23 Cdo 1821/2021-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ALU, a. s., se sídlem v Černé Hoře, U Lihovaru 577, identifikační číslo osoby 27693864, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, U Červeného mlýna 570/3, proti žalované I – KONSTRUKCE, s. r. o., se sídlem v Letovicích, Havírna 1162, identifikační číslo osoby 04085043, zastoupené Mgr. Zbyňkem Andršem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 126/48, o zaplacení částky 335 551 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 342/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021, č. j. 27 Co 234/2019-127, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl.
II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení níže uvedených otázek procesního a hmotného práva měl odchýlit od označené ustálené rozhodovací praxe Ústavního a dovolacího soudu. Pokud žalovaná první otázkou vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku „pro vnitřní rozpornost v jeho odůvodnění“, pak nepředkládá otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, jejíž správnost by mohl dovolací soud přezkoumat a která by zakládala přípustnost dovolání. Odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicitně, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv.
Žalovaná v tomto případě nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7.
2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud ostatně v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh.
obč., vysvětlil, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání (mutatis mutandis to platí i pro dovolání) – na újmu uplatnění práv odvolatele, resp. v tomto případě dovolatelky. Z obsahu dovolání rozhodně nevyplývá, že by žalovaná byla kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jakkoliv omezena v dovolací argumentaci. Výše uvedené lze vztáhnout i na námitku, že „odvolací soud neprovedl žádné dokazování, a přesto se od závěrů soudu prvního stupně s ohledem na jím provedené důkazy odchýlil.“ Žalovaná také v tomto případě uplatňuje vadu řízení [i kdyby mělo jít o otázku procesního práva, pro absenci řádného vymezení přípustnosti dovolání by nesplňovala zákonem kladené náležitosti na dovolání; Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické]. Dovolací argumentace, kterou žalovaná v této části (bod III. dovolání) brojí proti skutkovému závěru o dokončení díla, je z hlediska přípustnosti dovolání irelevantní.
Podle právní úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 nelze dovoláním úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dále srov. například také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, případně nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Druhou otázkou žalovaná namítá, že skutkový závěr odvolacího soudu, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku), o dokončenosti díla je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. již výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V posuzované věci se ovšem nejedná o výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
Důkazy, které byly provedeny a následně zhodnoceny, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel. Poukazuje-li žalovaná na to, že bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně má odporovat tomu, co znalec vypověděl, přehlíží (a nesprávně tuto část odůvodnění interpretuje) skutkové zjištění, které soud k tomu učinil. V bodě 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je mimo jiné uvedeno, že „(u) některých pozic dále znalec uvedl odlišné rozměry oken oproti nabídce, nicméně dle vlastního vyjádření není schopen okno přesně změřit, část rámu je schovaná v ostění, navíc je to dle znalce nepodstatné, není to problém.“ Uvedené není v rozporu s tím, co znalec vypověděl (viz čl.
77 až 78). Vhodné je zdůraznit, že vzhledem k zaujatému právnímu názoru soudů byl právně relevantní skutkový závěr, že cena díla nebude snížena, neboť nemožností provést dílo zhotovitelka ničeho neušetřila. Otázka dokončenosti díla tak ustoupila do pozadí, resp. promítla se ve skutkové rovině věci (pouze) v tom, že cenu díla nebylo možno snížit. Tomuto právně významnému závěru nelze opodstatněně vytknout, že by postrádal jakoukoliv racionální (logickou) oporu v provedeném dokazování, potažmo že by hodnocení důkazů (včetně emailu ze dne 13.
4. 2017) neslo znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo již citované stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16). Proto o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nejde; dovolací soud opakovaně vysvětlil, že tento extrémní rozpor nemůže být založen jen na tom, že účastník řízení předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj jiné skutkové (a právní) závěry (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 626/2021 a judikatura tam uvedená). Z obsahu dovolání vyplývá třetí otázka (srov. dovolací argumentaci pod bodem V. dovolání), a sice zda lze změnit písemně uzavřenou smlouvu o dílo zápisem ve stavebním deníku provedeným za žalující zhotovitelku jejím zaměstnancem (technikem), který „neměl oprávnění sjednávat dodatek k této smlouvě“. Z kontextu dovolací argumentace k této otázce je zřejmé, že absence oprávnění změnit smlouvu zápisem ve stavebním deníku je spatřována v tom, že zápis neprovedl statutární orgán, přičemž odkazovala-li žalovaná na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2009, sp. zn. 23 Odo 1450/2006, a ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1357/2016, učinila tak nepřípadně, neboť ani jedno z odkazovaných rozhodnutí se otázkou zastoupení podnikatele, potažmo důsledky překročení zástupčího oprávnění podnikatelova zástupce, nezabývalo. Třetí otázka tedy není způsobilá přípustnost dovolání založit. Nadto dovolací soud může dodat, že žalovaná nesprávně vychází z předpokladu, že samotná skutečnost, že zápis ve stavebním deníku nebyl za zhotovitelku proveden statutárním orgánem, žalobkyni nezavazuje.
Přehlíží, že pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází [§ 430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], potažmo právní úpravu důsledků překročení zástupčího oprávnění (§ 431 o. z.), z čehož odvolací soud také vyšel. Převzal totiž skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně zjištění, že „dohoda o instalaci rozšiřovacích profilů byla uzavřena“ (srov. bod 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jako správná, a to při vědomí, že zápis ve stavebním deníku podepsal za žalobkyni její zaměstnanec O.
D. (srov. zejména čl. 49). Skutková materie, že by žalovaná o překročení zástupčího oprávnění věděla, do řízení vnesena nebyla. Také v případě této otázky platí, že dovolací argumentace, kterou žalovaná zpochybňuje správnost skutkového zjištění o příčině změny smlouvy o dílo (změny světlé výšky podlah, kterou žalovaná sdělila až při montáži), je z hlediska přípustnosti dovolání irelevantní (v podrobnostech k tomu srov. výše uvedenou argumentaci k první otázce). Žalovaná čtvrtou otázkou, „zda došlo k dokončení díla, resp. zda byl žalovaný oprávněn odstoupit od smlouvy o dílo“, zpochybňuje správnost právního posouzení na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. V otázce vad díla odvolací soud vyšel z toho, že dílo je bez vad, případně je stiženo vadami marginálními (srov. bod 4, případně 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 13 odůvodnění napadeného rozsudku), a proto „odstoupení žalovaného od smlouvy nebylo důvodné“.
Oproti tomu žalovaná zpochybňuje správnost tohoto právního posouzení na základě jí prosazovaného skutkového závěru, že dílo „(b)ylo dodáno v tak závadném stavu, že bylo prostě nepoužitelné a neopravitelné“. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Pokud se žalovaná v souvislosti s touto otázkou zmínila o tom, že postupem odvolacího soudu, který aproboval, že dílo bylo dokončeno, mělo být porušeno právo žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, pak dovolání v tomto rozsahu nesplňuje Ústavním soudem vyjádřené limity, aby jej mohl Nejvyšší soud (kvazi)meritorně posuzovat z pohledu jeho přípustnosti.
K věcnému posouzení (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je zapotřebí též právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení žalované (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil.
Pouhá formulační zmínka o tom, že odvolací soud porušil právo žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je nedostatečná. V tomto rozsahu podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení (v příslušném rozsahu) pokračovat a jež nebyla žalovanou odstraněna v zákonné lhůtě. Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů státu, ve výroku II., kterým byl změněn tento ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, a ve výroku III.
o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání jednak není přípustné, a jednak je vadné, a proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).