25 Cdo 213/2025-839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: b) J. M., c) L. B., d) M. M., všichni zastoupeni JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, Strašnice, Praha 10, proti žalovanému: Institut klinické a experimentální medicíny, IČO 00023001, se sídlem Vídeňská 1958/9, Krč, Praha 4, zastoupená JUDr. MUDr. Janem Skácelem, advokátem se sídlem Johanitská 530/62, Březiněves, Praha 8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 16/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 36 Co 153/2024-745, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 36 Co 153/2024-745, potvrdil rozsudek ze dne 22. 2. 2024, č. j. 16 C 16/2016-672, kterým Obvodní soudu pro Prahu 4 zamítl žalobu žalobkyně b) na zaplacení 3 333 333,40 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) na zaplacení 2 333 333,30 Kč s příslušenstvím, žalobce d) na zaplacení 2 333 333,30 Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy (za ztížení společenského uplatnění a za bolest) vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a), který v průběhu řízení zemřel, a jehož právními nástupci se stali žalobci b), c) a d), podstoupil 24. 3. 2015 u žalovaného operační zákrok, jehož účelem byla embolizace (ucpání přívodu) pravého jaterního laloku, což mělo umožnit další intenzivní operační onkologickou léčbu pacienta.
Při operaci však lékař žalovaného embolizoval i levý jaterní lalok. V důsledku toho nebylo možno následně operativně odstranit nález na levém jaterním laloku. Tato možnost však byla nejistá i kdyby embolizace byla provedena v původně zamýšleném rozsahu, nebylo totiž jisté, že by játra pacienta dorostla v potřebném rozsahu dříve, než jeho zdravotní stav zásadně nepříznivě ovlivní postupující metastázy na jiných orgánech. Zdravotní stav pacienta nicméně zákrokem u žalovaného nebyl negativně ovlivněn (pacient s původně odhadovanou dobou dožití několika měsíců žil ještě několik dalších let).
Odvolací soud posoudil nárok žalobců podle § 2910, § 2911, § 1912, § 2951, § 2956, § 81 odst. 2 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok na náhradu újmy na zdraví nevznikl. Lékařský zákrok posoudil jako postup lege artis. Ačkoli se operatér při lékařském výkonu dopustil chyby a zaměnil levý jaterní lalok za pravý, bylo možné toto pochybení přičíst obtížnosti zákroku a specifickým anatomickým podmínkám a změnám v oblasti prováděného zákroku u pacienta.
Ošetřující lékař, který pacienta k zákroku u žalovaného odeslal, neinformoval žalovaného, že pacient se v minulosti podrobil již třem resekcím. Játra pacienta byla rotována a pacient měl raritní variabilní cévní řečiště, které lékař nemohl předvídat. Zákrok, který pacient podstoupil, je vždy nejistý, neboť anatomie cév se u pacientů může lišit a její přesná struktura není zjistitelná ani předoperačními vyšetřeními.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl závěr, že žalovaný provedl lékařský zákrok lege artis, převzít ze znaleckých posudků, znalec přitom není oprávněn takový závěr učinit. Podle dovolatelů neměl odvolací soud žádný podklad pro závěr, že pacient měl variabilní cévní řečiště. Lékař žalovaného přistoupil k operaci s nedostatečnými předoperačními informacemi, což bylo rovněž pochybením žalovaného. Podle žalobců embolizace nejen pravého, ale nechtěně i levého jaterního laloku pacienta nebylo možnou komplikací zákroku, ale pochybením operatéra. Odvolací soud pochybil, když se nezabýval otázkou nedostatečnosti informovaného souhlasu pacienta s tím, že se jedná o novou skutečnost uplatněnou v rozporu s § 119a o. s. ř. Žalobci jsou naopak přesvědčeni, že se o novotu nejednalo a otázka informovaného souhlasu se řešila od počátku řízení. Dále nalézací soudy nesprávně aplikovaly institut koncentrace řízení a opětovným poučením podle § 119a o. s. ř. zatížily řízení vadou zmatečnosti. Zmatečnost je dána i naprostou absencí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nebo tím, že se původní senát ztotožnil s námitkami žalobců, aby následně senát v novém složení s těmito námitkami nesouhlasil. Konečně žalobci jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť účelem dovolacího řízení je přezkum rozhodnutí a úvah odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně, s jehož odůvodněním se odvolací soud jen ztotožnil, aniž by vypořádal odvolací námitky žalobců. Proto navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobci uplatněný nárok je co do základu opodstatněn a o výši nároku a nákladech řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v končeném rozsudku, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
3. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl odvolání odmítnout, popř. zamítnout.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (§ 4 odst. 5, § 28 odst. 2 a § 45 odst. 1 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní služby (lékař) zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 13/2023).
7. S ohledem na obsah dovolání připomíná dovolací soud svou ustálenou judikaturu, podle které specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
8. Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Je třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017).
9. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, vyplývá, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda znalec dodržel soudem uložené zadání, závěry posudku jsou náležitě odůvodněny a netrpí rozpory, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
10. V posuzovaném případě odvolací soud dostál požadavkům stanoveným judikaturou, když v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů všechny v řízení k důkazu provedené znalecké posudky (včetně výslechů znalců) i další důkazy (zejména svědecké výpovědi operatéra a ošetřujícího lékaře) hodnotil a na základě odborných závěrů především znalců MUDr. Vlastimila Válka a MUDr. Marka Mechla uzavřel, že žalovaný při poskytování zdravotní péče za daných zcela specifických okolností nepochybil, postup operace se zcela shodoval s tím, co je doporučeno jako standard. Přesto, že se operatér dopustil chyby, když zaměnil levý a pravý jaterní lalok, nelze jeho postup hodnotit jako porušení povinnosti náležité péče, neboť nevěděl, že se pacient před danou operací podrobil již vícenásobným operačním zákrokům, jeho játra byla rotována, operační situace byla nepřehledná a anatomické (zejména cévní) poměry byly značně změněny. Ze strany soudu se tak nejednalo o mechanické převzetí závěrů znaleckých posudků, ale o zhodnocení znaleckých posudků ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud pak vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na podkladě provedených důkazů za prokázané. Nejde tedy o případ, že by soud nepřípustně přenášel odpovědnost za řešení právní otázky na znalce a bez dalšího pouze přebíral závěry ze znaleckých posudků, ani že by neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu.
11. Z uvedených důvodů námitky dovolatelů (značně obecně formulované) proti závěru odvolacího soudu o tom, že lékařský zákrok žalovaného byl lege artis, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
12. Zbývající námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatelé pouze polemizují se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybňují závěry znaleckých posudků. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatelé neuplatňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.).
13. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to, že se nevypořádal s veškerou odvolací argumentací, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
14. K námitkám žalobců proti obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se však sluší uvést, že nic nebrání soudům vyšších stupňů ztotožnit se v odůvodnění svých rozhodnutí s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil věc po skutkové a právní stránce, a odkázat na toto odůvodnění; nesmí se však vyčerpat pouze prostým konstatováním souhlasu, ale je třeba současně nastínit vlastní nosné úvahy a dostatečně reflektovat odvolací argumenty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, či ze dne ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23). Těmto požadavkům odvolací soud dostál. Vypořádal se jak s odvolacími námitkami žalobců proti hodnocení věrohodnosti znaleckých posudků i nepodjatosti znalců Válka a Mechla, vysvětlil též, že otázka obsahu informovaného souhlasu pacienta je vzhledem k povaze uplatněného nároku (náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění) bez významu a v odvolacím řízení již nelze nově uplatnit specifický osobnostní nárok, který by snad mohl být porušením práva na poskytnutí informovaného souhlasu založen.
15. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu