24 Cdo 2992/2025

24 Cdo 2992/2025-217

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra

Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci

posuzovaného E. N., zastoupeného Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem se sídlem

v Brně, Přívrat č. 1454/12, za účasti 1) navrhovatele V. N., zastoupeného JUDr.

Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří č. 86/57, a 2) Okresního

státního zastupitelství ve Znojmě, se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého č. 906/14,

o omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc

43004/2024, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 13. května 2025, č. j. 15 Co 25/2025-181, ve spojení s usnesením Krajského

soudu v Brně ze dne 16. května 2025, č. j. 15 Co 25/2025-188, takto:

I. Dovolání navrhovatele se odmítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit posuzovanému na náhradě nákladů

dovolacího řízení 1 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

Mgr. Ing. Romana Chyti, advokáta se sídlem v Brně, Přívrat č. 1454/12.

1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 8 Nc

43004/2024-142, zamítl návrh navrhovatele, aby soud omezil svéprávnost

posuzovaného, a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. V

odůvodnění shrnul provedené dokazování a skutkové závěry a konstatoval, že

„návrh navrhovatele, aby byl jeho otec E. N. omezen ve svéprávnosti, je

nedůvodný“, jelikož má za to, že „se nepodařilo navrhovateli prokázat, že

posuzovaný má takový zdravotní stav, který by vyžadoval nutnost omezit jej ve

svéprávnosti“, a že „naopak bylo zjištěno z výslechu navrhovatele, svědkyně i

posuzovaného, že si vše zařizuje sám a je schopen si své veškeré záležitosti

sám obstarávat“ a že „svým jednáním posuzovaný nezpůsobuje sobě závažnou újmu,

ani mu taková újma nehrozí“. Dále soud prvního stupně uvedl, že „nepřistoupil k

vypracování znaleckého posudku z toho důvodu, že považuje znalecký posudek za

nadbytečný“, že „provedl zhlédnutí posuzovaného soudkyní u jiného soudního

roku, kdy podrobně vyslýchal posuzovaného“ a že „nezjistil jediný důvod pro to,

aby posuzovaného nadále zkoumal z důvodu případného omezení svéprávnosti“.

Proto uzavřel, že „z dosud provedených důkazů lze jednoznačně konstatovat, že

návrh navrhovatele, tedy syna posuzovaného, je svým způsobem šikanózní“, když

„již v samotném návrhu navrhovatel uvádí, že k podání návrhu jej vedlo to, že

otec se rozhodl prodat byt, ve kterém on celý život bydlí za nižší cenu, než by

si navrhovatel případně představoval“.

2. K odvolání navrhovatele i posuzovaného Krajský soud v Brně rozsudkem

ze dne 13. 5. 2025, č. j. 15 Co 25/2025-181, rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. o nákladech řízení

rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že navrhovatel je povinen zaplatit

posuzovanému na nákladech řízení částku 8 833 Kč do 3 dnů od právní moci

rozsudku, k rukám zástupce posuzovaného Mgr. Ing. Romana Chyti (výrok II.). Poté Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 5. 2025, č. j. 15 Co 25/2025-188,

opravil citovaný rozsudek ve výroku II. tak, že namísto nesprávné částky

náhrady nákladů řízení posuzovaného před soudem prvního stupně „8 833 Kč“ se

uvádí správná částka této náhrady „9 438 Kč“. V odůvodnění svého rozsudku

odvolací soud uvedl, že je projednáván návrh na omezení svéprávnosti

posuzovaného z důvodu, že „jeho jednání v poslední době má svědčit o snížení

jeho rozpoznávací schopnosti a sebereflexe, kdy posuzovaný prodává byt v XY, v

němž navrhovatel od narození žije, za cenu výrazně nižší než tržní, popírá

dřívější dohody, verbálně bezdůvodně napadá cizí osoby a obviňuje rodinné

příslušníky ze smyšlených nesmyslných činů“, že „soud prvního stupně

posuzovaného v rámci jeho zhlédnutí podrobně vyslechl (§ 38 odst. 1 z. ř. s.) a

z obsahu jeho výpovědi učinil jednoznačně správný závěr, že ty drobné

nedostatky, které v určení dat některých čísel či jmen jeho výpověď obsahovala,

nezavdávají nejmenší pochybnost o jeho duševním stavu tak, aby vyžadoval

jakýkoliv zásah soudu, ať už mírnějšími opatřeními (§ 39 z. ř. s.), tím méně

omezením svéprávnosti a jmenováním opatrovníka“, že „zjištění soudu prvního

stupně zcela korespondují především se zprávami praktické lékařky posuzovaného

MUDr. Ivany Zavadilové, která jej trvale léčí a nezjistila žádné známky

psychického nebo neurologického onemocnění, naopak po jeho vyšetření 30. 9. 2024 podala soudu zprávu o jeho celkovém zdravotním týkajícím se pouze

“fyzických“ potíží (dýchání, vysoký tlak, potíže po operaci kolene), avšak

žádné psychické či duševní potíže vyvolávající jakékoli podezření o problémech

duševního stavu posuzovaného“, že „navrhovatel ve svých tvrzeních a účastnické

výpovědi a jím navržená svědkyně J. K., která navrhovatelem tvrzené skutečnosti

potvrzovala ve své svědecké výpovědi, netvrdili téměř žádné skutečnosti

relevantní pro omezení svéprávnosti posuzovaného, ale pouze skutečnosti

vyplývající z velmi neuspokojivých rodinných vztahů, což je sice skutečnost ne

zcela obvyklá a všechny zúčastněné osoby jistě zatěžující, která však nesvědčí

pro omezení svéprávnosti posuzovaného“, když „k tomu lze vždy přistoupit pouze

v zájmu posuzované osoby, která by v důsledku svého duševního stavu způsobovala

újmu především sobě, nikoli však “majetkovou újmu“ dalším osobám, jejichž zájmy

jsou při konfliktních vztazích v rozporu“.

Proto se odvolací soud ztotožnil se

závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti omezení svéprávnosti posuzovaného,

a to i bez provedení důkazu odborným znaleckým posudkem na posouzení jeho

duševního stavu, neboť v tomto případě nebyl pro provedení takového důkazu dán

důvod. Nadto odvolací soud s odkazem na § 35 odst. 2 z. ř. s. dovodil, jestliže

„soud prvního stupně po provedení dokazování dospěl k závěru, že návrh

navrhovatele byl “svým způsobem šikanózní“, aniž však poté, co již návrh

projednal, bylo možné zastavit řízení podle § 35 odst. 2 z. ř. s.“, pak „lze

souhlasit s tím, že soud prvního stupně přistoupil k vydání věcného zamítavého

rozhodnutí na základě důkazů, z nichž zjevná nedůvodnost návrhu vyplývá, aniž

nařídil vypracování odborného znaleckého posudku na duševní stav posuzovaného“. Odvolací soud rovněž upozornil na skutečnost, že v rozporu s § 37 odst. 1 z. ř. s. nebyl posuzovanému jmenován opatrovník, avšak po „pečlivém posouzení této

procesní otázky“ dovodil, že postup soudu prvního stupně je sice procesní

vadou, avšak nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí.

podal navrhovatel prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož

přípustnost shledává jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování zdravotního stavu

posuzovaného, kdy nenařídil vypracování znaleckého posudku, a jednak v otázce

dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a to otázky výslechu posuzovaného. Ve

svém dovolání odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.

2021, sp. zn. 24 Cdo 1154/2021, který mimo jiné uvádí, že pro samotné posouzení

zdravotního stavu je esenciálním důkazním podkladem znalecký posudek, a dále na

rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, ze dne

6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo

3777/2023. Dovolatel má za to, že „jen těžko lze zhodnotit zdravotní stav

pouhým soudem, kdy soudce není zpravidla odborníkem v oboru psychiatrie, obecně

pak nemá patřičné lékařské vzdělání v širším slova smyslu“, že „soudy nevzaly v

potaz tu skutečnost, že z provedených důkazů, a to zejména z předložených

lékařských zpráv je zřejmé, že posuzovaný užívá lék Neurol“ a že „soudy

neprovedly výslech posuzovaného“. Dovolatel proto konstatoval, že soudy zcela

rezignovaly na zjištění objektivních skutečností potřebných pro řádné

rozhodnutí, když i samotné užívání léku Neurol indikuje závažné psychiatrické

onemocnění. Nadto dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud jej zavázal k

povinnosti úhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, když i sám odvolací

soud připustil, že z hlediska navrhovatele nešlo pouze a výhradě o úmysl

poškodit posuzovaného. Podle dovolatele je toto tvrzení odvolacího soud vnitřně

rozporné, a navíc je invalidním důchodcem a je finančně omezen. Navrhl proto,

aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že „rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13.

5. 2025, č. j. 15 Co 25/2025-181, se ruší a současně se ruší rozsudek Okresního

soudu ve Znojmě ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 8 Nc 43004/2024, 8 P a Nc

112/2024, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.

4. Posuzovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že „dovolání je ryze

účelové a sledující výlučně zájmy navrhovatele, jakož i jeho sestry, která není

účastníkem tohoto řízení“, že „posuzovaná osoba je zcela zdráva, vyjma

zdravotních obtíží spojených s věkem (88 let)“, že „je orientován v místě a v

čase, ví co činí, umí projevit svou vůli, což i každý den realizuje, je schopen

se sám o sebe postarat, řídí (pravidelně) osobní automobil a uskutečňuje běžné

činnosti odpovídající jeho věku a sociální skupině“, že „ve smyslu 38 z. ř. s.

soud posuzovaného zhlédl, vyslechl, kdy z výslechu je zřejmé, že je duševně

zcela v pořádku“ a že „argumentace stran léku Neurol je účelová, neboť je to

poměrně rozšířený o obvyklý lék a posuzovaný jej skutečně krátkodobě užíval, na

lékařský předpis a na doporučení lékaře, v souvislosti s nespavostí způsobenou

konflikty vyvolávanými dcerou posuzovaného (sestrou navrhovatele)“. Dále má

posuzovaný za to, že „v řízení o omezení svéprávnosti není třeba vždy a bez

výjimky vypracovat znalecký posudek, když je evidentní, že návrh na omezení

svéprávnosti nemá opodstatnění“, že „předkládaná judikatura směřuje k tomu, že

pokud má dojít k omezení svéprávnosti, může se tak stát pouze na základě

jednoznačného, nezpochybnitelného stanoviska odborníka, tedy znalce, což má mj.

i vyloučit případné pochybení soudu, když omezení jakékoliv osoby na jejích

právech je jedním z nejzávažnějších zásahů do osobnostních práv omezované

osoby“ a že „znalecký posudek je nezbytný jen v těch případech, kdy projevy

osoby, o jejíž svéprávnost se jedná, se nějakým určitým způsobem vymykají

normálu (a kdy všechny okolnosti nasvědčují tomu, že omezení svéprávnosti

posuzovaného je na místě), což ovšem není případ projednávaný v tomto řízení“.

Proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné a aby dovolateli byla

uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.

5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání

přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení

končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo

procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li

být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat

pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

6. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že

dovolatel především nesouhlasí s rozsahem, v jakém soudy zjišťovaly zdravotní

stav posuzovaného, a tedy že především vznáší výhrady proti správnosti a

úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím

soudem rozhodující [vytýká-li zejména, že soudy při posuzování zdravotního

stavu posuzovaného nenařídily vypracování znaleckého posudku, že nevzaly v

potaz skutečnost, že posuzovaný užívá lék Neurol, že soud prvního stupně zamítl

pro nadbytečnost provést důkaz příbalovým letákem tohoto léčiva, tedy že soudy

„rezignovaly na zjištění objektivních skutečností potřebných pro řádné

rozhodnutí, i když i samotné užívání léku Neurol indikuje závažné psychiatrické

onemocnění“] a předkládá vlastní skutkové závěry a z nich dovozuje vlastní

(odlišný) názor na věc, tedy že „je důvod pro omezení svéprávnosti

posuzovaného, kdy z chování a jednání posuzovaného v poslední době vyplývá, že

dochází ke značnému snížení rozpoznávacích schopností a sebereflexe“.

7. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem

zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je

zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolatel tak jejich

zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor

dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za

prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních

skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)

způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího

soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo

617/2012).

8. V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně v

odůvodnění svých rozsudků vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení

všech důkazů. Především soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud

odkázal, se zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se

všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotil jak každý samostatně, tak v

jejich souhrnu (§ 132 o. s. ř.), a poté vysvětlil, proč nepřistoupil k

vypracování znaleckého posudku a proč dospěl k závěru o nedůvodnosti návrhu

dovolatele, aby byl jeho otec u omezen ve svéprávnosti.

9. Nadto odvolací soud, ani soud prvního stupně, se při svém rozhodování

neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe, jak dovozuje dovolatel. Řízení o

omezení svéprávnosti se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v

němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací. V duchu vyšetřovací zásady

přitom soud odpovídá za úplné zjištění skutkového stavu věci tak, aby bylo

najisto postaveno, zda posuzovaná osoba má či nemá být omezena ve svéprávnosti.

10. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo

2412/2020, vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení

svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která

má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci

řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je

řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak

soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na

zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a

citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu

stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi

závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem

k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se

nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v

ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení

svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí

tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení

svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou,

pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně

omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či

státní orgán, může soud navíc fakultativně požadovat, aby ve stanovené lhůtě

navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění

této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35

odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové

lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní

dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek

soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za

ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh

šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která

umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od

počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní (srov. za obsahově totožné předešlé

právní úpravy rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963, sp. zn. 2 Cz 29/1969, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem

29, ročník 1970). Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se

zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné

okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno,

např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob.

Uvedený

výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že

„povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními

a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží

navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny

podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží,

zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti

předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se

tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně

neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“ (k tomu srov. nález Ústavního soudu

ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4260/16). Závěr o tom, zda návrh na omezení

svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní

ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém konkrétním

případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových

tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným

skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné.

11. Má-li dojít o omezení svéprávnosti posuzovaného, lze tak učinit

pouze na základě jednoznačného, nezpochybnitelného stanoviska odborníka, tedy

znalce, ohledně zjištění, zda posuzovaná osoba trpí duševní poruchou, a pokud

ano, pak v jakém rozsahu tato duševní porucha omezuje její ovládací a

rozpoznávací schopnosti, tak, aby mohl soud na podkladě posudku, jakož i

dalších důkazů posoudit, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro

omezení, a pokud ano, pak v jakém rozsahu, svéprávnosti posuzovaného člověka.

12. Nevzniknou-li však v řízení o omezení svéprávnosti zahájeném na

návrh navrhovatele pochybnosti o zdravotním (duševním, respektive psychickém)

stavu posuzovaného člověka, není zapotřebí přistupovat k ustanovení znalce

ohledně zjištění, zda posuzovaná osoba trpí duševní poruchou (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4176/2018). Přitom § 55

odst. 2 o. z. stanoví, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li

by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně

omezující opatření.

13. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tak nijak neocitá v rozporu

ani s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021,

sp. zn. 24 Cdo 1154/2021, podle něhož „jakkoli esenciálním důkazním podkladem v

řízení o omezení svéprávnosti je znalecký posudek z příslušného oboru,

nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132

o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní

prostředek – způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s

dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení

najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“, když v citovaném rozhodnutí soud

přistoupil k omezení svéprávnosti posuzované a v tomto případě je zásadním

důkazním podkladem znalecký posudek.

14. Dovolatel ve svém návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti

posuzovaného poukázal na shora již vyložené podle něj nestandardní chování

posuzovaného, které však ve světle ostatních důkazů, a to především s ohledem

na předmětnou lékařskou zprávu a zhlédnutí posuzovaného, oba soudy neshledaly

za relevantní z pohledu nezbytnosti přikročit k předmětné ingerenci do

svéprávnosti posuzovaného. Jinými slovy řečeno, jestliže již z předmětné

lékařské zprávy očividně žádný náznak možné existence duševní poruchy

posuzovaného nevyplýval, a tento náznak se nepodával ani z chování posuzovaného

při soudním jednání, nebylo zapotřebí, aby za takovéto situace soud nutně

přistupoval k ustanovení znalce z oboru psychiatrie, a to za účelem odborné

verifikace zdravotního (psychického) stavu posuzovaného.

15. Přisvědčit pak nelze ani námitce dovolatele, že soudy postupovaly v

rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 z. ř. s. a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze

dne 13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3777/2023, uveřejněném ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3, ročník 2025, neboť soud prvního stupně

posuzovaného dne 22. 8. 2024 podrobně vyslechl v rámci jiného soudního roku.

16. Pro úplnost však Nejvyšší soud v souvislosti se závěrem soudů o

„zjevné bezdůvodnosti návrhu“ (viz odstavce 11 a 17 rozsudku odvolacího soudu)

upozorňuje na skutečnost, že mělo být postupováno podle § 16 z. ř. s. Dovolací

soud ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že „v případě, že na

základě pouhého neformálního šetření soudu, nelze učinit spolehlivý závěr o

bezdůvodnosti (šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či

hraničních) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o podaném návrhu

řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 odst. 1 a 2 o. s. ř. a rozhodnout

buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezení svéprávnosti posuzovaného

podle § 40 z. ř. s. nebo přijme jiné opatření) nebo – po tzv. kvazimeritorním

přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení usnesením zastavit

podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo řízení zahájeno na návrh (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2179/2022). “Věcné“

zastavení řízení v nesporném řízení tu plní obdobný účel jako zamítnutí návrhu

v řízení sporném“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp.

zn. 24 Cdo 25/2025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2025, sp. zn.

24 Cdo 2909/2025). Uvedená výtka však představuje tzv. jinou vadu řízení, k níž

však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3

věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. O takovou

situaci se však v posuzované věci – jak uvedeno výše – nejedná.

17. Napadá-li dovolatel rovněž rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II.

a III. i usnesení odvolacího soudu, jimiž byl dovolatel zavázán k povinnosti

úhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, není v tomto rozsahu jeho

dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť

směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení.

18. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů

dovolání navrhovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

13. 5. 2025, č. j. 15 Co 25/2025-181, ve spojení s usnesením Krajského soudu v

Brně ze dne 16. 5. 2025, č. j. 15 Co 25/2025-188, podle ustanovení § 243c odst.

1 o. s. ř. odmítl.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f

odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu