23 Cdo 386/2025-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně MAKS-D, s.r.o., se sídlem v Novácích, M. R. Štefánika 1, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36332534, zastoupené Mgr. Lukášem Petrem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, proti žalované HUTNÍ PROJEKT Frýdek-Místek a.s., se sídlem ve Frýdku-Místku, 28. října 1495, identifikační číslo osoby 45193584, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, o zaplacení 132 114 291 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 148/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 8 Co 56/2024-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 118 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody ve výši 132 114 291 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o společnosti za účelem společného získání a realizace zakázky pro společnost Lovochemie, a.s. (identifikační číslo osoby 49100262, dále jen „objednatel“), na základě smlouvy o dílo. V důsledku toho, že žalovaná neplnila řádně povinnosti ze smlouvy o dílo, došlo k prodlení s provedením díla. Zhotovitelky (žalobkyně a žalovaná) následně uzavřely s objednatelem dohodu o narovnání, v níž se mimo jiné zřekly některých svých sporných nároků z dané smlouvy, uznaly sporné nároky objednatele a zavázaly se k zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla.
Žalobkyně se tak domáhala náhrady škody, která jí dle jejího tvrzení vznikla v důsledku porušení smluvních povinností žalované a která se skládala z vícenákladů na změnové listy neschválené objednatelem ve výši 43 023 716 Kč (neboť žalovaná nedodala podklady pro prokázání víceprací, které proto nebyly proplaceny), z částky 28 340 575 Kč za neoprávněné odsouhlasení víceprací poskytnutých subdodavatelem a z částky 60 750 000 Kč představující smluvní pokutu uplatněnou objednatelem vůči účastnicím na základě dohody o narovnání.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2023, č. j. 41 C 148/2020-265, zamítl žalobu o zaplacení částky 132
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud pochybil při výkladu právního jednání, když dospěl k tomu, že účastníce řízení uzavřením dohody o narovnání ze dne 1. 10. 2019 s objednatelem vyrovnaly veškerá svá práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o dílo, tedy že jejím uzavřením zanikla také odpovědnost žalované za porušení smlouvy o dílo vůči žalobkyni (jako druhému zhotoviteli). Odvolací soud se tak podle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu právního jednání představované například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020, či ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 26 Cdo 1615/2023. Odvolací soud nadto pochybil (a postupoval v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009), když nezohlednil, že uzavřením dohody o narovnání plnila svou prevenční povinnost, a proto je nespravedlivé, aby byla za dané plnění svých zákonných povinností „sankcionována“. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýkala, že se nedostatečně vypořádal s podstatným důkazem (svědeckou výpovědí M. K.), a namítala, že napadený rozsudek pro ni byl nepředvídatelný. Z uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, upozornila, že argumentace žalobkyně se míjí s právním posouzením věci odvolacího soudu, označila její dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl, a aby uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobkyně v dovolání předně napadá závěr odvolacího soudu, že dohodou o narovnání byly vyrovnány také žalobou uplatněné pohledávky, a namítá, že odvolací soud pochybil při výkladu projevené vůle účastnic. Odvolací soud však uvedený závěr neformuloval a napadený rozsudek na něm nezaložil. Vyšel totiž z toho, že uzavřením dohody o narovnání došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenými porušeními smlouvy o díle, resp. smlouvy o společnosti uzavřené mezi účastnicemi, a vznikem jednotlivých škod, jejichž náhrady se žalobkyně domáhala. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, a ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024).
10. Z téhož důvodu pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka, že uzavřením dohody o narovnání žalobkyně plnila svou prevenční povinnost (jíž dovolatelka brojí proti odvolacím soudem provedeném výkladu projevu vůle), neboť jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud napadený rozsudek založil na závěru o absenci příčinné souvislosti, nikoli na výsledku interpretace právního jednání.
11. Tvrdí-li konečně žalobkyně, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s podstatným důkazem a že napadený rozsudek byl pro ni nepředvídatelný, ve skutečnosti tím namítá jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
12. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, nebo ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 676/2022).
13. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
14. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že dovolatelka námitkou nepředvídatelnosti napadeného rozsudku zároveň uvádí, že soudy nižších stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 767/2022).
15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
proti výroku I napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu