24 Cdo 2864/2025-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. B. H., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o povolení vkladu do katastru nemovitostí a o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 C 17/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2025, č. j. 5 Co 4/2025-97, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit zúčastněné osobě České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se návrhem doručeným Krajskému soudu v Praze dne 12. 6. 2024 domáhala nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „správní orgán“), ze dne 13. 5. 2024, č. j. V-2222/2024-209-6, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. XY, o výměře 10 526 m2, orná půda, t. č. na LV č. 466 (nyní LV č. 60 000) v kat. území XY, obci XY (dále také „pozemek“), na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.
2. 2024, č. j. 20 D-123/2024-71, kterým bylo potvrzeno nabytí nově najevo vyšlého majetku (pozemku) pozůstalé neteři (žalobkyni), když podle správního orgánu tato listina není závazná pro osobu, v jejichž prospěch je právo v katastru nemovitostí dosud zapsáno. Vlastníkem nemovitosti je nyní Česká republika. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že podala dne 29. 12. 2023 k Okresnímu soudu Praha-západ žádost o dodatečné projednání dědictví ohledně nově najevo vzešlého majetku, a sice předmětného pozemku.
Tento pozemek byl v katastru nemovitostí k datu 29. 12. 2023 veden jako pozemek s nedostatečně identifikovaným vlastníkem. Pozemek chybně nebyl pojat do soupisu pozůstalosti po zůstaviteli J. K., zemřelém dne 13. 7. 1967. K návrhu žalobkyně na dodatečné projednání dědictví ze dne 29. 12. 2023 tak došlo u Okresního soudu Praha-západ k zahájení dvou řízení o dodatečném projednání dědictví, na základě kterých bylo postupně potvrzeno nabytí pozemku žalobkyni (viz usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.
2. 2024, č. j. 20 D 123/2024-71). Poznámka o probíhajícím dědickém řízení byla na základě přípisu notáře zapsána v katastru nemovitostí dne 15. 1. 2024. Dne 16. 1. 2024 bylo u správního orgánu založeno vkladové řízení sp. zn. V-579/2024-209, jehož výsledkem byl přechod vlastnického práva k pozemku na Českou republiku, přičemž k hospodaření je příslušný účastník řízení. Žalobkyně tak měla za to, že vlastnické právo nemělo přejít na Českou republiku, když k tomu nebyly dány zákonné předpoklady.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 76 C 17/2024-78, nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 13. 5. 2024, č. j. V-2222/2024-209-6, a povolil vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně k předmětnému pozemku na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 2. 2024, č. j. 20 D 123/2024-71 (výrok I.) a účastníkovi uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 23 570 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).
V odůvodnění soud prvního stupně konstatoval, že „žalobkyně včasným (tj. ještě před uplynutím stanovené desetileté doby) podáním žádosti o dodatečné projednání dědictví ze dne 29. 12. 2023 k Okresnímu soudu Praha-západ projevila svou vůli vykonávat vlastnické právo k pozemku“, a že „jelikož došlo k výkonu vlastnického práva dříve, než uplynula doba stanovená v ustanovení § 1050 odst. 2 o. z., nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na Českou republiku, neboť vyvratitelná domněnka opuštění nemovité věci byla vyvrácena“.
Dále dovodil, že „správní orgán neměl dne 16. 1. 2024 zahájit vkladové řízení ohledně přechodu pozemku na Českou republiku“, že „pozemek měl být ke dni podání ohlášení k zápisu věcného práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně podané soudním komisařem na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 2. 2024, č. j. 20 D 123/2024-71, tj. ke dni 27. 2. 2024, evidován na nedostatečně identifikovaného vlastníka (J. K.)“, že „je dána logická řada vlastníků pozemku, a proto usnesení Okresního soudu Praha-západ, které bylo podkladem pro požadovaný zápis vlastnického práva ve prospěch žalobkyně, je pro J.
K. coby vlastníka, který měl v katastru nemovitostí správně být zapsán i po 1. 1. 2024, závazné, resp. je závazné i pro současného neoprávněně zapsaného vlastníka pozemku, tj. pro Českou republiku“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“), a proto nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu a vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně povolil.
3. K odvolání účastníka řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 5 Co 4/2025-97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala povolení vkladu vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 2. 2024, č. j. 20 D 123/2024-71, a tím nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY ze dne 13. 5. 2024, č. j. V-2222/2024-209-6, zamítá (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že „v době, kdy katastrální úřad rozhodoval o vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně (tj. dne 13. 5. 2024), svědčilo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle údajů v katastru účastníkovi“, a proto je pro rozhodnutí v přezkoumávané věci podstatné, zda usnesení Okresního soudu Praha-západ o nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní je závazné i pro účastníka řízení. Odvolací soud dovodil, že toto usnesení není v tomto případě pro účastníka (stát) závazné, protože nebyl účastníkem řízení o dodatečném projednání dědictví po právní předchůdkyni žalobkyně, a proto „katastrální úřad rozhodl správně, když návrh na vklad zamítl podle § 18 odst. 1 katastrálního zákona, protože rozhodnutí soudu, na základě, kterého měl být povolen vklad, není závazné pro evidovaného vlastníka pozemku – účastníka řízení podle § 17 odst. 4 katastrálního zákona“.
Dále konstatoval, že jakkoli „soud prvního stupně opřel své rozhodnutí, jímž povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, o právní názor, že účastník neměl být katastrálním úřadem zapsán do katastru nemovitosti jako vlastník předmětného pozemku, když probíhalo ode dne 29. 12. 2023 řízení o dodatečném projednání dědictví“, podle odvolacího soudu soud prvního stupně „nebyl v tomto řízení oprávněn zkoumat, zda mělo či nemělo dojít k předcházejícímu zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2064/2024)“, ani „námitky, resp. argumentace soudu prvního stupně, že vlastnické právo ve prospěch účastníka nemělo být katastrálním úřadem zapsáno, protože katastrální úřad byl upozorněn soudním komisařem na dědické řízení zahájené před 1. 1. 2024 a že účastník na svých webových stránkách uvedl, že návrhy nebude podávat, bude-li probíhat dědické řízení, nemohly nic změnit na výsledku tohoto řízení podle části páté o. s. ř., když zápis vlastnického práva ve prospěch účastníka byl realizován s účinky k datu 16.
1. 2024“. Proto odvolací soud uzavřel, že „je-li vlastnictví účastníka k předmětnému pozemku žalobkyní zpochybňováno, lze věc řešit toliko v soudním řízení sporném“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost shledává jednak ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3022/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 570/2012) v řešení otázky, „v jakém rozsahu je soud v řízení podle části V. o. s. ř. oprávněn zjišťovat skutkový stav a zda je stejně jako katastrální úřad oprávněn přezkoumat vkladovou listinu jen ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 až 4 katastrálního zákona, nebo zda je oprávněn přihlédnout i k dalším skutečnostem, které vyšly najevo v řízení“.
Dále přípustnost dovolání dovolatelka shledává v dosud Nejvyšším soudem otázce neřešené, a to „v jakém rozsahu je soud v řízení podle části V. o. s. ř. oprávněn zjišťovat skutkový stav v případě, že stát inicioval vkladové řízení podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona za situace, kdy věděl, že žalobkyně podala včas návrh na dodatečné projednání dědictví, nemovitost nebyla opuštěná, a i přesto bylo vloženo vlastnické právo ve prospěch státu, proti čemuž se nemohla žalobkyně nijak bránit“. Dovolatelka dovozuje, že „soudy mohly přihlédnout i k jiným okolnostem než těm, které jsou uvedeny v ustanovení § 17 katastrálního zákona“, že „správnost správního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 250i o.
s. ř. je nutné vykládat jako správnost s přihlédnutím ke všem hmotněprávním okolnostem“ a že „závěr, že soud není v řízení podle části V. o. s. ř. omezen rozsahem přezkumu dle § 17 katastrálního zákona při zjišťování skutkových okolností, podporují i ustanovení § 250d a § 250e o. s. ř., která soudu stanoví vlastní a pojmově jiná procesní omezení při jejich zjišťování“. Dále uvádí, že „v rámci řízení před katastrálním úřadem není možné provádět rozsáhlejší dokazování, výslechy svědků, provádění listinných důkazů apod.“, avšak „soud má k dispozici širokou paletu možností, jak zjistit skutkový stav v dostatečném rozsahu, a to při zachování všech zásad řízení před soudem“, a proto „by měl soud přihlédnout i k dalším skutkovým okolnostem, pro které vklad vlastnického práva ve prospěch státu vůbec neměl být proveden, tedy že se v daném případě nejednalo o opuštěnou nemovitost a postup podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona nepřicházel vůbec v úvahu“.
Nadto dovolatelka namítá, že „ačkoli v daném případě učinila vše, co bylo podle právních předpisů potřeba k tomu, aby nabyla předmětný pozemek do vlastnictví a aby nepřešel do vlastnictví státu jako opuštěná nemovitost, nedostavily se výsledky jejího legitimního očekávání“, že „naopak stát jednal zcela vrchnostensky, když nehledě na zahájené řízení o dodatečném projednání dědictví prohlásil předmětný pozemek za opuštěný, a žalobkyni tak bylo v konečném důsledku odepřeno právo na vlastnictví“ a že „v dané věci nelze mechanicky aplikovat ustanovení § 17 odst.
4 katastrálního zákona a zabývat se jen tím, zda jde rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru nemovitostí dosud zapsáno, protože za daných okolností a při vědomí zlé víry státu je nutné přihlédnout i k tomu, že vlastnické právo k pozemku ve prospěch státu nikdy nemělo být zapsáno“, a tudíž „tato okolnost je tou okolností, kterou se měl soud zabývat v řízení podle části V. o. s. ř. a vzít ji do úvahy nad rámec pravidel ustanovení § 17 odst. 4 katastrálního zákona“. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 5 Co 4/2025-97, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Účastník ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovolání ze nedůvodné, když v projednávané věci katastrální úřad postupoval zcela správně, neboť požadovaný zápis by byl v rozporu s ustanovením § 17 odst. 2 písm. c) katastrálního zákona, jelikož chybí návaznost na dosavadní zápisy, které naopak byly provedeny v souladu se zákonem. Nadto je podle jeho názoru žaloba podána nesprávně, neboť nebyl účastníkem vkladového řízení, proto mu tak, jak žalobkyně uvedla svá skutková tvrzení, nesvědčí pasivní legitimace a žalobě nemůže být podle jeho právního názoru vyhověno. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 9 As 242/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2021, dále dovodil, že jedinou obranou, kterou měla žalobkyně k dispozici, je určovací žaloba, nikoliv žaloba na nahrazení projevu vůle, jelikož účastník žádnou vůli neprojevil. Z výše uvedených důvodů účastník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit účastníku náhradu nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 5 Co 4/2025-97, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěry týkající se rozsahu soudního přezkumu v řízení podle části V. občanského soudního řádu a možnosti zpochybňovat vlastnické právo v rámci tohoto řízení) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
9. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010, vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
10. Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž na místě správního orgánu rozhoduje znovu ve vymezeném rozsahu o téže věci (srov. § 250f o. s. ř.). Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2728/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 80, ročník 2022).
11. Uvedené v posuzované věci mimo jiné znamená, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu. V opačném případě by totiž takové řízení nebylo novým projednáním téže věci soukromoprávní povahy soudem, ale – při možnosti „vnesení“ do soudního řízení „poprvé“ nových hmotněprávních kritérií – by se stalo řízením nalézacím sporným ve smyslu části třetí o. s. ř. Soudní řízení podle části třetí a podle části páté o. s. ř. je třeba důsledně odlišovat; každé má jiný charakter a řízení podle části páté o. s. ř. také předpokládá, že je tu primárně založena ve věci soukromoprávní povahy pravomoc jiného orgánu nežli civilního soudu, viz § 7 odst. 1, 2 o. s. ř. (srov. výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3365/2024).
12. Jinými slovy, omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního jednání, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených, se uplatní také v následném (navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže věci (dále k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014). Přestože Nejvyšší soud uvedený závěr zaujal při výkladu ustanovení § 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, účinném do 31. 12. 2013, zcela se prosadí také v případě ustanovení § 17 katastrálního zákona (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3293/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1794/2019, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1972/2019).
13. S uvedenými závěry přitom není v rozporu ani právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3022/2006. I když v něm bylo dovozeno, že „došlo-li k projednávání téže právní věci, jež byla správním orgánem řešena podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v občanském soudním řízení (§ 244 odst. 1 o. s. ř.), musí být o projednávané právní věci rozhodnuto plně ve smyslu ustanovení § 6, § 120, § 152 odst. 1 a § 153 odst. 1 o. s. ř., aniž by soud odkazoval žalobce na podání žaloby u soudu podle třetí části občanského soudního řádu (§ 79 a násl. o. s. ř.)“, a že „proto bylo namístě zabývat se i otázkou vydržení vlastnického práva k vydávané nemovitosti podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku“, vycházel uvedený závěr ze situace, kdy se uvedenou otázkou také měl a mohl zabývat především sám správní orgán v řízení před ním vedeném, neboť (z hlediska aplikovaného hmotného práva - ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) v zabývání se věcí i z tohoto pohledu mu nic nebránilo, tedy zjednodušeně řečeno: protože tak měl a mohl věc hmotněprávně posuzovat sám správní orgán, může a má ji takto posuzovat i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu. To však není případ projednávané věci, kdy – jak shora vysvětleno – se správní orgán (katastrální úřad) věcí hmotněprávně jinak, než-li z pohledu kritérií vypočtených v ustanovení § 17 katastrálního zákona zabývat nemohl, a nemůže tak proto učinit ani soud v navazujícím řízení podle části páté občanského soudního řádu (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010).
14. Nejvyšší soud rovněž ve své judikatuře opakovaně připomíná, že katastrální úřad má charakter tzv. knihovního orgánu, a proto při rozhodování o tom, zda vklad povolí či nikoliv, není vůbec nadán pravomocí rozhodovat o existenci či o rozsahu práv k nemovitostem (jakožto evidenční orgán rozhoduje pouze o povolení vkladu takových práv do katastru). Proto je nutné, aby případný nesoulad mezi skutečným právním stavem a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, nelze-li jej odstranit tzv. vkladuschopnou listinou, byl odstraněn ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř. zahájeném odpovídající určovací žalobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3365/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 768/2025).
15. Současná právní úprava pak nedává katastrálnímu úřadu možnost, aby bez vkladu schopné listiny měnil stav zápisů týkajících se práv provedených vkladem do katastru. Vklad (tedy i „výmaz“ práva) lze provést na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, přičemž řízení o vkladu se neobejde bez listiny, na jejímž základě má být zapsáno právo do katastru („vkladové listiny“); ta musí být přílohou návrhu na zahájení řízení, jinak katastrální úřad k návrhu nepřihlíží (§ 15 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona). Je-li takovou listinou rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad splnění podmínek i z toho hlediska, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 katastrálního zákona). Jediným způsobem, kterým lze brojit proti vkladu práva provedenému na základě rozhodnutí o povolení vkladu, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, nesprávně či jinak chybně, je podání určovací žaloby k soudu (§ 985, § 986 o. z.). „Chybný“ zápis práva lze v katastru nemovitostí napravit pouze novým vkladem práva, jehož podkladem jako vkladová listina bude pravomocný rozsudek soudu o určení práva k nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 32/2022, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36, ročník 2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 68, ročník 2023).
16. Řečeno jinak: dovolatelka se v podaném mimořádném opravném prostředku dožaduje fakticky toho, aby katastrální úřad (resp. na jeho místě soud rozhodující v řízení podle části páté o. s. ř.) věcně zkoumal existenci sporné skutečnosti. To ale ze shora vylíčených důvodů ve vkladovém řízení (a tedy ani v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř.) pojmově možné není a platnost nabývacích titulů si pro nedostatek vlastní pravomoci nemůže katastrální úřad (a posléze ani soud, který má nahradit jeho rozhodnutí) posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (prejudiciální).
17. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 18. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 5 Co 4/2025-97, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu