23 Cdo 313/2022-315 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Vodovody a kanalizace Chrudim, a.s., se sídlem v Chrudimi, Novoměstská 626, identifikační číslo osoby 48171590, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalované PROFIT stavební centrum s.r.o., se sídlem v Chrudimi, Pardubická 178, identifikační číslo osoby 27532763, zastoupené JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Račicích nad Trotinou, č. p. 1, o zaplacení částky 530.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 230/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 10. 2021, č. j. 23 Co 182/2021-279, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.519,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
příslušenstvím a částky 228.000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 23 Co 182/2021-279, potvrdil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 302.500 Kč s příslušenstvím (první výrok), ve zbývající části změnil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 228.000 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka sporuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17.
12. 2012 proto, že žalovaná předmět prodeje (potrubí DN 800 mm) nevlastnila. Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné a odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že potrubí DN 800 mm bylo na základě kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2007 převedeno z právní předchůdkyně žalované (tj. PROFIT stavebniny, s. r. o.) na město Chrudim, které je následně smlouvou ze dne 26. 2. 2008 převedlo na žalobkyni. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že obsah kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2007 nesprávně vyložil a dovozuje, že dle předmětné smlouvy nemohlo dojít k převodu celé retenční soustavy včetně potrubí DN 800 mm.
Tyto dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007) platí, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Jakkoliv dovolatelka na závěry této rozhodovací praxe v dovolání odkazuje, nesprávně z ní vyvozuje, že odvolací soud obsah kupní smlouvy ze dne 25.
5. 2007, jejímž předmětem byla vodohospodářská stavba „Vodovod a kanalizace – II. část pro průmyslovou zónu Sever v k. ú. a obci Chrudim“, vyložil v rozporu s touto rozhodovací praxí. Odvolací soud závěr, že součástí koupě bylo i sporné potrubí DN 800 mm, řádně zdůvodnil na základě shora popsaných výkladových pravidel s tím, že takový závěr odpovídá stranám známému účelu kupní smlouvy, kterým bylo převedení vodohospodářské stavby, s níž potrubí tvoří funkční celek, stejně jako vyjádření ve zkušebním protokolu o zkouškách vodotěsnosti stok, které potrubí DN 800 mm zahrnovalo, či kolaudačnímu rozhodnutí, do kterého bylo potrubí DN 800 mm zahrnuto na základě rozhodnutí o opravě zřejmé nesprávnosti.
Jelikož se odvolací soud neodchýlil od citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu projevu vůle dle § 35 obč.
zák. ani § 266 obch. zák., nebyl ze strany dovolatelky naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že odvolací soud náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, zejména k následnému chování stran a k tomu, že žalobkyně dne 17. 12. 2017 s žalovanou uzavřela kupní smlouvu k převodu téhož potrubí DN 800 mm, přehlíží, že nejde o totožné strany, které uzavřely smlouvu o prodeji dne 25. 5. 2007. Právě otázka výkladu určení předmětu koupě dle kupní smlouvy ze dne 25.
5. 2007 je pro právní závěr odvolacího soudu určující. Odvolací soud správně při výkladu obsahu této smlouvy akcentuje následné jednání stran, neboť přihlédl ke skutečnosti, že kupující (tj. obec Chrudim) následně smlouvou ze dne 26. 2. 2008 převedl předmět prodeje na žalobkyni, kdy tato smlouva výslovně zahrnuje též potrubí DN 800 mm. Pro úplnost pak lze uvést, že Nejvyšší soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s.
ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Tak tomu v poměrech věci zde vedené není, neboť odvolací soud náležitě odůvodnil svůj závěr, že předmětem kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2007 mezi právní předchůdkyní žalované (tj. PROFIT stavebniny, s.
r. o.) a městem Chrudim bylo též potrubí DN 800 mm. K dalším námitkám dovolatelky, jež se týkají hodnocení důkazů odvolacím soudem, dovolací soud uvádí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013). Námitkou, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé a bylo jím porušeno její právo na spravedlivý proces, uplatnila dovolatelka jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká vadu řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Pro úplnost je třeba uvést, že za překvapivé lze považovat takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či ze dne 18.
9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2291/2019). Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (též Ústavního soudu) považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. například nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 12.
6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, a ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1225/2011, či rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, a ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1426/2019). O takovou situaci však v souzené věci nejde. V projednávané věci byla otázka určení převodu vlastnického práva potrubí DN 800 mm na základě smlouvy ze dne 25.
5. 2007 mezi právní předchůdkyní žalované (tj. PROFIT stavebniny, s. r. o.) a městem Chrudim součástí již žalobních tvrzení a byla posuzována též soudem prvního stupně. Žalovaná se k obsahu předmětné smlouvy vyjadřovala a k této rozhodné skutečnosti uplatnila svou skutkovou i právní argumentaci. Odvolací soud se při odvolacím přezkumu na základě vlastního výkladu právního jednání, k jehož obsahu se dovolatelka vyjadřovala, přiklonil k závěrům, které se v podstatě shodovaly s odvolacími námitkami protistrany, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst.