23 Cdo 2558/2021-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. J., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jarmilou Jařabáčovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, PSČ 702 00, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 1803/8, PSČ 702 00, IČO 00845451, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, PSČ 619 00, o zaplacení částky 336 208 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 256/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2021, č. j. 15 Co 299/2020-203, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 052 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 58 C 256/2019-148, rozhodl, že řízení ohledně částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným se zastavuje (výrok pod bodem I), žaloba se v rozsahu částky 47 400 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným zamítá (výrok pod bodem II), žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 287 808 Kč s úrokem z prodlení
ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 15 Co 299/2020-203, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 47 400 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že žaloba se co do částky 1 128 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným zamítá [výrok pod bodem II písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III co do částky 286 680 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným [výrok pod bodem II písm. b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o.
s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, je z obsahu dovolání zřejmé, že zpochybňuje toliko výroky o věci samé, a to v rozsahu, v němž bylo žalobě vyhověno.
Dovolací soud se proto nezabýval výroky o nákladech řízení, jakož i výrokem pod bodem II v rozsahu písm. a), kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III změněn tak, že žaloba se co do částky 1 128 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným zamítá. V uvedeném rozsahu by ostatně dovolání bylo objektivně [do nákladových výroků – srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]), respektive subjektivně (do zamítavého výroku týkajícího se částky 1 128 Kč s příslušenstvím – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998) nepřípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné.
Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž konkrétně formuluje otázku „posouzení obsahu mandátní smlouvy ze dne 23. 3. 1999“. Současně má za to, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vyřešena jinak, a to otázka „interpretace obsahu Mandátní smlouvy ve vztahu k neoprávněnému nároku žalobce“. Předně je ve vztahu k dovolatelem formulovaným otázkám zapotřebí poukázat na to, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení § 237 o.
s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ – jak se podle obsahu dovolání mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I v případě správné formulace zákonného kritéria nelze k řešené otázce (je zřejmé, že byť dovolatel předkládá výslovně otázky dvě – otázku posouzení a interpretace obsahu právního úkonu, jedná se toliko o dvě odlišné formulace téže otázky) zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť ta se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatel oproti svému mínění přípustnost dovolání opírá toliko o první z předpokladů formulovaných v § 237 o. s. ř., tedy odvolací soud se měl podle jeho názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje-li však dovolatel otázky posouzení či interpretace obsahu Mandátní smlouvy ze dne 23.
3. 1999, pak Nejvyšší soud dále podotýká, že takto vymezené otázky nepředstavují otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jejichž řešení by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť směřují ke zpochybnění výsledku, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu a o skutečné vůli stran jimi projevené (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, či ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019). Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
Přes výše uvedené výtky vztahující se k předloženým otázkám v té podobě, v jaké byly výslovně formulovány dovolatelem, však Nejvyšší soud shledal, že z obsahu dovolání se podávají námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel brojí proti postupu soudů obou stupňů při interpretaci předmětné mandátní smlouvy, in concreto jde o námitky týkající se nepřihlédnutí ke skutečné vůli jednajících stran, přičemž dovolatel tyto doprovází odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. K předmětným námitkám pak Nejvyšší soud uvádí následující. Z ustálené rozhodovací praxe vztahující se k výkladu projevu vůle se podávají tyto závěry:
1) Při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy (včetně písemné smlouvy), je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel stanovených v ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obch. zák.“, (a obecně též v ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy).
2) Z ustanovení § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
3) Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. 4) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
5) Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle nahrazovat či doplňovat. K tomu viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak viz například dovolatelem odkazovaný nález ze dne 14.
4. 2005, sp. zn. I.
ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Obdobně pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že základní
(prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Soud tak nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. Přihlíží se tak k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017). Odvolací soud dospěl v nyní řešené věci k závěru, že ohledně toho, kdy vznikal žalobci nárok na odměnu, mandátní smlouva ze dne 23. 3. 1999, kterou odvolací soud považuje ve vztahu k povinnosti žalobce zastupovat žalovaného v řízeních před soudy za smlouvu rámcovou, když žalobci vznikala závazková povinnost zastupovat žalovaného v řízení před soudem udělením plné moci v konkrétním řízení, zcela mlčí.
Neztotožnil se s výkladem ujednání ve větě čtvrté a páté článku IV mandátní smlouvy předestíraným žalovaným, který vedl k závěru, že v případě, kdy nebylo vymáhání mimosmluvní odměny u protistran sporu úspěšné, neměl žalobce na odměnu nárok. Dovodil, že neujednaly-li strany ohledně vzniku nároku žalobce na odměnu za zastupování žalovaného v soudních řízeních nic jiného, vznikal žalobci nárok na odměnu podle podpůrné dispozitivní právní úpravy příkazní smlouvy upravené v § 2430 a násl. o. z. řádným provedením sjednaného příkazu (tedy ukončením zastupování v daném řízení).
Uzavřel, že na vznik nároku žalobce na tuto odměnu nemělo vliv, zda žalovaný ve sporu uspěl, či nikoliv, zda mu byla soudem přiznána náhrada nákladů řízení a v jaké výši, ani to, že měl žalobce mimosmluvní odměnu v případě, že k tomu bude žalovaným zmocněn, vymáhat u druhého účastníka. Odvolací soud oproti názoru dovolatele ze shora uvedené judikatury v projednávané věci vycházel, neboť se neomezil toliko na zkoumání jazykového vyjádření obsaženého v předmětné smlouvě, nýbrž zjišťoval skutečnou vůli jednajících stran, přičemž zohlednil v úvahu přicházející okolnosti.
Postup odvolacího soudu se tedy nikterak nevymyká výše uvedeným požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při snaze interpretovat dotčená ustanovení smlouvy odvolací soud předestřel odůvodněnou, koherentní a logickou úvahu, prostřednictvím které dospěl k výše uvedeným závěrům.
Dovolatel přitom staví své námitky zejména na akcentování významu následného jednání stran smlouvy při zjišťování jejich skutečného úmyslu, poukazuje přitom na skutečnost, že žalobce za celou předchozí dobu trvání předmětného závazku nevystavil žalovanému fakturu na uhrazení „mimosmluvní“ odměny. Byť se v tomto případě jedná o jednu z okolností, z níž lze dovozovat (společný) úmysl jednajících stran, odvolací soud se s touto námitkou vypořádal a odůvodnil, proč podle jeho názoru nelze bez dalšího shledat existenci společné vůle stran v tom smyslu, v jakém ji předestřel žalovaný, zejména pak v situaci, kdy on sám výklad sporných ustanovení sám měnil v průběhu řízení.
Argumentace odvolacího soudu omezující s ohledem na uvedené význam jednostranného (byť nerozporovaného) jednání jedné ze smluvních stran v případě zjišťování jejich společného úmyslu při uzavření předmětné smlouvy pak ani není zatížena logickým deficitem, jak namítá dovolatel. Význam jednání žalobce (co se týče uplatňování nároků na zaplacení sjednané odměny) v době trvání závazkového vztahu mezi stranami je nadto z logiky věci relativizován i tím, že v posuzované věci šlo podle zjištění učiněných v nalézacím řízení o vypořádání nároků po zániku tohoto závazku, tedy šlo o uplatnění nároků vůči žalovanému v situaci, k níž dříve nedošlo.
Ostatně odkázat lze v této souvislosti rovněž na předpoklad racionálních aktérů, v jehož světle je při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně. Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), a též se zřetelem na zásadu, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto, aby platily a aby strany jimi byly vázány a dosáhly tak jimi zamýšleného výsledku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016). Výklad dovolatele vedoucí k závěru, že jakékoliv uspokojení žalobce bylo nadále de facto vyloučeno, došlo-li k vypovězení předmětné smlouvy dovolatelem, přičemž takový měl být podle dovolatele společný úmysl jednajících stran při jejím uzavření (a to ačkoliv smlouva obsahuje ujednání o vypořádání po zániku závazku), se racionálním nejeví.
Nejvyšší soud tak s ohledem na uvedené dovolatelem namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neshledal. Uvádí-li dále dovolatel, že žalobce nevystavil žádnou fakturu z toho důvodu, že si byl vědom toho, že na vystavení této faktury nemá nárok, pak v této části dovolání předestírá vlastní skutková tvrzení, jež nemají podklad v zjištěném skutkovém stavu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s.
ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze přitom ani přisvědčit námitce dovolatele, že by skutkové závěry odvolacího soudu byly v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, což by ve smyslu judikatury Ústavního soudu mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Konečně předkládá-li dovolatel tvrzení o tom, že uplatnění nároku žalobce se příčí dobrým mravům, případně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak v této části nikterak nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Uvedeným požadavkům dovolatel v této části dovolání nedostál. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.