23 Cdo 2043/2025-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. R., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 140/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 4. 2025, č. j. 59 Co 70/2025-409, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhá určení, že kupní smlouva ze dne 14. 6. 2011 uzavřená mezi žalovaným a M. B., narozeným XY, a darovací smlouva ze dne 3. 6. 2011 uzavřená mezi žalovaným a P. P., narozeným XY, jsou vůči němu neúčinné. Na návrh žalovaného Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 16. 9. 2019, č. j. 6 C 140/2014-227, přerušil řízení do pravomocného rozhodnutí Městského soudu v Brně v právní věci vedené pod sp. zn. 30 C 218/2018 a do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce ze dne 4. 9. 2013 v právní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 Nc 4571/2006.
2. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 1. 2025, č. j. 6 C 140/2014-387, rozhodl, že v řízení, které bylo přerušeno usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, č. j. 6 C 140/2014-227, se pokračuje.
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž dovolacímu soudu předložil otázku, „zda v situaci, kdy soud prvního stupně ve svém vlastním dřívějším usnesení přeruší řízení do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce a později v totožné věci vydá usnesení o pokračování řízení, aniž by byla exekuce pravomocně skončena, a toto usnesení nebylo řádně odůvodněno, může krajský soud toto usnesení bez dalšího potvrdit“. Žalovaný namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jenž rozhodl o pokračování v řízení, ačkoliv se řádně nevypořádal se svým předchozím právním názorem, že je namístě řízení v projednávané věci přerušit.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou přitom podle žalovaného zcela překvapivá a neobsahují řádné a přesvědčivé odůvodnění. Soudy nižších stupňů podle žalovaného postupovaly v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování, čímž měly porušit jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Dovolání je podle žalovaného přípustné, jelikož se odvolací soud při řešení shora vymezené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, podle nichž se soudy musí při rozhodování ve skutkově a právně shodných věcech vypořádat s dříve vyslovenými právními závěry a svůj (případný) odlišný právní názor přesvědčivě odůvodnit.
6. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Ve vyjádření k dovolání žalobce označil podané dovolání za absurdní a účelové, vedené snahou oddálit pravomocné rozhodnutí ve věci samé, přičemž uvedl, že obě překážky, pro něž bylo řízení přerušeno, již odpadly, a soudy nižších stupňů tak postupovaly správně, jestliže rozhodly o pokračování v řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Námitka žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, neboť se nevypořádal se svým předchozím právním názorem, že je namístě řízení v projednávané věci přerušit, a odůvodnění napadeného usnesení tak trpí nedostatky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
13. Uvedenou dovolací námitkou totiž žalovaný nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku (otázku procesního práva), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).
14. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud dodává, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Nejedná se totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 676/2022, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 386/2025).
15. Shora uvedené judikaturní závěry se pak uplatní rovněž ve vztahu k námitce žalovaného, že napadené usnesení je pro něho překvapivé, a že soudy nižších stupňů tak postupovaly v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť i touto námitkou žalovaný odvolacímu soudu vytýká (toliko) vady řízení, k nimž by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což však v projednávané věci není.
16. Výše uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1277/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025).
17. Mínil-li žalovaný svými námitkami zpochybnit samotný závěr odvolacího soudu o naplnění podmínek pro pokračování řízení podle § 111 odst. 2 o. s. ř., pak ani takové námitky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť otázku, za jakých podmínek lze pokračovat v přerušeném řízení (a zda tyto podmínky byly v projednávané věci naplněny), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci) soud pokračuje (musí pokračovat) v tomto přerušeném řízení, jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno; jeho rozhodnutí – usnesení o pokračování v řízení – tento zákonem předvídaný postup pouze deklaruje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2800/2020; z recentní rozhodovací praxe srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1828/2022, ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 717/2024, ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3005/2024, nebo ze dne 17. 7. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1104/2025).
19. Odvolací soud v napadeném usnesení vycházel z toho, že došlo k pravomocnému skončení řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 218/2018, jakož i k tomu, že rozhodnutí o návrhu povinných na zastavení exekuce ze dne 4. 9. 2013 ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 Nc 4571/2006 nabylo právní moci; tyto skutečnosti se přitom podávají rovněž z obsahu spisu (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2020, č. j. 30 C 218/2018-76, na č. l. 248 až 250 spisu, a usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 10. 2022, č. j. 59 Co 101/2022-812, na č. l. 259 až 263 verte spisu). Jestliže na základě výše uvedeného odvolací soud shledal, že jsou dány podmínky pro pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 2 o. s. ř., neboť překážky, pro které bylo řízení přerušeno, již odpadly (viz bod 14 odůvodnění napadeného usnesení), postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ani tato námitka žalovaného tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
20. Považoval-li žalovaný za překážku bránící pokračování v řízení v projednávané věci rovněž to, že dosud nedošlo ke skončení samotné exekuce vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 Nc 4571/2006, pak Nejvyšší soud podotýká, že usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 9. 2019, č. j. 6 C 140/2014-227, bylo řízení v projednávané věci přerušeno (toliko) do pravomocného rozhodnutí o návrhu povinných na zastavení exekuce ze dne 4. 9. 2013, nikoliv do skončení samotné exekuce. Jestliže dotčená exekuce (probíhající exekuční řízení) nepředstavovala překážku, pro níž by bylo řízení v projednávané věci přerušeno, pak ani otázka, zda lze v řízení pokračovat navzdory probíhající exekuci, není otázkou, na níž by napadené usnesení odvolacího soudu záviselo. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ovšem vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Uvedená námitka žalovaného proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
21. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.), a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu