23 Cdo 2360/2025-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LANOSTAV OBNOVA PAMÁTEK s. r. o., se sídlem ve Svrkyni, č. p. 35, identifikační číslo osoby 02573831, zastoupené Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované Stavební společnosti Wirtuuu a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 112/22, identifikační číslo osoby 07536453, zastoupené Mgr. Tomášem Kintrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, o zaplacení 755 189 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 314/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 113/2025-113, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 266 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 755 189 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovanou uzavřela smlouvu o dílo na dodávku světlovodů, které žalovaná dodala s prodlením a s vadami vylučujícími používání díla, jež nebyly odstraněny a pro které žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila. Žalobkyně předžalobní výzvou, která byla součástí odstoupení od smlouvy, vyzvala žalovanou k zaplacení výše uvedené celkové částky (tvořené částkou 483 182 Kč jako požadavkem na vrácení plnění poskytnutého žalované na základě zrušené smlouvy, částkou 168 000 Kč jako smluvní pokutou za prodlení s dodáním díla, částkou 97 507 Kč jako nárokem na náhradu škody v souvislosti s odstraněním vadného díla a částkou 6 500 Kč jako nákladů na vypracování znaleckého posudku). Žalovaná na výzvu nereagovala.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro uznání ze dne 7. 1. 2025, č. j. 16 C 314/2024-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 755 189 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a náhradu nákladů řízení ve výši 80 013,20 Kč (výrok pod bodem II).
3. Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl návrh žalované na zrušení rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42 797,70 Kč (výrok III).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroku II a III) včasným dovoláním, v němž navrhla jeho zrušení v napadené části a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Konkrétně měla žalovaná za to, že odvolací soud při právním posouzení předpokladů vydání tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), nesprávně právně posoudil předpoklady pro její vydání, konkrétně při hodnocení míry procesní aktivity žalované. Podle žalované soud prvního stupně nemohl mít v době vydání kvalifikované výzvy žádné indicie o její lhostejné či obstrukční pasivitě a nesprávně posoudil otázku, zda okolnosti případu nasvědčují tomu, že z její strany šlo o zaviněné zdržování postupu řízení či o celkovou pasivitu. Žalovaná se domnívala, že při nesplnění podmínek pro vydání kvalifikované výzvy nebyly naplněny ani podmínky pro vydání rozsudku pro uznání v předmětném soudním řízení a odvolací soud tuto otázku vyhodnotil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1715/2023, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 26 Cdo 737/2025 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz). Za nesprávné považovala i posouzení odvolacího soudu, který podle ní vyhodnotil jako podmínku vydání kvalifikované výzvy skutečnost, že z dřívějšího chování žalované musí být zřejmá její neochota nárok uznat či její aktivita ve vztahu k budoucímu žalobci.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Měla za to, že žalovaná v dovolání nevymezila právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že napadla toliko skutkové závěry o absenci aktivity žalované před vydáním kvalifikované výzvy. Podle žalobkyně byly naplněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání specifikované ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
8. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „ve výroku II. a III.“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v něm není obsažena žádná argumentace, a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Ve vztahu k podmínkám pro vydání kvalifikované výzvy je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že smyslem výzvy podle § 114b o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné (a budou předmětem dokazování) a které jsou nesporné (a zůstanou stranou dokazování) tak, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. lze vydat mimo jiné, vyžaduje-li to povaha věci či okolnosti případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod číslem 52/2018 Sb. rozh. obč.). Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010, a ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo, a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Otázka, zda povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacích soudů, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů zpochybnit toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2017/2021, ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3284/2024, či ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3284/2024).
11. Od těchto judikaturních závěrů se odvolací soud neodchýlil, vyšel-li při posouzení otázky, zda v posuzované věci bylo namístě vydání kvalifikované výzvy z úvah, podle kterých z obsahu žaloby nelze usuzovat na její bezdůvodnost, že žaloba je projednatelná a umožňuje základní hmotněprávní kvalifikaci, že z ní lze usuzovat na zřetelnou obtížnost zjišťování skutkového stavu ohledně smluvního vztahu ukončeného odstoupením od smlouvy a že z obsahu spisu, jakož i ze samotné žaloby (podané dne 1. 10. 2024) je zřejmé, že účastníci smlouvy naposledy komunikovali stran odstranění vad díla v květnu roku 2023, avšak žalovaná od 1. 2. 2024 již nekomunikovala, nereagovala ani na předžalobní výzvu. Z uvedených úvah tak zjevně vyplývalo, že podle odvolacího soudu vyžadovala vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. povaha věci. Tyto úvahy přitom nelze označit za nepřiměřené.
12. Poukazovala-li žalovaná v dovolání na to, že odvolací soud nesprávně posoudil její pasivitu, pak tím ve skutečnosti rozporovala skutečnosti, jež
vyplývaly z obsahu spisu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu (případně skutečného obsahu spisu, který byl pro odvolací soud při řešení dané procesní otázky určující), a nikoli z těch skutkových závěrů (případně z jiných skutečností neodpovídajících obsahu spisu), které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3490/2022).
13. Oproti přesvědčení žalované se odvolací soud neodchýlil ani od těch judikaturních závěrů (na něž také odkazovala žalovaná v dovolání), podle kterých je s institutem rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. nutné zacházet velmi citlivě, a jelikož je účelem fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná.
Podle uvedených závěrů, je-li z chování účastníka řízení, jenž není jinak procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. Odvolací soud v nyní posuzované věci důkladně posuzoval z jemu dostupných informací z obsahu spisu, zda okolnosti, které byly soudu prvního stupně známy při vydání rozsudku pro uznání, nenasvědčovali tomu, že nešlo o celkovou pasivitu ze strany žalované, přičemž vyšel ze shora uvedených skutečností, z nichž vyplývalo, že ke konkrétním vzneseným nárokům uplatněným žalobkyní vůči žalované na základě odstoupení od smlouvy o dílo se žalovaná po dobu téměř jednoho roku před podáním žaloby vůbec nevyjádřila a byla celkově nečinná (celkově pasivní).
Vyjadřovala se v průběhu smluvního vztahu účastníků pouze k dřívějšímu požadavku žalobkyně na odstranění vady díla, ten však nebyl předmětem žaloby. Na žalobní tvrzení přitom žalovaná nijak nereagovala ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně.
14. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1715/2023 není případný pro zcela odlišné skutkové okolnosti, neboť v tam posuzované věci soud prvního stupně odůvodnil vydání kvalifikované výzvy pouze tím, že žalovaná nereagovala na jeho přípis, zda má přistoupit k přerušení řízení, nadto žalovaná na tamější přípis soudu v jím určené lhůtě reagovala.
15. Vytýkala-li též žalovaná odvolacímu soudu, že jako podmínku vydání kvalifikované výzvy vyhodnotil skutečnost, že z dřívějšího chování žalované musí být zřejmá její neochota nárok uznat či její aktivita ve vztahu k budoucímu žalobci, pak patrně přehlédla, že takový závěr odvolací soud neučinil, neboť uvedené naopak obecně považoval za situace (vedle případů, kdy je žaloba zjevně bezdůvodná či neprojednatelná), v nichž nelze vydat kvalifikovanou výzvu (a na jejím základě poté ani rozsudek pro uznání).
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu