23 Cdo 1998/2024-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BOINT spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Radotín, Vrážská 1562/24a, identifikační číslo osoby 26343312, zastoupené Mgr. Barborou Starou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému Mgr. Robertu Vladykovi, se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, identifikační číslo osoby 66251249, zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o zaplacení 416 116 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 63/2022, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 70 Co 71/2024-312, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 401 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 416 116 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla. Uplatněný nárok odůvodnila smlouvou o dílo uzavřenou mezi účastníky dne 24. 4. 2021, na jejímž základě měla provést rekonstrukci advokátní kanceláře žalovaného.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 1. 2024, č. j. 27 C 63/2022-287, zastavil odvolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě stanovené usnesením ze dne 15. 11. 2023, č. j. 27 C 63/2022-161 (výrok I), dále rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení opožděně zaplaceného soudního poplatku (výrok III) a vyzval žalovaného, aby sdělil číslo účtu, na který mu bude opožděně zaplacený soudní poplatek vrácen (výrok IV).
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Žalovaný napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I dovoláním, které považoval za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Měl za to, že odvolací soud se při řešení otázky, zda mu měla být poskytnuta ochrana spočívající v nepřihlížení k opožděné úhradě soudního poplatku z odvolání, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dále žalovaný tvrdil, že dovolání je přípustné i pro řešení otázky, která podle jeho názoru dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně namítl, že odvolací soud pochybil, když rozhodl o jeho odvolání, aniž zohlednil jeho žádost adresovanou soudu prvního stupně o nepřihlížení k opožděné úhradě soudního poplatku, a nevyčkal na jeho rozhodnutí. Rovněž namítl, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, neboť se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami žalovaného. 5. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s usnesením odvolacího soudu i s postupem soudu prvního stupně, který po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání zastavil odvolací řízení. Uvedla, že rozhodnutí dovolacího soudu, na něž žalovaný odkazoval, je pro projednávanou věc zcela nepřiléhavé, a proto je jeho dovolání nepřípustné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady dovolacího řízení. 7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda má být žalovanému, který z omluvitelných důvodů zmeškal soudcovskou lhůtu k úhradě soudního poplatku z odvolání, poskytnuta ochrana spočívající v tom, že nebude přihlíženo k opožděnosti jeho úhrady, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 11. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že lhůta k zaplacení soudního poplatku začala žalovanému běžet již od doručení výzvy k úhradě, nikoli až od její právní moci, jak tvrdil žalovaný. Protože soudní poplatek uhradil až po uplynutí této lhůty, jednalo se o opožděnou platbu, k níž podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nelze přihlížet. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 12. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že na řešení žalovaným formulované právní otázky odvolací soud své rozhodnutí ani založit nemohl, neboť se k této otázce vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (formou obiter dictum). Otázka, zda měl žalovaný, který z omluvitelných důvodů zmeškal lhůtu k úhradě soudního poplatku, získat ochranu v podobě nepřihlížení k opožděné platbě, se proto nestala určující pro právní posouzení věci (srov. bod 12 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že otázky řešené soudy pouze nad rámec důvodů rozhodnutí (tj. formou obiter dictum) nejsou otázkami, na nichž by rozhodnutí soudu záviselo, a proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3850/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3643/2023). 13. Nadto lze doplnit, že žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na projednávanou věc nedopadá. Uvedené rozhodnutí se zabývalo významem omluvitelného důvodu zmeškání soudcovské lhůty v řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání. Nejvyšší soud v něm potvrdil ustálený právní názor, že soudcovskou lhůtu nelze prominout, protože její zmeškání z omluvitelného důvodu soud posuzuje až v rámci řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009, dále ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015, nebo ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 993/2019). Citované rozhodnutí proto nelze vztáhnout na problematiku zmeškání soudcovské lhůty při rozhodování o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. 14. Námitka žalovaného, že odvolací soud rozhodl o jeho odvolání, aniž zohlednil jeho žádost o nepřihlížení k opožděné úhradě soudního poplatku a nevyčkal na rozhodnutí soudu prvního stupně, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Touto námitkou žalovaný nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, ale pouze poukazuje na možnou vadu odvolacího řízení. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné pouze tehdy, pokud rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného nebo procesního práva. Námitka žalovaného proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu však takovou otázkou není. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 15. Žalovaný konečně vytýká odvolacímu soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho právně relevantními námitkami. I tato námitka však směřuje pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a vytýká vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. 16. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 17. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o zastavení odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu