23 Cdo 2610/2021-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně ALKOM Security, a. s., se sídlem v Praze, V Holešovičkách 1446/10,
identifikační číslo osoby 26184672, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem
se sídlem v Praze, Palackého 715/15, proti žalované Česká pošta Security, s. r.
o., se sídlem v Praze, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby
27772683, zastoupené Mgr. Lukášem Zdvihalem, advokátem se sídlem v Praze, Dušní
907/10, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 14 C 119/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 2. 2021, č. j. 55 Co 366/2020-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 3.388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
8. 2020, č. j. 14 C 119/2016-208, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala,
že žalovaná je povinna převést zpět na žalobkyni práva, povinnosti a všechny
pohledávky s příslušenstvím vyplývající z Rámcové smlouvy č. 137/2003 ze dne
25. 9. 2003 za monitoring, komunikaci a výjezdy na všechny připojené objekty
České pošty s. p., které jsou zpřesněny v příloze č. 3 (seznam všech pošt)
Smlouvy o zajištění služeb dohledového centra ze dne 21. 6. 2013 s uplatněním
přesného výčtu služeb a cen dle ceníku přílohy 1 Rámcové smlouvy o zřízení,
provozu a zajištění služeb dohledového centra ze dne 25. 9. 2003 ve znění
dodatků ze dne 11. 2. 2004 a ze dne 16. 3. 2004, přitom se jedná o zpětné
převedení práv, povinností a z toho plynoucích pohledávek za úhradu cen za
přesně uvedené služby poskytované přesnému výčtu objektů České pošty s. p.,
jedná se o služby: Nepřetržitý dálkový dohled základní poplatek po JTS 1.300 Kč
měsíčně, při napojení GSM navýšení základ. poplatku 400 Kč měsíčně, další
výjezd se zásahem 500 Kč/případ, ostraha objektu po výjezdu 150 Kč hod./os.,
dovoz odpovědné osoby 8 Kč/km, komunikace po JTS 290 Kč, monitoring vozidel 985
Kč/měsíc (výrok I.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala schválení dohody ve znění podání ze dne 11. 8. 2020, čímž
nahrazuje projev vůle žalované (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 17. 2. 2021, č. j. 55 Co 366/2020-232, rozsudek soudu prvního stupně
změnil jen tak, že výše nákladů činí 34.606 Kč, jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně bez dalšího zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na
nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti
předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016,
sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V
dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat
případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu.
Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit
pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem
(k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod
číslem 460/2017 Sb.). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze
nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při
interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva,
který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak
některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je
třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení
konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu
tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku
dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně,
nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě
o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní
nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne
24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn.
III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostála,
neboť vymezuje přípustnost dovolání toliko s tím, že rozsudek odvolacího soudu
„považuje za nesprávný a učiněný v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších
soudů“. Z obsahu dovolání, jakkoli obsahuje kritické výtky k rozhodnutím soudů
nižších stupňů, nevyplývá, při řešení jaké právní otázky se měl odvolací soud
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani to, od jakého
rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit.
Dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní otázku, která by mohla být předmětem
dovolacího přezkumu.
Dovolatelka tak pouze obecně polemizuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že
původní (základní) Rámcová smlouva, na niž navazují další, byla vypovězena a
půlroční výpovědní doba počínající 1. 1. 2017 uplynula. K takto namítanému
nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že
pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu
občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237
o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež
obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní
soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem
na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba
otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §
237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem
nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
Namítá-li dovolatelka dále v souvislosti s trváním posuzovaných práv, že
žalovaná České poště s. p. předmětné služby stále poskytuje, byť se tak děje na
základě jiného smluvního dokumentu, a že smlouva a z ní plynoucí práva a
povinnosti, které měly být projevem vůle postoupeny zpět na žalobkyni, mohou
nejdříve zaniknout ke dni 30. 6. 2020, avšak pouze za předpokladu, že smlouva
bude vypovězena po 16. 3. 2019, což se nestalo, ani zde řádným způsobem
nevymezuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Námitkami
dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval,
neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších
stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Pavel
Horák, Ph.D.
předseda senátu