku (případně, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že jde o otázku již řešenou, pak by ji měl podle žalobkyně vyřešit jinak), zda „mohla být smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena i ústně, nebo zda bylo nutné písemné uzavření smlouvy“, resp. „zda je možné smlouvu o spolupráci při činnosti v oblasti multilevel marketingu uzavřít i ústně a přihlédnout přitom k následné praxi a faktické činnosti smluvních stran“ (otázka první). Má za to, že v daném případě je nutné přihlížet i k následnému jednání účastníků právního vztahu a domnívá se, že jak z jednání žalobkyně, která tvořila novou distribuční strukturu a prováděla distribuci a prezentaci výrobků a žalovaná ji za tuto činnost vyplácela pravidelnou odměnu, tak z komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, je zřejmé, že mezi nimi byla uzavřena smlouva o distribuci. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012. Takový způsob uzavření smlouvy podle ní měl být soudy akceptován, neboť je běžný i v obchodní praxi, přičemž obě strany se evidentně zavázaly dodržovat etický kodex a marketingový plán. Zdůrazňuje, že smlouvy byly takto uzavírány s více osobami a že žalovaná sama nabídku učinila prostřednictvím svých registrovaných distributorů a tento distributor jakož i žalobkyně souhlasili s podmínkami spolupráce. Upozorňuje, že v případě neuzavření smlouvy o spolupráci se žalovanou, by ji žalovaná jistě neinformovala o školeních, nezvala ji na prezentace úspěšných leadrů – distributorů, kteří navázali spolupráci se žalovanou stejným způsobem jako žalobkyně, neinformovala by žalobkyni o způsobu vyplácení odměn za prodej a distribuci výrobků, nepředávala by žalobkyni přihlašovací údaje k účtu v Lotyšsku a neřešila s ní problémy s nepřipsáním bodů v online kanceláři či jejich nesprávnou výši.

15. Jako další dosud dovolacím soudem neřešenou (příp. jako otázku, jež by měla být řešena jinak) předkládá žalobkyně otázku „zda mohla být smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena prostřednictvím registrovaného distributora i bez výslovného písemného zmocnění“, resp. „zda je možné smlouvu o spolupráci při činnosti v oblasti multilevel marketingu uzavřít prostřednictvím registrovaného distributora, který se společností působící v oblasti multilevel marketingu spolupracuje a získává pro spolupráci další osoby a potenciální distributory, a zda je možné seznámení s podmínkami registrace, marketingovým plánem a etickým kodexem považovat za nabídku ve smyslu § 1731 a násl o. z. a následnou činnost žalobkyně v souladu s těmito dokumenty za přijetí nabídky ve smyslu § 1740 a násl. o. z.“ (otázka druhá). Žalobkyně uvádí, že byla registrovanou distributorkou žalované J. K. seznámena s podmínkami registrace, etickým kodexem a marketingovým plánem, zaregistrovala se a následně zahájila spolupráci se žalovanou, vykonávala činnost pro žalovanou v souladu s těmito podklady a byla jimi vázána.

16. Podle žalobkyně vyřešil odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, podle kterého odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene) procesní otázku „neprovedení důkazů navržených dovolatelkou“, resp. „zda je možné zamítnout žalobu pro neunesení důkazního břemene na straně žalobkyně, kdy však obecné soudy odmítly provést vícero důkazů navržených žalobkyní, kterými by bezpochyby byla prokázána pravdivost jejích tvrzení“ (otázka třetí). Připomíná, že nebyly provedeny důkazy jí navržené, a to výslechy svědků, z nichž většina rovněž působila jakožto registrovaní distributoři žalované, a rovněž výslech žalobkyně. Je přesvědčena, že těmito důkazy by byla zjištěna obchodní praxe žalované a žalobkyní tvrzené skutečnosti. Žalobkyně se též domnívá, že neprovedením navržených důkazů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

17. Žalobkyně též namítá, že odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010) otázku „nepřenesení důkazního břemene na stranu žalované z důvodu informačního deficitu na straně žalobkyně“ (otázka čtvrtá). Poukazuje na to, že v průběhu řízení opakovaně uváděla, že trpí informačním deficitem, že není schopna prokázat výši jí získaných bodů a hodnotu prodaného zboží a že žalované by tedy měla být uložena povinnost vysvětlit, jaké finanční prostředky žalobkyni vyplácela a jaká byla bodová produkce distributorské struktury vybudované žalovanou (správně zřejmě „žalobkyní“ – poznámka Nejvyššího soudu). Za zarážející považuje, že se soudy netázaly žalované, proč komunikovala se žalobkyní, tvrdila-li že s ní nemá nic společného. Přenesením důkazního břemene na žalovanou by také bylo zjištěno, kdo byl majitelem účtů, na které byly vypláceny finanční prostředky, jaký počet bodů struktura žalobkyně v daném období vyprodukovala a jak tato struktura přesně vypadala a jakými osobami byla tvořena.

18. Žalobkyně též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nekonkretizovala práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o spolupráci, tedy jaké konkrétní činnosti měla pro žalovanou vykonávat a jakým způsobem měla za tyto činnosti být odměňována. Toto konstatování je podle ní v přímém rozporu s obsahem spisu, neboť již v žalobě výslovně uvedla, že na základě smlouvy prováděla v souladu s podmínkami a také etickým kodexem distributorů korporace TianDe distribuci produktů TianDe a že rovněž prováděla školící, poradenskou, konzultační a informační činnost včetně poskytování metodické a organizační podpory, uskutečňovala obchodní schůzky za účelem rozšíření struktury odběratelů a obchodníků se zbožím značky TianDe, prezentovala stávající a na trh nově uváděné zboží značky TianDe pravidelným a potencionálním zájemcům o koupi zboží, vyhledávala nové obchodní příležitosti, rozšiřovala okruh osob zapojených do obchodu se zbožím TianDe, zprostředkovávala uzavírání nových registračních formulářů a zvyšovala povědomí o možnostech spotřeby a nákupu uvedeného zboží. Dále bylo výslovně uvedeno, že žalovaná žalobkyni za tuto činnost platila odměnu v měsíčních intervalech, a to ve výši závislé na rozsahu obchodů zprostředkovaných žalobkyní a členy její distributorské struktury. Dále poukazuje na to, že tyto činnosti jako předmět právního vztahu podrobně popsala i v doplnění žaloby učiněném na výzvu soudu prvního stupně a též výslovně uvedla i účel smluvního vztahu mezi ní a žalovanou, kterým bylo zajištění efektivní spolupráce stran přispívající k rozšiřování sítě odběratelů, obchodníků se zbožím a jeho uživatelů, propagace značky TianDe, posilování postavení dealerského centra na evropském trhu s kosmetickými produkty a zvýšení obratu dealerského centra. Napadené rozhodnutí tak považuje za „zcela svévolné“ a za „zjevný exces“, jímž došlo k narušení rovnosti účastníků řízení (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, který je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).

19. Podáním ze dne 18. 8. 2023 označeným jako „doplnění dovolání“ pak žalobkyně doplnila dovolání o další „zásadní právní argumentaci“ s odkazem na další judikaturu Nejvyššího soudu.

20. Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost, neboť podle ní žalobkyně překrucuje zjištěný skutkový stav a klade otázky, které se týkají její vlastní skutkové verze o údajném smluvním vztahu mezi ní a žalovanou, které nejsou pro řešení tohoto sporu významné. Za situace, kdy mezi žalobkyní a žalovanou neexistoval žádný smluvní vztah, nemohly soudy od žalované žádat vysvětlení ani důkazy, neboť žalovaná nemá nic, co by mohla soudu nabídnout. III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Nejvyšší soud předně uvádí, že žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

24. K podání žalobkyně ze dne 18. 8. 2023, označenému jako „doplnění dovolání“, nemohl dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet, neboť změna vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněný pod číslem 148/2011 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015).

25. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

26. Pokud žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku první, patrně přehlédla, že odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že žalobkyně (i přes řádné poučení ze strany soudu prvního stupně) neunesla břemeno tvrzení ohledně uzavřeného smluvního vztahu, tj. že řádně nekonkretizovala práva a povinnosti vyplývající z tvrzené smlouvy o spolupráci. Pro napadený rozsudek tedy nebyl určující závěr o možnosti sjednat smlouvu o spolupráci také v ústní formě, nýbrž závěr o neunesení břemene tvrzení ohledně skutečnosti, že si žalobkyně s žalovanou ujednaly konkrétní práva a povinnosti. Jinak řečeno, odvolací soud neposuzoval (pro jeho posouzení nebylo určující), zda smlouva o spolupráci mohla být uzavřena i jinou než písemnou formou, neboť neměl za dostatečná již tvrzení žalobkyně o obsahu takové smlouvy (lhostejno, zda písemné či ústní). Na řešení první otázky proto napadený rozsudek nezávisel (resp. nebyla pro napadené rozhodnutí určující).

27. Navíc, odkázala-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, v němž dovolací soud zopakoval závěry své dosavadní rozhodovací praxe, podle kterých je při zkoumání právně relevantní vůle účastníků směřující k uzavření smlouvy a jejího obsahu třeba vyjít i z jejich následného chování, a měla-li za to, že v nyní projednávané věci mělo být přihlíženo k následnému jednání účastníků právního vztahu, při kterém mimo jiné žalovaná vyplácela žalobkyni za její činnost pravidelnou odměnu, pak takové skutkové zjištění o následném chování žalované soud prvního stupně, z jehož skutkových závěrů vycházel též odvolací soud, nezjistil, neboť neměl za prokázané tvrzení žalobkyně o tom, že by jí žalovaná v letech 2017 a 2018 vyplatila jakoukoli odměnu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Ani z tohoto důvodu první otázka nemůže přípustnost dovolání založit.

28. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení otázky druhé. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyně i přes poučení soudu prvního stupně neunesla břemeno tvrzení ohledně údajně uzavřené smlouvy, neboť nekonkretizovala práva a povinnosti plynoucí z této smlouvy, neměl důvod řešit ani otázku, zda mohla být smlouva uzavřena prostřednictvím registrovaného distributora. Na řešení druhé otázky tedy napadený rozsudek rovněž nezávisel.

29. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp.

zn. 30 Cdo 9/2014). Z dovolání, jehož přípustnost má být založena posledním z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tedy posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

30. Těmto požadavkům žalobkyně v nyní řešené věci nedostála, pokud spatřovala přípustnost dovolání alternativně rovněž v tom, že otázka první a druhá má být dovolacím soudem posouzena jinak, aniž by současně v dovolání polemizovala se správností řešení konkrétní právní otázky již přijatého v některém konkrétním rozhodnutí Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto jí popsaného řešení dovolací soud v projednávané věci odklonil (vyřešil vymezenou právní otázku jinak). Jinak řečeno, dovolání neobsahuje žádný popis řešení některé z uvedených otázek v dosavadní judikatuře dovolacího soudu, od kterého by se měl dovolací soud nyní odchýlit.

31. Stejně tak uplatnila-li žalobkyně jako dovolací důvod porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces z důvodu, že odvolací soud podle ní „narušil rovnost účastníků řízení“ a napadené rozhodnutí je „zjevným excesem a je zcela svévolné“ v souvislosti se závěrem odvolacího soudu o neunesení břemene tvrzení, a odkázala-li přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, pak ani ve vztahu k této námitce řádně neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (též ze žalobkyní citovaného nálezu) plyne, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nijak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mimo jiné tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od které se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel rovněž vymezit. Nejsou-li tyto požadavky splněny, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Jestliže proto žalobkyně ve vztahu k této námitce řádně nevymezila, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jejího práva na spravedlivý proces, ani neformulovala žádnou otázku, na které by napadené rozhodnutí záviselo, včetně vymezení některého předpokladu přípustnosti dovolání k ní, je i v této části dovolání vadné.

32. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí těchto částí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během které tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze ve vymezené části posoudit přípustnost dovolání.

33. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky čtvrté, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V souvislosti s řešením otázky čtvrté se pak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též při řešení otázky třetí a i pro její řešení proto dovolací soud shledal dovolání přípustným. IV. Důvodnost dovolání

34. Dovolání je důvodné. K otázce uložení tzv. vysvětlovací povinnosti straně sporu nezatížené důkazním břemenem

35. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, vyplývá, že procesualistika zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samé. Průlom do této zásady však představuje vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě strana, nezatížená břemenem důkazním a břemenem tvrzení, podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měla ve vlastním zájmu přednést její protistrana. Ta ovšem potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé strany (srov. Macur, J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: MU, 2000, s. 96). Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem plyne z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném projednací zásadou. Shromažďování skutkového materiálu procesními stranami může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Pokud jedna z procesních stran nemá možnost získat potřebné informace, a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo její právo na spravedlivý proces.

36. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. V některých případech ovšem strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto k dispozici informace má. Jestliže potom strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu (a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení), nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jejíž nesplnění má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která tuto povinnost nesplnila (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). Tyto nepříznivé procesní důsledky lze přitom podle judikatury Nejvyššího soudu dovodit pouze vůči straně, která disponuje informacemi potřebnými k určitému zjištění, anebo by jimi při zachování obvyklé péče měla disponovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017). Jinak řečeno, vysvětlovací povinnost protistrany nezatížené důkazním břemenem (s nepříznivými důsledky jejího nesplnění) nastupuje za podmínky, že protistrana má patřičné informace k dispozici, anebo by jimi při zachování obvyklé péče měla disponovat (srov. též obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019).

37. Odvolací soud v projednávané věci ve vztahu k vysvětlovací povinnosti sice odkázal na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se vysvětlovací povinností strany nezatížené břemenem důkazním, avšak žalobkyně podle něj nevymezila ani základní kostru obsahu tvrzeného smluvního vztahu a pouhá povšechná tvrzení strany zatížené důkazním břemenem (v daném případě především nekonkrétní tvrzení týkající se práv a povinností smluvních stran) podle něj k uložení vysvětlovací povinnosti žalované nepostačovala. Uvedl též, že uložením vysvětlovací povinnosti žalované by „eliminoval povinnost tvrzení a důkazní ze strany žalobkyně a nutil žalovanou k iniciativě působící proti sobě samé“. Jinými slovy, žalobkyně podle něj nepřednesla ani „opěrné body“ skutkového stavu, a odvolací soud proto neshledal předpoklady pro uložení vysvětlovací povinnosti žalované.

38. Žalobkyně se přitom v řízení domáhala uložení vysvětlovací povinnosti žalované ve vztahu k informacím, které byly zjistitelné z interního systému (online office), do něhož jí měl být zamezen přístup, a k němuž měla mít přístup právě žalovaná. Konkrétně požadovala poskytnutí informací ve vztahu k určení přesné částky, kterou vydělala distributorská soustava vybudovaná žalobkyní (podstatné v projednávané věci přitom byly jen informace za žalobou požadované období), též ke složení této struktury – tj. seznamu žalobkyni v systému podřízených distributorů a zákazníků, k přehledu vyplacených provizí a ke způsobu výpočtu odměny.

Pokud tedy odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru o nesplnění břemene tvrzení žalobkyní a vytýkal jí, že dostatečně netvrdila konkrétní práva a povinnosti stran podle smlouvy, tj. mimo jiné, jakým způsobem měla být podle tvrzené smlouvy o spolupráci za vykonávanou činnost žalobkyně odměňována, přehlédl, že právě ohledně tohoto tvrzení žalobkyni ve věci tížil značný informační deficit. Žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (a následně v dalších podáních a při jednání soudu prvního stupně) tvrdila, že na počátku tvrzené spolupráce s žalovanou vyplnila registrační formulář, na jehož základě jí bylo žalovanou přiděleno přesně specifikované registrační číslo 13210605, jímž byla registrována v interním systému (online office).

Právě v rámci tohoto systému se potom měla odehrávat téměř veškerá komunikace žalobkyně s žalovanou a také výpočet její odměny podle jejího zařazení do struktury a podle výrobků prodaných jí a dalšími distributory podřízenými v dané struktuře žalobkyni. Tvrdila tedy, že právě v rámci tohoto systému byl dán přístup ke všem informacím a potřebným dokumentům. Zamezení přístupu žalobkyně do tohoto systému proto bylo způsobilé připravit ji o jakoukoliv skutečnou možnost náležitě tvrdit a následně prokázat konkrétní způsob smluvního výpočtu odměny, jejíž zaplacení v řízení požadovala.

39. Není přitom správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně „nevymezila ani základní kostru obsahu smluvního vztahu“. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tvrdila, že na základě registrace s konkrétním registračním číslem evidovaným v interním systému žalované prováděla distribuci výrobků značky TianDe a též další konkrétní činnosti (definované typově) uskutečňované za účelem rozšíření struktury odběratelů a obchodníků se zbožím uvedené značky. Učinila též tvrzení, v jakých intervalech a v jaký den jí byla obvykle vyplácena odměna, jaké pozice („Zlatý ředitel“) a kdy dosáhla v rámci struktury žalované v souladu s tzv. marketingovým plánem, který též předložila.

Následně doplnila tvrzení o tom, že sama žalovaná vedla evidenci bodů, které byly významné pro stanovení výše odměny (srov. podání na č. l. 91 až 92 spisu). Při jednání před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání na čl. 118 až 120 spisu) též doplnila svá předchozí tvrzení tak, že počet dosažených bodů se nepřepočítával přímo na odměnu, nýbrž umožňoval dosažení určité pozice (žalobkyně již předtím tvrdila, že dosáhla pozice „Zlatý ředitel“) a následně dle této pozice žalovaná v souladu s marketingovým plánem vypočetla, kolik má žalobkyně dostat peněz.

Na výzvu soudu pak doplnila svá tvrzení o obsahu smlouvy o konkrétní činnosti [označené podrobně v podání žalobkyně na č. l. 124 až 127 spisu pod písmeny a) až g)], které měly tvořit obsah jejích povinností podle smlouvy tak, aby byl naplněn účel smlouvy spočívající v zajištění efektivní spolupráce přispívající k rozšiřování sítě odběratelů, obchodníků se zbožím a jeho uživatelů, propagace značky TianDe, posilování postavení dealerského centra (tím měla být žalovaná) na evropském trhu s kosmetickými produkty a zvýšení obratu dealerského centra.

Současně také tvrdila, že uvedení registračního čísla a jeho doložení bylo povinností a nutností pro to, aby mohly být distributorům vypláceny odměny. Též uvedla, že „pod sebe“ ve struktuře zaregistrovala stovky distributorů, kteří následně registrovali další distributory (i za toto obdržela odměnu), tuto strukturu distributorů řídila a měla pravidelný příjem závislý na tom, kolik tato struktura odebrala zboží, a že pouze žalovaná má k dispozici v systému informace o získaných bodech (sama je tam vkládala), které pak dle pozice ve struktuře přepočítala na finanční prostředky.

40. Prostřednictvím výše uvedených tvrzení žalobkyně přednesla „opěrné body“ skutkového stavu věci o obsahu smlouvy, nejednalo se pouze o povšechná tvrzení. Tato tvrzení zahrnovala údaj o tom, jaké konkrétní činnosti měla žalobkyně pro žalovanou vykonávat, i popis, jakým způsobem měla být za tyto činnosti odměňována (na základě jakých principů měla být vypočítávána odměna). Právě ve vztahu k informacím o konkrétním způsobu výpočtu odměny, vyžadujícím znalost o bodovém hodnocení prodeje výrobků uvedené značky částí struktury distributorů podřízených žalobkyni, o složení této struktury (postavení žalobkyně a postavení a množství jí podřízených osob) a přepočtu bodů na finanční prostředky, pak žalobkyně trpěla informačním deficitem z důvodu nemožnosti jejího přístupu do interního systému. Taková tvrzení podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy odůvodňovala uložení vysvětlovací povinnosti žalované ve vztahu k těmto skutečnostem s procesními důsledky jejího nesplnění za podmínky, že žalovaná potřebnými informacemi skutečně disponovala (resp. při zachování obvyklé péče disponovat měla), tj. v případě, že žalovaná byla subjektem, který v České republice zajišťoval distribuci výrobků značky TianDe prostřednictvím pyramidové struktury registrovaných distributorů evidovaných v interním systému (online office).

41. Vysvětlovací povinnost bylo namístě (za splnění výše uvedené podmínky) uložit žalované ve vztahu k uvedeným skutečnostem též pro případné posouzení žalobkyní požadovaného plnění jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. i pro případ neuzavření (resp. též neprokázání uzavření) smlouvy o spolupráci konkrétního obsahu mezi žalobkyní a žalovanou (ať už jakoukoliv formou). I ve vztahu k takovému nároku trpěla žalobkyně stejným informačním deficitem ohledně možnosti tvrzení a prokázání rozsahu bezdůvodného obohacení žalované v daném období vzniklého vybudováním struktury distributorů žalobkyní a prodejem výrobků značky TianDe, z něhož měl žalované plynout zisk. I ve vztahu k takovému případnému nároku žalobkyně v doplnění žaloby na výzvu soudu prvního stupně přednesla opěrné body skutkového stavu věci o bezdůvodném obohacení, které podle ní mělo spočívat v získání finančních prostředků (zisku) žalovanou za odběr (odkup) zboží značky TianDe celou strukturou žalobkyně, tedy všemi distributory, kteří byli registrováni pod žalobkyní, a požadovala uložení vysvětlovací povinnosti žalované ohledně informací z interního systému o množství a druhu takto odebraných výrobků a finančních prostředků za ně žalovanou získaných. K otázce neunesení důkazního břemene při neprovedení navrhovaných důkazů

42. Odvolací soud při úvaze o nedůvodnosti požadavku na uložení vysvětlovací povinnosti žalované také zřejmě vycházel ze závěru soudu prvního stupně (odvolací soud se výslovně zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením – srov. odstavec 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že nebylo namístě žalované ukládat vysvětlovací povinnost, pokud nebylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou vůbec existoval jakýkoliv konkrétní právní poměr. Soud prvního stupně sice neměl pochybnost o tom, že se žalobkyně zapojila do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků značky TianDe, avšak podle něj z dokazování nevyplývalo, že by se takto dohodla právě se žalovanou. Jinak řečeno, soud prvního stupně (stejně jako odvolací soud) neměl za prokázané, že by právě žalovaná byla tím subjektem, který byl činný při distribuci výrobků značky TianDe prostřednictvím pyramidové struktury registrovaných distributorů evidovaných v interním systému (online office), v němž měla být registrována též žalobkyně pod konkrétním číslem distributora 13210605. Vycházel tedy zřejmě též z toho, že nebylo prokázáno, že by právě žalovaná měla disponovat informacemi, ohledně kterých žalobkyně požadovala uložení informační povinnosti.

43. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je možné uzavřít, že účastník neunesl důkazní břemeno, až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého skutkového tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede jen v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například z důvodu, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nerozhodná (srov. například žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch strany jen tehdy, pokud hodnocení důkazů, jež byly v řízení provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti skutkového tvrzení, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, či ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2016). „Nadbytečným“ je potom takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení byly už spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, které může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je nadbytečný, je tím vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka pro neunesení důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, nebo ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021).

44. V projednávané věci učinil soud prvního stupně závěr o tom, že nebylo prokázáno, že žalobkyně se žalovanou cokoliv ujednaly a že by se tak žalobkyně zapojila do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků značky TianDe po dohodě právě se žalovanou (tento závěr považoval za správný též odvolací soud), na základě hodnocení pouze některých důkazů, jejichž provedení žalobkyně v řízení navrhla k prokázání svých tvrzení ohledně existence vztahu mezi ní a žalovanou. Další důkazy výslechem svědků i výslechem žalobkyně navrhované žalobkyní soud prvního stupně neprováděl s tím, že neměly prokazovat uzavření nějaké konkrétní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, nýbrž mělo jít o osoby, které podle tvrzení žalobkyně rovněž spolupracovaly se žalovanou a případně jim byly vypláceny odměny, resp. že měly prokazovat pouze telefonický kontakt žalobkyně s jednatelem žalované a paní M.

U. (příp. I.). Tyto důkazy však podle obsahu spisu (srov. podání žalobkyně na č. l. 91 až 92 a na č. l. 124 až 127) žalobkyně navrhovala i k prokázání způsobu spolupráce se žalovanou, k tvrzenému způsobu fungování a podnikání žalované a vyplácení provizí (tj. spolupráce žalované s distributory výrobků TianDe, kteří byli registrováni prostřednictvím registračního formuláře stejně jako žalobkyně) a svůj výslech též k prokázání komunikace s jednatelem žalované a dalšími osobami, kteří ve vztahu k žalobkyni vystupovali jménem žalované (paní U., příp. I.).

45. Závěr o neunesení důkazního břemene ohledně zapojení žalobkyně do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků značky TianDe po dohodě právě se žalovanou tedy soudy nižších stupňů nesprávně (v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) učinily aniž provedly důkazy, jimiž žalobkyně hodlala prokazovat způsob fungování žalované při prodeji výrobků TianDe v České republice, tj. své tvrzení, že činnost žalované byla založena právě na vztazích obchodní spolupráce s registrovanými distributory (prostřednictvím registračních formulářů a přidělení registračního čísla) formou multilevel marketingu a na vyplácení odměn těmto distributorům s ohledem na jejich postavení v uvedené struktuře a prodeji výrobků. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů vycházely z toho, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, že by cokoliv ujednala právě se žalovanou, aniž provedly důkazy, jimiž žalobkyně hodlala prokazovat tvrzení, že to byla právě žalovaná, která v České republice (jako tzv. dealerské centrum) zajišťovala distribuci výrobků značky TianDe prostřednictvím pyramidové struktury registrovaných distributorů (do které se zapojila i žalobkyně) a vztahů obchodní spolupráce s nimi (zahrnující též právo distributora na vyplacení odměny), jejíž obsah měl vyplývat i z etického kodexu a tzv. marketingového plánu (žalobkyní předložených) a která měla být evidována na https://tiande.eu v interním systému (online office), do nějž měla přístup a zadávala do něj údaje právě žalovaná. Tedy žalovaná takto měla mít potřebné informace týkající se žalobkyně jako distributora registrovaného pod číslem 13210605, k nimž žalobkyně žádala uložení vysvětlovací povinnosti. Z tvrzení žalobkyně přitom bylo zjevné, že měla za to, že právě její vstup do takové pyramidové struktury distributorů (prostřednictvím registračního formuláře) spravované v České republice žalovanou a zahrnující předem stanovená pravidla (obsažená v etickém kodexu a marketingovém plánu) založil mezi účastnicemi právní vztah (došlo k přijetí předem stanovených pravidel vzájemného vztahu žalobkyní).

46. Ve vztahu k uvedeným skutečnostem přitom navrhované výslechy svědků (osob, které měly být také zapojeny do struktury distributorů, případně šlo o vrcholnou manažerku žalované) a výslech žalobkyně nebylo možné předem hodnotit tak, že by byly zjevně nezpůsobilé takové tvrzené skutečnosti prokázat. Až na základě hodnocení i těchto důkazů ve spojení s opětovným důsledným a pečlivým hodnocením úplného obsahu dalších již provedených listinných důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti –­ srov. § 132 o. s. ř., přitom bylo možno učinit závěr o tom, zda jsou tvrzení žalobkyně pravdivá, zda byla vyvrácena, či zda nelze přijmout závěr ani o pravdivosti takových tvrzení, ani o tom, že by byla nepravdivá (závěr o případném neunesení důkazního břemene).

47. Jestliže tedy odvolací soud bez dalšího zamítl žalobou žalobkyně primárně pro neunesení břemene tvrzení (nedoplnění skutkových tvrzení ohledně uzavření smluvního vztahu mezi ní a žalovanou, resp. nedostatečné konkretizování práv a povinností vyplývajících z tvrzené smlouvy o spolupráci), a přitom nesprávně posoudil procesní otázku uložení vysvětlovací povinnosti žalované z důvodu informačního deficitu na straně žalobkyně v návaznosti na taktéž nesprávné posouzení procesní otázky neunesení důkazního břemene žalobkyní při neprovedení jí navrhovaných důkazů, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

48. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové jiné vady řízení dovolací soud nezjistil.

49. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i jej (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

50. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

Mgr. Jiří Němec předseda senátu