24 Cdo 1064/2025

24 Cdo 1064/2025-197

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. T., zemřelé dne 18. srpna 2019, proti žalovanému P. T., o určení vlastnického práva, vedené Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 17/2018, o dovolání F. T.-A., jako jmenovaného správce pozůstalosti po zemřelé žalobkyni, zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská č. 1018/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 58 Co 261/2024-179, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 11. 2024, č. j. 58 Co 261/2024-179, se mění tak, že usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 C 17/2018-168, se potvrzuje.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem nacházejícím se v katastrálním území XY, a to pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, zapsaných na LV č. XY pro obec XY. Žalobu zdůvodnila tvrzením, že výlučnou vlastnicí těchto pozemků se stala na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. SPU 293107/2017/Dv, které nabylo právní moci dne 2. 8. 2017. Toto rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že v rozporu s ustanovením § 5 zákona č. 229/1991 Sb. došlo po 24. 6. 1991 k majetkovým přesunům týkajících se předmětných pozemků, a proto právní jednání, jimiž byly tyto přesuny realizovány, jsou absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Neplatnými právními jednáními jsou tak podle ní kupní smlouva ze dne 13. 4. 2007 (uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a L. B.) a kupní smlouva ze dne 7. 4. 2010 (uzavřená mezi L. B. a žalovaným, který je nyní zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí).

2. Žalobkyně v průběhu řízení dne 18. 8. 2019 zemřela. Usnesením ze dne 19. 9. 2019, č. j. 27 C 17/2018-118, Okresní soud v Uherském Hradišti posoudil podmínky ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. a řízení přerušil do pravomocného ukončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni.

3. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 20. 4. 2023, č. j. 27 C 17/2018-150, rozhodl, že v řízení se pokračuje a že neznámým dědicům po žalobkyni se ustanovuje podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník JUDr. Daniela Trávníčková, advokátka se sídlem v Blansku, Svitavská č. 1018/1. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 14. 6. 2023, č. j. 58 Co 95/2023-156, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se v řízení nepokračuje a že neznámým dědicům po žalobkyni se neustanovuje opatrovník. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že po úmrtí žalobkyně soud prvního stupně podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. přerušil řízení „do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni“, že „toto usnesení není usnesením o vedení řízení a jelikož již bylo účastníkům doručeno, a nadto i nabylo právní moci, je jím soud vázán“, a proto „pokud soud prvního stupně rozhodl o pokračování řízení, ačkoliv řízení o pozůstalosti po žalobkyni dosud nebylo skončeno, pochybil“.

4. V průběhu řízení o pozůstalosti žalobkyně vydal Okresní soud v Blansku usnesení ze dne 14. 4. 2023, č. j. 60 D 953/2019-250, kterým jmenoval pozůstalého syna žalobkyně – pana F. T.-A. správcem celé pozůstalosti. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 5. 2024.

5. K návrhu pana F. T.-A. Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 C 17/2018-168, rozhodl, že v řízení se pokračuje a že v řízení bude na straně žalobkyně nadále jednáno se správcem její pozůstalosti F. T.-A. V odůvodnění mimo jiné soud prvního stupně uvedl, že „vzhledem k tomu, že po přerušení řízení došlo ke změně spočívající v tom, že byl pravomocně ustanoven správce dědictví, pak soud již má k dispozici osobu, se kterou lze jednat na straně žalobkyně, i když doposud nebylo ukončeno pozůstalostní řízení po žalobkyni“, že „správce dědictví je osobou, která vstupuje do řízení místo zemřelé žalobkyně“ a že „v takovém případě odpadla překážka přerušení řízení a lze v řízení pokračovat se správcem dědictví“, přičemž „takový postup je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. 24 Cdo 2552/2021)“.

6. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 7. 11. 2024, č. j. 58 Co 261/2024-179, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že v řízení, které bylo přerušeno usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 9. 2019, č. j. 27 C 17/2018-118, se nepokračuje, a že na straně žalobkyně nebude nadále jednáno s F. T.-A. jako správcem pozůstalosti po zemřelé žalobkyni. V odůvodnění odvolací soud dovodil, že „poté, co došlo k úmrtí žalobkyně, soud v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 o. s. ř. posoudil podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat, a dospěl k závěru, že v řízení ihned pokračovat nelze, proto řízení přerušil“, že „usnesení ze dne 19. 9. 2019, č. j. 27 C 17/2018-118, jímž soud prvního stupně řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. přerušil do pravomocného ukončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni, není usnesením o vedení řízení, a jelikož již bylo účastníkům doručeno a nadto i nabylo právní moci, je jím soud prvního stupně vázán“, že „důsledkem vázanosti soudu usnesením je, že jej soud nemůže sám změnit nebo zrušit, popřípadě dále postupovat v rozporu s tímto usnesením“ a proto „pokud soud prvního stupně v rozporu s usnesením ze dne 19. 9. 2019, č. j. 27 C 17/2018-118, rozhodl o pokračování řízení, ačkoliv řízení o pozůstalosti po žalobkyni dosud nebylo skončeno, není jeho rozhodnutí správné“. Dále odvolací soud konstatoval, že „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2552/2021, na které soud prvního stupně odkázal ve svém rozhodnutí, není pro toto řízení využitelné“, neboť „na rozdíl od nyní posuzované věci v tamní věci soud nevyhodnotil nejdříve podmínky ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení podle povahy věci nelze pokračovat a řízení nepřerušil; jinými slovy řečeno, soud v tamní věci nebyl vázán rozhodnutím o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení po žalobkyni, jako je tomu v nyní posuzované věci“. II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení odvolacího soudu podal F. T.-A., jako jmenovaný správce pozůstalosti po zemřelé žalobkyni, prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, a to „zda je soud vázán usnesením o přerušení řízení do té míry (absolutně), že i v případě, nastane-li po právní moci usnesení o přerušení řízení změna poměrů spočívající v tom, že je ustanovena osoba (zde správce pozůstalosti), se kterou již lze v řízení na místě zemřelého účastníka před skončením řízení o pozůstalosti pokračovat, tak soud vázán předchozím usnesením s touto osobou v řízení pokračovat nemůže“. Dovolatel se domnívá, že „odvolací soud měl s ohledem na § 111 odst. 2 o. s. ř. posoudit, zda je účelné a smysluplné vyčkávat výsledku pozůstalostního řízení, které běží již pátým rokem, za situace, kdy je jmenován správce pozůstalosti, se kterým může soud v řízení pokračovat“ a že proto napadené usnesení odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to na nesprávné interpretaci § 107 odst. 1 a odst. 2, § 111 odst. 2 o. s. ř., který se sice vztahuje podle výslovného znění na přerušení řízení podle § 109, musí však být podle odborné literatury též použit ve všech ostatních případech přerušení řízení (tedy i podle § 107)“.

8. V dovolání je dále poukazováno na skutečnost, že „zůstavitelka vedla více soudních řízení o završení svého restitučního nároku, aby docílila zápisu svého nesporného vlastnického práva k nemovitým věcem v katastru nemovitostí, jichž se stala vlastníkem na základě pravomocného správního rozhodnutí, během kterých dne 18. 8. 2019 zemřela“, že „z důvodu, že ihned nebylo možné pokračovat v těchto řízeních, když v té době (18. 8. 2019) správce pozůstalosti jmenován nebyl, k čemuž došlo až 23. 5. 2024, soudy řízení přerušily do skončení řízení o pozůstalosti“, že „nyní však správce jako procesní nástupce žalobkyně jmenován soudem je, tudíž dovolatel nevidí žádný důvod, aby v řízení se správcem nebylo pokračováno, byť dědické řízení skončeno není“, a proto „je opačný názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně je absolutně vázán svým předchozím rozhodnutím o přerušení řízení, kvůli čemuž nemůže po odpadnutí překážky, která byla důvodem přerušení řízení, v řízení pokračovat, na kterém je vybudováno napadené rozhodnutí, dle dovolatele zcela nesprávný“. Dovolatel má za to, že „v daném případě bylo onou překážkou, že žalobkyně ztratila po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, přičemž povaha věci (restituční nárok majetkové povahy) umožňuje pokračovat v řízení, jakmile žalobkyně bude mít procesního nástupce“ a že „žalobkyně má procesního nástupce od 23. 5. 2024, a tím je správce její pozůstalosti“, a tedy že „překážka, pro niž bylo řízení přerušeno, odpadla, a předpoklady k pokračování v řízení podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. byly naplněny“.

9. Z výše uvedených důvodů má dovolatel za to, že „napadené usnesení odvolacího soudu je založené na nesprávném právním názoru a nesprávné interpretaci výše uvedených procesních předpisů“. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se v řízení pokračuje a že na straně žalobkyně bude nadále jednáno s F. T.-A. jako jmenovaným správcem pozůstalosti po zemřelé žalobkyni. Žalovaný, nechť je zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení, jak budou tyto náklady soudem stanovené, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právní zástupkyně dovolatele.

10. K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání F. T.-A. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení otázky, zda je soud vázán usnesením o přerušení řízení „do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni“ do té míry, že i v případě, nastane-li po právní moci tohoto usnesení změna poměrů spočívající v tom, že je v řízení o pozůstalosti po žalobkyni soudem jmenován správce pozůstalosti, tak soud (vázán předchozím usnesením) s touto osobou v řízení pokračovat nemůže. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

16. Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.).

17. Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o. z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o. z.).

18. Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování (§ 1405 o. z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o. z.).

19. Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o. z.).

20. Dovolací soud v první řadě poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. na povaze projednávané věci. Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Dlouhodobě ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto případy, soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení, nebo lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení pokračováno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1331/2019).

21. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje- li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl již dříve k závěru, že na místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, správce dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009).

22. Ve vztahu ke správci dědictví soudní praxe vycházela před 1. 1. 2014 z toho, že ztratila-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a spočívalo-li právní nástupnictví na dědickém právu, soud zpravidla řízení přerušil do skončení řízení o dědictví. Výjimečně bylo možno v řízení pokračovat ještě před skončením řízení o dědictví. Buď v případech jediného dědice, anebo v případech povolání či ustanovení správce dědictví zůstavitele, který se stal procesním nástupcem účastníka řízení (komentář k § 107 o. s. ř. in: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 7. vydání. Praha, 2006, str. 485).

23. Z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vyplývá, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 převzala dosavadní institut správce dědictví v podobě správce pozůstalosti (viz str. 389 důvodové zprávy). Proto je na místě dosavadní soudní praxi vycházející z toto, že se procesním nástupcem zemřelého účastníka stane správce pozůstalosti, zachovat.

24. Při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno ve smyslu § 107 odst. 1 o. s. ř. však nelze přehlédnout změny účinné od 1. 1. 2014, především právní úpravu kompetencí toho, kdo vykonává správu pozůstalosti, tj. má se postarat o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§ 1677 odst. 1 o. z.), popř. správce jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2 o. z. ve spojení s § 157 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o. z. platí, že vykonávají její prostou správu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023).

25. Prostá správa je v občanském zákoníku upravena v ustanovení § 1405 až § 1408 o. z. jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné „zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele apod. K plnění povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Má-li být tato činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021).

26. K tomuto závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud v řízení ve věci projednání pozůstalosti po žalobkyni, když v usnesení ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3166/2024, uvedl, že „vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků je judikaturou považováno za prostou správu pozůstalostního majetku, jejíž podstatou je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti, tedy postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele“.

27. Vždyť i v obdobné věci Nejvyšší soud dovodil, že (odvolací) soud postupoval správně, když „na zjištěný skutkový stav aplikoval nejen ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř., ale i ustanovení o. z. o správě cizí věci a správě pozůstalosti“ jestliže uzavřel, že „bylo osvědčeno, že zůstavitelka povolala správce pozůstalosti“, že „je třeba na něho nahlížet jako na (dočasného, do potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o. z.) procesního nástupce žalobkyně“, a „protože je zde procesní subjekt, odpadla tak překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, a v řízení lze tak pokračovat (§ 107 odst. 1 věta třetí o. s. ř.)“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1660/2021, v němž bylo řízení rovněž přerušeno do „skončení dědického řízení“). Nadto Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že „podpůrně lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti namísto zemřelé žalobkyně dovodit i z ustanovení § 1703 o. z., podle něhož, dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost, mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti“ (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021; usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2238/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022). Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci byl správce dědictví jmenován soudem ve smyslu § 156 z. ř. s., když soudem jmenovaný správce pozůstalosti má stejné postavení jako správce povolaný zůstavitelem. Nejvyšší soud rovněž nesdílí názor odvolacího soudu, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2552/2021, „není pro toto řízení využitelné“.

28. Dovolatel tedy podle Nejvyššího soudu přiléhavě dovozuje, že překážkou v předmětné věci bylo, že žalobkyně v průběhu řízení zemřela, přičemž nebylo možné ihned v řízení pokračovat, jelikož nebyl znám její právní nástupce. Tato překážka odpadla, když byl pravomocně ustanoven správce její pozůstalosti, se kterým lze v řízení pokračovat namísto žalobkyně. Trvat na skutečnosti, že odpadnutím překážky pro další pokračování v řízení v projednávané věci by bylo jen a pouze pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví po zemřelé žalobkyni, považuje dovolací soud za přepjatý formalismus odporující zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.

29. Kromě toho v soudní praxi nejsou pochybnosti, že usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé fyzické osoby jako s dědicem (správcem dědictví), soud přijímá s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus). Znamená to, že soud znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změní v tomto směru své předchozí usnesení), vždy, jakmile po vydání usnesení dojde ke změně v osobě správce dědictví, ke zrušení správy dědictví nebo se změní okolnosti rozhodné pro závěr o dědickém právu, popř. o tom, komu jako dědici svědčí právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1331/2019).

30. Na základě výše uvedeného lze proto uzavřít, že pokud I. T. za svého života podala žalobu, kterou se vůči žalovaným domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, které byly podle citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu v jejím výlučném vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat v řízení na straně žalobkyně právě se soudem jmenovaným správcem pozůstalosti, neboť jde jen o pokračování toho, co činila ona sama. Projednáním věci může být přiznaný nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním zemřelé žalobkyně.

31. Jelikož usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci, Nejvyšší soud, s přihlédnutím k zásadě rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.), postupoval podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení mu umožňují o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto přikročil ke změně usnesení odvolacího soudu, a to formou potvrzení usnesení soudu prvního stupně (podle § 219 o. s. ř.), neboť usnesení soudu prvního stupně, jímž rozhodl, že v řízení se pokračuje a v řízení bude na místě žalobkyně nadále pokračováno se správcem její pozůstalosti F. T.-A., je věcně správné.

32. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve

věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu