25 Cdo 1019/2023-283
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a. s., IČO 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, 114 07 Praha 1, proti žalovanému: P. V., zastoupený Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem Zahradnická 38, 388 01 Blatná, o 213 733,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 215/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2022, č. j. 19 Co 1030/2022-244, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2022, č. j. 19 Co 1030/2022-244, ve výrocích II a III, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 6. 2022, č. j. 9 C 215/2021-203, ve výroku II s výjimkou té části tohoto výroku, která byla zrušena výrokem I rozsudku odvolacího soudu a ohledně níž bylo řízení zastaveno, a ve výrocích III a IV se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 19 Co 1030/2022-244, rozsudek soudu prvního stupně v částce 2 420,10 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný byl společně s D. W. trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 11. 2020, č. j. 3 T 149/2020-293, pravomocně odsouzen za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit jako pomocník podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku (podle skutkové věty) tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná dne 3. 10. 2015 na tiskopisu vyhotoveném žalobkyní nazvaném „Potvrzení o výši pracovního příjmu“ (dále jen „potvrzení“) potvrdil, že D.
W. je od 6. 5. 2015 jeho zaměstnancem na pozici „provozní“ v pracovním poměru „na dobu neurčitou“ s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních pět měsíců 24 860 Kč, že s ním není vedeno jednání o rozvázání jeho pracovního poměru ani není ve zkušební době a dne 5. 10. 2015 tyto údaje stvrdil při telefonickém hovoru s pracovnicí žalobkyně, ač tento pracovní poměr vznikl až dne 17. 8. 2015, přičemž D. W. toto potvrzení předložil dne 6. 10. 2015 žalobkyni, která s ním téhož dne uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla úvěr ve výši 280 000 Kč, který se zavázal splatit nejpozději do 20.
9. 2021 měsíčními splátkami ve výši 5 556 Kč, ze kterých uhradil postupně částku v celkové výši 119 817,32 Kč a žalobkyni tak způsobil škodu nejméně 160 182,68 Kč. Žalobkyně se v rámci tohoto trestního řízení přihlásila s nárokem na náhradu škody, avšak byla odkázána na občanskoprávní řízení. Kromě výše uvedených skutkových závěrů soudy v posuzované věci zjistily, že D. W. u žalovaného pracoval jako provozní od 6. 5. 2015 na základě zaměstnaneckého poměru založeného dohodou o provedení práce a od 17.
8. 2015 v pracovním poměru na dobu neurčitou. Z obsahu potvrzení (z toho jaké termíny formulář žalobkyně obsahoval a jak byl koncipovaný) nebylo možno seznat ani dovodit, že pro poskytovatele úvěru je podstatné, jak dlouho trvá pracovní poměr žadatele o úvěr založený pracovní smlouvou, když z obsahu předtištěného textu ve formuláři lze dovodit ohledně pracovního či zaměstnaneckého poměru pouze to, že pro poskytovatele úvěru je podstatná délka trvání zaměstnaneckého poměru a skutečnost, aby osoby, jejichž příjem zaměstnavatel potvrzuje, nebyly ve zkušební době pracovního poměru nebo nebyly ve výpovědní době z pracovního poměru – nikde v potvrzení není stanoveno, že zaměstnanecký poměr musí být po celou uvedenou dobu uzavřen na základě pracovní smlouvy.
Pravdivost údajů uvedených v potvrzení týkajících se výše průměrného čistého měsíčního příjmu D. W. za posledních pět měsíců a skutečnosti, že není ve zkušební době ani ve výpovědní době z pracovního poměru, nebyla zpochybněna. Žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti D. W. před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 6. 10. 2015 ověřovala jeho příjmy na základě údajů sdělených D. W. a prostřednictvím potvrzení vystaveného žalovaným. Výdaje D. W. však žalobkyně nezkoumala a obsah jeho žádosti o poskytnutí úvěru ohledně výdajů (tvrdil pouze 2 000 Kč měsíčně náklady na bydlení) nijak neověřovala, uzavřela s ním smlouvu o úvěru č. 0099012877362 a dne 6.
10. 2015 mu poskytla úvěr ve výši 280 000 Kč. D. W.
neplnil řádně a včas své povinnosti z této smlouvy a dluží žalobkyni nesplacený úvěr spolu s příslušenstvím tvořeným úroky, poplatky a zákonným úrokem z prodlení.
4. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že soudy jsou v tomto občanskoprávním řízení vázány výrokem trestního příkazu pouze v tom rozsahu, ve kterém soud v trestním řízení učinil skutkový a právní závěr, že jednání žalovaného, které bylo posouzeno jako přečin úvěrového podvodu ve formě pomoci, bylo v příčinné souvislosti s poskytnutím úvěru. Avšak poskytnutím úvěru z občanskoprávního hlediska škoda nevznikla (snížení majetku poskytovatele úvěru je kompenzováno závazkem dlužníka poskytnout plnění stejného druhu ze stejného obligačního vztahu, které převyšuje úvěr), ta vznikla až ve chvíli, kdy D.
W. úvěr nesplatil. Proto soudy vědomy si vázanosti výše citovaným trestním příkazem uzavřely, že z jeho skutkové věty nevyplývá, že právě jednání žalovaného bylo jedinou, nebo hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody, když škoda fakticky nevznikla poskytnutím nepravdivých údajů, nýbrž až nesplacením úvěru, kdy žalovaný nemusel vědět, že D. W. nehodlá úvěr splatit, či že toho nebude schopen. Jednání žalovaného, za něž byl trestně odsouzen, by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody spočívajícím v nesplacení poskytnutého úvěru v případě, pokud by narušilo nebo vyloučilo možnost žalobkyně řádně a objektivně posoudit solventnost žadatele o úvěr.
K takové situaci ale nedošlo, neboť nesprávné vyplnění formuláře v uvedení doby trvání pracovního poměru (jehož pravdivost nebyla zpochybněna, neboť pracovnímu poměru založenému pracovní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 předcházel zaměstnanecký poměr založený dohodou o provedení práce ze dne 6. 5. 2015) nemohlo být příčinou nesprávného posouzení úvěruschopnosti D. W. Odvolací soud na základě těchto úvah uzavřel, že mezi jednáním žalovaného a vznikem škody není dána příčinná souvislost. Odvolací soud navíc poukázal na to, že žalovaný nebyl přímým pachatelem trestného činu ale pouze pomocníkem, který nemusí nutně odpovídat za škodu vzniklou v důsledku trestného činu, a žalobkyně řádně neověřila úvěruschopnost D.
W., neboť nezkoumala podezřelou výši jím uvedených výdajů. Soudy učinily i eventuální závěr, že i kdyby byl vztah příčinné souvislosti prokázán, nebylo by možné žalobě vyhovět, a to z důvodu nemravnosti uplatněného nároku. Žalobkyně tím, že ve formuláři (Potvrzení o výši pracovního příjmu) uvedla zavádějící, resp. nepřesně definované termíny, umožnila, že žalovaný ztotožnil pojmy „pracovní poměr“ a „zaměstnanecký poměr“. Z obsahu formuláře nelze dovodit, že potvrzovaný příjem musí pocházet z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou trvající po určitý počet měsíců.
Pokud žalovaný uvedl v potvrzení, že D. W. je u něho zaměstnán od 6. 5. 2015, pak je tato informace v souladu se skutečností, neboť nebylo zpochybněno, že pracovnímu poměru založenému pracovní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 předcházel zaměstnanecký poměr založený dohodou o provedení práce ze dne 6. 5. 2015. Navíc žalobkyně v návrhu na rozhodnutí o poskytnutí úvěru uvedla, že částka 24 860 Kč je čistým průměrným příjmem D. W.
za posledních 12 měsíců, což je v rozporu s obsahem potvrzení vystaveného žalovaným, který potvrdil, že tento měsíční příjem je za posledních 5 měsíců. Kromě toho žalobkyně nijak neověřovala výši D. W. uvedených výdajů 2 000 Kč označených žalobkyní jako „nájemné“, přestože měl vlastnit byt/dům. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soudy nepovažovaly za důvodnou.
dovoláním. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ohledně vázanosti soudu jiným rozhodnutím podle § 135 o. s. ř., přičemž nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4142/2016. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, ze kterého citovala. I komentářová literatura k § 211 odst. 4 trestního zákoníku chápe pojem škoda ve stejném významu, v jakém ho chápe občanské právo a civilistická komentářová literatura. Pokud z trestního příkazu vyplývá, že žalovaný způsobil větší škodu (tedy škodu nejméně 50 000 Kč), nelze tento závěr v civilním řízení soudním přezkoumávat. Dovolatelka nesouhlasila ani se závěrem, že škoda vznikla až okamžikem, kdy D. W. nesplatil úvěr, který odporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 a sp. zn. 7 Tdo 487/2012. Dle něj vzniká škoda již okamžikem předání finančních prostředků
pachateli. Konečně dovolatelka napadla i závěr soudů, že uplatnila nárok v rozporu s dobrými mravy pro užití nesprávných formulací v potvrzení o příjmech. Odvolací soud postupoval příliš formalisticky a nezohlednil, že žalovaný byl pravomocně odsouzen a jeho jednání by nemělo požívat právní ochrany. Odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou představovanou rozhodnutím sp. zn. 26 Cdo 3654/2019, která pojem dobrých mravů přibližuje. Žalobkyně v rozporu s tam podanou definicí dobrých mravů nejednala. Tento závěr soudu není ani dostatečně odůvodněn a lze ho označit za nepřezkoumatelný. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí podloženými ustálenou judikaturou, a proto dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř. Navrhl zamítnutí dovolání.
7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterou jedná osoba mající právnické vzdělání ve smyslu § 241 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky vázanosti soudu jiným rozhodnutím a uplatnění nároku žalobkyní v rozporu s dobrými mravy, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
8. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
9. Podle § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 6. 2015 do 31. 1. 2017 (dále jen „trestní zákoník“) kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti (odstavec 1). Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu (odstavec 4).
10. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
11. Dovolatelka zpochybňuje závěry soudů o rozsahu a dosahu vázanosti rozhodnutím ve věcech trestních, zejména co do stanovení škody, jejího rozsahu a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodným následkem. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je soud vázán pouze výrokem (nikoli odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele.
Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody (srov. závěry stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, pod č. 22/1979, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004). Judikatura je pak jednotná v závěru, že soud není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66, publikovaný pod č. 58/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98), ani odůvodněním rozhodnutí vydaného v trestním řízení, pokud jde o odpovědnost za škodu. Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby zástupce obžaloby prokázal všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění, a platí zásada “in dubio pro reo„ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování, jež je oprávněn (mimo rámec výše vymezené vázanosti trestním rozsudkem) hodnotit nezávisle na výsledcích trestního řízení, a důkazní břemeno o tom, že škodu nezavinil, má žalovaný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1493/2015). Vycházeje z výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015, konstatoval, že vázanost rozhodnutím o spáchání trestného činu se netýká rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků daného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu podléhající odlišným pravidlům. Judikatura dovolacího soudu je pak ustálena v závěru, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody není při svém rozhodnutí vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o.
s. ř. trestním rozsudkem v otázce existence a míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a není vázán ani výší škody, je-li v trestním rozsudku uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, nebo usnesení ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, uveřejněné pod č. 130/2018 Sb. rozh. obč.).
12. V posuzované věci byl žalovaný trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 11. 2020, č. j. 3 T 149/2020-293, uznán vinným, že jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku spáchal přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 trestního zákoníku, přičemž soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že způsobil žalobkyni škodu (pro účely stanovení znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku) ve výši nejméně 160 182,68 Kč.
13. Odvolací soud dovodil, že je trestním příkazem vázán pouze potud, že žalovaný byl pravomocně uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku (kde není způsobení škody znakem skutkové podstaty), jehož se měl dopustit jako pomocník podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku. Pominul však, že byl uznán vinným i přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku, kde je způsobení škody znakem skutkové podstaty. Odvolací soud proto postupoval v rozporu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu, pokud se necítil být vázán trestním příkazem v rozsahu, kdo trestný čin spáchal, v jaké formě zavinění, jakým jednáním, že vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody (jak byla shledána v trestním řízení).
Sluší se dodat, že z výše škody stanovené trestním soudem ve výroku vyplývá, že trestní soud vykládal pojem škody ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu (v souladu s níže uvedenou judikaturou) tak, že do výše škody v případě dokonaného trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku není možné započíst ty případy, kdy fakticky škoda vůbec nevznikla, jelikož obviněný veškeré úvěrované finanční prostředky v adekvátním čase vrátil, ani případy, kdy došlo k alespoň částečné úhradě finančních prostředků, jednalo-li se o řádné splácení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 283/2018, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 119/2019, ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 783/2020 (bod 39), ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 7 Tdo 753/2021 (body 20 a 21), ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 517/2022 (body 18 a 20), a ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 3 Tdo 698/2022 (bod 20)]. V nedávném usnesení ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 16/2024 (body 25 až 27), Nejvyšší soud uvedl, že škodou tak může být pouze částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, resp. i výší již uhrazených peněžních prostředků, přičemž ale toto zajištění musí být způsobilé efektivně plnit svůj účel.
Ke škodě ve smyslu kvalifikovaných skutkových podstat § 211 trestního zákoníku pak dojde nikoliv samotným vyplacením úvěru, ale až v situaci, kdy úvěr vyplacený za podmínek naplnění zákonných znaků úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku není splácen. Výši škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 trestního zákoníku nemusí tvořit celá výše vyplaceného úvěru a je-li tento úvěr řádně a v souladu se smluvními podmínkami splácen, nepovažuje se za způsobenou škodu část takto řádně splaceného úvěru.
Ztratí-li dlužník v souladu s textem uzavřené smlouvy o úvěru výhodu splátek, úvěr se stává splatným ve zbývající části a v této výši také bance vzniká škoda. Případné pozdější úhrady zaslané dlužníkem lze pak již považovat jen za splácení způsobené škody.
Při stanovení výše škody v trestním příkazu v posuzované věci (160 182,68 Kč), vycházel tedy trestní soud při úvaze o škodě ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty, za níž byl žalovaný odsouzen, z výše uvedených právních závěrů a nikoli z výše poskytnutého úvěru (280 000 Kč), jak požaduje dovolatelka.
14. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při svém právním posouzení otázky vázanosti pravomocným rozhodnutím vydaným v trestním řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Jak však rovněž stanoví výše citovaná judikatura, soud v občanskoprávním řízení není vázán výší škody, jak byla zjištěna v trestním řízení. Trestní soud v daném řízení, v němž odkázal žalobkyni se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní, posuzoval výši škody z hlediska (kvalifikované) skutkové podstaty přečinu. Avšak v občanskoprávním řízení zkoumá soud odpovědnost za škodu a její výši podle odlišných pravidel. Kromě jiného se zabývá i spoluzpůsobením újmy poškozeným podle § 2918 o. z., která je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně, neboť v rozsahu, v němž lze vznik škody přičítat poškozenému, není dána příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2222/2020, nebo ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1599/2022).
16. Odvolací soud se okolnostmi, jež lze z hlediska způsobení škody přičítat žalobkyni, sice zabýval, avšak nikoli z hlediska § 2918 o. z., ale v rámci posuzování, zda byl nárok uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Z hlediska posouzení věci podle § 2 odst. 3 o. z. považuje dovolací soud za podstatné, že soud je vázán trestním příkazem, v němž bylo vysloveno, že se žalovaný dopustil přečinu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž účastenství (v daném případě pomoc) se u tohoto ustanovení spojuje výhradně se zaviněním ve formě úmyslu. Vzhledem k judikatuře vztahující se k § 2 odst. 3 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč. ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021) nelze dovodit, že uložení povinnosti k náhradě škody osobě, která byla odsouzena za úmyslný trestný čin úvěrového podvodu, je v rozporu s dobrými mravy či by dokonce vedlo ke krutosti a bezohlednosti urážející běžné lidské cítění. Takovou úvahu je nutno považovat za zjevně nepřiměřenou [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sb. rozh. obč. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2498/2016, ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 548/2018, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1432/2019]. I pokud jde o závěr odvolacího soudu, že uložení povinnosti žalovanému k náhradě škody je v rozporu s dobrými mravy, je proto dovolací důvod naplněn. Soud však pochybil v tom, že se nezabýval otázkou spoluúčasti žalobkyně na vzniklé újmě ve smyslu § 2918 o. z., která je v posuzované věci (jak obsahově shledává i odvolací soud) podstatná.
17. Z výše vyložených důvodů je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, a proto jej dovolací soud v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. V novém rozhodnutí ve věci soudy znovu posoudí rozsah škody, za kterou odpovídá žalovaný, a to při zohlednění spoluúčasti žalobkyně na vzniklé škodě podle § 2918 o. z. Posuzovat ji bude nejen z hlediska matoucí formulace uvedené ve formuláři, který žalovaný vyplňoval, ale i z hlediska toho, zda žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost D. W. s ohledem na jím tvrzené výdaje a okolnost, že mu úvěr poskytla, přestože (jak se podává z obsahu spisu – č. l. 98) jí v tu dobu již dlužil na dříve poskytnutých úvěrech a v únoru 2016 mu poskytla další úvěr (č. l. 9 a násl.). V souvislosti s tím se případně bude zabývat otázkou, zda úvěrová smlouva není neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného žalobkyní podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy. Při stanovení výše škody pak soud zohlední i částky, jež byly D. W. na úvěr zaplaceny (před zahájením trestního řízení, ale i po něm – pokud ohledně nich nebylo řízení zastaveno).
19. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu