23 Cdo 624/2025-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně RUPI s.r.o., se sídlem v Nové vsi č.p. 98, identifikační číslo osoby 25191594, zastoupené Mgr. Jiřím Vágnerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Pohořelcem 697/8, proti žalované Aleda a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 2592, identifikační číslo osoby 26069555, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení částky 411 524,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 45/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2024, č. j. 19 Co 814/2024-473, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 620 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 515?378 Kč s příslušenstvím jako doplatek ceny díla provedeného na základě ústní smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky v roce 2018, jejímž předmětem byla rekonstrukce rekreačního objektu včetně přístavby terasy. Uváděla, že stavební práce prováděla řádně a v souladu s ujednáními mezi stranami, přičemž žalovaná jednotlivé části díla postupně přebírala bez výhrad. Po každém převzetí žalobkyně vystavila fakturu, z nichž některé nebyly uhrazeny.
Neuhrazené pohledávky v celkové výši 515?378 Kč jsou žalobkyní uplatňovány na základě faktury č. 19FV0061 vystavené na částku 42?920 Kč se splatností dne 7. 10. 2019, dále faktury č. 17FV0063 vystavené na částku 245?484 Kč se splatností dne 5. 11. 2019 a faktury č. 19FV0064 vystavené na částku 187?206 Kč se splatností dne 15. 11. 2019. Rovněž je v této částce zahrnuta i částka ve výši 39?768 Kč, odpovídající neuhrazené části faktury č. 19FV0057 splatné dne 2. 9. 2019. Ačkoli byla žalovaná k úhradě výše uvedených pohledávek vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 7.
1. 2020, na výzvu nereagovala a svůj závazek nesplnila. Žalobkyně měla za to, že tím, že žalovaná bez jakýchkoli námitek uhradila převážnou část předchozích faktur a současně nijak nezpochybnila existenci ani výši zbylého dluhu, došlo k jeho částečnému uznání ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 28 C 45/2020-435, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 103 853,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až V (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že úhrada dříve vystavených faktur v celkové výši přesahující tři miliony korun, jakož i částečná úhrada faktury č. 19FV0057 ze strany žalované, nepředstavují uznání zbytku dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., neboť podle ní právě opakované plnění žalované, prováděné bez výhrad a za okolností, které důvodně svědčily o její vůli dluh uznat, naplňovalo zákonné předpoklady takového uznání. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud pochybil, jestliže při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédl k fakturovaným položkám, u nichž bylo zjištěno, že byly žalované dodány, ale nebylo možné spolehlivě určit jejich rozsah a množství. Ve vztahu k této námitce žalobkyně přípustnost dovolání vymezila tak, že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V souvislosti s tím žalobkyně rovněž namítla, že soudy „rezignovaly“ na provedení některých navrhovaných důkazů.
6. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání není přípustné ani důvodné. Navrhla proto, aby jí dovolací soud přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalobkyně nejprve namítá, že odvolací soud pochybil, pokud dovodil, že úhrada dříve vystavených faktur v celkové výši přesahující tři miliony korun nepředstavuje uznání zbývající části dluhu. Takový závěr je podle žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, uveřejněným pod číslem 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 69/2022“). Žalobkyně má zato, že opakované plnění žalované, uskutečněné bez výhrad a za okolností nasvědčujících její vůli dluh uznat, naplňuje podmínky uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.
13. Nejvyšší soud se k otázce, za jakých okolností má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z., vyjádřil například v žalobkyní citovaném R 69/2022 nebo v rozsudku ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 57/2024 (dále jen „R 57/2024“). V nich dospěl mimo jiné k tomu, že závěry judikatury týkající se otázky uznání dluhu částečným plněním formulované v režimu právní úpravy účinné do 1. 1. 2014, se uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (srov. bod 45 odůvodnění R 57/2024). Nastane-li tedy částečné plnění na dluh, je třeba se dále zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu. Plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a proto má být aplikován § 2054 odst. 2 o. z. (srov. bod 76 odůvodnění R 69/2022 nebo bod 52 odůvodnění R 57/2024).
14. Při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinky upravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit především na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde. Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, jeho zbylou část uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, které vyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakter uznání dluhu (srov. bod 89 odůvodnění R 69/2022 nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 820/2022).
15. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že odvolací soud při posouzení otázky, zda žalovaná úhradou dříve vystavených faktur v celkové výši přesahující tři miliony korun uznala i zbývající část pohledávky žalobkyně, nevybočil z ustálené judikatury dovolacího soudu k výkladu § 2054 odst. 2 o. z. Odvolací soud (v návaznosti na zjištění soudu prvního stupně) přihlédl k okolnostem případu, z nichž bylo možno dovodit, že uvedeným plněním žalovaná zbytek dluhu neuznala. Vycházel především ze závěru, že žalovaná v případě neuhrazených faktur rozporovala, zda fakturované práce byly skutečně žalobkyní dodány a v jakém rozsahu. Dále v napadeném rozhodnutí zhodnotil, že předmětem žalovanou uhrazených faktur byly zcela jiné stavební práce a dodávky materiálu než ty, které byly následně fakturovány, avšak žalovanou neuhrazeny (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s bodem 129 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
16. Jestliže za této situace soudy nižších stupňů uzavřely, že nelze bez dalšího dovozovat, že žalovaná, která uhradila část plnění za určité práce, tím současně vyjadřuje vůli uznat i budoucí dluh za práce či dodávky, které dosud nepřijala nebo jejichž rozsah a provedení zpochybňuje, posoudily otázku konkludentního uznání zbytku dluhu částečným plněním v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a uvedená námitka žalobkyně tak nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
17. Rovněž námitka žalobkyně, že na uznání zbytku závazku bylo možné usuzovat z částečné úhrady faktury č. 19FV0057 žalovanou, nemůže založit přípustnost dovolání podle §?237 o. s. ř., neboť tato námitka je založena na předpokladu, že k této úhradě došlo plněním ze strany žalované, který však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Soudy nižších stupňů naopak vyšly ze zjištění, že částka ve výši 350?000?Kč byla na uvedenou fakturu započtena jednostranným právním jednáním žalobkyně, která jí dříve byla poskytnuta žalovanou jako zálohová platba, a nikoliv uhrazena přímo žalovanou (srov. bod?13 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s bodem?134 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobkyně tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci,
odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, a ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 206/2024). 18. Ani námitka žalobkyně, že odvolací soud pochybil, pokud při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédl k fakturovaným položkám, u nichž sice měl za prokázané, že byly žalované dodány, avšak nebylo možné určit jejich rozsah a množství, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ve skutečnosti směřuje proti v řízení učiněným skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů učiněným soudy nižších stupňů. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024), což ale není případ projednávané věci, ve které žalobkyně podle soudů nižších stupňů ve vztahu k části uplatněného nároku neprokázala, v jakém rozsahu a množství byly žalobkyní fakturované práce, resp. materiál žalované dodány. 19. Namítá-li žalobkyně v této souvislosti, že k prokázání svého nároku pod označením „B“ navrhovala provedení řady důkazů, včetně ustanovení znalce, na což však soudy „rezignovaly“, pak touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 20. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu