23 Cdo 3091/2023-896
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, ve věci žalobkyně S u b t e r r a a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, identifikační číslo osoby 45309612, zastoupené JUDr. Jiřím Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, proti žalovanému Muzeu umění Olomouc, se sídlem v Olomouci, Denisova 824/47, identifikační číslo osoby 75079950, zastoupenému Mgr. Michalem Vepřkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, o zaplacení 3 052 669,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 66/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2023, č. j. 69 Co 22/2023-862, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 216 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
1. Žalobkyně se v řízení po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 052 669,65 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jako zhotovitelka uzavřela se žalovaným jako objednatelem dne 30. 7. 2019 smlouvu o dílo [po výběrovém řízení provedeném podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“)], jejímž předmětem bylo provedení rekonstrukce bývalého kina Central, MUO (dále jen „dílo“) za sjednanou cenu ve výši 35 959 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Ve smlouvě o dílo žalovaný prohlásil, že si je vědom své odpovědnosti za správnost a úplnost projektové dokumentace pro provedení díla, kterou měl dodat jako součást zadávacích podmínek veřejné zakázky, a že tuto odpovědnost nesmí přenášet na žalobkyni ani po ní požadovat zahrnutí případných vad této dokumentace do ceny díla. Při provádění díla byly následně zjištěny okolnosti (týkající se zejména nezbytnosti provedení rozsáhlejšího statického zajištění základů budovy), z nichž vyplynula potřeba aktualizovat a doplnit projektovou dokumentaci a další takto zjištěné nezbytné práce na díle znamenaly navýšení ceny díla o 19,36 milionů Kč bez DPH. Žalovaný v reakci na tato zjištění dne 15. 4. 2020 odstoupil od smlouvy o dílo podle § 223 odst. 1 ZZVZ pro překročení limitů možných zákonných změn vysoutěžené zakázky ve smyslu § 222 ZZVZ. Podle žalobkyně toto důvodné odstoupení od smlouvy zapříčinil žalovaný tím, že porušil právní povinnost, neboť jím předaná projektová dokumentace neodpovídala svým rozsahem, správností, úplností a podrobností zpracování tomu, jak bylo ve smlouvě garantováno, a žalobkyni vznikla škoda v žalobou požadované výši spočívající ve skutečné škodě, tj. nákladech na pojištění žalobkyně po dobu provádění díla ve výši 54 000 Kč a nákladech na bankovní záruku ve výši 25 210,82 Kč, a v ušlém zisku tvořeném kalkulovaným hrubým ziskem z této zakázky ve výši 2,3 % z ceny díla, tj. ve výši 804 583 Kč, a náklady na správní a výrobní režii ve výši 6,2 % z ceny díla, tj. ve výši 2 168 875,83 Kč.
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 69 Co 22/2023-862, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2022, č. j. 20 C 66/2021-741, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 052 669,65 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním (výslovně v celém jeho rozsahu), v němž navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného i procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Žalobkyně předně argumentovala tím, že odvolací soud nesprávně vyložil zejm. ust. § 36 odst. 3 ZZVZ a na to navazující ust. § 92 odst. 1 písm. a) ZZVZ (Technické podmínky veřejné zakázky na stavební práce), které přímo odkazuje na vyhlášku č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb. Namítala, že žalovaný nesplnil své zákonné povinnosti, které mu vyplývaly z předmětných ustanovení, když dodal dokumentaci, která vymezenému zákonnému rámci neodpovídala (tj. nebyla správná a úplná pro absenci závěrů geologických, hydrogeologických, stavebně historických a dalších podobných průzkumů, které žalovaný před vyhotovením projektové dokumentace neprovedl), z čehož podle ní odvolací soud nesprávně nedovodil odpovědnost žalovaného, ač mu tato jako zadavateli ze zákona vyplývá. Tím se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015, uveřejněného pod číslem 124/2017 Sb. rozh. obč., a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 492/2018 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), v němž byla dovozena odpovědnost zadavatele (objednatele) za správnost a úplnost celé zadávací dokumentace, resp. za porušení takové povinnosti a z tohoto vyplývající odpovědnost za vady se všemi důsledky z toho plynoucími (dále jen „první otázka“) .
5. Podle žalobkyně odvolací soud tím, že nedovodil odpovědnost žalované též nesprávně vyložil autonomii vůle stran ze závazkového vztahu, zejména dle § 1 odst. 2 a § 555 a 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v ustanoveních smlouvy na veřejnou zakázku (smlouvy o dílo), kterými se žalovaný zavázal dodat správnou a úplnou projektovou dokumentaci (v rozsahu zákonného rámce vyhlášky č. 169/2016 Sb., o stanovení rozsahu dokumentace veřejné zakázky na stavební práce a soupisu stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr) a převzal tak riziko za vadnost, neúplnost a nesprávnost zadávací dokumentace. Odvolacímu soudu tak žalobkyně vytýkala odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 492/2018 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), v němž bylo podle žalobkyně judikováno, že nelze přehlédnout převzetí rizika vadnosti zadávací dokumentace v rámci smluvní autonomie ze závazkového vztahu, a též odklon od principu priority platnosti právního jednání obsaženého například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (dále jen „druhá otázka“).
6. Žalobkyně dále namítala, že odstoupení od smlouvy bylo přímým a nepřerušeným následkem vadného plnění žalovaného porušením jeho povinností, neboť nebylo možné pokračovat v provádění dalších stavebních prací a dokončení díla pouze a jedině z důvodu překročení limitů změny závazku ze smlouvy dle ZZVZ způsobeného předáním neúplné a nesprávné projektové dokumentace žalovaným. Výlučně z toho pak žalobkyně v dovolání dovozovala, že je zcela zřejmá existence příčinné souvislosti mezi vadným plněním žalovaného a škodou vzniklou žalobci, a odvolacímu soudu vytýkala, že nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005 (dále jen „otázka třetí“).
7. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání v plném rozsahu ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a s jeho skutkovým a právním hodnocením věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Žalobkyně se domáhá jejich zrušení zjevně pouze jako výroků akcesorických. Nadto by proti těmto výrokům napadeného rozsudku nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Prostřednictvím první a druhé otázky žalobkyně v dovolání zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn předpoklad vzniku práva na náhradu škody spočívající v porušení právní povinnosti, neboť namítala, že došlo k porušení zákona (otázka první) i k porušení smlouvy (otázka druhá). Prostřednictvím třetí otázky pak žalobkyně zpochybňovala závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti (jako dalšího předpokladu vzniku práva na náhradu škody) mezi žalobkyní tvrzeným pochybením žalovaného a škodou vzniklou žalobkyni, jejíž náhrady se domáhala v daném řízení.
12. Třetí otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. (srov. například rozsudky ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo žalobkyní zmíněné usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li (požadovaná) škoda následkem protiprávního úkonů škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non).
14. Odvolací soud se v posuzované věci od těchto závěrů neodchýlil, pokud se zabýval tím, zda je dána příčinná souvislost mezi žalobkyní tvrzeným porušením právní povinnosti žalovaného a právě tou škodou, jejíž náhrady se žalobkyně v řízení po žalované domáhala, a pokud dospěl k závěru, že pokud by žalovaný postupoval tak, jak žalobkyně požadovala (doložil by již jako součást zadávací dokumentace projektovou dokumentaci obsahující závěry průzkumů, z nichž vyplývala potřeba významného navýšení ceny díla), tedy nebýt tvrzeného porušení povinnosti žalovaného, tak by zakázka v této podobě, jak byla vypsána, nikdy vypsána nebyla, žalobkyně by neuzavřela s žalovaným smlouvu, kterou (na základě výsledků výběrového řízení) uzavřela (v řízení bylo zjištěno, že v nově vypsaném výběrovém řízení podle doplňované projektové dokumentace zvítězila jiná společnost), a nemohla by dosáhnout zisku ani tvrzené režie, kterou žalobkyně kalkulovala jako ušlý zisk vycházeje ze smlouvy o dílo (vynaložené režijní náklady, které žalobkyně tvrdila na pojištění a bankovní záruku, přitom byly podle zjištění soudu prvního stupně, ze kterého odvolací soud též vycházel, kalkulovány jako součást výrobní režie, tj. jako součást ceny díla, přičemž v rámci vypořádání po odstoupení od smlouvy byly žalobkyni takto uhrazeny i náklady na provádění díla, které jí do doby odstoupení od smlouvy vznikly). Uzavřel tedy, že žalobkyně vychází z nesprávného předpokladu, že smlouva o dílo by, nebýt porušení povinnosti žalovaným, byla v nezměněné podobě realizována (což by však zcela jistě nebyla). Dovolací argumentace, v níž žalobkyně akcentuje existenci příčinné souvislosti mezi jinými skutečnostmi, tj. mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a odstoupením od smlouvy žalovaným, se pak s těmito závěry míjí.
15. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
16. Za této situace, kdy v posuzované věci závěry, které jsou samy o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby žalobkyně (absence příčinné souvislosti, resp. závěr o úhradě některých již vynaložených nákladů v rámci vypořádání po odstoupení), nebyly dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněny, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani žalobkyní předložené otázky první a druhá, zpochybňující další z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (neexistence porušení právní povinnosti žalovaným, ať již zákonné či smluvní). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek, by totiž již nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
17. Pro úplnost lze dodat, že dovolací argumentace žalobkyně k první i druhé otázce byla založena na tvrzení žalobkyně o vadnosti a neúplnosti dodané projektové dokumentace pro absenci provedení potřebných průzkumů (podle žalobkyně byly veškeré potřebné průzkumy provedeny až ex post v průběhu provádění samotného díla a projektovou dokumentaci žalobkyně vytvořila tzv. „od stolu“). Odvolací soud však v posuzované věci vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých před vypracováním projektové dokumentace proběhl stavebně historický průzkum, byly provedeny i sondy, které zjišťovaly stav stávajících konstrukcí, byly provedeny 2 kopané sondy za účelem zjištění základové spáry, byly osazeny sádrové terče, kterými se sledovalo, jestli deformace budovy pokračuje nebo je stabilizována a žalovaná měla k dispozici hydrogeologickou rešerši a podklad staršího data, který řešil sanaci spodní stavby i základů v minulosti, v němž byly navrženy mikropiloty, tj. proběhly průzkumy, které byly v dané fázi dostupné a možné. Stejně tak vyšel ze zjištění, že kontrola a případné zajištění všech nezbytných průzkumů nutných pro řádné provádění a dokončení díla byly součástí díla podle smlouvy o dílo (náklady žalobkyně na takovou kontrolu a případné zajištění všech nezbytných průzkumů byly součástí položkového rozpočtu), že ve smlouvě bylo počítáno s návrhem změn nebo úprav projektové dokumentace na základě kontroly žalobkyně a že i žalobkyně odsouhlasila žalovaným dodanou projektovou dokumentaci jako dostačující pro provedení díla. Žalobkyně tak argumentací k první a druhé otázce v dovolání ve skutečnosti zpochybňovala správnost výše uvedených skutkových závěrů, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, nebo ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 11. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu