25 Cdo 1629/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně Česká spořitelna a.s., IČO: 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova
1929/62, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Praha 4,
Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Davidem Kourou,
advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o 620.325,- Kč, vedené u Okresního
soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 403/2012, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 587/2013-229,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.474 Kč k rukám JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta se sídlem Praha
4, Hvězdova 1716/2b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 587/2013-229,
byl rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 10. 2013, č. j. 36 C
403/2012-128, potvrzen ve výroku I, kterým byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni 68.704 Kč (výrok I), v zamítavém výroku II byl rozsudek
prvního stupně co do částky 381.296 Kč změněn tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni další částku 381.296 Kč (výrok II) a žalovanému bylo uloženo
nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok III). Odvolací soud o
odvolání účastníků rozhodoval opětovně, po zrušení jeho předchozího rozhodnutí
dovolacím soudem a vázán jeho právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 8.
4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014. Vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, která považoval za dostatečná. Předmětem odvolacího řízení
zůstala částka 450.000 Kč, která představuje dva výběry uskutečněné žalovaným z
běžného účtu vedeného u žalobkyně pro společnost ABC Pack, s.r.o. (dále jen
„společnost“) a uskutečněné žalovaným v rozporu s podpisovým vzorem. Ve věci
bylo zcela nesporným, že žalovaný vybral z běžného účtu společnosti vedeného u
žalobkyně dne 3. 11. 2008 částku 300.000 Kč a dne 18. 11. 2008 částku 150.000
Kč. V době uskutečnění výběrů byl žalovaný jedním ze dvou jednatelů
společnosti. Právo disponovat s peněžními prostředky na běžném účtu bylo
upraveno smlouvou o běžném účtu, která zakládala pro jednatele dispoziční právo
k výběru peněžních prostředků tak, že do částky 50.000 Kč mohli učinit výběr
každý samostatně a nad tuto částku pouze společně. Odvolací soud nárok
žalobkyně v částce 450.000 Kč, jehož výše odpovídá v součtu dvěma zmíněným
peněžním výběrům, posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle §
451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“). K námitce promlčení vznesené žalovaným odvolací soud uvedl,
že na nárok je třeba aplikovat obchodní zákoník, jelikož daný závazkový vztah
vyplývá ze smlouvy o běžném účtu, je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.
tzv. „absolutním obchodem“ a řídí se bez ohledu na povahu účastníků
ustanoveními obchodního zákoníku. Obchodněprávní úprava se použije i přesto, že
obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení. Podle § 397 obch.
zák. je promlčecí doba čtyřletá a žaloba byla podána před jejím uplynutím.
Odvolací soud proto námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou. K
další námitce žalovaného, dle které je nárok žalobkyně v rozporu s dobrými
mravy, protože žalovaný s finančními prostředky naložil ve prospěch
společnosti, odvolací soud uvedl, že „z hlediska posouzení vzniku bezdůvodného
obohacení a povinnosti obohaceného vydat bezdůvodné obohacení tomu, na jehož
úkor se obohacený obohatil, je zcela irelevantní, jakým způsobem žalovaný s
peněžními prostředky, představujícími bezdůvodné obohacení, naložil.“ Použil-li
žalovaný finanční prostředky ve prospěch společnosti, šlo by o právní vztah
mezi žalovaným a společností, nikoliv žalovaným a žalobkyní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, a to
zda je právně významné, jak obohacený s bezdůvodným obohacením (vybranými
peněžními prostředky) naložil, když je použil v prospěch společnosti. Dále, zda
lze pro posouzení právního režimu promlčení podřadit neoprávněný výběr z
běžného účtu pod definici obchodněprávních vztahů, když smlouva o běžném účtu
byla uzavřena mezi žalobkyní a společností, a zda je pro posouzení věci právně
významné, že celou situaci neoprávněných výběrů z běžného účtu nezavinil.
Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel
rovněž poukazuje na nutnost snížení částky přinejmenším o 2 x 50.000 Kč, k
jejichž výběru byl oprávněn. Tuto námitku vznášel již před soudem prvního
stupně i odvolacím soudem, ty se s ní však dle jeho názoru nevypořádaly.
Žalobkyně ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání s argumentací žalovaného
nesouhlasila a vyvracela uplatněné dovolací námitky s poukazem na příslušnou
judikaturu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné
odmítl, případně aby dovolání zamítl.
Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Dovolatelem namítané otázky hmotného práva již byly dovolacím soudem řešeny,
odvolací soud posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a
zohlednil všechny okolnosti případu, jež vedly k přiznání nároku žalobkyně na
vydání bezdůvodného obohacení žalovaného.
Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu dochází k bezdůvodnému
obohacení v okamžiku, kdy obohacený plnění přijal, a pro posouzení povinnosti
bezdůvodné obohacení vydat není významné, jak s tímto obohacením následně
naložil. Pokud nedojde k vrácení předmětu bezdůvodného obohacení tomu, na jehož
úkor vzniklo, závazek vzniklý z obohacení nezaniká tím, že obohacený již
předmětem obohacení nedisponuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 413/2000). Žalovaný se bezdůvodně obohatil, jak již dovolací
soud konstatoval v rozsudku ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014, na
úkor peněžního ústavu a nikoliv společnosti. Námitka dovolatele, že s vybranými
peněžními prostředky naložil ve prospěch společnosti, není ve vztahu k
žalobkyni právně významná. Odvolací soud při řešení právní otázky významu
následného nakládání s předmětem bezdůvodného obohacení rozhodl v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích
se dovolací soud ve své rozhodovací činnosti rovněž zabýval, když dle ustálené
judikatury je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez
právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397
obch. zák.). K takovému závěru je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový
prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým
pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a § 262 obch. zák.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001,
rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003,
sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7.
2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011). Žalovaný učinil výběry z běžného účtu jako
osoba s omezeným dispozičním oprávněním k nakládání s peněžními prostředky na
běžném účtu na základě podpisového vzoru ve spojení se smlouvou o běžném účtu.
Výběr peněžních prostředků disponující osobou na základě podpisového vzoru je
vztahem mezi disponující osobou a peněžním ústavem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Jedná se proto o právní
vztah ze smlouvy o běžném účtu, který je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch.
zák. tzv. „absolutním obchodem“, což znamená, že se řídí bez ohledu na povahu
účastníků ustanoveními obchodního zákoníku, včetně právní úpravy promlčení.
Odvolací soud i tuto právní otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatel dále namítá, že celou situaci neoprávněných výběrů peněžních
prostředků z běžného účtu nezavinil. Byla to především pracovnice peněžního
ústavu, která mu neměla hotovost vydat, protože výše požadované částky
přesahovala dispoziční oprávnění žalovaného. Problematikou zavinění u
bezdůvodného obohacení se dovolací soud v minulosti opakovaně zabýval a ustálil
se v názoru, že pro vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák.
je rozhodující to, že došlo k obohacení určité osoby na úkor jiného a pro toto
obohacení nebyl právem uznaný důvod, tj. jednalo se o obohacení bezdůvodné a
není významné, zda skutečnost, na jejímž základě došlo k obohacení, zavinil
obohacený nebo k jeho obohacení došlo např. nesprávným postupem banky, tj. jiné
osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo
973/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000).
Odvolací soud při právním posouzení otázky bezdůvodného obohacení správně
nepřihlédl k zavinění jednotlivých účastníků transakce a rozhodl v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Námitka dovolatele, že nalézací soudy měly přinejmenším snížit nárok žalobkyně
o částku 2 x 50.000 Kč, protože k této částce měl žalovaný v případě každého
výběru z běžného účtu dispoziční oprávnění, rovněž neobstojí ve světle
judikatury Nejvyššího soudu, která se ustálila v názoru, že „plnění bez
právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah,
který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například
v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno" (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 84/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015,
sp. zn. 23 Cdo 3935/2014). Žalovaný jako jeden ze dvou jednatelů společnosti
vybral na pobočce peněžního ústavu z běžného účtu společnosti částky 300.000 Kč
a 150.000 Kč. Právo disponovat s peněžními prostředky na účtu měli jednatelé
dle smlouvy o běžném účtu do částky 50.000 Kč každý samostatně, nad tuto částku
pouze oba společně. Uvedené dva výběry z běžného účtu byly od počátku učiněny v
rozporu s dispozičním oprávněním žalovaného, když požadované a posléze i
vybrané částky převyšovaly dispoziční limit 50.000 Kč. Právní důvod k jejich
výběru tedy od počátku chyběl. Jednotlivou transakci je přitom nutné chápat
jako celek, jako jedno právní jednání. Žalobkyně mohla posoudit bankovní příkaz
pouze v požadovaných částkách a buď celou částku žalovanému vydat, anebo celou
transakci zamítnout pro nedostatečné dispoziční oprávnění žalovaného. Odvolací
soud tak i v tomto případě věc, v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího
soudu a vázán jeho právním názorem, správně posoudil, když konstatoval, že
žalovaný na plnění od žalobkyně celkem ve výši 450.000 Kč neměl právní nárok a
v této výši tak došlo k neoprávněné výplatě uvedených částek v celém rozsahu a
u žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. ve
stejném rozsahu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří
odměna advokáta zastupujícího žalobkyni ve výši 5.050 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod
6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč
(§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a
z náhrad výdajů (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.124 Kč, tj. celkem
6.474 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu