ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. R., zastoupený Mgr. Vojtěchem Lutišanem, advokátem se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice, proti žalovaným: 1. V. S., zastoupený Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1, a 2. Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 637/16, Brno, o zaplacení 17.955.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 269/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 25 Co 172/2023-635, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 25 Co 172/2023 -635, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2024, č. j. 25 Co 172/2023-679, ve výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou, a dále v akcesorických výrocích II, III, IV, V, VI, a VII se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání 1. žalovaného se odmítá. III. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů dovolacího řízení 62.678 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 21.725.550 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (pojistného plnění) v souvislosti s dopravní nehodou, jejímž byl účastníkem. Uvedenou nehodu zavinil jako řidič jiného vozidla 1. žalovaný, jehož vozidlo bylo pro případ odpovědnosti za škodu pojištěno u 2. žalované. K nehodě došlo tak, že 22. 6. 2020 ve večerních hodinách žalobci během jízdy vběhla před vozidlo srna, následně do něj se svým vozidlem naboural 1. žalovaný, čímž došlo k odmrštění vozidla žalobce do přilehlé vodní nádrže. Žalovaná částka představuje cenu nákladu roušek „SAFETY NANOLAB Protection rev. FFP3“, které žalobce převážel, a jež byly v důsledku nehody znehodnoceny. Roušky hodlal žalobce nechat zabalit a prodávat na hudebních akcích.
2. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 35 C 269/2021-411, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 17.955.000 Kč s příslušenstvím, přičemž plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost druhého z žalovaných (výrok I), zamítl žalobu co do 3.770.550 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu vůči 2. žalované ohledně části příslušenství (výrok III), uložil žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci (výrok IV), soudní poplatek (výrok V) a náhradu nákladů řízení státu (výrok VI) a rozhodl, že ve vztahu k žalobci nemá stát právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce 22. 6. 2020 zakoupil od společnosti AZPO Group s. r. o. (dále jen „dodavatel“ či „výrobce“) roušky v hodnotě 17.955.000 Kč bez DPH. Následně došlo k dopravní nehodě, během níž byly převážené roušky zničeny. Žalobce uplatnil u 1. žalovaného právo na náhradu škody a u 2. žalované právo na pojistné plnění, avšak 2. žalovaná pojistný nárok neuznala. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2910, § 2969 odst. 1 a § 2861 odst. 1 o. z. Dovodil, že v souladu s § 135 o.
s. ř. je vázán rozhodnutím, jímž byl 1. žalovaný uznán vinným přestupkem, neboť porušil povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, čímž žalobci způsobil škodu na převážených rouškách ve výši jejich obvyklé ceny. Pro 2. žalovanou pak povinnost plnit vyplývá z pojistné smlouvy s 1. žalovaným podle § 2861 a násl. o. z. Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací 2. žalované, že předmětné zboží bylo neprodejné s ohledem na ochrannou známku Ing. Ludvíka Paseky, neboť v řízení nebylo prokázáno, že roušky ochrannou známku porušovaly, sám Ing.
Paseka tuto možnost vyloučil a jedině on může chránit svá práva ve smyslu zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství. Roušky pak mohly porušovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/425, o osobních ochranných prostředcích z hlediska jejich označení (dále jen „nařízení“), v příslušné době však platilo vzhledem k pandemii doporučení komise (EU) 2020/403, o postupech posuzování shody a dozoru nad trhem v souvislosti s hrozbou nákazy koronavirem COVID-19, z něhož vyplývá, že bylo možné uvádět na trh i zboží, které by jinak podle citovaného nařízení bylo neprodejné z důvodu nedostatečného označení.
Pro věc není nikterak podstatné, že předmětná transakce nebyla zahrnuta do kontrolního hlášení. Jde-li o obvyklou cenu zboží, vyšel soud prvního stupně z ceny výrobce, který zboží směřoval na trh. Žaloba byla zamítnuta v rozsahu daně z přidané hodnoty, neboť nebyla shledána existence příčinné souvislosti mezi náhradou DPH a porušením povinnosti 1. žalovaným.
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 25 Co 172/2023-635, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2024, č. j. 25 Co 172/2023-679, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil, jde-li o část příslušenství, tak, že se žaloba zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), uložil žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobci (výrok II) a státu (výrok III), uložil 2.
žalované povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok IV), rozhodl o náhradě nákladů mezi žalobcem a státem (výrok V) a uložil žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci (výrok VI) a státu (výrok VII). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že 22. 6. 2020 žalobce uzavřel s dodavatelem dohodu, ve které se dodavatel zavázal, že žalobci odevzdá předmětné roušky v celkovém počtu 189.000 kusů a umožní mu nabýt k nim vlastnické právo, za což se žalobce zavázal zaplatit dodavateli 95 Kč za kus bez DPH, celkem tedy 17.955.000 Kč bez DPH, a to do 19.
12. 2020 (uvedenou dohodu odvolací soud posoudil jako kupní smlouvu podle § 2079 odst. 1 o. z.). Konstatoval, že o důvodech, pro něž dodavatel přikročil k následnému stornování faktury a vystavení faktury nové, lze jen spekulovat, avšak pro posuzovanou věc nejsou podstatné. Nikdo z účastníků ani netvrdil, že by došlo k nějaké nové dohodě mezi žalobcem a dodavatelem, která by měnila dohodu z 22. 6. 2020, nebo že by některá ze stran od této dohody odstoupila. Odvolací soud odkázal na § 135 odst. 1 o.
s. ř. a vyjádřil svůj názor, že soud prvního stupně z citovaného ustanovení nevyvodil všechny patřičné důsledky. Z příkazu Městského úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav ze dne 2. 7. 2020, č. j. MÚBNLSB- OD-66123/2020-BRAJI (dále jen „rozhodnutí městského úřadu“), odvolací soud mimo jiné zjistil, že citovaným rozhodnutí byl 1. žalovaný uznán vinným z nedbalostního spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, pro porušení § 19 odst. 1 téhož zákona, neboť bylo prokázáno, že 22.
6. 2020 řídil nákladní vozidlo, nedodržel bezpečnou vzdálenost vůči před sebou jedoucímu vozidlu žalobce, který byl z důvodu vběhnutí srny do jízdní dráhy nucen brzdit, takže 1. žalovaný do vozidla žalobce narazil a odhodil je do silničního příkopu, odkud pokračovalo do vodní nádrže. Citované rozhodnutí nabylo právní moci 28. 7. 2020. Obecné soudy tedy již nemohou přezkoumávat, zda předmětná nehoda neproběhla jinak, jelikož by tím podrobovaly uvedené pravomocné rozhodnutí přezkumu. Fingování nehody, jak ji předpokládá 2.
žalovaná, vylučují skutkové okolnosti zakládající popsaný přestupek, stejně jako jeho právní kvalifikace, neboť ze strany 1. žalovaného šlo o zavinění z nedbalosti. Právě uvedené platí i ve vztahu k 2. žalované coby pojistiteli 1. žalovaného, neboť i ve vztahu k ní nejsou civilní soudy oprávněny posuzovat, zda 1. žalovaný za škodu odpovídá, případně v jakém rozsahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1338/2006). Soud prvního stupně tak podle názoru odvolacího soudu zkoumal průběh dopravní nehody nadbytečně, jelikož byl vázán tím, že nehoda proběhla tak, jak je výše uvedeno, takže nebylo třeba provádět znalecké zkoumání.
Odvolací soud se dále ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že všechny předmětné roušky byly při nehodě zničeny, přičemž argumentací 1. žalovaného, že ke zničení části roušek došlo teprve jednáním Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen „HZS“), se nezabýval, neboť se jedná o tvrzení nové, k němuž ve smyslu § 205a o. s. ř. nemůže být v odvolacím řízení přihlédnuto.
4. Odvolací soud dále posuzoval obvyklou cenu předmětných roušek v době jejich zničení. Ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Havlíčka, CSc., měl za prokázané, že cena 95 Kč za kus, za kterou žalobce roušky od dodavatele koupil, byla cenou v daném místě a čase obvyklou. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že roušky nijak neporušovaly ochrannou známku Ing. Paseky, který sám vypověděl, že předmětné roušky, prodávané pod označením „SAFETY NANOLAB Protection rev. FFP3“ jeho ochrannou známku neporušují.
Tato tvrzená skutečnost tudíž nemohla mít na cenu roušek vliv. Tvrzením, jež bylo nově vzneseno v odvolacím řízení, že výrobou roušek bylo porušováno právo k průmyslovému vzoru, se odvolací soud s ohledem na § 205a o. s. ř. nezabýval, nicméně poznamenal, že toto tvrzení považuje spíše za vyvrácené, neboť k prodeji roušek podle stejného průmyslového vzoru docházelo i v následujícím období. Pokud by dále roušky nebyly řádně v souladu s předpisy zabaleny a označeny, nemělo by to na výši škody vliv již s ohledem na § 1 větu druhou o.
z., podle něhož je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného, protože porušením příslušných veřejnoprávních předpisů by mohlo dojít pouze k uložení sankce ze strany orgánu veřejné moci. Jde-li o tvrzené spoluzavinění žalobce s ohledem na nedostatečné (nikoliv hermetické) zabalení roušek, odvolací soud ho neshledal, neboť nelze po nikom požadovat, aby své zboží převážel takovým způsobem, aby nebylo poškozeno v důsledku ponoření do vodní nádrže.
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl výslovně v celém rozsahu 1. žalovaný dovoláním, neboť má za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které rozhodovací praxí dovolacího soudu nebyly doposud řešeny, a zároveň jsou některá skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítal, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť v řízení nebylo prokázáno, že byl vlastníkem předmětných roušek, kterým byl naopak dodavatel.
Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že nerozporuje skutkové závěry soudů, ale vytýká jim právní závěr, jenž je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že k podání žaloby na náhradu škody je aktivně legitimován pouze ten, v jehož majetkové sféře se škoda projevila. Odvolací soud dále nesprávně vyhodnotil tvrzení 1. žalovaného o porušení práv z průmyslového vzoru a znehodnocení části roušek HZS jako novoty ve smyslu § 205a o. s. ř. Obě tvrzené skutečnosti totiž vyšly najevo již během prvostupňového řízení.
K otázce případného porušení průmyslových práv vedl soud prvního stupně dokazování, spoluzavinění HZS vyplývá z fotografií, jež byly součástí předložených znaleckých posudků. Dovolatel zdůraznil, že podle jeho názoru předmětné roušky zasahovaly do zmíněného průmyslového vzoru, a trpěly tedy právní vadou, která musela mít vliv na jejich hodnotu. Otázka vlivu porušení průmyslových práv třetích osob na určení hodnoty zničené věci pak nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Předmětné roušky nebyly zabaleny v souladu s čl.
11 odst. 3 nařízení, například v hermeticky uzavřených obalech, což přispělo ke znehodnocení roušek. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, není k aplikaci § 2918 odst. 1 o. z. vyžadováno porušení zákonné povinnosti poškozeného. Dovolatel je dále přesvědčen, že předmětné roušky byly s ohledem na nedodržení požadavků nařízení neprodejné, a neměly tudíž žádnou hodnotu. Dovolatel se domnívá, že porušení veřejnoprávních předpisů by nepochybně mělo za následek stažení roušek z trhu či z oběhu.
Jelikož roušky požadavky nařízení v době svého zničení nesplňovaly, nebylo možné je dodat na tuzemský trh, a neměly tudíž žádnou hodnotu. Nebylo ani možné je nechat zabalit dodatečně, neboť by do té doby došlo k jejich znehodnocení působením vnějších vlivů. Dále 1. žalovaný konstatoval, že znalecký posudek, jímž měla být zjištěna obvyklá cena předmětných roušek, nebylo možné v řízení použít, neboť byl vypracován k ocenění zcela jiných roušek dodavatele, a sice roušek „NANOLAB Protection Ochranná maska“.
Dovolatel konečně zdůraznil, že z fotografií, jež jsou součástí v řízení předložených znaleckých posudků, vyplývá, že v důsledku nehody nedošlo k zatopení celého nákladového prostoru vozidla žalobce, takže nemohlo dojít ke zničení všech roušek. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání 1. žalovaného uvedl, že 1. žalovaný až do doby, kdy mu byl ustanoven současný právní zástupce, svou vinu na vzniku škody nepopíral a byl v zásadě nečinný. Zdůraznil, že v okamžiku dopravní nehody byl vlastníkem roušek, předmětné roušky neporušovaly práva z průmyslového vlastnictví, otázka zabalení roušek nemůže založit přípustnost dovolání a není pravdou, že znalecký posudek byl vypracován k ocenění jiných roušek. Tvrzení 1. žalovaného o spoluzavinění HZS je pouhou spekulací, která se nezakládá na pravdě, a obvyklá cena roušek byla v řízení řádně doložena. Žalobce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odmítl, případně zamítl.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž 2. žalovaná. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o otázku, která
rozhodovací praxí dovolacího soudu nebyla doposud řešena. Důvodnost dovolání je podle jejího názoru dána nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka zopakovala své přesvědčení, že předmětná dopravní nehoda byla fingovaná, v daném případě se jedná o pojistný podvod a na jeho spáchání se podílel rovněž žalobce. Argumentovala, že v daném případě odvolací soud nesprávně aplikoval § 135 o. s. ř., v důsledku čehož se vůbec nezabýval otázkou vzniku dopravní nehody. Odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 8.
3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, a uvedla, že vázanost § 135 o. s. ř. se uplatní pouze vůči 1. žalovanému, nikoliv vůči její osobě. Zpochybnila rovněž závěry znaleckého posudku, jímž byla zjištěna obvyklá cena roušek, a upozornila, že znalec posuzoval hodnotu roušek jako zdravotnických prostředků, nikoliv osobních ochranných pomůcek. Odvolací soud pochybil při hodnocení znaleckého posudku ve smyslu § 132 o.
s. ř., jak to vyžaduje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Dovolatelka prezentovala své přesvědčení, že roušky neměly žádnou hodnotu, neboť byly v rozporu s unijními a tuzemskými normami z hlediska jejich označení. Žalobce se měl dopustit porušení veřejnoprávních povinností stanovených za účelem ochrany zdraví a bezpečnosti a takové porušení musí mít právní následky ve sféře soukromého práva, například s ohledem na § 580 obč. zák. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobce se k dovolání 2. žalované vyjádřil v tom smyslu, že soudy obou stupňů věc rozhodly správně. Je-li soud vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek, vůči 1. žalovanému, nemůže zjišťovat průběh nehody vůči 2. žalované. Pokud by byla 1. žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci škodu, musela by 2. žalovaná za něj tuto škodu uhradit z titulu uzavřené pojistné smlouvy. Žalobce vyjádřil své přesvědčení, že v řízení dostatečně prokázal obvyklou cenu předmětných roušek a že neporušil žádné předpisy. Pokud by se tak navíc stalo, mělo by to za následek pouze uložení správní sankce. S ohledem na to žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání 1. žalovaného není přípustné, zatímco dovolání 2. žalované přípustné je.
10. Dovolání 1. žalovaného nečiní přípustným otázka aktivní věcné legitimace žalobce. Dovolatel předně neuvádí žádnou konkrétní judikaturu, s níž by v daném směru mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle, dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále „Sb. rozh. obč.“) a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015). Právní závěry odvolacího soudu 1. žalovaný napadl procesně neregulérním způsobem, tedy na podkladě vlastní verze skutku. Platí však, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru (zde ohledně vůle smluvních stran převést vlastnické právo z dodavatele na žalobce), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Není ani zřejmé, z jakého důvodu by náhradu škody namísto dodavatele uplatňoval žalobce, pokud by obě strany kupní smlouvy nebyly přesvědčeny o tom, že vlastníkem roušek je právě on. Pokud nemůže být zpochybněn závěr o vlastnickém právu žalobce, nelze hovořit ani o tom, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s dovolatelem blíže nespecifikovanou judikaturou týkající se aktivní věcné legitimace k podání žaloby na náhradu újmy.
11. Dovolateli lze dát za pravdu, že skutečnost, která byla uvedena v řízení před soudem prvního stupně nebo v něm jinak vyšla najevo, není v odvolacím řízení nová jen proto, že k ní nebylo (nemohlo být) před soudem prvního stupně přihlédnuto z důvodu koncentrace řízení. Jestliže však odvolatel v odvolání vylíčí skutečnosti, o nichž se sice již v průběhu řízení před soudem prvního stupně zmínil, ale jen okrajově a v hrubých obrysech, zatímco v odvolání na nich založí svou kritiku rozhodnutí soudu prvního stupně, jde o skutečnosti z pohledu odvolacího řízení „ne zcela nové“, avšak dosud v řízení před soudem prvního stupně neuplatněné ve smyslu, v jakém byly uplatněny v odvolacím řízení.
Takové před soudem prvního stupně jen „okrajově zmíněné“ skutečnosti je třeba považovat z pohledu § 205a o. s. ř. za nové skutečnosti, jestliže právě na nich odvolatel (až v odvolacím řízení nově) staví svoji stěžejní argumentaci a byl by jimi dotčen dosavadní tvrzený skutkový základ věci (viz komentář k § 205a o. s. ř., SVOBODA, K. a kolektiv. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 877-878, marg. č. 4). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení.
Nesplnění povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale následkem je rozhodnutí, které vyzní v neprospěch účastníka, který svou povinnost tvrzení nesplnil. V soudní praxi není pochyb o tom, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná.
Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, nebo ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Dovolací soud předně podotýká, že procesní aktivita 1. žalovaného se během řízení před soudem prvního stupně omezila na lakonické konstatování v průběhu prvního jednání ve věci, že je pojištěný a předpokládá, že případná škoda bude uhrazena z pojistky (viz č. l.
159 spisu). Z jednání se opakovaně omlouval (viz č. l. 253 či 387), nečinil žádné návrhy, na svou obranu nic netvrdil a nepředkládal důkazy. Aktivitu začal vyvíjet teprve v odvolacím řízení.
V posuzovaném případě dovolatel uvádí, že odvolací soud měl zohlednit jeho tvrzení učiněné v odvolacím řízení, že ke zničení roušek přispělo spoluzavinění HZS, což má vyplývat z fotografií obsažených ve znaleckých posudcích předložených v řízení, neboť vozidlo žalobce bylo bezprostředně po nehodě zatopeno pouze z malé části a ke kontaminaci roušek došlo až při následném vyprošťování vozidla. Pakliže však platí, že okrajová zmínka před soudem prvního stupně nepostačuje k tomu, aby na určitou skutečnost nebylo v odvolacím řízení pohlíženo jako na skutečnost novou, a že není možné nahrazovat listinami skutková tvrzení účastníků, tím méně mohou takovou úlohu plnit fotografie, které byly navíc toliko součástí znaleckých posudků, jimiž měly být prokázány zcela odlišné skutečnosti.
Dovolatel byl během prvostupňového řízení zcela pasivní, nic o spoluzavinění HZS netvrdil a nepředkládal k tomu žádné důkazy, takže tak nemohl učinit teprve v řízení odvolacím. Dovolatel jako účastník předmětné nehody dozajista věděl, že vozidlo žalobce nebylo ve vodní nádrži potopeno celé, a nic mu nebránilo to na svou obranu zavčasu uvést.
12. Jde-li o tvrzené porušení práv průmyslového vlastnictví, řešil odvolací soud otázku ochranné známky Ing. Paseky (viz bod 49 odůvodnění napadeného rozsudku). Otázka průmyslového vzoru byla odvolacím soudem považována za novotu, pro úplnost však uvedl, že jeho případné porušení se jeví být provedeným dokazováním spíše vyvráceno (viz bod 50 odůvodnění napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by se odvolací soud uvedenými otázkami nezabýval. Dovolací soud nicméně konstatuje, že Ing. Paseka během svého výslechu před soudem prvního stupně řekl, že měl (kromě ochranné známky) chráněn ještě „užitný vzor“, jehož polovina patří jemu a polovina distributorovi (viz č. l.
289 a násl. spisu). Lze tedy jen stěží uzavřít, že byla práva k průmyslovému vzoru porušena. Na otázce vlivu porušení průmyslových práv třetích osob na určení hodnoty zničené věci pak napadené rozhodnutí nespočívá, neboť závěr o porušení průmyslových práv v řízení učiněn nebyl. Není možné ani učinit závěr o tom, že by odvolací soud pochybil, když tvrzení o porušení práv z průmyslového vzoru považoval za novou skutečnost a v souladu s § 205a o. s. ř. k ní nepřihlédl. Dokazování bylo v řízení před soudem prvního stupně vedeno k otázce případného porušení práv z ochranné známky, otázka průmyslového vzoru byla toliko zmíněna Ing.
Pasekou či advokátem Mgr. Jiřím Dostálem (viz č. l. 268 a násl. spisu), ale nikoliv v souvislosti, že by mělo dojít k porušení práv z něj vyplývajících.
13. Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod č. 24/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020). Jestliže odvolací soud uzavřel, že nelze po nikom rozumně požadovat, aby své zboží převážel takovým způsobem, aby bylo chráněno před nehodou spočívající ve sjetí vozidla do vodní nádrže, nelze v uvedeném závěru spatřovat zjevnou nepřiměřenost. K tíži poškozeného z hlediska jeho spoluzpůsobení si újmy lze skutečně přičítat i takové jednání, jímž nedošlo k porušení právní povinnosti, jak zdůrazňuje dovolatel, avšak jednání žalobce spočívající v nezabalení roušek do hermeticky těsnících obalů nelze podle názoru dovolacího soudu považovat za okolnost přičitatelnou žalobci.
Připomínka dovolatele, že ke znehodnocení roušek by při způsobu jejich zabalení došlo při jakékoliv dopravní nehodě či pouhým skladováním, je pak čistě spekulativní. Například znalec Ing. Havlíček, který vypracoval znalecký posudek ohledně obvyklé ceny roušek, během svého výslechu před odvolacím soudem uvedl, že je běžnou praxí, že roušky jsou jednotlivě baleny teprve po delší době (viz č. l. 619 a násl. spisu), a Státní ústav pro kontrolu léčiv ve svém vyjádření sdělil, že zdravotnické prostředky – roušky mohou být baleny i v PVC obalech bez hermetického utěsnění (viz č. l.
177 a násl. spisu, uvedený přípis byl proveden jako důkaz na jednání soudu prvního stupně, viz č. l. 267 a násl.).
14. Namítá-li dovolatel, že roušky neměly žádnou hodnotu, protože jejich zabalení a označení bylo v rozporu s právními předpisy, je třeba připomenout, že z judikatury dovolacího soudu se podává, že ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují nezávisle na ustanoveních práva veřejného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, či ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1501/2022). Jinými slovy porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, důsledky tohoto porušení však zásadně nelze bezdůvodně rozšiřovat i do soukromoprávní oblasti. Uvedený závěr, který v posuzované věci učinil i odvolací soud, přitom vyplývá z § 1 odst. 1 o. z. Dovolací soud dále podotýká, že s ohledem na dikci čl. 11 odst. 4 nařízení není vyloučeno, že by osobní ochranné prostředky byly uvedeny do souladu s ním dodatečně.
15. Otázka stanovení obvyklé ceny roušek představuje otázku skutkovou, nikoliv právní, a námitka, že soud při stanovení obvyklé ceny akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje námitku pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, či ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3082/2013). Taková námitka nepředstavuje přípustný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud nadto shrnuje, že Ing. Havlíček mohl mít pro své znalecké zkoumání k dispozici roušky s odlišným označením, avšak ve svém posudku konstatoval, že se jedná o totožné roušky jako ty, k jejichž znehodnocení došlo při předmětné nehodě, neboť vycházejí ze shodného registrovaného průmyslového vzoru. Z vyjádření distributora založeného na č. l. 528 spisu (provedeného k důkazu při jednání soudu prvního stupně, viz č. l. 618 spisu) pak vyplývá, že postupně vyráběl roušky pod třemi různými označeními, avšak stále se jednalo o stejný produkt s totožnými vlastnostmi. Navíc se jeví jako pochopitelné, že byl-li znalecký posudek vypracován více než tři roky po nehodě, nemusel mít žalobce k dispozici roušky s původním označením, obzvláště došlo-li k likvidaci nákladu.
16. Dovolací soud neshledává ani existenci tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedeným dokazováním. Jde-li o tvrzení o spoluzavinění škody ze strany HZS, odkazuje dovolací soud na bod 11 odůvodnění tohoto rozsudku, neboť se jedná o tvrzení nové ve smyslu § 205a o. s. ř., přičemž namítaný extrémní nesoulad se stejně jako v případě zjišťování obvyklé ceny roušek ze spisu nepodává. Uvedené dovolací námitky směřují především proti hodnocení provedených důkazů a dovolatel se jimi v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu.
17. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
18. Jelikož dovolání 1. žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Stejně jako 1. žalovaný zpochybnila i 2. žalovaná ve svém dovolání závěry znaleckého posudku vypracovaného za účelem zjištění obvyklé ceny roušek. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na bod 15 odůvodnění tohoto rozsudku a pouze ve stručnosti doplňuje, že ač dovolatelka zdůrazňuje, že znalec Ing. Havlíček nesprávně charakterizoval předmětné roušky jako zdravotnické prostředky, ačkoliv šlo o osobní ochranné prostředky, v důsledku čehož nemohl dospět ke správné výši obvyklé ceny, jmenovaný znalec při svém výslechu před odvolacím soudem uvedl, že na uvedené roušky lze pohlížet jako na zdravotnické prostředky či osobní ochranné prostředky (viz č. l. 619 a násl. spisu). Zjevně si tedy byl uvedené dvojkolejnosti vědom, a pokud by měla být obvyklá cena závislá na tom, do které kategorie budou roušky zařazeny, ve znaleckém posudku by se to nepochybně promítlo. Pokud tak odvolací soud shledal znalecký posudek ve spojitosti s výslechem znalce přesvědčivým, nespatřuje v tom dovolací soud pochybení.
20. Pokud dovolatelka namítá, že roušky neměly žádnou hodnotu s ohledem na to, že porušovaly příslušné vnitrostátní a evropské předpisy, lze plně odkázat na bod 14 odůvodnění tohoto rozsudku, v němž se dovolací soud zabýval obdobnou námitkou vznesenou 1. žalovaným. Dovolatelka pak nikterak nespecifikuje, jaké právní jednání má být podle jejího názoru shledáno neplatným podle § 580 o. z. a nepředkládá žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž má být vyřešení příslušné otázky odvolacím soudem v rozporu, či zda se jedná o otázku dosud rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení však není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými nebo soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
21. Odvolací soud se však odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř., a proto je dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k dané otázce též důvodné.
23. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
24. Odvolací soud ve svém rozsudku k aplikaci § 135 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že s ohledem na existenci pravomocného rozhodnutí městského úřadu, kterým byl 1. žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku, soudy v tomto řízení již nemohou přezkoumávat, zda předmětná nehoda neproběhla jinak než způsobem popsaným v tomto rozhodnutí, protože by tím podrobovaly uvedené pravomocné rozhodnutí přezkumu, když v daném případě 2. žalovanou namítanou fingovanou nehodu vylučují skutkové okolnosti zakládající daný přestupek, stejně jako právní kvalifikace tohoto přestupku, respektive jeho zavinění z nedbalosti.
Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1338/2006 a konstatoval, že právě uvedené platí i ve vztahu ke 2. žalované, jelikož ani vůči ní jako pojišťovně nejsou civilní soudy oprávněny posuzovat, zda 1. žalovaný jakožto pojištěný za škodu odpovídá, případně v jakém rozsahu. Soud prvního stupně tedy zkoumal průběh dopravní nehody nadbytečně, nebylo třeba v tomto směru provádět znalecké zkoumání.
25. S uvedeným závěrem se však není možné ztotožnit. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že soud v občanském soudním řízení je podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení); otázku spoluodpovědnosti dalších osob na vzniku škody (včetně poškozeného) je soud v občanskoprávním řízení oprávněn řešit samostatně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, či ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3154/2022). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007, byl mimo jiné vysloven závěr, že pokud okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele přestupku mohla podílet svým jednáním i další osoba, není soud při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této další osoby výrokem o vině pachatele přestupku podle § 135 odst. 1 o.
s. ř. vázán, že pravomocné postižení určité osoby pro přestupek nepřináší automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jejím zaviněním, a nezbavuje soud povinnosti zabývat se tím, nakolik se na vzniku škody podílelo i jednání další osoby. Rovněž Ústavním soudem bylo judikováno, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu § 135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy.
Se zřetelem k právu na slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci (viz dovolatelkou citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1424/09 či sp. zn. II. ÚS 46/10). Uvedené závěry pak přebírá i komentářová literatura (viz komentář k § 135 o.
s. ř., SVOBODA, K. a kolektiv. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 654, marg. č. 1). V poměrech projednávané věci to znamená, že 2. žalovaná jako pojistitel 1. žalovaného nebyla účastníkem přestupkového řízení, a neměla tedy možnost uplatnit v něm své námitky. Za takových okolností je však vyloučeno, aby jí tato možnost byla upřena v tomto řízení, když ve vztahu k ní nejsou soudy s ohledem na citovanou judikaturu rozhodnutím městského úřadu vázány, obzvláště v situaci, kdy 2.
žalovaná namítá, že nehoda byla fingovaná a na jejím způsobení se podílel i žalobce. Taková otázka nebyla v rozhodnutí městského úřadu řešena, ostatně pokud by se skutečně jednalo o fingovanou dopravní nehodu, těžko by takovou námitku vznesl kdokoliv z účastníků nehody.
Argumentoval-li odvolací soud tím, že byla v rámci řízení o přestupku definitivně vyřešena otázka zavinění, je namístě poznamenat, že soudům v tomto řízení nic nebrání, aby se zabývaly otázkou případného spoluzpůsobení si škody ze strany žalobce (z hlediska účasti na nehodě). Pokud by navíc bylo skutečně zjištěno, že se jednalo o nehodu fingovanou, což je zřejmě stále posuzováno orgány činnými v trestním řízení (viz bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku), mohlo by přicházet v úvahu zavinění nikoliv na výše specifikovaném přestupku, ale na úmyslném trestném činu pojistného podvodu.
26. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1338/2006, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že soud rozhodující o tzv. postižním nároku pojišťovny, která plnila za pojištěného, jemuž byla pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, není oprávněn posuzovat, zda a v jakém rozsahu je dána odpovědnost pojištěného za škodu. Toto rozhodnutí není na danou věc přiléhavé, neboť se týká postižního nároku pojistitele vůči pojištěnému a nikoli nároku poškozeného na pojistné plnění vůči pojistiteli. Především však v odkazované věci dovolací soud vyslovil závaznost ve vztahu ke škůdci, který byl účastníkem trestního řízení i řízení o postižním nároku pojišťovny, a proto svou námitku o spoluzavinění další osoby měl uplatnit již v trestním řízení, kde soudy rozhodovaly o náhradě škody, nikoli až v rámci řízení o postižním nároku. To je však zjevně situace jiná než v posuzovaném případě, protože 2. žalovaná účastníkem přestupkového řízení nebyla, a své námitky v něm tedy uplatnit nemohla.
27. Vyjádřil-li se žalobce k dovolání 2. žalované v tom smyslu, že pokud by byla 1. žalovanému v dané věci uložena povinnost k náhradě škody, musela by ji za něj žalovaná automaticky uhradit, dovolací soud podotýká, že se žalobce mýlí. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pravomocný rozsudek ve sporu o náhradu škody mezi poškozeným a škůdcem je závazný pouze pro tyto (hlavní) účastníky řízení, které jeho vydání předcházelo, a netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro spor, v němž poškozený či škůdce požaduje plnění vůči pojistiteli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, či ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 59/2023, a ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2629/2012). Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že plnění pojistitele odpovědnosti z provozu motorového vozidla poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, tedy toto plnění má charakter pojistného plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017). Samotný závěr o odpovědnosti 1. žalovaného za újmu, jež vznikla žalobci, tedy nezakládá povinnost 2. žalované plnit z titulu pojistné smlouvy, ale tento nárok je naopak i s ohledem na judikaturu specifikovanou pod bodem 25 tohoto rozsudku třeba posuzovat samostatně. O povinnosti 1. žalovaného k náhradě újmy coby škůdce bylo rozhodnuto teprve v tomto řízení, takže zde ani neexistovalo dřívější pravomocné rozhodnutí, jež by 1. žalovaného k náhradě újmy zavazovalo.
28. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. V. Závěr
29. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 135 odst. 1 o. s. ř., dopustil se nesprávného právního posouzení věci, a Nejvyšší soud proto jeho rozsudek zrušil ve výroku I ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou a ve výrocích ackesorických, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
30. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání 1. žalovaného bylo odmítnuto a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení žalobce sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. 3. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření, jejíž výše podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7, činí 51.500 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 62.678 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu