ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce městys Luka nad Jihlavou, se sídlem v Lukách
nad Jihlavou, 1. máje 76, identifikační číslo osoby 00286192, zastoupeného Mgr.
Petrem Šmídem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti žalovaným
1) V., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Ing.
Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova
2/2, a 2) J. Č., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Altem,
advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512/16, o určení
neplatnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod
sp. zn. 17 C 42/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 12. 5. 2022, č. j. 25 Co 27/2022-340, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jejího právního zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal určení neplatnosti dohody o přistoupení k
dluhu ze dne 14. 3. 2019 uzavřené mezi žalovanou 1) jako přistupitelem a
žalovaným 2) jako věřitelem, a dále prohlášení žalované 1) o uznání dluhu co do
důvodu závazku i výše dluhu vůči žalovanému 2), to vše vyhotovené a obsažené v
části 1. notářského zápisu ze dne 14. 3. 2019, sepsaného notářem JUDr. Josefem
Holobrádkem, č. j. NZ 36/2019, N 43/19, a zároveň určení neplatnosti dohody
žalovaného 2) a žalované 1) o svolení k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí
podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), týkající se částky 10 465 000 Kč, vyhotovené a obsažené v části 3. téhož
notářského zápisu.
2. Okresní soud v Havlíčkově Brodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 2. 11. 2021, č. j. 17 C 42/2021-289, zamítl žalobu na určení neplatnosti
dohody o přistoupení k dluhu ze dne 14. 3. 2019 uzavřené mezi žalovanou 1) jako
přistupitelem a žalovaným 2) jako věřitelem (výrok I), na určení neplatnosti
prohlášení žalované 1) o uznání závazku co do důvodu i výše dluhu vůči
žalovanému 2) (výrok II), na určení neplatnosti dohody žalovaného 2) a žalované
1) o svolení k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí podle § 71b zákona č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), týkající se částky
10 465 000 Kč (výrok III), a uložil povinnost žalobci nahradit žalovaným 1) a
2) náklady řízení (výrok IV a výrok V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce a
žalovaná 1) uzavřeli dne 16. 2. 2012 smlouvu o dílo, z níž vznikl mezi žalobcem
a žalovanou 1) spor, který byl ukončen uzavřením smíru schváleným usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 6. 2016, č. j. 15 C 233/2014-87, z něhož
vyplývá povinnost žalované 1) odstranit vady díla dle uvedené smlouvy o dílo ze
dne 16. 2. 2012. Žalovaná 1) tuto povinnost dobrovolně nesplnila, pročež se
žalobce domáhal jejího splnění v exekučním řízení vedeném JUDr. Marií Sárovou,
soudní exekutorkou, pod sp. zn. 079 EX 00165/17. Za účelem vymožení 1. zálohy
na provedení prací a výkonů ve výši 2 000 000 Kč bylo soudní exekutorkou
nařízeno dražební jednání na 14. 1. 2021, jehož předmětem měly být nemovité
věci ve vlastnictví žalované 1), jejichž obvyklá cena činí 7 900 000 Kč.
Žalovaná 1) a žalovaný 2) uzavřeli dne 14. 3. 2019 smlouvu o převodu obchodního
podílu a dohodu o ceně, na jejímž základě žalovaný 2) převedl svůj obchodní
podíl ve výši 100 % v žalované 1) na pana T. D. Právními jednáními obsaženými
ve shora uvedeném notářském zápisu žalovaná 1) přistoupila k dluhu pana T. D.
vůči žalovanému 2) ze smlouvy o převodu obchodního podílu a dohody o ceně ze
dne 14. 3. 2019, zavázala se k jeho úhradě do 29. 3. 2019, uznala svůj závazek
a svolila k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí. Jelikož žalovaná 1) uvedený
závazek nesplnila, domáhá se žalovaný 2) jeho splnění v exekučním řízením
vedeném Mgr. Veronikou Jakubovskou, soudní exekutorkou, pod sp. zn. 192 EX
169/19, která vede exekuci postižením závodu žalované 1). JUDr. Marie Sárová,
soudní exekutorka, byla vyrozuměna Mgr. Veronikou Jakubskou, soudní
exekutorkou, že s ohledem na § 338zn zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), se odkládá provedení již nařízených exekucí
prodejem nemovitých věcí náležejících k závodu, přičemž oprávnění z těchto
exekucí se považují za věřitele uvedené v § 338s o. s. ř., aniž by bylo
potřebné pohledávku přihlásit. Snahy žalobce, jehož exekuce byla odložena, o
zastavení exekuce vedené Mgr. Veronikou Jakubskou, soudní exekutorkou, nebyly
úspěšné, neboť není účastníkem daného exekučního řízení.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedených právních jednání,
neboť vyhovění žalobě by nijak nezměnilo právní postavení žalobce, jelikož
exekuční soud by takovým rozsudkem nebyl vázán a otázku existence sporného
závazku by pro účely rozhodnutí o zastavení exekuce posuzoval jako otázku
předběžnou. Žalobce by se tímto ani nestal účastníkem daného exekučního řízení
a nesvědčil by mu právní nárok na zastavení exekuce z úřední povinnosti.
Žalobce se požadovaného právního následku má domáhat v jiném řízení, neboť
podanou žalobou nelze dosáhnout žalobcem sledovaného cíle, kterým je zastavení
exekuce. Soud prvního stupně dále s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu uvedl, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
notářského zápisu, neboť kategorii neplatnosti pojmově nelze k notářskému
zápisu vztáhnout. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané
plnění podle hmotného práva nárok, je taková okolnost důvodem zastavení
exekuce. Řešení takové otázky pro účely exekučního řízení pomocí určovací
žaloby vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů a je nepřípustné.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a
žalovanou 1) (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a mezi žalobcem a žalovaným
2) (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. K námitce žalobce, že rozsudek soudu prvního stupně je
nepřezkoumatelný, odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl,
že i kdyby odůvodnění prvostupňového rozsudku nevyhovovalo všem požadavkům
uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., nejde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť
případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele.
Rozsudek soudu prvního stupně umožňoval žalobci proti jeho odůvodnění uplatnit
odvolací důvody a vznést řadu odvolacích námitek, což také žalobce učinil.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti označených právních jednání, jelikož dle judikaturních závěrů
Nejvyššího soudu nepřichází v úvahu deklarace existence důvodu zastavení
exekuce mimo rámec dané exekuce. Vyhovění určovací žalobě by nezaložilo
žalobcovo účastenství v exekučním řízení a neodstranilo by ani absenci jeho
aktivní legitimace k podání návrhu na zastavení exekuce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním,
jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud svým závěrem, že žalobce
nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedených ujednání, protože
deklarace existence důvodu pro zastavení mimo rámec exekuce, jež by měla být
zastavena, není možná, odchýlil od judikatury dovolacího soudu, kterou žalobce
hojně citoval v dovolání. Dále předložil otázku, dle něj dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu neřešenou, zda je aktivně legitimován k podání žaloby na
určení neplatnosti smlouvy též věřitel, který není účasten takového smluvního
vztahu, avšak má za jednou ze smluvních stran exekučně vymáhanou pohledávku.
Podle žalobce by měl dovolací soud také jinak než odvolací soud posoudit
otázku, zda je možné se zabývat platností hmotněprávních úkonů obsažených v
notářském zápisu. Dále žalobce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, uvedl, že shora označená dohoda o
přistoupení k dluhu ze dne 14. 3. 2019 je neplatná dle § 580 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Zároveň žalobce měl za
to, že se odvolací soud nevypořádal řádně s jeho námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku soudu prvního stupně, za nepřezkoumatelný žalobce považoval také
napadený rozsudek odvolacího soudu. Napadeným rozsudkem i rozsudkem soudu
prvního stupně mělo být rovněž porušeno právo žalobce na spravedlivý proces
(přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS
2303/15, ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, a ze dne 15. 2. 2022, sp.
zn. I. ÚS 45/21). Žalobce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
8. Žalovaná 1) se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího
soudu i soudu prvního stupně, že na podané určovací žalobě nemá žalobce
naléhavý právní zájem. Dále se podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám
žalobce a konstatovala, že žalobce nedisponuje relevantními informacemi o
struktuře jejího majetku, že uvedenými dohodami neporušila generální
inhibitorium ani pravidla finanční asistence, také že není v platební
neschopnosti ani v úpadku, a že ani nešlo z její strany o jednání s úmyslem
zkrátit věřitele. Závěrem žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobce odmítl, případně zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
9. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.).
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání
obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací
soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. V dovolání obsažená žádost žalobce, aby dovolací soud posoudil jinak
než soud odvolací otázku, zda je možné zabývat se platností hmotněprávních
úkonů obsažených v notářském zápisu, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o.
s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla
(dovolacím soudem) posouzena jinak“.
15. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé,
od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle
mínění žalobce) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jinak řečeno, pro danou právní otázku
existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak
žalobce se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní
rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak
činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.
2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Dovolatel ovšem žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se
měl tento soud odchýlit, neuvedl.
16. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zasáhlo do jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť z jejich
rozhodnutí nelze konkrétně vyčíst, jakým právním prostředkem se může žalobce
domoci svých práv, rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
17. Žalobcem v dovolání konkretizované nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2018, sp. zn. II. ÚS 2303/15, ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, a
ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 45/21, totiž nejsou pro projednávanou věc
přiléhavé. Závěry z nich plynoucí vychází jednak ze specifické situace vztahu
(bývalého) společníka a obchodní korporace, jednak z premisy, že obecné soudy
nemohou odmítat ochranu ohroženým či porušeným soukromým právům účastníka
řízení tím, že odkáží účastníka na řízení, které již v minulosti neúspěšně vedl
a jehož další pokračování posléze Ústavní soud shledal neúčelným, resp. jak se
konstatuje v posledně uvedeném nálezu, je souladné s ústavněprávními požadavky
vybrat takové východisko, nabízí-li se dva pohledy na řešení určité
problematiky, které je šetrnější k základním právům. Ani jedna taková situace v
projednávané věci ovšem nenastala. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně věc posuzoval dle judikatury Nejvyššího soudu, která je jak
konzistentní, tak Ústavním soudem hodnocena jako nikoliv neúčelná (ve vztahu k
rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, a ze
dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, lze odkázat na usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 183/11, a ze dne 25. 2. 2016, sp. zn.
I. ÚS 3857/15, v nichž soud aproboval judikatorní závěry dovolacího soudu).
Dovolací soud proto konstatuje, že neshledal, že by rozhodnutími nižších soudů
bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Nejvyšší soud pouze dodává,
že uvedené nálezy nelze interpretovat tak, že bylo úmyslem Ústavního soudu
uložit obecným soudům povinnost poskytovat účastníkům řízení, resp. jejich
právním zástupcům právní rady týkající se prostředků procesní obrany, jak snad
naznačuje žalobce ve své námitce a k ní doplňujícím argumentům uvedeným v
dovolání.
18. Otázka, zda může mít věřitel obecně aktivní legitimaci k podání
žaloby na určení neplatnosti právních jednání, jestliže jich nebyl účasten,
avšak má za jednou ze smluvních stran exekučně vymáhanou pohledávku,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak se totiž jednoznačně podává z napadeného
rozhodnutí, v projednávané věci odvolací soud vyšel ze závěru, že žalobce nemá
na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Nejvyšší
soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013,
zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2376/2013).
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, že dohoda o
přistoupení k dluhu ze dne 14. 3. 2019 je neplatná dle § 580 občanského
zákoníku, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí rovněž nezaložil.
Odvolací soud se meritem věci ani nezabýval, jelikož v projednávané věci vyšel
z již zmíněného závěru závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 a judikaturu zde citovanou). Rovněž v
případě této námitky tak musí platit, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shora citované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
20. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda má žalobce ve
smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právních
jednání, jichž nebyl účasten, avšak má za jednou ze smluvních stran exekučně
vymáhanou pohledávku, a to za situace, kdy na podkladě notářského zápisu, v
němž jsou napadená právní jednání obsažena, je v exekuci postižením závodu
vymáhána pohledávka (odlišná od pohledávky žalobce), jejíž hmotněprávní základ
žalobce rozporuje, neboť taková otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání není důvodné.
22. Podle § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či
není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
23. Podle § 338zn odst. 1 o. s. ř. se nařízením výkonu rozhodnutí
postižením závodu odkládá provedení již nařízených výkonů rozhodnutí prodejem
movitých věcí a nemovitých věcí náležejících k závodu a výkonů rozhodnutí
přikázáním k závodu náležejících jiných pohledávek než z účtu u peněžního
ústavu. Oprávnění z těchto výkonů rozhodnutí se považují za věřitele uvedené v
§ 338s, aniž by bylo potřebné pohledávku přihlásit; to platí i tehdy, jestliže
vymáhaná pohledávka nenáleží k závodu.
24. Podle § 338zb odst. 1 a 2 o. s. ř. po právní moci usnesení o
příklepu a po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem nařídí soud jednání o
rozvrhu rozdělované podstaty (odstavec 1). K jednání soud předvolá účastníky
rozvrhu, kterými jsou oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další
oprávnění, povinný, správce, vydražitel, osoby, které podaly přihlášku, ledaže
by jejich přihláška byla odmítnuta (§ 338s odst. 3), a osoby uvedené v § 338zn
odst. 1 (odstavec 2).
25. Podle § 338zd odst. 3 o. s. ř. každý z účastníků rozvrhu může popřít
vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí.
K námitkám osob, které se k rozvrhovému jednání nedostavily, se nepřihlíží,
ledaže by byly uplatněny a doloženy před jednáním.
26. Podle § 338zg o. s. ř. v rozvrhovém usnesení soud rozhodne též o
pohledávkách, které byly při rozvrhovém jednání popřeny co do pravosti, výše,
zařazení do skupiny nebo pořadí, jestliže lze o nich rozhodnout bez provádění
důkazů; to neplatí u pohledávek, na které ani zčásti podle skupin nebo podle
pořadí nepřipadá úhrada z rozdělované podstaty (odstavec 1). Ustanovení § 337e
odst. 2, 3 a 4 platí obdobně (odstavec 2).
27. Podle § 337e odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. ostatní věřitele soud vyzve,
aby do 30 dnů od právní moci rozvrhového usnesení podali návrh podle § 267a
odst. 1, jestliže na sporné pohledávky připadá alespoň zčásti úhrada z
rozdělované podstaty; o částce připadající na sporné pohledávky rozhodne soud
tak, že bude projednána dodatečně (odstavec 2). K námitkám, které nebyly včas
uplatněny podle odstavce 2, se nepřihlíží; o tomto následku musí být poučeni
všichni, kdo byli vyzváni podat návrh podle § 267a odst. 1 (odstavec 3). V
návrhu podle § 267a odst. 1 nemohou být uplatněny nové skutečnosti (odstavec 4).
28. Podle § 267a o. s. ř. je návrhem podle třetí části třeba uplatnit
vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek
přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí
tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky
nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, správou nemovité věci, prodejem
nemovitých věcí nebo postižením závodu. Nejde-li o věc patřící do pravomoci
soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky
příslušný správní nebo jiný orgán (odstavec 1). Rozhodnutí o návrhu podle
odstavce 1 je účinné proti všem oprávněným, proti jiným věřitelům povinného,
kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí, a proti povinnému (odstavec 2).
29. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 80 o.
s. ř. se podává, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního
charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení
práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět
jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní
prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96; srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1628/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 17. 4.
2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2019, sp. zn. 27 Cdo 3306/2019).
30. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo
žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým,
a nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své
právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které
mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako
předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení;
určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života,
ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (k tomu srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2792/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5581/2016, ze dne 24. 4.
2018, sp. zn. 27 Cdo 223/2018, či ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo
3306/2019).
31. Jak dále vyplývá z judikatury dovolacího soudu, po nařízení soudního
výkonu rozhodnutí (po pověření a nařízení exekuce) na podkladě titulu, jímž je
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, se otázka, zda oprávněná osoba má
či nemá podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění, jinak řečeno, zda
pohledávka nebo jiný nárok, jichž se dohoda v zápise týká, vychází ze závazku,
který nikdy nevznikl, případně již zanikl, který je neplatný nebo se promlčel,
se řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení soudního výkonu nebo exekuce.
Řešení této otázky pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby
je nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21
Cdo 267/2000, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2017).
32. V poměrech projednávané věci dospěl dovolací soud na základě
aplikace shora uvedených zákonných ustanovení a po zohlednění závěrů citované
judikatury k následujícím závěrům.
33. Nařízením exekuce postižením závodu došlo ve skutkových poměrech
projednávané věci podle § 338zn odst. 1 věty prvé o. s. ř. k odkladu exekuce
vedené k uspokojení pohledávky žalobce za žalovanou 1), přičemž žalobce se
podle § 338zn odst. 1 věty druhé o. s. ř. považuje v rámci vedené exekuce
postižením závodu za věřitele uvedeného v § 338s o. s. ř. Takový věřitel je
zároveň dle § 338zb odst. 2 o. s. ř. účastníkem rozvrhu disponujícím oprávněním
popřít pohledávky ostatních účastníků rozvrhu co do jejich pravosti, výše,
zařazení do skupiny a pořadí (§ 338zd odst. 3 o. s. ř.). O takto popřených
pohledávkách následně soud rozhodne, a to buď v rozvrhovém usnesení podle §
338zg odst. 1 o. s. ř., nebo v rozhodnutí o odporové žalobě dle § 267a o. s. ř.
ve spojení s § 338zg odst. 2 a § 337e odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
34. Namítá-li tedy v projednávané věci žalobce, že žalovaný 2) nemá
podle hmotného práva nárok na exekučně vymáhané plnění vůči žalovanému 1), může
tuto námitku uplatnit nikoliv v rámci nalézacího řízení o určovací žalobě,
nýbrž podle dle § 338zb odst. 2 o. s. ř. na rozvrhovém jednání v rámci vedené
exekuce postižením závodu, potažmo ve zvláštním sporném řízení o odporové
žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 338zg odst. 2 a § 337e
odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
35. Ze shora uvedeného ovšem vyplývá, že žalobce má k dispozici jiný
prostředek ochrany, jehož pomocí může své právo hájit účinněji (srov. bod 34
odůvodnění shora), přičemž žalobce se prostřednictvím určovací žaloby domáhá
řešení otázek, které mají být dle zákona řešeny v jiném řízení. V případě
určovací žaloby podané za skutkových okolností projednávané věci absentuje
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za uvedeného skutkového
stavu určovací žaloba neslouží potřebám praktického života a vede jen ke
zbytečnému rozmnožování sporů.
36. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který v daném případě uzavřel,
že žalobce nemá na určení neplatnosti shora označených právních jednání
naléhavý právní zájem, je proto správné.
37. K namítané vadě řízení, kterou žalobce spatřoval v tom, že se
odvolací soud řádně nezabýval jeho námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu
prvního stupně dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí je v souladu se
závěry k problematice (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí formulovanými
Nejvyšším soudem především v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jelikož z napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud
vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce včetně těch, na jejichž
základě žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně.
38. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu nespatřuje
dovolací soud ani ve vztahu k námitce, že se odvolací soud nevypořádal se
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006,
na které žalobce odkazoval. Nejvyšší soud totiž konstantně judikuje, že ani
pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, pokud případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele
(srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3102/2014), což v daném případě nebyly.
39. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (nad rámec vad namítaných žalobcem v dovolání), a shledal,
že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
V. Závěr
40. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobce podle §
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
41. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II a výrok III napadeného rozsudku
odvolacího soudu) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům
řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu
nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
42. Výrok II a výrok III o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou
odůvodněny ustanoveními § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalobci vznikla
povinnost uhradit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované
1) sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3
písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 advokátního tarifu činí 5 300
Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního
tarifu ve výši 300 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1
a 3 o. s. ř.; celkem tedy 6 776 Kč. Žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly, proto dovolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
III.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu