23 Cdo 2602/2024-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ALGON, a.s., se sídlem v Praze 5, Třebonice, Ringhofferova 115/1, identifikační číslo osoby 28420403, zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované Omnigon, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 02398231, zastoupené Mgr. Pavlem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 1383/22, o zaplacení 535 896 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 309/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 25 Co 268/2023-230, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 535 896 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za to, že kamenivo, které žalovaná dodala žalobkyni na základě kupní smlouvy ze dne 6. 8. 2019, jež žalobkyně použila při zhotovení díla pro třetí osobu, bylo vadné, neboť bylo smíseno s kvalitativně odlišným druhem kameniva.
2. Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně ve věci svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 34 C 309/2020-200, zamítl
žalobu o zaplacení 535 896 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III).
3. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že jeho výrok I správně zní: „Žaloba o zaplacení 535 896 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 6. 8. 2020 do zaplacení a dále s částkou 1 200 Kč, se zamítá.“ (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (výslovně v rozsahu obou výroků) dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání označila dovolání žalobkyně za nepřípustné, upozornila, že žalobkyně v něm toliko opakuje svou odvolací argumentaci, a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobkyně v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud jej nedostatečně odůvodnil a nedostatečně se vypořádal zejména s výslechem svědka P. B.
10. Uvedené námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
11. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
12. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě dovolání žalobkyně nebyly.
13. Zpochybňuje-li pak žalobkyně způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy (výpověď svědka B.), Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale pro projednávanou věc neplatí.
14. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu