23 Cdo 3085/2025-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Formula One Licensing B.V., se sídlem v Rotterdamu, Beursplein 37, Nizozemsko, registrační číslo 24198235, a b) Formula One World Championship Limited, se sídlem v Londýně, 2 St. James's Market, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04174493, obou zastoupených JUDr. Petrou Sauvage de Brantes, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, proti žalované FIRST Automotive s.r.o., se sídlem v Praze 7, Argentinská 1624/32b, Holešovice, identifikační číslo osoby 07564902, zastoupené Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, o ochranu práv vlastníka ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 31/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2025, č. j. 3 Cmo 52/2024-160, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2025, č. j. 3 Cmo 52/2024-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit každé z žalobkyň na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 302 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 2 Cm 31/2023-81, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 6. 2024, č. j. 2 Cm 31/2023-95, uložil žalované, aby se zdržela v obchodním styku užívání označení F1 a odstranila toto označení z názvu provozoven a ze všech propagačních tištěných nebo online materiálů, ze všech prezentací na internetu a sociálních sítí a ostatních užití v obchodním styku žalované (výrok I), dále žalobu v části týkající se návrhu na uložení povinnosti žalované zrušit doménu F1 CARWASH, e-mailové účty na této doméně a účty na sociálních sítích, které obsahují označení F1, zamítl (výrok II), dále žalované uložil povinnost podat návrh na zápis změny obchodní firmy tak, aby neobsahovala označení F1 (výrok III), žalobu zamítl v části týkající se návrhu na uložení povinnosti žalované vzít zpět přihlášku ochranné známky tam specifikovanou (výrok IV), dále uložil žalované zaplatit žalobkyním částku 150 000 Kč jako satisfakci za nemajetkovou újmu (výrok V), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI) a dále zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhaly zaplacení 100 000 Kč z titulu satisfakce za nemajetkovou újmu (výrok VII).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem zamítl návrh žalované na přerušení řízení (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I, III, V a VI potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, ale byla vyřešena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil; dále namítala, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami a že rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto otázky: a) Postačí v případě aplikace § 8 odst. 2 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), aby vlastník ochranné známky prokázal, že ochranná známka požívá v určitém segmentu zboží a služeb dobré jméno, nebo je nutné, aby současně tvrdil a prokázal také to, že užívání podobného označení bez řádného důvodu neoprávněně těží z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu? b) Má vliv na posouzení újmy na ochranné známce tzv. rozmělňováním skutečnost, že obdobného či stejného označení je užíváno i pro jiné výrobky a služby jiných vlastníků ochranných známek? c) Má odvolací soud povinnost se v odůvodnění rozsudku vypořádat s odvolacími námitkami odvolatele?
4. První otázka dovolatelky shrnutá pod bodem a) se týkala podmínek aplikace § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách a dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Soudního dvora Evropské unie i Ústavního soudu (s odkazem na konkrétní rozhodnutí), neboť sice vzal za relevantní a prokázané, že ochranná známka žalobkyně a) má dobré jméno, nicméně již v řízení nebylo prokazováno naplnění další podmínky uvedeného ustanovení, a to, zda žalovaná užíváním sporného označení neoprávněně těžila z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo ochranné známce bylo takové užívání na újmu. Namítala, že soudy předpokládaly, že k zásahu do práv žalobkyň dochází automaticky, aniž by bylo skutečně prokázáno, že je užívání žalobkyním na újmu či že z něj žalovaná těží, jak předpokládá § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách.
5. S výše uvedeným souvisela i otázka výše shrnutá pod bodem b), prostřednictvím které dovolatelka namítala, že se odvolací soud vůbec nezabýval jejími námitkami, že označení F1 je veřejností spojováno i s jinými subjekty, například s řetězcem nízkorozpočtových hotelů Formule 1 ve Francii, který je známý i spotřebitelům v České republice, či s rádiem Frekvence 1. Absence jakéhokoliv vypořádání těchto námitek odvolacím soudem měla dle dovolatelky za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které dle dovolatelkou citované judikatury Ústavního soudu představuje zásah do práva na spravedlivý proces.
6. Dovolatelka dále namítala, že soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy žalované, aniž by jejich zamítnutí dostatečným způsobem odůvodnil, neboť se omezil na lakonické odůvodnění. Dovolatelka namítala, že se tím soudy odchýlily od judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí poukázala.
7. Dovolatelka rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který odůvodnila tím, že uložená povinnost zdržet se v obchodním styku užívání označení F1 a odstranit jej z názvu provozoven a ze všech propagačních materiálů představuje citelný zásah do její majetkové sféry. Závěrem navrhla, aby dovolací soud nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku a následně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil, příp. aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné, reagovaly na jednotlivé námitky v dovolání, a navrhly, aby bylo dovolání žalované odmítnuto, příp. zamítnuto a aby byl rovněž zamítnut návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Dovolání není přípustné.
15. První dovolatelčina otázka [výše shrnutá pod bodem a)] týkající se podmínek aplikace § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Původ citovaného ustanovení zákona o ochranných známkách je nutno hledat v právu unijním [srov. původně čl. 5 odst. 2 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, v pozdějších zněních kodifikovaných ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, v současnosti pak čl. 10 odst. 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách; ve vztahu k uplatněným ochranným známkám Evropské unie srov. čl. 9 odst. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie].
17. Nejvyšší soud ve svém rozhodování vychází z toho, že známkoprávní delikt podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách se neváže k tomu, zda podobnost dotčených označení vyvolává (nutně) pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti (včetně pravděpodobnosti asociace), nýbrž k tomu, zda tato podobnost má za následek neoprávněné těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim je na újmu, a to případně i tehdy, kdy k pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti nedochází. Podmínkou však je, aby zde byla taková podobnost dotčených označení, aby si relevantní část zákaznické veřejnosti vytvořila mezi těmito označeními spojení, i když je nezaměňuje. Pokud nedojde u veřejnosti k takovému spojení, nemůže užívání pozdějšího označení neoprávněně těžit z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim být na újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2282/2020, či ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012, a rovněž rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 10. 2003, Adidas-Salomon AG a Adidas Benelux BV proti Fitnessworld Trading Ltd, C-408/01, či ze dne 10. 4. 2008, adidas AG a adidas Benelux BV proti Marca Mode CV a dalším, C-102/07).
18. Dovolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že určení míry podobnosti dotčených označení je předpokladem nejen nebezpečí (pravděpodobnosti) vyvolání záměny těchto označení, ale i toho, zda označení těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména známky nebo jim je na újmu (tzv. parazitování). Pravděpodobnost záměny a „parazitování“ na ochranné známce jiného lze chápat jako pojmenování míry podobnosti (a jejího využití), kterou zákonodárce považuje za škodlivou v určitých případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2159/2015).
19. Jedná se o situace, kdy žalovaný neoprávněně těží z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména ochranné známky (srov. též užívaný termín „free riding“) nebo je jim jeho jednání na újmu, tj. ve smyslu rozmělňování rozlišovací způsobilosti ochranné známky (srov. též užívaný termín „dilution“) či poškozování jejího dobrého jména (srov. též užívaný termín „tarnishment“). Jediný z těchto tří druhů zásahů stačí k tomu, aby došlo k deliktu podle shora uvedeného ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2282/2020, a judikaturu tam uvedenou, zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 6. 2009, L'Oréal SA, Lancôme parfums et beauté & Cie SNC a Laboratoire Garnier & Cie proti Bellure NV, Malaika Investments Ltd a Starion International Ltd, C-487/07).
20. Existence protiprávního těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky ve smyslu tohoto ustanovení nepředpokládá ani existenci nebezpečí záměny, ani existenci nebezpečí újmy způsobené rozlišovací způsobilosti nebo dobrému jménu ochranné známky, nebo obecněji jejímu majiteli. Prospěch z užívání označení podobného ochranné známce s dobrým jménem třetí osobou je touto osobou získán ze zmíněné rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky protiprávně, jestliže se tímto užíváním snaží kráčet ve stopách ochranné známky s dobrým jménem s cílem využít její přitažlivosti, dobrého jména a prestiže a bez finanční kompenzace využívat obchodního úsilí vyvinutého majitelem ochranné známky k vytvoření a pěstování jejího image (srov. tamtéž).
21. K újmě na rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky dojde tehdy, je-li oslabena schopnost této ochranné známky identifikovat výrobky nebo služby, pro které je zapsána a užívána, jako pocházející od majitele uvedené ochranné známky, jelikož užívání pozdější ochranné známky způsobuje roztříštění identity starší ochranné známky a jejího působení na veřejnost. To je dáno tím, že zde existuje (alespoň) vážné nebezpečí změny hospodářského chování průměrného spotřebitele výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka s dobrým jménem zapsána, v důsledku užívání kolidujícího označení, což musí být vždy posuzováno celkově, s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2282/2020, a judikaturu tam uvedenou, zejm. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 11. 2008, Intel Corporation Inc. proti CPM United Kingdom Ltd, C-252/07).
22. Z výše shrnutých závěrů judikatury je pro nyní projednávanou věc podstatné, že pro aplikaci § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách je třeba, aby byla splněna podmínka dobrého jména starší ochranné známky a současně naplnění jedné ze tří dalších podmínek – tj. těžení z rozlišovací způsobilosti ochranné známky, těžení z jejího dobrého jména nebo užívání označení na újmu takové ochranné známce. Dovolatelce ovšem nelze přisvědčit v tom, že by se soudy v projednávané věci nezabývaly tím, zda byla naplněna i podmínka těžení z rozlišovací způsobilosti ochranné známky. Při aplikaci výše shrnutých judikatorních východisek na nyní projednávaný případ je třeba uzavřít, že soudy neopomněly zabývat se i podmínkou těžení z rozlišovací způsobilosti ochranné známky, neboť dle citované judikatury soudy o tomto činí závěr na základě posuzování, resp. určení míry podobnosti kolidujících označení.
23. V souladu se shora uvedenými judikatorními závěry se soud prvního stupně (s jehož právním posouzením věci se odvolací soud v tomto ohledu ztotožnil) zabýval na prvním místě posouzením, zda relevantní část zákaznické veřejnosti je schopna vytvořit si mezi předmětnými ochrannými známkami a označením užívaným žalovanou spojení, byť je případně nemusí zaměňovat (a tím spíše, pokud k nebezpeční záměny dochází). Soudy tuto podmínku posuzovaly porovnáním dotčených označení jak z hlediska vizuálního, fonetického, sémantického, tak i celkového dojmu, jakým označení působí na průměrného spotřebitele relevantní zákaznické veřejnosti, a na základě toho v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Soudního dvora [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, a rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 10. 2003, Adidas-Salomon AG a Adidas Benelux BV proti Fitnessworld Trading Ltd, C-408/01, a ze dne 27. 11. 2008, Intel Corporation Inc. proti CPM United Kingdom Ltd, C-252/07, nebo rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2008, ve věci T-181/05, Citigroup, Inc. a Citibank, NA proti Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM)] uzavřely, že lze konstatovat nejen možnost vytvoření spojení mezi těmito označeními, nýbrž i vysokou pravděpodobnost záměny těchto označení.
24. Na základě tohoto východiska pak soudy posoudily, zda užívání sporného označení žalovanou neoprávněně těží z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména předmětných ochranných známek s dobrým jménem nebo by jim bylo na újmu. V souladu se shora citovanou rozhodovací praxí pak řádně zohlednily, že žalovaná jednak těží z dobrého jména těchto známek, když uvádění označení odpovídající těmto známkám zjednodušuje uvádění služeb žalované na trh, když se nejeví pravděpodobné, že by používání slovně i vizuálně podobného označení žalovanou bylo pouze dílem náhody. Jinak řečeno, soudy v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí shledaly, že žalovaná se užíváním sporného označení snaží kráčet ve stopách předmětných ochranných známek s dobrým jménem s cílem využít jejich přitažlivosti, dobrého jména a prestiže a bez finanční kompenzace využívat obchodního úsilí vyvinutého majitelem ochranné známky k vytvoření a pěstování jejího image.
25. Zároveň soudy v souladu s uvedenou rozhodovací praxí rovněž zohlednily, že používání tohoto označení může být předmětným ochranným známkám na újmu, neboť hrozí nebezpečí, že by se dojem vyvolaný těmito známkami přenášel na služby poskytované žalovanou a došlo by tak k oslabení schopnosti těchto známek označovat výrobky a služby pocházející právě od jejich vlastníka a roztříštění jejich identity a jejich působení na veřejnost.
26. Odvolací soud proto při řešení otázky zásahu do práv k předmětným ochranným známkám s dobrým jménem postupoval v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tak neodchýlil.
27. Druhá otázka [výše shrnutá pod bodem b)] týkající se toho, jaké skutečnosti mají vliv na tzv. rozmělňování ochranné známky, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí výlučně nespočívá. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud nezabýval jejími námitkami, že označení F1 užívají i jiné subjekty na trhu, což dle jejího názoru může mít vliv na závěr o tom, zda užíváním sporného označení ze strany žalované dochází k rozmělňování ochranné známky žalobkyň. Při formulaci své otázky ovšem dovolatelka opomenula, že závěr soudů o aplikaci § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách [resp. čl. 9 odst. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie] není založen výlučně na tom, že žalovaná užíváním označení F1 způsobuje újmu ochranným známkám žalobkyň tzv. rozmělňováním, nýbrž rovněž na tom, že žalovaná užíváním tohoto označení neoprávněně těží z rozlišovací způsobilosti těchto známek. Vzhledem k tomu, že z výše citovaných judikatorních závěrů plyne, že ke vzniku deliktu podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách postačuje naplnění toliko jednoho ze tří druhů zásahů, které toto ustanovení upravuje, nemohlo by ani nesprávné právní posouzení podmínky tzv. rozmělňování ochranné známky na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
28. Nejvyšší soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že obstál-li jeden z vícera důvodů opodstatňujících uplatněný nárok, nemůže jiný dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takové otázky by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96).
29. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
30. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka výše shrnutá pod bodem c), prostřednictvím které dovolatelka namítala, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami.
31. Touto námitkou ve skutečnosti dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vady řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů, konkrétně vady odůvodnění napadeného rozsudku. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
32. Ze stejného důvodu pak nezaloží přípustnost dovolání ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jde také o námitku vady řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci přitom z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že dovolatelce bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v dovolání podrobně zpochybňovala.
33. K dovolatelčině námitce porušení práva na spravedlivý proces je třeba uzavřít, že dovolatelka svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
34. K dovolatelčině námitce, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, resp. že zamítnutí jejích důkazních návrhů nebylo dostatečně odůvodněno, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Pokud tedy soud prvního stupně neprovedl některé z důkazů navržených žalovanou s odůvodněním, že jde s ohledem na charakter projednávaného sporu, jehož podstatu soud ve svém odůvodnění podrobně vysvětlil, o nadbytečné důkazy, neodchýlil se od citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
35. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
36. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání odmítl, nezabýval se samostatně návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
37. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu