23 Cdo 2758/2024

23 Cdo 2758/2024-1272

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Narcis Slatina spol. s r.o., se sídlem v Lovosicích, Slatina 11, identifikační číslo osoby 25454498, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic s. p. , se sídlem Praze 4, Čerčanská 2023/12, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupené JUDr. Ondřejem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, o zaplacení 18 611 001 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 313/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2024, č. j. 53 Co 301/2023-1207,

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2024, č. j. 53 Co 301/2023-1207, se ruší vyjma té části jeho výroku II, kterou byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 8. 6. 2023, č. j. 42 C 313/2012-1128, ve výroku pod bodem II ohledně částky 1 567 614 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 9. 2012 do zaplacení, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby ohledně částky 1 567 614 Kč s příslušenstvím, na jehož základě bylo v daném rozsahu řízení zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2015, č. j. 42 C 313/2012-174) zaplacení částky 17 043 387 Kč za částečnou náhradní výsadbu dřevin, jejíž provedení bylo žalovanému uloženo v souvislosti s povolením kácení dřevin mimo lesní zeleně v úseku stavby dálnice D8 (stavba 0805 Lovosice – Řehlovice, část A) rozhodnutím Obecního úřadu Vchynice ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 132/2008.418/08, které bylo potvrzeno rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny – Správou chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 00872/CS/2009 (dále jen „rozhodnutí Obecního úřadu Vchynice“ nebo „správní rozhodnutí“) a kterou žalobkyně provedla za žalovaného.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 42 C 313/2012-1128 (třetím v pořadí), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 13 611 001 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok pod bodem II), uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni ve výši 2 183 491,50 Kč (výrok pod bodem III) a České republice ve výši 371 244 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl, že se žalobkyni vrací záloha na vypracování znaleckého posudku ve výši 10 000 Kč (výrok pod bodem V).

3. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto zjištění: - rozhodnutím Obecního úřadu Vchynice bylo žalovanému povoleno pokácení dřevin (celkem 2 543 ks dřevin z toho 442 stromů a 2 101 keřů) rostoucích mimo les na pozemcích zejména v k. ú. Vchynice a za pokácení 2 543 ks dřevin byla žalovanému uložena povinnost provést náhradní výsadbu 10 985 ks dřevin jako kompenzaci ekologické újmy, a to nejpozději do 3 let od právní moci rozhodnutí, a provádět následnou pěstební péči o výsadbu po dobu pěti let, - na základě objednávky ze dne 30. 11. 2009, č. 21013-00088/09 provedla část náhradní výsadby podle správního rozhodnutí společnost NOVOSEDLICKÁ, a.s., v rozsahu 1 122 ks dřevin,

- žalovaný měl stanoven svou směrnicí závazný postup pro realizaci zakázek a podle dokumentů předložených žalovaným předmětná zakázka spočívající v náhradní výsadbě dřevin podle správního rozhodnutí nemohla být rozdělena na menší díly a musela být soutěžena v otevřeném řízení, - náhradní výsadbu dřevin podle správního rozhodnutí v rozsahu (zbylých) 9 863 ks dřevin provedla žalobkyně bez uzavření smlouvy se žalovaným a bez provedení výběrového řízení žalovaným a o jejím provedení (o takovém splnění povinnosti uložené správním rozhodnutím) se žalovaný dozvěděl z dopisu obce Vchynice, v němž byl vznesen požadavek na zajištění následné pěstební péče o tuto náhradní výsadbu,

- žalovaný v roce 2010 začal zabezpečovat a hradit následnou pěstební péči o provedenou náhradní výsadbu v souladu se správním rozhodnutím, - podle znaleckého posudku č. 14/2020 zpracovaného Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., ve znění dodatků č. 1 a č. 2, dále jen „znalecký posudek č. 14/2020“ byla zjištěna obecná cena splnění povinností uložených žalovanému rozhodnutím Obecního úřadu Vchynice tak, že ekonomicky nejvýhodnější, resp. nejnižší cena plnění žalovaného na výsadbu 10 985 ks dřevin v k.

ú. Vchynice a v k. ú. Radhostice v roce 2009 osciluje v rozmezí 4 179 300 Kč a 5 638 325 Kč; ekonomicky nejvýhodnější výší plnění, kterou by žalovaný musel vynaložit na náhradní výsadbu 9 683 ks (10 985– 1 122) dřevin byla stanovena částka 5 019 656 Kč, kterou znalecký ústav odvodil od varianty rozpočtu počítající s výsadbou dřevin v poměru 40 % stromů a 60 % keřů z celkového množství 10 989 ks dřevin; za nejnižší výši plnění byla stanovena částka 2 964 436 Kč vycházející z varianty rozpočtu počítající s náhradní výsadbou dřevin ve stejném poměru stromů a keřů, jaký byl poměr stromů a keřů povolených ke kácení.

4. Při právním posouzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyně bez existence smlouvy plnila ve prospěch žalovaného část povinností, jež mu byly uloženy rozhodnutím Obecního úřadu Vchynice, a žalovaný tím, že v souladu se správním rozhodnutím zabezpečoval a hradil následnou pěstební péči o vysázené dřeviny, plnění žalobkyně fakticky převzal.

Dále soud prvního stupně posuzoval výši bezdůvodného obohacení, tj. výši peněžité náhrady za plnění poskytnuté žalobkyní ve formě výkonů. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 6. 2. 2023, č. j. 53 Co 376/2022-937, podle něhož bezdůvodné obohacení spočívalo v tom, že se nezmenšila majetková sféra žalovaného o částku, kterou by musel vynaložit ke splnění povinností uložených správním rozhodnutím, přičemž žalovaný měl postupovat podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“, a tedy při plnění, k němuž byl zavázán správním rozhodnutím, jako zadavatel rozhodnout o výběru nejvhodnější nabídky toho uchazeče, jehož nabídka by byla podle hodnotících kritérií vyhodnocena jako a) ekonomicky nejvýhodnější, nebo jako b) nabídka s nejnižší nabídkovou cenou podle § 78 odst. 1 a § 81 odst. 1 ZVZ, soud prvního stupně nepovažoval za rozhodné pro stanovení výše bezdůvodného obohacení skutečné provedení náhradní výsadby žalobkyní, nýbrž obecnou cenu za provedení zadání podle výroku správního rozhodnutí, a to cenu ekonomicky nejvýhodnější, resp. nejnižší, kterou by musel žalovaný uhradit v daném místě a čase za splnění povinností uložených rozhodnutím Obecního úřadu Vchynice.

Vycházel přitom ze závěrů znaleckého posudku č. 14/2020 a po přihlédnutí k místním podmínkám uzavřel, že za situace, kdy ze znaleckého posudku vyplynula neexistence konkurenčního prostředí (v daném místě a čase neexistovaly srovnatelné zakázky), by se pohybovala výše nabídky v zadávacím řízení při horní hranici rozmezí oscilující ceny stanovené daným znaleckým posudkem. Z toho důvodu soud prvního stupně vyčíslil výši bezdůvodného obohacení částkou 5 000 000 Kč.

5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I jednak změnil ohledně částky 2 035 564 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a jednak jej potvrdil ohledně částky 2 964 436 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ve výroku pod bodem II jej jednak potvrdil ohledně částky 12 043 387 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a jednak zrušil ohledně částky 1 567 614 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), ve výrocích pod body IV a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 1 511 127,60 Kč (výrok IV).

6. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s právním posouzením nároku žalobkyně jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., a to z důvodu plnění bez právního důvodu, se závěrem, že se podle § 454 odst. 1 obč. zák. žalovaný obohatil tím, že za něj žalobkyně plnila povinnosti uložené žalovanému rozhodnutím Obecního úřadu Vchynice, tj. to, co po právu měl plnit sám. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci bylo možné poskytnout pouze peněžitou náhradu. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně o výši peněžité náhrady za bezdůvodného obohacení. Podle odvolacího soudu sice soud prvního stupně správně vyšel ze závěrů znaleckého posudku č. 14/2020, výši bezdůvodného obohacení však stanovil na částku 5 000 000 Kč v podstatě volnou úvahou. Odvolací soud zdůraznil, že v daném případě je třeba vycházet z kritérií stanovených v § 81 odst. 1 ZVZ, tedy musí být stanovena výše odpovídající ekonomicky nejvýhodnějšímu plnění, případně nejnižšímu plnění. Měl přitom za prokázané, že znaleckým posudkem č. 14/2020 byla stanovena částka 2 964 436 Kč jako částka odpovídající nejnižší výši plnění, která vycházela z první varianty rozpočtu (tj. stejný poměr stromů a keřů, jako byl poměr stromů a keřů povolených ke kácení), a tuto částku považoval za zcela adekvátní a stanovenou v souladu s § 81 odst. 1 ZVZ.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v té části výroku I, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 2 035 564 Kč, a ve výroku II) napadá žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhla rozhodnutí odvolací soudu v daném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu

řízení. Namítá nesprávné právní posouzení věci a dovolání má za přípustné pro řešení otázky, která „nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a jednak by dovolacím soudem měla být posouzena jinak“ a též pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. 8. Žalobkyně soudům nižších stupňů předně vytýká nesprávné posouzení výše bezdůvodného obohacení. Domnívá se, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka (která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak) výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním při uspokojování veřejných potřeb, když toto plnění by za standardních okolností představovalo realizaci veřejné zakázky ve smyslu zákona o veřejných zakázkách (dále jen „první otázka“). Namítá, že dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že žalovaný měl jako veřejný zadavatel povinnost postupovat podle zákon o veřejných zakázkách, vyvstává otázka, jaká hodnotící kritéria měla být podle § 78 odst. 1 ZVZ při stanovení hodnoty náhradní výsadby zohledněna – zda ekonomická výhodnost nebo nejnižší nabídková cena, neboť ze zákona nevyplývá, jaké z uvedených hodnotících kritérií by měl zadavatel zvolit. Za nesprávný považuje postup odvolacího soudu, který se bez bližšího vysvětlení při stanovení výše obohacení přiklonil k nejnižší nabídkové ceně, ačkoliv soud prvního stupně vycházel z kritéria ekonomické výhodnosti. Má za to, že mechanickou aplikací nejnižší nabídkové ceny odvolací soud též postupoval v rozporu s dobrými mravy (srov. § 3 odst. 1 obč. zák.). 9. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované např. rozsudkem ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) týkající se postupu soudu při hodnocení znaleckých posudků tím, že nekriticky převzal závěry znaleckého posudku, aniž by svůj postup řádně odůvodnil. Postup soudů nižších stupňů považuje za rozporný i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001, neboť podle jejího názoru soudy ignorovaly znalecký posudek Ing. Františka Tejkala. Domnívá se (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011), že zpochybnila-li relevantně v řízení závěry znaleckého posudku č. 14/2020, soudy nižších stupňů pochybily, jestliže nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek. 10. Žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17 (jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), považuje napadené rozhodnutí též za nepřezkoumatelné a namítá, že v řízení bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „třetí otázka“), a to s ohledem na jí tvrzenou absenci odůvodnění při stanovení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, jakož i při převzetí závěrů znaleckého posudku soudy nižších stupňů. 11. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Podle žalovaného neobsahuje dovolání základní obsahové náležitosti a je vadné. Dovolání má také za nepřípustné, neboť na žalobkyní formulované otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Nadto se žalovaný domnívá, že dovolání fakticky směřuje ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu.

III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. 13. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobkyně avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku II (bez dalšího), tj. i v té jeho části, jíž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II co do částky 1 567 614 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (v tomto rozsahu již bylo řízení dříve pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní), dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti uvedené části výroku II napadeného rozsudku dovolání žalobkyně ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k ní v dovolání není obsažena žádná argumentace a nevyplývá z něj nesouhlas žalobkyně s rozhodnutím o zrušení této části rozsudku soudu prvního stupně. 14. Dovolací soud se tak zabýval dovoláním, jež směřovalo proti měnící části výroku I a potvrzující části výroku II napadeného rozhodnutí. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace

textu ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

18. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, spatřovala-li přípustnost dovolání též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která „by dovolacím soudem měla být posouzena jinak“, aniž by současně v dalším obsahu dovolání jakkoliv polemizovala se správností řešení některé právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud nyní odklonil. Pokud snad žalobkyně měla uvedeným vyjádřením na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Její dovolání je v tomto ohledu vadné.

19. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení první otázky (posouzení výše bezdůvodného obohacení v případě plnění za jiného podle § 454 obč. zák.), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od (obecných) závěrů vyjádřených v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež jsou zcela aplikovatelné i na specifické okolnosti projednávané věci, na které poukazuje žalobkyně v dovolání.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

22. Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

23. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

24. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazkový vztah, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Předpokladem vzniku této povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§ 451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně tím, že se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo, tj. pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017).

25. V případě skutkové podstaty podle § 454 obč. zák. spočívá bezdůvodné obohacení dlužníka v tom, že splněním jeho dluhu (tím, že za něj byl dluh splněn) se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého; obohacený získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy splněním zanikl jeho dluh vůči věřiteli. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněný pod číslem 9/2012 Sb. rozh. obč., a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 948/2013).

26. Institut bezdůvodného obohacení v souladu s § 451 a násl. obč. zák. směřuje k tomu, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, vydal ochuzenému prospěch takto nabytý, a není-li to možné, aby mu poskytl peněžitou náhradu (srov. § 458 obč. zák.). Dle zákona se tak výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5105/2016). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout ochuzený, nýbrž pouze prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008).

27. Podle § 458 obč. zák. je prvořadou povinností obohaceného vydat právě to plnění, jež bylo bezdůvodně získáno. Pouze v případě, že vydání bezdůvodného obohacení in natura není dobře možné, nastupuje povinnost místo toho poskytnout peněžitou náhradu. Poskytnutí peněžité náhrady přichází v úvahu zpravidla v těch případech, kdy majetkovým prospěchem byla určitá činnost, pracovní výkon či služba nebo kdy obnovení předešlého stavu je technicky vyloučeno, ale i tehdy, je-li vydání věci in natura hospodářsky neúčelné zejména s přihlédnutím k důsledkům, k nimž by navracením věci došlo [srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 1349 – 1354]. Při určení výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. za bezdůvodné obohacení získané činností toho, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán, je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné činnosti v daném místě, čase a za obdobných podmínek, nikoli z nákladů vynaložených na tuto činnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 932/2005; ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2794/2013, nebo ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 27 ICdo 44/2017). Uvedené závěry se přitom uplatní i v případě vyčíslení bezdůvodného obohacení získaného plněním za jiného podle § 454 obč. zák., při kterém nabytý prospěch spočíval v tom, že byla vykonána činnost (služba) za dlužníka. I v takovém případě se výše bezdůvodného plnění určí jako v daném místě a čase obvyklá cena činností (služby), které byl povinen vykonat dlužník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2320/2016).

28. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění (která dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobkyně, aniž k tomu sama byla zavázána (aniž mezi ní a žalovaným či kýmkoliv jiným existoval právní důvod pro takové plnění) plnila část povinností, jež byly žalovanému uloženy rozhodnutím Obecního úřadu Vchynice, a tím za žalovaného splnila jeho povinnost spočívající v náhradní výsadbě dřevin v rozsahu 9 863 ks. Za této situace odvolací soud v souladu s výše citovanou judikaturou dovodil, že žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 odst. 1 obč. zák. a že vzhledem k povaze poskytnutého plnění připadá v úvahu pouze poskytnutí peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud též správně posuzoval hodnotu prospěchu nabytého obohaceným žalovaným, a nikoliv újmu ochuzené žalobkyně (tj. nikoliv hodnotu nákladů vynaložených žalobkyní na splnění povinnosti žalovaného).

29. Odvolací soud též nepostupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou, měl-li za to, že při určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného se vychází z toho, jaká byla v daném místě a čase obvyklá cena, kterou by musel za běžných okolností žalovaný vynaložit za splnění povinnosti mu uložené správním rozhodnutím (kterou za něj splnila žalobkyně), a přihlížel-li přitom současně ke skutečnosti, že tato povinnost žalovaného spočívala ve vykonání činností (provedení náhradní výsadby dřevin), kterou by žalovaný za běžných okolností při uspokojování veřejných potřeb zajistil uzavřením smlouvy se zhotovitelem vybraným na základě výběrového řízení podle zákona o veřejných zakázkách.

30. Pro neúplnost však nemůže obstát jako správný závěr odvolacího soudu, že takové obvyklé ceně odpovídá cena „nejnižší výše plnění“ 2 964 436 Kč stanovená znaleckým posudkem č. 14/2020, odůvodněný tím, že je v daném případě třeba vycházet z kritérií podle § 81 ZVZ, tj. že musí být stanovena výše odpovídající „ekonomicky nejvýhodnějšímu, resp. nejnižšímu plnění“, a že je tomu adekvátní právě tato „nejnižší výše plnění“, kterou by žalovaný vynaložil za náhradní výsadbu 9 863 ks dřevin provedenou v poměru vysázených stromů a keřů, jaký odpovídal poměru stromů a keřů, u nichž bylo povoleno kácení.

31. Při posouzení, jakou obvyklou cenu by musel za běžných okolností žalovaný vynaložit za splnění povinnosti mu uložené správním rozhodnutím, totiž odvolací soud nezjišťoval a nepřihlédl k tomu, zda bylo obvyklé, aby žalovaný při zadávání veřejných zakázek rozhodoval o výběru nejvhodnější nabídky právě podle kritéria ekonomické výhodnosti či podle kritéria nejnižší nabídkové ceny [které z těchto dvou obsahově odlišných základních hodnotících kritérií uvedených v § 78 odst. 1 písm. a) a b) ZVZ zadavatel zvolí je určeno podle § 78 odst. 3 ZVZ v zadávací dokumentaci]. V řízení přitom byly předkládány důkazy o zadávání veřejných zakázek žalovaným v uvedené době, včetně směrnice č. 9/2006 obsahující podle zjištění soudů nižších stupňů závazný postup žalovaného při realizaci zakázek v dané době (obsah směrnice byl předmětem dokazování, avšak žádná další zjištění z něj učiněna nebyla). Jinak řečeno závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení je neúplný, a tudíž nesprávný, neposuzoval-li odvolací soud, zda by žalovaný za běžných okolností (tj. s přihlédnutím k postupům, kterými se žalovaný běžně řídil při realizaci zakázek) za splnění povinnosti uložené mu správním rozhodnutím hradil jako obvyklou (v daném místě a čase) cenu odpovídající nabídce jím vyhodnocené jako ekonomicky nejvýhodnější ve smyslu § 81 odst. 1 písm. a) ZVZ (která by nemusela být nabídkou s nejnižší nabídnutou cenou s ohledem na celkovou ekonomickou výhodnost nabídky i s přihlédnutím k jejím dalším parametrům) či cenu odpovídající nabídce vyhodnocené jako nabídka s nejnižší nabídkovou cenou ve smyslu § 81 odst. 1 písm. b) ZVZ.

32. Ostatně v této souvislosti lze dodat, že ačkoliv ve znaleckém posudku č. 14/2020, z nějž odvolací osud vycházel, byla uvedena částka 2 964 436 Kč jako „nejnižší výše plnění“ (též jako „spodní mez“ nákladů), tato byla odvozena z varianty rozpočtu počítající s náhradní výsadbou dřevin ve stejném poměru stromů a keřů, jaký byl poměr stromů a keřů povolených ke kácení (442 stromů a 2101 keřů), který znalecký ústav označil jako „spodní hranici“ poměru náhradní výsadby stromů a keřů ke splnění povinnosti uložené správním rozhodnutím.

Částka 5 019 656 Kč pak byla ve znaleckém posudku č. 14/2020 stanovena jako „ekonomicky nejvýhodnější výše plnění“, kterou by žalovaný musel vynaložit na náhradní výsadbu 9 683 ks dřevin. Tato částka přitom byla odvozena z varianty rozpočtu počítající s náhradní výsadbou dřevin v poměru 40 % stromů a 60 % keřů (z celkového množství 10 989 ks dřevin) jako „horní hranice poměru stromů a keřů v náhradní výsadbě z hlediska ekologické přiměřenosti v krajině CHKO České středohoří, jakož i hospodárnosti“ a byla označena jako „horní mez“ nákladů, které by žalovaný musel v daném místě a čase vynaložit na splnění povinnosti uložené mu správním rozhodnutím, resp. její části odpovídající výsadbě 9 863 ks dřevin.

Znalecký ústav tedy v uvedeném znaleckém posudku pojmy „ekonomicky nejvýhodnější výše plnění“ a „nejnižší výše plnění“ nepoužíval jako vyjádření ceny odpovídající možným různým hodnotícím kritériím ve smyslu 78 odst. 1 písm. a) a b) ZVZ [resp. § 81 odst. 1 písm. a) a b) ZVZ], nýbrž jako vyjádření maximální a minimální výše obvyklé ceny, kterou by žalovaný musel zaplatit, aby splnil svou povinnost náhradní výsadby (v rozsahu 9 863 ks dřevin) uloženou mu správním rozhodnutím, s přihlédnutím k tomu, že tato povinnost mohla být žalovaným splněna různými způsoby (při různém poměru náhradní výsadby stromů a keřů), neboť konkrétní způsob plnění (konkrétní poměr náhradní výsadby stromů a keřů) nebyl uveden ve správním rozhodnutí a nevyplýval ani ze zákona.

33. Za situace, kdy povinnost k náhradní výsadbě dřevin uloženou žalovanému správním rozhodnutím bylo možno splnit různými způsoby a kdy konkrétní volba způsobu plnění byla způsobilá významně ovlivnit výši obvyklé ceny, kterou by za splnění povinnosti náhradní výsadby žalovaný vynaložil při zadání veřejné zakázky, bylo namístě při určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného přihlédnout též k tomu, zda a případně jaký způsob plnění náhradní výsadby dřevin (jaký poměr stromů a keřů) by žalovaný za běžných okolností v daném případě volil. Jinak řečeno za uvedené specifické situace bylo namístě přihlížet při určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného, tj. obvyklé ceny, o kterou se nezmenšil v důsledku plnění žalobkyně majetek žalovaného, ač by se tak stalo za běžných okolností na základě zadání veřejné zakázky žalovaným, též k tomu, jaký způsob splnění povinnosti uložené žalovanému správním rozhodnutím by byl v dané době za běžných okolností určen žalovaným při zadání veřejné zakázky. V řízení přitom žalovaný tvrdil s odkazem na předložené listinné důkazy (srov. podání žalovaného ze dne 14. 11. 2013 – konkrétně jeho část na čl. 47 spisu), že koncem roku 2009 začal připravovat výběrové řízení na předmětnou zakázku rozdělenou původně na 5 zakázek ve zjednodušeném podlimitním řízení již s návrhy výzev potenciálním dodavatelům (včetně žalobkyně) k podání nabídek, avšak vzhledem k možnému porušení zákona při rozdělení zakázek bylo při interním schvalovacím postupu žalovaného rozhodnuto o následném zadání zakázky jako jediné v režimu otevřeného řízení, což již nebylo uskutečněno z důvodu realizace plnění žalobkyní. Obsah listin předložených žalovaným k prokázání těchto tvrzení byl předmětem dokazování, avšak kromě zjištění o nutnosti provedení otevřeného výběrového řízení při zadání předmětné zakázky, z nich žádné další zjištění učiněno nebylo a odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení k těmto tvrzením nepřihlížel. Právní posouzení věci odvolacím soudem při určení výše bezdůvodného bohacení žalovaného je neúplné, a tudíž nesprávné i v tom, že odvolací soud neposuzoval, jaký způsob splnění povinnosti by žalovaný za běžných okolností realizoval.

34. Pro úplnost lze doplnit, že skutečnost, jaký z možných způsobů zvolila při plnění povinnosti za žalovaného žalobkyně, nemůže být pro určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného rozhodná. Jak vyplývá z výše citované judikatury výše bezdůvodného obohacení se odvíjí od prospěchu nabytého obohaceným tím, že se na úkor ochuzeného nezmenšil majetek obohaceného, ač by se tak za běžných okolností stalo, a nikoliv od újmy ochuzeného a nákladů jím vynaložených.

35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

36. Prostřednictvím druhé otázky žalobkyně v dovolání zpochybňovala postup soudů nižších stupňů při hodnocení znaleckého posudku a prostřednictvím třetí otázky namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Uplatnila tak námitky vad řízení, které však Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné.

37. Odkazy žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, a ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011, nejsou přiléhavé, neboť v projednávané věci nešlo o situaci, v níž by soudy nižších stupňů měly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku č. 14/2020, a tudíž neměly důvod k zadání revizního znaleckého posudku. Přisvědčit nelze ani výtce žalobkyně, že soudy nižších stupňů bez bližšího odůvodnění ignorovaly znalecký posudek Ing. Františka Tejkala a nekriticky vyšly ze závěrů znaleckého posudku č. 14/2020, neboť odvolací soud (jenž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně) měl zjevně na základě řádně odůvodněných závěrů znaleckého posudku č. 14/2020 znalecký posudek vypracovaný Ing. F. Tejkalem v důsledku četných vad za nepoužitelný (srov. odstavec č. 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nadto samotná polemika žalobkyně se správností hodnocení důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, neznamená existenci procesních vad, a přezkum správnosti hodnocení důkazů Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení zásadně nepřísluší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).

38. Dovolací soud se neztotožňuje ani s tvrzením žalobkyně o porušení jejího práva na spravedlivý proces v důsledku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný ohledně posouzení výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák., jak se domnívá žalobkyně, neboť z jeho odůvodnění lze seznat, na základě jakých úvah odvolací soud dospěl právě k částce 2 964 436 Kč (odvolací soud zdůraznil, že tato částka odpovídá kritériím § 81 odst. 1 ZVZ a první variantě rozpočtu nákladů, tj. jejich spodní mezi vycházející ze stejného poměru stromů a keřů povolených ke kácení). Takové odůvodnění žalobkyni nikterak nebránilo v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je ostatně zřejmé z obsahu jejího dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Skutečnost, že takové právní posouzení věci odvolacím soudem bylo shledáno neúplným, a tudíž nesprávným, neodůvodňuje závěr o jeho nepřezkoumatelnosti.

39. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

40. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2025

Mgr. Jiří Němec předseda senátu