23 Cdo 3771/2022-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným 1) J. Š., narozenému XY, a 2) L. Š., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 375/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 29 Co 76/2022-417, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaných.
Žalobce se v řízení na žalovaných domáhal určení, že je vlastníkem jednotky – bytu č. XY, se spoluvlastnickým podílem o velikosti 287/17085 na společných částech budovy č. p. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, neboť kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 4. 1. 2012 a na jejímž základě byly uvedené nemovitosti prodány žalovaným, je podle žalobce neplatná. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 20 C 375/2014-398, zamítl žalobu o určení vlastnického práva ke
Ve vztahu k námitce, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva žalobce vlastnit majetek, žalobce v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Odkazuje-li žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, uplatňuje uvedenou námitku toliko jako dovolací důvod, jejím prostřednictvím však nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání v jeho zbývajícím rozsahu. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K námitce žalobce týkající se překročení žalobního návrhu odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 22. 11. 2011, nabytí vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, jakož i způsobilost žalobce k uzavření uvedené smlouvy odvolací soud posuzoval pouze jako předběžné (prejudiciální) otázky. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že předběžnou (prejudiciální) otázkou je přitom taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé).
Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2113/2012, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017 a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn.
30
Cdo 2947/2017). Řešení otázky, která nebyla předmětem řízení a o níž proto soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro soud v jiném řízení závazné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, nebo již rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 1965, sp. zn. 4 Cz 94/65, uveřejněné pod č. 61/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se odvolací soud v řízení o určení vlastnického práva zabýval předběžnými otázkami týkajícími se toho, zda žalobce (který tvrdil své vlastnické právo k nemovitým věcem) vůbec vlastnické právo k dotčeným nemovitým věcem nabyl, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť vyřešení těchto otázek bylo nezbytné pro rozhodnutí o věci samé. Námitka žalobce ohledně tvrzeného překročení žalobního návrhu a předmětu řízení proto neobstojí, neboť předběžné (prejudiciální) otázky nejsou předmětem řízení, a odvolací soud se k nim proto vyjádřil pouze v odůvodnění svého rozhodnutí.
Uvedená námitka tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. V této souvislosti dovolací soud pro úplnost dodává, že posuzování obdobných otázek týkajících se platnosti nabývacích titulů v řízeních o určení vlastnického práva je zcela pravidelným a nezbytným jevem (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, a ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1002/2009, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1379/2007, a ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1229/2010). Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dále nezakládá ani námitka žalobce, že napadeným rozsudkem, resp. vyřešením shora uvedených předběžných otázek, bylo rozhodnuto o právech Městské části Praha 3, která však nebyla účastníkem řízení. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se totiž podává závěr, že posuzuje-li soud platnost právního úkonu (smlouvy) jako otázku předběžnou, řeší ji bez zřetele na to,kdo je účastníkem řízení (tedy zda účastníky řízení jsou všichni účastníci právního úkonu); nejsou-li však účastníci právního úkonu účastníky řízení, nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu žádný právní následek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005, a ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3659/2008). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že posouzení předběžné otázky v jiném řízení nemůže být vyjádřeno formou výroku, který by zakládal překážku věci rozsouzené, ale může se projevit ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v odůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, a shora již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 61/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně platí, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení a jejich právní nástupce (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Z toho plyne, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí materiální účinky právní moci rozsudku. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, a tam citovanou judikaturu).
Odvolací soud právní posouzení dotčených předběžných otázek v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu zahrnul pouze do odůvodnění napadeného rozsudku, které účinků právní moci nenabývá. Posouzení předběžných otázek tak nedisponuje účinkem závaznosti, a to ani ve vztahu k účastníkům tohoto řízení. Tím spíše pak není závazné vůči tomu, kdo účastníkem řízení nebyl (Městská část Praha 3). Žalobcem vznesená námitka tudíž nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost uhradit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) činí za každou zastupovanou osobu 3 100 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.; celkem tedy 8 228 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu