USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobkyně K. K., zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v
Karlových Varech, Jaltská 989/7, proti žalovanému K. H., zastoupenému JUDr.
Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96, o určení
vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 16 C 183/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2023, č. j. 56 Co 55/2023-841, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 16 214 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám právního zástupce žalovaného.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č.
st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, oba zapsány
na listu vlastnictví č. XY, v k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro
Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY. Tvrdila, že žalovaný kupní
smlouvou ze dne 24. 4. 2013 koupil od žalobkyně podíl jedné poloviny na
předmětných nemovitostech, ale nezaplatil žalobkyni kupní cenu ve výši 1 200
000 Kč. Žalobkyně proto odstoupila od kupní smlouvy dopisem ze dne 21. 3. 2014.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil a vlastnické právo žalobkyně k předmětným
nemovitostem neuznal.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.
1. 2023, č. j. 16 C 183/2014-771, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I), rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, v kterém bylo rozhodnuto o
žalobě na určení, že žalobkyně je vlastníkem jedné poloviny předmětných
nemovitostí, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I napadeného
rozsudku), potvrdil zamítající výrok ve zbývající části výroku I (výrok II
napadeného rozsudku), změnil výši náhrady nákladů řízení přiznaných žalovanému
výrokem II (výrok III napadeného rozsudku), potvrdil výrok III (výrok IV
napadeného rozsudku) a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok V napadeného rozhodnutí). Proti výrokům II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno
na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně uplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Společně s podáním dovolání žalobkyně
navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí s tvrzením, že by jí
neprodleným výkonem rozhodnutí hrozila závažná majetková újma, neboť žalovaný
hodlá předmětné nemovitosti rychle zpeněžit a žalobkyni hrozí, že přijde o
bydlení a bude čelit exekuci. Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání zpochybnil dovolací argumentaci
žalobkyně, označil její dovolání za nepřípustné a navrhl dovolacímu soudu, aby
je odmítl, případně zamítl a přiznal mu právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně namítala, že odvolací soud porušil princip legitimního očekávání, a
tedy i právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny
základních práv a svobod, jestliže rozhodl na základě prakticky shodných
skutkových okolností jinak než v předchozím řízení mezi týmiž účastníky, aniž
by důvody svého odlišného rozhodnutí náležitě objasnil, čímž se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017). Nejvyšší soud v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo
4038/2017, uvedl, že účastníci mají právo očekávat, že soud bude ve stejných
nebo obdobných případech rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, musí
jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04). Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí
soudu je porušením práva účastníka na spravedlivý proces (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I ÚS 113/02, ze dne 26. 9. 1996, III. ÚS 176/96). V obecné rovině je totiž rozdílná rozhodovací práce
soudů o totožných věcech nežádoucí, což však neznamená, že by soud nemohl ve
shodné nebo typově obdobné věci rozhodnout později jinak, pokud dojde k
opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tento
postup však nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale
naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal (nález Ústavního soudu ze dne
14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015). Odvolací soud se v projednávané věci neodchýlil od judikatury dovolacího soudu,
neboť svůj právní názor v napadeném rozhodnutí odůvodnil zcela dostatečně,
jestliže z jeho odůvodnění jasně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé
(srov. body 18 až 27 napadeného rozhodnutí). Navíc uvedenou námitkou žalobkyně
nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo
procesního práva, nýbrž ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká vadu řízení,
která sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení
věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené
rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2350/2020). Stejně tak vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že pochybil, poskytl-li
žalovanému poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.
o tom, že v řízení neunáší důkazní
břemeno, čímž mu umožnil důkazně podepřít skutkové tvrzení ohledně způsobu
úhrady kupní ceny, avšak stejné poučení neposkytl žalobkyni, vystihuje opět
vadu řízení. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li
dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v posuzované věci není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud
vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak
nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo
žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud
dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí
probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je
tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje
předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Nejvyšší soud rovněž v minulosti vyjádřil názor, podle něhož poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili
rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy
způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této
poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí
pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl
břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící
tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo
obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní
břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo v projednávané věci
ani důvodu pro poučení žalobkyně podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Žalobkyně spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní
soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu,
neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně
nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3132/2021, nebo ze dne ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2549/2022).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu