ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce D. Č., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného
Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, proti
žalovanému T. G., narozenému XY, identifikační číslo osoby XY, sídlem v XY,
zastoupenému Mgr. Kamilem Tvarůžkou, advokátem se sídlem v Opavě, Hlavní
83/115, o zaplacení částky 325 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 112 C 366/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 8
Co 268/2019-334, takto:
I. Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž
bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, se
odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 8 Co
268/2019-334, ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně co do nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím a co do
rozhodnutí o nákladech řízení, a na něm závislém výroku II o nákladech
odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze
dne 3. 5. 2019,
č. j. 112 C 366/2014-308, ve výroku I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o
nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím, a na něm závislém
výroku II o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal jednak zaplacení částky 275
000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které žalovaný od žalobce
nabyl jako plnění ze zrušené smlouvy o dílo. Dále se žalobce na žalovaném z
této smlouvy domáhal zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní
pokuty.
2. Rozsudkem ze dne 3. 5. 2019, č. j. 112 C 366/2014-308, Okresní soud v
Karviné – pobočka v Havířově jako soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce na
zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím a částky 50 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení částku 102 234 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 27. 4. 2012 byla mezi
účastníky uzavřena smlouva nazvaná jako „Smlouva o dílo Seznamka“, na základě
které se žalovaný jako zhotovitel zavázal pro žalobce jako objednatele vytvořit
a dodat multijazyčnou webovou aplikaci „Seznamka“. Vlastnosti a požadované
funkce díla měly být vymezeny v zadávací dokumentaci, jejíž jedna část měla být
součástí přílohy smlouvy a druhá část byla zaslána žalovanému e-mailem dne 24.
4. 2012. Zhotovení díla bylo rozděleno do tří etap. První etapa díla měla být
dokončena 17. 5. 2012, druhá etapa dne 17. 6. 2012 a třetí etapa dne 18. 7.
2012. Cena díla byla sjednána v celkové výši 325 000 Kč, přičemž částku 15 000
Kč uhradil žalobce žalovanému již před podpisem této smlouvy, částka 135 000 Kč
měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy, částka 125 000 Kč měla být
uhrazena po tzv. první etapě implementace a částka ve výši 50 000 Kč měla být
zaplacena po ukončení druhé etapy implementace. Dílo mělo být předáno
přenesením řádně zhotoveného funkčního a bezvadného díla na určený
webhostingový prostor objednatele, sdělením zhotovitele o předání díla
objednateli a potvrzením objednatele. Za prodlení se zhotovením díla byla
sjednána smluvní pokuta ve výši 1% z ceny díla za každý den prodlení, kterou
byl zhotovitel povinen zaplatit objednateli. Pro případ prodlení s prováděním a
dokončením díla dle termínů stanovených ve smlouvě a v následné náhradní
domluvené době bylo ve smlouvě dále sjednáno oprávnění objednatele od smlouvy
odstoupit, přičemž v tomto ohledu bylo dohodnuto, že zhotovitel je povinen
vrátit objednateli uhrazené zálohy do 14 dnů od odstoupení od smlouvy.
4. Žalovaný následně započal ve zhotovování díla, přičemž vycházel z
části zadávací dokumentace, která mu byla zaslána e-mailem dne 24. 4. 2012 a
která podle výsledku znaleckého zkoumání byla dostatečně určitá k tomu, aby na
jejím základě mohlo dojít k prvotnímu kroku při zhotovování internetové
aplikace, případně k vyhotovení jednoduché internetové aplikace. Předání další
části zadávací dokumentace nebylo v řízení prokázáno. V průběhu vypracování
díla mezi účastníky vznikl spor ohledně obsahu webové aplikace zhotovované
žalovaným. Žalobce opakovaně žalovaného upozorňoval na chyby, upřesňoval zadání
aplikace, její jednotlivé funkce a dále měnil obsah aplikace. Dle žalobce
předmětem díla měla být funkční multijazyčná internetová seznamka, která měla
mít speciální funkce jako např. multilevel marketing, provizní systém,
psychologický test, párování výsledku vyhledávání v seznamce podle výsledku
testu; mělo se tedy jednat o složitější internetovou seznamku disponující
speciálními funkcemi. Dle žalovaného však nebylo zcela zřejmé, jaká je
představa žalobce. Žalobce své požadavky opakovaně měnil a doplňoval, jeho
požadavkům nebylo možné vyhovět, rozsah provedených prací se neustále
navyšoval, přičemž žalobce odmítal uhradit cenu těchto víceprací.
5. Dne 2. 10. 2012 žalovaný žalobci zpřístupnil dílo ke kontrole a
vyzval jej k jeho převzetí. Dle znalce výsledkem činnosti žalovaného byla
funkční jednoduchá internetová aplikace, která po provedení menších úprav
(zhruba v rozsahu 15 hodin práce) byla prakticky použitelná za účelem umožnit
uživatelům seznámení prostřednictvím sítě internet. Celkový odhadovaný rozsah
všech prací činil 564 hodin, přičemž cena obvyklá těchto služeb při využití
služeb různých „externích“ IT specialistů, kterými znalec považuje
vysokoškolsky vzdělaného IT specialistu bez vlastních zaměstnanců, byla
stanovena v roce 2012 v rozmezí 394 800 Kč až 633 992 Kč.
6. Žalobce odmítl dílo převzít a přípisem ze dne 5. 10. 2012 odeslaným
žalovanému téhož dne od smlouvy z důvodu prodlení žalovaného odstoupil. Žalobce
zároveň požádal žalovaného o vrácení kupní ceny ve výši 325 000 Kč, jakož i k
úhradě stanované smluvní pokuty ve výši 1% z kupní ceny (tedy 3 250 Kč denně)
za celou dobu, snížené o 50 000 Kč na zálohu, která byla oproti smluvní pokutě
započtena. Žalovaný žalobci dílo nepředal, nicméně mu poskytl datový nosič se
zdrojovými kódy díla. I po odstoupení od smlouvy žalobce žalovaného dále
úkoloval. Žalovaný naopak žádal zaplacení víceprací.
7. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uzavřenou smlouvu jako
absolutně neplatnou z důvodu neurčitého vymezení předmětu díla. Soud prvního
stupně posuzoval nároky uplatněné žalobcem z titulu bezdůvodného obohacení v
souladu s ustanovením § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen
„obč. zák.“, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný není povinen vydat složenou
zálohu za cenu díla, neboť tím, že žalovaný započal se zhotovováním díla, mu s
ohledem na ustanovení § 458 obč. zák. náležela peněžitá náhrada za poskytnuté
plnění záležející ve výkonech, jímž se žalobce na úkor žalovaného bezdůvodně
obohatil a které nebylo možné žalovanému vydat zpět. Při určení výše náhrady
pak soud prvního stupně přihlédl k nákladům, které by bylo třeba vynaložit na
získání stejného plnění v daném místě a čase. V tomto směru soud prvního stupně
vyšel ze závěrů znaleckého posudku, podle kterých odhadovaná cena práce
potřebná ke zhotovení díla přesahovala žalobcem poskytnutou zálohu. Soud
prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobci nepřísluší ani nárok na
zaplacení částky 50 000 Kč z titulu smluvní pokuty, neboť tento nárok nemá
podklad v platně uzavřené smlouvě o dílo.
8. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 19 840 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně.
10. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil s posouzením
věci soudem prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl dle odvolacího soudu
správně k závěru, že smlouvu o dílo je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou
pro neurčité vymezení předmětu díla. Dále též správně hodnotil existenci
bezdůvodného obohacení, když přihlédl k tomu, že žalovaný dovedl dílo do
určitého stádia dokončení a dílo žalobci zpřístupnil, přičemž hodnota výkonu
tohoto díla přesahuje částku, kterou žalobce žalovanému poskytl jako zálohu ke
zhotovení díla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním.
V něm namítá, že soudy nesprávně hodnotily uzavřenou smlouvu o dílo jako
absolutně neplatnou. Podle žalobce byl předmět smlouvy vymezen dostatečně
určitě, když žalovanému byla předána i druhá část zadávací dokumentace, které
si soud prvního stupně pouze nevšiml. Ze samotné smlouvy pak bylo zjevné, že
předmětem díla měla být multijazyčná aplikace seznamky, která měla obsahovat
placené funkce a odměňovací systém. Dále žalobce namítá, že odvolací soud
nesprávně posoudil otázku bezdůvodného obohacení. V tomto směru žalobce uvádí,
že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
pokud výši jeho bezdůvodného obohacení nepoměřoval podle užitku, který od
žalovaného získal, a neposuzoval ani to, jakou má dílo pro žalobce reálnou
využitelnost. V návaznosti na to pak žalobce tvrdí, že žalovaný provedl pouze
kostru díla, o nějž měl zájem, a proto dílo pro něj má (s ohledem na další
náklady nutné k jeho dokončení) pouze minimální hodnotu. Současně s tím rovněž
namítá, že dílo mu bylo zpřístupněno pouze k prohlížení, nebyly mu však předány
zdrojové kódy díla, a vzhledem k tomu s ním nemůže ani nakládat. Konečně
žalobce namítá nesprávnost znaleckého posudku, který vycházel z hodinové sazby
za práci potřebnou k vytvoření díla podle průměrné ceny programátora ve výši
800 až 1400 Kč za hodinu, ačkoliv žalovaný uvedl, že si účtoval za hodinu práce
300 až 400 Kč.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
14. Dovolání v části, v níž žalobce napadá výrok I rozsudku odvolacího
soudu, kterým bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 50 000 Kč,
neobsahuje zákonné náležitosti
(§ 241a odst. 2 o. s. ř.), když žalobce v daném rozsahu nevymezil dovolací
důvod, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§
237 až 238a o. s. ř.). V dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo než je v uvedené
části rovněž odmítnout.
15. Dovolání dále neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k otázce neplatnosti smlouvy o dílo a k otázce
správnosti znaleckého posudku, neboť žalobce ohledně nich nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V uvedené části tak
dovolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat.
16. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání splňuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Namítá-li žalobce, že provedené dílo mu nebylo předáno, když
neobdržel zdrojové kódy díla, směřuje jeho námitka proti skutkovým zjištěním
soudů nižších stupňů. Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze
z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru, a námitka proti
skutkovým zjištěním tak není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s.
ř. za pomoci argumentu a contrario), a nemůže tak ani založit přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
20. Dovolání je ovšem přípustné pro posouzení otázky rozsahu
bezdůvodného obohacení na straně žalobce, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
23. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
24. Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co
bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
25. Při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z
ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák., dle něhož, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Zákonné úpravě koresponduje
ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, která chápe závazek z bezdůvodného
obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014),
přičemž v případech, kdy není dobře možné předmět bezdůvodného obohacení vydat,
musí se výše náhrady podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. odvozovat od
prospěchu, jenž byl získán, a obohacený je povinen vydat vše (nikoliv však
více), co sám získal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp.
zn. 29 Cdo 200/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 1710/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn.
28 Cdo 138/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4334/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4489/2015). Rozhodující tedy není, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik
se zvýšil majetek obohaceného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 478/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3.
2014,
sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 4584/2014).
26. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 23. 10. 2018, č. j. 28 Cdo
1060/2017, zabýval výší bezdůvodného obohacení v případě poskytnutí nehmotného
díla bez aprobovaného právního důvodu, obdobně jako je tomu v projednávané
věci. Dospěl přitom k závěru, že bezdůvodné obohacení získané poskytnutím
nehmotného díla nelze omezovat na získání hmotného nosiče, na němž je dílo
zachyceno, nýbrž spočívá v hodnotě díla, které je výsledkem výkonů jeho
zhotovitele a navazujících výsledků duševní práce. Při ocenění prospěchu, jehož
se mělo obohacenému dostat, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu
peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá
náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je
tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem).
27. Aplikaci závěrů citovaného rozsudku Nejvyššího soudu na
projednávanou věc nebrání skutečnost, že podává výklad ustanovení § 2999 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť po obsahové stránce nepředstavuje
uvedené ustanovení posun oproti dosavadní úpravě obsažené v § 458 odst. 1 věta
druhá obč. zák. [srov. HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo.
Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s.
1950, ale i ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1267].
28. V nyní posuzované věci se odvolací soud shora vyslovenými zásadami
neřídil, když výši bezdůvodného obohacení stanovil pouze se zřetelem k znalcem
oceněné hodnotě prací potřebných ke zhotovení díla, aniž se zabýval tím, jaký
majetkový prospěch žalobce poskytnutím díla skutečně získal. V tomto směru
odvolací soud předně opomněl zhodnotit, zda a případně jaké majetkové právo
(opravňující dílo užívat a nakládat s ním) žalobce jeho poskytnutím získal, a
to i s přihlédnutím k možné ochraně díla v režimu zákona č. 121/2000 Sb., o
právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), vyplývající ze specifické povahy díla spočívající v
duševní činnosti žalovaného. Uvedené posouzení je totiž rozhodující pro
posouzení hodnoty majetkové prospěchu žalobce vyplývající z takového práva.
Daný majetkový prospěch je pak nutno odlišit od eventuálního majetkového
prospěchu získaného faktickým užíváním díla v jednotlivých fázích jeho
zpracování. Konečně odvolací soud nedostatečně posoudil reálnou využitelnost
díla pro potřeby žalobce, když neposuzoval, za jakých podmínek mohl žalobce
dílo dokončit a jaký vliv má skutečnost, že dílo nebylo dokončeno na majetkový
prospěch žalobce. Vzhledem k tomu je posouzení věci provedené odvolacím soudem
neúplné, a tudíž nesprávné.
29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Účastníci řízení však žádné takové vady nevytýkali a ani
dovolací soud žádné vady řízení neshledal.
VI. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu ve výroku I v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky
275 000 Kč s příslušenstvím, včetně navazujícího nákladového výroku, podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení
rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu
rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu