USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně I. A., zastoupené Mgr. Lenkou Grulichovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Palackého 108, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy se žalobkyní, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 108/2019, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2024, č. j. 17 Co 83/2023-812, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalovaného se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy (jejímž předmětem byla bytová jednotka) a uložení dalších povinností žalovanému, a to na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 2. 1. 2018 mezi nimi uzavřené a jejího dodatku ze dne 11. 11. 2018, s tvrzením, že i přes zaplacení kupní ceny žalobkyní podle smlouvy o smlouvě budoucí, žalovaný nesplnil svůj závazek uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu ve sjednané lhůtě 30 dnů. Žalovaný se bránil tvrzením, že od smlouvy o smlouvě budoucí následně odstoupil pro zjištěné prodlení žalobkyně s úhradou kupní ceny.
2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 21. 10. 2022, č. j. 8 C 108/2019-692, nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu v tam specifikovaném znění (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o uložení povinností žalovanému předložit k rukám žalobkyně přesné zaměření skutečných výměr převáděné jednotky včetně balkonu a přehled výrobků a zařízení pro vybavení bytové jednotky s kratší zárukou než 24 měsíců (výroky pod body II a III) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení ve výši 231 448 Kč žalobkyni (výrok pod bodem IV) a ve výši 1 647,64 Kč České republice – Okresnímu soudu v Prostějově (výrok pod bodem V).
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 17 Co 83/2023-812, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a V potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení na částku 55 272 Kč (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 164 Kč (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli včasně podanými dovoláními žalobkyně i žalovaný.
5. Žalobkyně dovoláním napadla výslovně pouze výroky II a III rozsudku a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky „stanovení výše náhrady nákladů advokáta v řízení o nahrazení projevu vůle u kupní smlouvy“, odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 865/2005, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 809/2015, či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4825/2014; tato rozhodnutí – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz) a dále v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky „účelně vynaložených nákladů žalobkyně v řízení ve vztahu k písemným podáním (úkonům), které byly činěny jako vyjádření v přímé reakci na obstrukční podání žalovaného v řízení“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle ní dosud nebyla vyřešena.
6. Žalovaný dovoláním napadl výrok I rozsudku (podle celkového obsahu dovolání jen v té jeho části, jíž bylo rozhodováno o věci samé), namítl
nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, případně, aby napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení těchto otázek:
1) „Zda z pohledu nastoupení účinků odstoupení od smlouvy a důvodů pro odstoupení od smlouvy žalovaného, je nutné vycházet ze skutkového stavu, který existoval v době doručení takového odstoupení od smlouvy ze dne 21. 6. 2019 a který vnímal z pohledu dobré víry samotný žalovaný či zda na posouzení oprávněnosti či platnosti odstoupení mají vliv okolnosti, které žalovanému nebyly v době odstoupení známy a které nastaly až v průběhu soudního soudní [správně zřejmě „řízení“ - pozn. Nejvyššího soudu] v prosinci 2019, potažmo až u výslechu M. dne 13. 5. 2021, kdy M. nově začal tvrdit, že prakticky vše, co dosud tvrdil k placení první a druhé zálohy kupní ceny a k podvodu žalobkyně, si vymyslel.“
2) „Zda za situace, kdy M. v době, kdy ze svého účtu poukáže platbu první a druhé zálohy kupní ceny a vychází z toho, že platbami hradí svůj závazek vůči žalovanému, a nikoliv, že činí platbu na žalobkyni, je možné tyto platby považovat za plnění za jiného ve smyslu ust. § 1936 NOZ (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen ‚o. z.‘ – poznámka Nejvyššího soudu).“ 3) „Zda v případě, že žalovaný odstoupil od smlouvy o budoucí kupní smlouvě, nikoliv bez zbytečného odkladu, tj. v řádu dnů po doručení výzvy M. o vrácení zálohy 1 a 2 (27. 2. 2019), ale až za 4 měsíce (21. 6. 2019), účinky odstoupení nastanou či mohou nastat a za jakých podmínek či účinky odstoupení nenastanou, tj. jaké právní důsledky má odstoupení od smlouvy při nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu“.
4) „Zda okolnosti, kdy žalobkyně bez vědomí M., za kterého svým jednáním změní budoucího kupujícího na svou osobu, zatají M., že platby, které posílá, neposílá na svou smlouvu, ale na plnění její smlouvy, následně je toto nekalé jednání odhaleno a M. se domáhá vrácení záloh po žalovaném, žalovaný vyzývá žalobkyni k dodatečnému plnění – zaplacení záloh a stanovuje jí lhůtu k dodatečnému dobrovolnému plnění, tato neplní, jestli takové protiprávní jednání žalobkyně nenaplňuje znaky zániku smlouvy o budoucí kupní smlouvě ve smyslu ust. § 1788 odst. 2 první věta NOZ bez nutnosti odstoupení od smlouvy…“
7. Žalovaný v dovoláním současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí s tvrzením, že je závažně ohrožen na svých právech, neboť žalobkyně se může na základě rozhodnutí soudů nižších stupňů domáhat zápisu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce. Po vložení vlastnického práva pak bude moci převést vlastnické právo na třetí osoby či učinit jakékoliv zatížení bytové jednotky, a tím zabránit možnosti, aby v případě úspěchu žalovaného v dovolacím řízení mohlo dojít k obnově vlastnického práva na žalovaného.
8. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost a zamítnutí návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí jako šikanózního. Ztotožnila se s posouzením věci soudy nižších stupňů.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně i žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolání žalobkyně
11. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně pouze ve
výrocích, jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
K dovolání žalovaného
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit první, druhá a čtvrtá otázka, neboť při jejich formulaci (i v rámci dovolací argumentace) žalovaný v dovolání vycházel z vlastního skutkového závěru, že při provádění plateb (první a druhé zálohy) neměl F. M. v úmyslu hradit dluh žalobkyně ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, kterou uzavřela se žalovaným, ale svůj vlastní závazek, že tento stav trval i v době, kdy žalovaný od této smlouvy odstoupil, že až následně F. M. pod nátlakem žalobkyně poskytl před soudem prvního stupně nepravdivou svědeckou výpověď, že žalobkyně bez vědomí F. M. docílila změny v osobě budoucího kupujícího, tj. že F. M. zatajila informaci, že je smluvní stranou smlouvy o smlouvě budoucí kupní ona a nikoliv on a též informaci, že platby, které posílal žalovanému, nehradil na svůj závazek, ale na plnění její smlouvy, a že až následně toto její nekalé jednání bylo odhaleno a F. M. se domáhal po žalovaném vrácení plateb. Z takových skutkových zjištění však odvolací soud nevycházel, neboť měl za prokázané, že F. M. věděl o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní mezi žalobkyní a žalovaným, že platbami ze svého účtu v lednu 2018 žalovanému hradil zálohy na kupní cenu z této smlouvy za žalobkyni (hradil s úmyslem platit dluh žalobkyně) a že žalovaný tyto platby podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní přijal. Vyšel i ze zjištění, že výzva (i upomínka) F. M. o vrácení plateb adresovaná žalovanému jím byla vyhotovena účelově v době, kdy se žalobkyní řešili vzájemné vypořádání po ukončení dlouholetého vztahu.
13. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Uvedenou argumentací tak žalovaný ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
14. Přípustnost dovolání žalovaného nezaloží ani třetí otázka (týkající se důsledků odstoupení od smlouvy při nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu), při jejímž řešení se měl podle žalovaného odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3447/2021, a ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1762/2022). I tato otázka je totiž založena na skutkovém předpokladu, který v řízení nebyl zjištěn, tj. že žalobkyně byla s úhradou části kupní ceny v prodlení, jež trvalo i v době odstoupení od smlouvy žalovaným. V předmětné věci však soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že žalobkyně v prodlení s úhradou kupní ceny nebyla, neboť uvedené první dvě zálohy kupní ceny byly za žalobkyni uhrazeny platbami F. M. a doplatek kupní ceny byl uhrazen žalobkyní ze stavebního spoření.
15. Pro úplnost lze k třetí otázce dodat, že uváděl-li odvolací soud v druhé části odstavce 25 odůvodnění napadeného rozsudku závěr týkající se nevčasnosti odstoupení od smlouvy ve lhůtě podle § 2002 o. z., pak z jeho vyjádření je zřejmé, že tento závěr nebyl pro jeho rozhodnutí určující, neboť za podstatný pro své rozhodnutí považoval závěr, že žalovaný nebyl vůbec oprávněn od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit ani podle smluvního ujednání (obsaženého v článku VI odstavce 2 smlouvy o smlouvě budoucí kupní), ani podle § 2002 o. z., neboť žalobkyně nebyla v prodlení s úhradou první a druhé zálohy na kupní cenu, či s úhradou doplatku kupní ceny (podle odvolacího soudu tedy nedošlo k porušení smlouvy podstatným způsobem, pro které by žalovaný vůbec mohl od smlouvy odstoupit). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Žalovaný v dovolání dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a tím aproboval vadu řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně při prvním jednání ve věci dne 21. 11. 2019 vyslovil svůj předběžný právní názor na věc, od něhož se následně v meritorním rozsudku odchýlil a na tuto změnu žalovaného v průběhu řízení neupozornil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II ÚS 3257/21 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť již odvolací soud (k odvolací námitce žalovaného) vysvětlil s odkazem na obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 21. 11. 2019, že nelze uzavřít, že by soud prvního stupně účastníkům při tomto jednání jednoznačně sdělil svůj právní názor na projednávanou věc. Toliko jim dal na vědomí, že žalobkyně bude muset prokázat, že poskytla první dvě zálohy na kupní cenu a že prokazování této skutečnosti bude pravděpodobně obtížné, neboť tyto platby podle tvrzení a doložených listin poskytl F. M. Ve svém rozhodnutí pak soud prvního stupně vyšel na základě provedeného dokazování z toho, že žalobkyně tuto skutečnost v řízení následně prokázala. Odvolací soud vycházel z týchž závěrů. V nyní posuzované věci tedy nešlo o situaci, jaká byla řešena ve zmíněném nálezu Ústavního soudu (o odnětí možnosti účastníka reagovat na zcela odlišné a překvapivé právní posouzení věci odvolacím soudem), od jehož závěrů se tak odvolací soud nemohl odchýlit.
17. Namítá-li žalovaný v dovolání nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nevypořádání se s jeho námitkami, jde fakticky o námitky vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalovaného o těchto údajných procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou právní otázku, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Pro úplnost lze dodat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalovaného v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jeho dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Shrnutí
18. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně i žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
19. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o odmítnutí dovolání stal bezpředmětným.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2024 Mgr. Jiří Němec předseda senátu