23 Cdo 3381/2024-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. v právní věci
žalobkyně P. B., zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem se sídlem
ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, proti žalované R. M., zastoupené Mgr.
Bohuslavem Kudrnou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Nádražní 238/7, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C
172/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.
6. 2024, č. j. 14 Co 3/2024-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalované určení, že je
vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 5/8 na (v žalobě označených)
nemovitých věcech v k. ú. XY, obci XY, jenž na základě darovací smlouvy ze dne
11. 5. 2023 darovala žalované (dceři žalobkyně). Žalobkyně tvrdila, že ji
žalovaná dne 11. 5. 2023 vzala na pobočku Czech POINT ve Vyškově s tím, že mělo
dojít k podpisu „dokumentů k opatrovnictví“. V domnění, že se jedná o zmíněné
dokumenty, žalobkyně žalovanou předložené listiny podepsala, aniž by se
seznámila s jejich obsahem, přičemž až následně zjistila, že se jednalo o
předmětnou darovací smlouvu. Žalobkyně však neměla v úmyslu svůj podíl na
nemovitostech darovat výhradně žalované (jež dlouhodobě žila v zahraničí a o
žalobkyni nepečovala), neboť jej vedle žalované měly zdědit i ostatní dcery
žalobkyně rovným dílem. Žalovaná tak podle žalobkyně zneužila její důvěry, aby
ji přiměla k podpisu darovací smlouvy, k jejímuž uzavření však její vůle
nesměřovala. Ačkoliv spolu účastnice nadále v předmětné nemovitosti žijí, od
uzavření darovací smlouvy se žalovaná k žalobkyni chová hrubě, nejeví o ni
zájem a navzdory jejím prosbám jí neposkytuje potřebnou péči a pomoc.
2. Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.
11. 2023, č. j. 6 C 172/2023-57, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11.
2023, č. j. 6 C 172/2023-60, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od závěrů
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, jehož
závěry (týkající se problematiky falsae demonstratio) v projednávané věci –
podle žalobkyně nesprávně – neaplikoval. Napadený rozsudek je nadto v tomto
ohledu nepřezkoumatelný, jelikož odvolací soud neuvedl, proč se závěry
vyplývající ze shora uvedeného rozsudku neuplatní v projednávané věci.
5. Žalobkyně dále namítla, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla
řádně poučena podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o tom, že neunáší břemeno
tvrzení a břemeno důkazní, čímž jí mělo být „implicitně sděleno, že bude ve
sporu úspěšná“, a rozsudek soudu prvního stupně proto považuje za překvapivý. K
této (odvolací) námitce žalobkyně odvolací soud na jednání dne 13. 6. 2024
nejprve uvedl, že ji soud prvního stupně skutečně řádně nepoučil, a proto tak
dodatečně učinil v odvolacím řízení. Následně však odvolací soud žádné důkazy
neprovedl a o důkazních návrzích žalobkyně ani nerozhodl, a žalobkyně tak v
řízení nemohla prokázat svá skutková tvrzení. Shora popsaným procesním postupem
odvolacího soudu mělo být žalobkyni odepřeno právo na přístup k soudu a
porušeno její právo na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Námitka žalobkyně, že odvolací soud pochybil, neaplikoval-li v
projednávané věci závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se otázky falsae
demonstratio, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť
odvolací soud se při řešení dotčené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu neodchýlil.
12. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že omyl lze považovat za vadu
právního jednání (resp. vadu vůle či jejího projevu) založenou na nesprávné
představě jednajícího o určité skutečnosti týkající se jeho právního jednání,
přičemž může být spojen s vůlí jednajícího i s jejím projevem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod
číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i tam citovanou
judikaturu a odbornou literaturu).
13. V žalobkyní odkazovaném rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo
2856/2022, uveřejněném pod číslem 37/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, Nejvyšší soud ve vztahu k omylu při právním jednání a tzv. falsae
demonstratio dovodil, že výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv
právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či
nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s
sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř.
smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo
musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně
nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které
zůstává bez právního významu. O omylu a jeho právní relevanci tak lze uvažovat
pouze za předpokladu, že skutečnou vůli jednajícího (jednajících), jež byla
nebo musela být adresátovi (adresátům) známa, se nepodaří výkladem právního
jednání při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností
zjistit. Pokud tedy adresátovi právního jednání – s přihlédnutím k
předcházejícímu i následnému jednání stran – byl či musel být známý skutečný
úmysl (skutečná vůle) jednajícího, při výkladu předmětného právního jednání je
nutno tento úmysl upřednostnit před jeho vnějším projevem, například
objektivním významem užitých slov (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 9. 2024, sp. zn. 26 Cdo 124/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023).
14. V projednávané věci nebyly soudy nižších stupňů zjištěny žádné
skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci společného úmyslu
jednajících stran, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření. Jestliže tedy
odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci se nejedná o případ tzv. falsae
demonstratio, a žalobkyní odkazované závěry judikatury Nejvyššího soudu se zde
proto neuplatní (viz body 13 až 16 a bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku),
neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato námitka
žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobkyní
namítaná absence poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., neboť žalobkyně
touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž
vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jinou vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může
dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.), což v daném případě není. Podle § 237 o. s. ř.
přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými
nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení
sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, i kdyby se odvolací soud vytýkaného
procesního pochybení dopustil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn.
23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn.
23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
16. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a aby
označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací
povinnosti soudu je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro
něho nepříznivého, a tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno
tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či
navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti
ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří
speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro
právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního
posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné
nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i
pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy
zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo
2737/2024, ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1876/2023, a ze dne 21. 11. 2023,
sp. zn. 23 Cdo 3292/2023).
17. I kdyby tedy žalobkyně shora uvedenou námitkou vymezila příslušnou
otázku procesního práva, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř., neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud totiž napadený rozsudek nezaložil na tom, že žalobkyně neunesla
břemeno tvrzení či břemeno důkazní, nýbrž se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, jenž naopak shledal, že učiněná skutková zjištění soudu umožňují
rozhodnout o meritu věci, přičemž následně uzavřel, že žalobu je namístě
zamítnout nikoliv z důvodu neunesení procesních břemen žalobkyní, nýbrž proto,
že jí v řízení uplatněný nárok podle hmotného práva nesvědčí, neboť v
projednávané věci žalobkyně jednala v omylu, jenž však nebyl omluvitelný ve
smyslu § 583 o. z. (viz body 12 až 14 a bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku,
body 22 až 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a protokol o jednání
před soudem prvního stupně na č. l. 53 spisu). Nejvyšší soud již v usnesení ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze
dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
18. Žalobkyně měla procesní postup odvolacího soudu za nesprávný rovněž
proto, že ačkoliv jí odvolací soud (dodatečně) poučil podle § 118a o. s. ř.,
nedal jí prostor k „uplatnění požadovaných okolností“ a neprovedl navrhované
důkazy (zejména znalecký posudek k zdravotnímu stavu žalobkyně). Žalobkyně však
patrně přehlíží, že odvolacím soudem poskytnuté poučení se nevztahovalo k
okolnostem týkajícím se jejího zdravotního stavu (schopnosti uzavřít darovací
smlouvu), neboť ve vztahu k (nedostatku) schopnosti právně jednat žalobkyně v
řízení před soudem prvního stupně neučinila potřebná skutková tvrzení, a v
tomto ohledu tak ani nebylo lze určit předmět dokazování (viz bod 16 odůvodnění
napadeného rozsudku). Důkazní návrhy přitom nemohou nahradit chybějící tvrzení
o právně významných skutečnostech, a není-li tak k dispozici příslušné skutkové
tvrzení, pak zde (zásadně) ani není co prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem
115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 24/2010).
19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani
žalobkyní namítaná nepřezkoumatelnost a překvapivost (nepředvídatelnost)
napadeného rozsudku, neboť i těmito námitkami žalobkyně namítá toliko existenci
vad řízení, k nimž však dovolací soud může podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což však není případ
projednávané věci (srov. judikaturu citovanou v bodu 15 odůvodnění shora).
20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu