USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze, Belgická 276/20, proti žalované KLIMASTAR, s.r.o., se sídlem v Kolíně, Pírkova 5, IČO 25634305, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení 1.822.713,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 149/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 45/2023-861, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výroky IV a V).
K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 45/2023-861, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil jen co do výše příslušenství, jinak jej v těchto výrocích potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky (druhý výrok) a vůči státu (třetí a čtvrtý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) v rozsahu části prvního výroku, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen co do výše příslušenství a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále
druhého, třetího a pátého výroku. Má za to, že dovolání je přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Při úvaze, zda je (dovoláním zpochybněné) právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází dovolací soud (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. 29 NSCR 74/2021). Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že odvolací soud se při řešení otázky, zda má peněžitá náhrada podle § 458 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), odpovídat skutečnému majetkovému prospěchu včetně zohlednění objektivní nemožnosti věc dokončit a nevyužitelnosti věci pro obohaceného, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, která však není pro danou věc skutkově přiléhavá.
V odkazovaném rozsudku ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, se Nejvyšší soud zabýval výší bezdůvodného obohacení v případě poskytnutí nehmotného díla bez aprobovaného právního důvodu.
Dovodil, že při ocenění prospěchu, jehož se mělo obohacenému dostat, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem). V dalším v dovolání odkazovaném rozsudku ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2040/2020, se Nejvyšší soud obdobně jako ve výše cit. rozsudku zabýval výší bezdůvodného obohacení v případě poskytnutí nehmotného díla bez aprobovaného právního důvodu.
Odkazujíc na závěry vyslovené v cit. rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, odvolacímu soudu především vytkl, že výši bezdůvodného obohacení stanovil pouze se zřetelem k znalcem oceněné hodnotě prací potřebných ke zhotovení díla, aniž se zabýval tím, jaký majetkový prospěch žalobce poskytnutím díla skutečně získal, a že nedostatečně posoudil reálnou využitelnost díla pro potřeby žalobce, když neposuzoval, za jakých podmínek mohl žalobce dílo dokončit a jaký vliv má skutečnost, že dílo nebylo dokončeno, na majetkový prospěch žalobce.
V odkazovaném rozsudku ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021, Nejvyšší soud k výkladu § 2999 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i s odkazem na cit. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, především uvedl, že při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem).
Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti, či neúplnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla. Současně připomněl další judikatorní závěry, podle nichž skutečnost, že i na poskytnutí takového plnění musel plnitel vynaložit určité náklady, není při uplatňování nároků z bezdůvodného obohacení podstatná, neboť z daného hlediska je určující míra prospěchu obohaceného, nikoli rozsah újmy ochuzeného.
Odvolacímu soudu vytkl, že vycházel toliko z posouzení, zda činností žalované došlo ke zvýšení hodnoty nemovitosti žalobce; požadavkům uvedené rozhodovací praxe tak odvolací soud nedostál. V nyní posuzované věci však odvolací soud bezdůvodné obohacení žalobce nevztahoval k dodanému zařízení (mrazícímu tunelu), nýbrž ke všem komponentům zařízení, tedy k těm, které využil žalobce ke svému dalšímu podnikání, a které žalobce zničil. Výši bezdůvodného obohacení stanovil jako obvyklou cenu všech komponentů zařízení.
Závěr odvolací soudu o výši bezdůvodného obohacení žalobce, jemuž odpovídá obvyklá cena všech komponentů zařízení, tak není v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí, jež při ocenění prospěchu, jehož se mělo obohacenému dostat, zdůrazňuje nutnost zkoumat využitelnost provedeného díla objednatelem.
Přitom platí, že nabude-li nabyvatel držbu věci či jiné majetkové hodnoty na základě neplatného právního úkonu, vzniká mu povinnost tuto věc či hodnotu (je-li to možné) vydat jejímu vlastníku jako bezdůvodného obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1630/2020). V případě plnění, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tj. obvyklou cenu tohoto plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo
4137/2011, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1630/2013, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2794/2013, a ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5506/2016). V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce nemá co vrátit, když část komponentů sice v dalším zařízení využil, ale zbytek zničil. Způsob, jakým odvolací soud určil výši bezdůvodného obohacení žalobce, tj. jako cenu obvyklou všech komponentů zařízení, je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí. Dovolatel dále namítá, že se měl odvolací soud při řešení otázky, zda má soud převzít závěry znaleckého posudku bez zohlednění předpokladů a omezení formulovaných znalcem a bez zohlednění nesouladu závěrů posudku s jinými provedenými důkazy, ačkoliv soud současně zjistí skutečnosti, které mají podstatný vliv na zpřesnění a výklad závěrů znaleckého posudku, odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato námitka ve skutečnosti směřuje proti hodnocení znaleckého posudku ústavu VUT v Brně, jímž v řízení bylo provedeno dokazování, tudíž nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Výtky dovolatele stran znaleckého posudku, s jehož pomocí soudy vyčíslily jím získané bezdůvodné obohacení, respekt. způsobu, jakým soudy s výstupy odborného posouzení nakládaly, nemohou založit přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť mají charakter kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015). Otázka, nakolik je konkrétní posudek přesvědčivý, respektive do jaké míry skýtá náležitý podklad pro učinění potřebných skutkových zjištění, má pak skutkový charakter, a nepodléhá tudíž dovolacímu přezkumu zacílenému výlučně na aspekty právní (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019). Odvolací soud ostatně hodnotil zmíněný znalecký posudek v souladu se zásadami přijatými ustálenou judikaturou dovolacího soudu (včetně dovolatelem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud při řešení otázky, zda má věřitel nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení dlužníka, dojde-li v době prodlení věřitele s převzetím věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení, ke zničení této věci dlužníkem při odvrácení přímo hrozícího nebezpečí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Tvrdí-li v této souvislosti dovolatel, že odvolací soud tuto otázku vyřešil nesprávně tak, že neaplikoval § 522 a § 418 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že věřitel má nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení dlužníka, dojde-li v době prodlení věřitele s převzetím věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení, ke zničení této věci dlužníkem při odvrácení přímo hrozícího nebezpečí, pak pro jeho tvrzení nelze najít oporu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu; odvolací soud se takovou otázkou totiž nezabýval.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, podle kterého žalobce část komponentů využil v dalším zařízení (ke svému dalšímu podnikání), ale zbytek zničil. Odvolací soud nevycházel ze zjištění, že by zničením zbytků docházelo k odvracení hrozícího nebezpečí. Dovolatel přitom při formulování výše uvedené právní otázky vychází z vlastního náhledu na skutkový stav. Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nezohlednil závěry dřívějšího pravomocného rozhodnutí jiného soudu ve skutkově související věci (byť s částečně odlišným okruhem účastníků) tak, aby byla rozhodnutí soudů ve vzájemné harmonii; tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu.
V dovolatelem odkazovaném nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, Ústavní soud dovodil, že není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení.
[…]
Pokud obecné soudy při posuzování předběžné otázky platnosti darovací smlouvy ignorovaly předchozí pravomocný rozsudek prohlašující, byť mezi odlišnými účastníky, tuto smlouvu za neplatnou, vykročily z mezí čl. 2 odst. 2 Listiny a porušily tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces vyplývající v našem ústavním pořádku z čl. 36 odst. 1 Listiny. V odkazovaném rozsudku ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, Nejvyšší soud uvedl, že jestliže přitom byla otázka vlastnického práva k předmětným nemovitostem řešena v jiném soudním řízení, je soud vázán pravomocným rozhodnutím v tomto řízení vydaným ve smyslu § 159 odst. 4 o.
s. ř. jen potud, pokud posuzuje (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný "orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
[…] To ovšem neznamená, že soud může závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. tak, jak byla charakterizována výše, nemůže být základem pro postup zcela ignorující skutkové a právní závěry z předchozího soudního řízení. Soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit.
Dodal, že se v tomto ohledu zcela ztotožňuje se závěry dovozenými ve výše cit. nálezu Ústavního soudu. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se od shora uvedených judikatorních závěrů neodchýlil. Odvolací soud neopomněl zohlednit řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 104/2008 mezi žalovanou a jejím subdodavatelem, svědkem J. S., když uvedl, že vztahy mezi žalovanou a třetími osobami se žalobce netýkají, přestože se týkají subdodávky a montáže mrazícího tunelu.
Zároveň dodal, že není ani zřejmé, jak by se do poměrů žalobce měla projevit skutečnost, že slyšený svědek se v tomto řízení nebránil, a to skončilo rozsudkem pro uznání v důsledku fikce uznání. Odvolacímu soudu v tomto ohledu nelze ve vztahu k výše uvedené judikatuře ničeho vytknout. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka, zda má odvolací soud povinnost respektovat právní názor vyslovený jím dříve v téže věci, neboť již v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněném pod č. 80/2008 Sb. rozh.
obč., Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí. K tomu dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2014, sp.
zn. IV. ÚS 2049/13), ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, uveřejněný pod č. 75/2023 Sb. rozh. obč., a ze dne 28. 12. 2022, sp. zn. 29 Cdo 282/2021, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo
221/2011, ze dne 24. 4. 2018, sen. zn. 29 NSCR 75/2016, uveřejněné pod č. 57/2019 Sb. rozh. obč., a ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3327/2022. Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Dovolatel v dovolání současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.