23 Cdo 274/2024-692
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému V. H., zastoupenému JUDr. Filipem Cimickým, advokátem se sídlem v Praze 4, Hornokrčská 707/7, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 113/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 17 Co 201/2023-650, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V řízení se žalobce domáhal určení, že Libuše Hošková, narozená dne 8. 1. 1919 (dále jen „zůstavitelka“), byla ke dni svého úmrtí (XY) výlučným vlastníkem bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY, k níž náleží podíl o velikosti 50/937 na společných částech budovy č. p. XY a pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný byt“). Tvrdil, že zdravotní stav zůstavitelky vylučoval její způsobilost uzavřít dne 27. 8. 2015 se žalovaným darovací smlouvu k předmětnému bytu.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 3. 4. 2023, č. j. 9 C 113/2017-590, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 určovací žalobu žalobce zamítl a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému a státu (výrok I) a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a dále na řešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Přípustnost dovolání nezaloží námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), aproboval-li rozhodnutí soudu prvního stupně, který podle žalobce „zcela rezignoval na své povinnosti, když nekriticky přistoupil ke znaleckému zkoumání ze strany Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví“. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů se ztotožnil s hodnocením znaleckých posudků a výslechů provedených v řízení soudem prvního stupně, který se podrobně zabýval i tím, z jakých podkladů znalci (resp. znalecký ústav) při zpracování posudků vycházeli, jaké úvahy na základě těchto podkladů učinili, jak dospěli ke svým závěrům a z jakého důvodu má za přesvědčivé právě závěry znaleckého ústavu. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
8. Dovolací soud též v napadeném rozhodnutí neshledal „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry“, který tvrdil žalobce v dovolání s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 138/2000, a ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Tato námitka žalobce ve skutečnosti představuje prostou polemiku s výsledkem, k němuž dospěl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě hodnocení provedených důkazů. V dovolacím řízení však nelze zpochybnit samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Tím spíše pak takové námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, nebo ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
9. Žalobce vytýkal odvolacímu soudu také nesprávnost právního posouzení věci v otázce platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelkou a žalovaným a namítl rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016. V rámci argumentace k uvedené otázce však žalobce zjevně vycházel ze skutkového stavu, podle kterého zůstavitelka měla trpět k okamžiku uzavření darovací smlouvy duševní poruchou (demencí), která ji měla činit nezpůsobilou k danému právnímu jednání. Takový skutkový závěr ovšem odvolací soud neučinil, neboť se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, podle kterého zůstavitelka k datu uzavření darovací smlouvy takovou duševní poruchou netrpěla. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například výše citované R 4/201, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
10. Namítal-li žalobce též extrémní rozpor napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu (jeho protiústavnost) s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, podle kterého lze v dovolání jako dovolací důvod uplatnit jakoukoliv námitku, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, pak ve vztahu k této námitce žalobce nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je obligatorní náležitostí dovolání a je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, je způsobilým dovolacím důvodem, což však nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit i ve vztahu k takové námitce některý z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a to mimo jiné například tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (či Nejvyššího soudu), od níž se podle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel v dovolání též vymezit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost této části dovolání.
11. Žalobce spatřoval přípustnost dovolání také v tom, že by měl dovolací soud oproti své dosavadní rozhodovací praxi (konkrétně citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012) jinak vyřešit otázku okruhu účastníků řízení o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žaloba nemohla být úspěšná též z důvodu nedostatku věcné legitimace účastníků řízení, resp. z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (kromě výše citovaného důvodu spočívajícího v platnosti darovací smlouvy).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně dovodil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
13. Za situace, kdy v posuzované věci právní závěr odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelkou a žalovaným, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby, nebyl dovoláním žalobce relevantně zpochybněn (jak vyplývá z výše uvedeného), a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani otázka okruhu účastníků řízení o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, jejímž prostřednictvím žalobce zpochybňuje druhý z právních závěrů, pro který byla žaloba zamítnuta (o nedostatku věcné legitimace účastníků a absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobce, že „odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, neboť takovou otázku odvolací soud vůbec neřešil a na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezáviselo (tato námitka se zcela míjí s tím, co bylo předmětem řízení a jaké právní otázky odvolací soud posuzoval, a pravděpodobně byla v dovolání uplatněna omylem). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom také jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část jeho výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (zčásti též pro vady).
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu