USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně MK holding, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Černý Most, Ocelkova 643/20, PSČ 198 00, identifikační číslo 27152430, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze, Mezibranská 1579/4, proti žalované STES, a. s., se sídlem v Praze 6, Břevnov, Atletická 2474/8, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 49704516, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 6 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 92/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 3 Cmo 102/2021-637, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 406,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 28. 2. 2020, č. j. 16 Cm 92/2010-547, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení částky 6 144 000 Kč s úrokem z prodlení. Dovodil, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla započtením. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], [dále jen „o.
s. ř.“]. Dovolání, které by mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, „zda je přípustné postoupení spolkové pohledávky, která vznikla jako spolková disciplinární sankce (obecně) a současně za situace, pokud v rámci spolku nenabylo sankční rozhodnutí „právní moci“ s ohledem na dvojinstančnost rozhodování v rámci spolku“, oproti mínění dovolatelky není otázkou, která nebyla dosud judikatorně vyřešena, a odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Co se týče otázky, zda je obecně možné postoupení pohledávky spolku vůči jeho členu vzniklé z titulu uložené spolkové disciplinární sankce, Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 19.
5. 2005, sp. zn. 32 Odo 525/2004, uveřejněném pod č. 42/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „R 42/2006“ a „Sb. rozh. obč.“), že členský příspěvek členů zájmového sdružení právnických osob dle § 20f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), představující zúčtovatelnou zálohu, je pohledávkou způsobilou k postoupení ve smyslu § 525 odst. 1 obč. zák. Vysvětlil, že toto ustanovení obsahuje zákaz postupu takových pohledávek, jejichž obsah by se záměnou v osobě věřitele změnil podstatně, a to v neprospěch dlužníka, protože tento zákonný zákaz míří na jeho ochranu.
Vysvětlil, že „pohledávka představující zúčtovatelnou zálohu na členský příspěvek není vázaná na osobu věřitele, protože se nejedná o právo, které je natolik spjato s osobou původního věřitele, že by jeho výkon jinou osobou byl nemožný, respektive nemožný beze změny jeho obsahu, kdy míra plnění se řídí osobou věřitele, neboť při postupu by se změnil i předmět závazku, což by se neobešlo bez souhlasu dlužníka.
Postoupením splatné zúčtovatelné zálohy na členský příspěvek se nezhoršilo postavení dlužníka“. V předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 32 Cdo 3809/2016-326, Nejvyšší soud dovodil, že závěr vyslovený v R 42/2006 se uplatní i v souzeném případě. Zároveň s odkazem na prejudikaturu a odbornou literaturu vysvětlil, že z výkonu rozhodnutí (exekuce) jsou zcela nebo zčásti vyloučeny pohledávky, které jsou vypočteny v § 317 až 319 o. s. ř., a na naturální pohledávky zákaz postoupení vyslovený v § 525 odst. 1 obč. zák. nedopadá; nevymahatelné pohledávky a pohledávky, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí, představují rozdílný okruh pohledávek.
Důvodem, pro který se zakazuje postoupení pohledávek, jež nelze postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí), je ochrana jejich dosavadního věřitele (jeho základních zdrojů příjmů), nikoliv ochrana dlužníka, protože jeho postavení by se změnou v osobě věřitele takových pohledávek nezměnilo. Nejvyšší soud zdůraznil, že vymezení pohledávek, které ve smyslu § 525 odst. 1 obč. zák. nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí, může stanovit pouze právní předpis. K otázce, zda je přípustné postoupení spolkové pohledávky z titulu uložené disciplinární sankce v situaci, v níž rozhodnutí o uložení sankce podléhá přezkumu a o podaném opravném prostředku nebylo dosud rozhodnuto, lze v obecné poloze uvést tolik, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že předmětem postoupení pohledávky podle § 524 obč. zák. může být i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu; okamžik postupu budoucí pohledávky je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne (srov. například usnesení ze dne 19.
7. 2006, sp. zn. 29 Odo 1435/2005, ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, a ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 850/2008, rozsudek ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný pod č. 16/2004 Sb. rozh. obč., rozsudky ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009, a ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013, a usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 43/2018 Sb. rozh. obč.). Je-li možné postoupit pohledávku, která ještě nevznikla, pak tím spíše lze postoupit „spolkovou“ pohledávku z titulu uložené disciplinární sankce, která je podle stanov vykonatelná bez zřetele na to, že o opravném prostředku nebylo rozhodnuto.
Rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2529/2007, na které dovolatelka v té souvislosti odkazuje, neexistuje (podle spisové značky má jít zřejmě o rozhodnutí Nejvyššího soudu). Má-li jít o usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2529/2007, pak v něm Nejvyšší soud odkazuje právě jen na shora citované judikatorní závěry o postupitelnosti budoucí pohledávky. Dovolatelkou prezentovaný závěr o započitatelnosti budoucích pohledávek v něm obsažen není, nehledě na to, že předložená otázka cílí výlučně na možnost postoupení takové pohledávky, nikoliv na možnost jejího započtení.
Bezcenný je ve vztahu k postupitelnosti pohledávky ze spolkové disciplinární sankce, jejíž uložení nebylo dosud přezkoumáno odvolacím orgánem, též odkaz na usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2506/2012, v němž Nejvyšší soud cituje předchozí judikaturu, podle níž nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Předmětná disciplinární sankce nemá základ v procesním právu (v občanském soudním řádu), nýbrž ve stanovách spolku, nehledě na to, že podle ustálené judikatury lze postoupit i budoucí pohledávku.
Dovolání nelze shledat přípustným ani pro řešení druhé otázky, zda „se postoupením pohledávky změnila její podstata tak, že mimo spolek jde o pohledávku vynutitelnou postižením majetku člena spolku, neboť v tomto případě stanovy takovéto uspokojení na majetku člena spolku vylučovaly“, protože odvolací soud takovou otázku neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). Ve shodě se soudem prvního stupně (s jehož právními závěry se bez výhrad ztotožnil) totiž dospěl k závěru, že předmětná pohledávka na zaplacení pokuty uložené disciplinárním orgánem spolku Českomoravský fotbalový svaz, o.
s. (dále jen „ČMFS“) [nyní Fotbalová asociace České republiky, dále jen „FAČR“] členovi spolku podle stanov tohoto spolku je vymahatelná pořadem práva. K argumentaci obsažené v bodě 6 dovolání je třeba podotknout, že závěr vyjádřený v bodě 34 rozsudku soudu prvního stupně, na který dovolatelka poukazuje, je třeba vnímat v kontextu s body 27 až 30 a zejména s bezprostředně souvisejícími body 33 a 35. Z argumentace v bodě 35 je zřejmé, že soud prvního stupně posoudil posuzovanou pohledávku vzhledem ke skutečnostem uvedeným v bodě 34 nikoliv jako soudně nevymahatelnou (pro absenci nároku), nýbrž jako soudně nevykonatelnou (pro absenci exekučního titulu), a výslovně uzavřel, že nelze dovodit závěr o nevymahatelnosti pohledávky z titulu uložené disciplinární sankce.
Závěr, z něhož dovolatelka vychází, totiž že „v tomto případě stanovy takovéto uspokojení na majetku člena spolku vylučovaly“, resp. že „v tomto případě stanovy spolku zakazovaly postižení majetku jeho člena v případě, že dobrovolně nebude plnit“, tedy soudy nižších stupňů nepřijaly, ba dospěly k závěru právě opačnému. Pak ovšem neobstojí názor, který dovolatelka neprávem podsouvá soudům nižších stupňů, že „postih majetku člena spolku byl umožněn pouze kvůli provedenému postoupení mimo spolek“, a neobstojí ani její navazující argumentace, že pohledávku nebylo lze postoupit, neboť její obsah by se změnou věřitele změnil.
Dovolatelka sice zpochybňuje též samotný závěr, že zaplacení uložené peněžité sankce bylo podle stanov vynutitelné pořadem práva v občanském soudním řízení (prosazuje názor, že bylo vynutitelné pouze prostřednictvím mechanismu „odebírání soutěžních bodů A družstvu dospělých“), k tomu však nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání a uvedený závěr tak není otevřen dovolacímu přezkumu.
Posouzení, zda stanovy ČMFS (nyní FAČR) vylučují vymáhat peněžitou sankci uloženou členovi postižením jeho majetku, je ostatně otázkou výkladu těchto konkrétních stanov (stejně jako závěr, že sankce byla vykonatelná bez ohledu na podaný opravný prostředek). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že stanovy obchodní společnosti či družstva jsou smlouvou sui generis, a při výkladu jejich obsahu se proto uplatní výkladová pravidla pro výklad právních úkonů určená ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jde tedy o posouzení konkrétního právního úkonu, které nemá judikatorní přesah, neboť je významné právě a jen pro projednávanou věc (srov. například rozsudek ze dne 21.
8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2003, pod číslem 179, a usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4984/2009, ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3295/2009, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2911/2011, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3349/2011, a ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5579/2017). Není sebemenšího důvodu, který by bránil vztáhnout tyto závěry bez dalšího též na stanovy spolku, zejména když i pro ně platí, že jsou smlouvou sui generis (srov. usnesení ze dne 9.
5. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2890/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2000, pod číslem 110). V režimu občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. například usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Obdobně pak platí, že výsledek výkladu právního úkonu není (nemůže být) řešením otázky hmotného či procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené (srov. například usnesení ze dne 20.
6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1684/2018, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například rozsudky ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení ze dne 25.
10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
Jestliže se dovolatelce nezdařilo zpochybnit právní závěr, podle něhož je (byla i před postoupením) předmětná pohledávka vymahatelná pořadem práva (slovy dovolatelky není „nevykonatelná ve smyslu zákazu postižení majetku člena spolku“), pak nemůže přivodit závěr o přípustnosti dovolání ani otázka označená v dovolání jako „otázka/situace“ č. 3, zda je přípustné započtení pohledávky, která je nevykonatelná ve smyslu zákazu postižení majetku člena spolku. Rovněž v tomto případě jde o otázku, kterou odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit.
Ze stejného důvodu se odvolací soud nemohl odchýlit od závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod č. 61/2010 Sb. rozh. obč., že dlužníkovi svědčí námitka relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, byla-li tato pohledávka postoupena v rozporu s § 525 obč. zák. Dovolatelka v rámci dovolací argumentace „upozorňuje na skutečnost, že zůstává dosud sporné, zda je vůbec platné i prvoinstanční rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, …, a to i v návaznosti na rozhodnutí ze dne 27.
9. 2010 vydané Disciplinární komisí Řídící komisí ČMFS …, která zastavila vymáhání pokuty …, když toto rozhodnutí … nebylo nikdy zrušeno a je na něho třeba hledět jako na platné a správné …“. Podotýká, že v související věci se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3074/2012, kriticky vyjádřil k problematické otázce autoremedurních rozhodnutí v rámci spolku a jejich možnosti a zákonnosti. Mělo-li jít též v tomto ohledu o námitku, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak ani v tomto případě nelze dovodit závěr o přípustnosti dovolání.
Rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 3074/2012 Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost a uložil mu zkoumat, zda byl orgán ČMFS oprávněn prohlásit za právně neúčinný časově předcházející akt téhož orgánu, přičemž zdůraznil, že právní posouzení nehodlá predujikovat. Nejsou tu judikatorní závěry, od nichž by se odvolací soud ve zde souzené věci mohl odchýlit. K výtce dovolatelky, že odvolací soud se s její námitkou stran těchto skutečností nevypořádal, je třeba uvést, že námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o.
s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Zejména však v této věci nejde (na rozdíl od věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 3074/2012) o řízení o návrhu člena sdružení na určení, zda je rozhodnutí orgánu sdružení v souladu se zákonem a stanovami, podle § 15 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, popřípadě o návrhu člena spolku nebo toho, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, aby soud rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, ve smyslu § 258 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že platnost rozhodnutí orgánu občanského sdružení (spolku) nelze posuzovat v jiném řízení než v řízení upraveném ustanovením § 15 zákona o sdružování občanů, resp. ustanovením § 258 a násl. o.
z., nemůže být proto posuzována ani jako předběžná otázka v jiném soudním řízení, neurčuje-li zákon jinak (srov. usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5060/2014, a rozsudky ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2869/2016, a ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4260/2017). Není zřejmé, v čem se měl odvolací soud odchýlit od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005, uveřejněném pod č. 27/2007 Sb. obč. rozh., podle něhož je smlouva o postoupení pohledávka uzavřená v rozporu s § 525 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Soudy nižších stupňů nezjistily, že by byla uzavřena dohoda o nepostupitelnosti předmětné pohledávky, popřípadě že by byl zákaz postoupení zakotven ve stanovách ČMFS.
Přípustnost dovolání nezaloží ani tvrzený rozpor v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který dovolatelka shledává v závěrech R 42/2006 a závěrech rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 269/2003, podle nichž povinnost k placení členských příspěvků, jak je upravena ve stanovách, nelze zajistit dohodou o srážkách ze mzdy podle § 551 obč. zák., protože toto ustanovení se vztahuje pouze na zajištění pohledávek plynoucích z občanskoprávních vztahů, vztahy upravené zákonem o sdružování (koaliční, spolkové vztahy člena a sdružení) však postrádají atributy právní rovnosti a zásadní autonomie vůle jejich subjektů.
Rozhodnutí R 42/2006 řeší přímo otázku způsobilosti „spolkové“ pohledávky k postoupení (zájmové sdružení právnických osob dle § 20f obč. zák. se řadí mezi spolky, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 726/2003), jde o rozhodnutí, které bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijato k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a Nejvyšší soud se na ně ve své následné rozhodovací praxi opakovaně odvolává (vedle předchozího rozhodnutí v této věci srov. rozsudek ze dne 9.
3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3330/2020, uveřejněný pod č. 99/2022 Sb. rozh. obč., a usnesení ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1059/2013, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1103/2022. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že vztah mezi zájmovým sdružením právnických osob založeným podle § 20f a násl. obč. zák. a členem tohoto sdružení je nepochybně vztahem občanskoprávním (srov. například usnesení ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1672/2000, a rozsudky ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009, a ze dne 11.
4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3232/2011). V již citovaném usnesení sp. zn.
29 Cdo 2890/99 vysvětlil, že zákon o sdružování občanů neupravuje vzájemná práva a povinností občanského sdružení a jeho členů, ale svěřuje tuto úpravu stanovám sdružení. Stanovy sdružení jsou smlouvou sui generis a vztahy, které z nich vznikají, mají různou povahu, v návaznosti na konkrétní obsah stanov. Z větší části jde o vztahy organizační, jejichž cílem je upravit vnitřní strukturu občanského sdružení, pravidla, kterými se řídí jeho činnost, orgány sdružení a jejich působnost, vznik a zánik členství apod. Není však vyloučeno, aby stanovy upravovaly též vztahy majetkové.
Tak tomu nepochybně je v případech, kdy stanovy upravují právo členů na majetkové plnění vůči občanskému sdružení. Přitom vztah mezi občanským sdružením a jeho členem (bývalým členem) z titulu majetkového vypořádání při zániku členství je vztahem občanskoprávním. V usnesení ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3585/2019, pak vysvětlil, že rozhodnutí orgánů zájmového sdružení právnických osob založeného podle § 20f obč. zák. jsou právními jednáními ve smyslu § 545 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), a jako každý projev vůle tudíž mohou být stižena vadami, které způsobují jejich neplatnost či zdánlivost (shodně též například usnesení ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 3150/2021). Názor vyjádřený před dvaceti lety v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 269/2003, podle něhož spolkové vztahy nepatří mezi vztahy občanského práva, nýbrž představují zvláštní, odlišnou kategorii, je zcela ojedinělý (srov. k tomu též TELEC, Ivo. Zásady nového spolkového práva. Právní rozhledy, 2013, č. 22, s.
763-766). Pro rozhodnutí zde souzené věci má ostatně zásadní význam rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3809/2016, který závěry R 42/2006 vztáhl na pohledávku mezi spolkem a jeho členem vzniklou z titulu uložené disciplinární sankce a předpoklady pro postoupení pohledávky posuzoval podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Námitkou, že odvolací soud rozhodoval v nesprávně obsazeném senátu, dovolatelka namítá tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., k jejíž nápravě je určena žaloba pro zmatečnost.
Dovolací soud sice může přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82, a usnesení ze dne 28.
11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). Žalobce napadl i tu část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, jakož i druhý výrok, kterým rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.