USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: J. P., zastoupený JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti žalované: J. P., zastoupená Mgr. Pavlem Rusevem, advokátem se sídlem K Přehradě 319/34, Karlovy Vary, o zaplacení 127.553 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 20 C 44/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2024, č. j. 10 Co 329/2023-341, takto :
I. Dovolání se odmítá II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 6.195 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka.
1. Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody ve výši 127.553 Kč na bytové jednotce ve svém vlastnictví, k níž došlo zatečením z bytové jednotky žalované v důsledku havárie topného systému 6. 5. 2021. Poškozeny byly zdi, strop a podlahy obývacího pokoje, což si vyžádalo rekonstrukci a opravy specifikovaného rozsahu, stejně jako inventář v podobě notebooku, sedací soupravy a televizoru.
2. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 20 C 44/2022-218, uložil žalované zaplatit žalobci 92.564 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu zamítl co do 24.989 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně shledal návrh žalobce důvodným co do základu, neboť měl ze shodných tvrzení účastníků za to, že předpoklady povinnosti žalované k náhradě škody jsou splněny a žalovaná se této povinnosti ani nezříká. V souvislosti s předmětnou škodní událostí žalovaná již dříve zaplatila žalobci 50.000 Kč. Rozsah poškození pokoje byl patrný z fotodokumentace pořízené oběma účastníky řízení a ze znaleckého posudku Ing. Martina Polepila, který popsal, jakým způsobem stanovil výši nákladů na opravu, a setrval na tom, že žalobcem provedená oprava je obvyklá a odpovídá rozsahu a míře poškození.
Výše škody byla znalcem vyčíslena na 126.065 Kč včetně DPH. Žalobce rovněž prokázal rozsah škody na čalouněné sedací soupravě, takže soud považoval nárok žalobce na náhradu škody spočívající v úhradě kupní ceny za novou sedací soupravu ve výši 16.499 Kč za důvodný. Naopak jde-li o notebook a televizor, o jejichž zničení neměl soud prvního stupně pochybnosti, žalobce výši škody neprokázal. Po zohlednění již uhrazené částky 50.000 Kč tak soud žalobě vyhověl co do 92.564 Kč s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu ji zamítl.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 10 Co 329/2023-341, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalovaná ve svém odvolání nezpochybňovala svou odpovědnost za vzniklou škodu, ale toliko výši náhrady. Odvolací soud nepovažoval znalecký posudek Ing. Polepila za dostatečný důkaz k prokázání rozsahu poškození stavebních částí bytu žalobce, jelikož šetření v bytě provedl až poté, co byly provedeny opravy, vycházel pouze z údajů uvedených žalobcem a jím předložených fotografií a neměl k dispozici žádné doklady ohledně provedených prací.
Zároveň odvolací soud neshledal důvod pro to, aby k důkazu nemohl být proveden znalecký posudek Ing. Aleše Ditterta, který předložila žalovaná, jelikož vypracování revizního znaleckého posudku navrhla již během řízení před soudem prvního stupně. Ing. Dittert se ve svém posudku vyjádřil v tom smyslu, že není možné posoudit technický stav stavebních částí bytu žalobce, nelze popsat poruchy na části konstrukce bytu, zjistit jejich příčiny a navrhnout způsob jejich odstranění či ocenit účelně vynaložené náklady na opravu, která již byla provedena.
Podle jeho názoru není možné stanovit rozsah a stupeň poškození dotčených konstrukcí a sestavit položkový rozpočet všech provedených oprav. Znalec rovněž zpochybnil účelnost provedení některých prací. Odvolací soud provedl účastníky navržené důkazy vyjma výslechu obou znalců a zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně. Přikročil rovněž k výslechu žalobce v souladu s § 131 o. s. ř., přičemž jeho výpověď považoval za věrohodnou. Dovodil, že odpovědnost žalované vyplývá z § 2910 či § 2937 odst. 1 o.
z. Na základě provedeného dokazování, především fotodokumentace, videozáznamu a výpovědi žalobce, měl odvolací soud za prokázáno, že došlo k masivnímu protečení vody z bytu žalované do bytu žalobce. Vodě byla rovněž vystavena sedací souprava a odvolací soud byl toho názoru, že po poškozeném nelze spravedlivě požadovat, aby si pořídil věc použitou bez znalosti způsobu jejího dosavadního užívání, a naopak je tedy možné za odpovídající náhradu považovat cenu nové věci. Mezi účastníky byl v zásadě spor pouze ohledně hluboké degradace omítek, stupně zavlhčení zdiva a potřeby vedlejších nákladů, nicméně odvolací soud měl s ohledem na provedené dokazování za to, že došlo k takovému poškození omítek, které vyžadovalo jejich otlučení a náhradu omítkami novými.
Odvolací soud nepovažoval za zásadní pochybení, pokud Ing. Polepil vycházel při vyčíslení nákladů na uvedení bytu do původního stavu z cenové hladiny druhé poloviny roku 2021 namísto první poloviny daného roku, jelikož ke vzniku škody došlo v květnu a cenová hladina se nestanovuje na každý měsíc zvlášť. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že není třeba prokázat, že náklady na uvedení bytu do předešlého stavu byly vynaloženy, ale postačuje zjištění, že odpovídají nákladům potřebným na jeho uvedení do předešlého stavu, takže rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka zrekapitulovala skutková zjištění odvolacího soudu a Nejvyššímu soudu předložila pět otázek, které měl odvolací soud vyřešit v rozporu s judikaturou, a sice „zda opomenutí soudu hodnotit důkaz provedený k podstatné skutečnosti mající významný vliv na výsledek řízení představuje porušení zásady volného hodnocení důkazů a práva na spravedlivý proces“, přičemž v tomto směru odkázala na své vyjádření ze dne 24. 1. 2024, k němuž přiložila fotografie založené do spisu žalobcem a doplněné o časové údaje a své vlastní komentáře. Dále „zda je třeba hodnotit nemožnost prokázat dokazovanou skutečnost ve smyslu § 131 odst. 1 o. s. ř., která je podmínkou pro provedení účastnického výslechu, tak, že se jedná o nemožnost objektivní“; k tomu dovolatelka poznamenala, že se v daném případě nejednalo o nemožnost objektivní ale o neunesení důkazního břemene ze strany žalobce. „Zda rozhodnutí, které v zásadních skutkových otázkách stojí na účastnickém výslechu provedeném v úplném závěru odvolacího řízení, je rozhodnutím překvapivým“, v této souvislosti se dovolatelka domnívá, že měla být odvolacím soudem upozorněna, že neunáší důkazní břemeno (odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20). „Zda je účastnický výslech, o nějž je v zásadních skutkových otázkách opřeno rozhodnutí, možné provést v rámci odvolacího řízení, a zda není tímto způsobem porušena zásada dvojinstančnosti řízení“ a „zda v případě poškození použité věci může být výše škody vzniklé poškozenému, kterou má povinnost nahradit škůdce, rovna ceně věci nové“. K naposled uvedené otázce dovolatelka upřesnila, že postup odvolacího soudu, jímž přiznal žalobci náhradu za zničenou sedací soupravu ve výši představované hodnotou sedací soupravy nové, je v rozporu s judikaturou, například s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn II. ÚS 2221/07, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3678/2020. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
5. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od zásady volného hodnocení důkazů, v daném případě bylo možné provést důkaz účastnickou výpovědí žalobce, rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za překvapivé a bylo namístě přiznat mu za zničenou sedací soupravu náhradu odpovídající nákladům na novou věc. V souladu se svou argumentací tedy žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Žalobkyní vyslovená otázka, „zda opomenutí soudu hodnotit důkaz provedený k podstatné skutečnosti mající významný vliv na výsledek řízení představuje porušení zásady volného hodnocení důkazů a práva na spravedlivý proces“, přípustnost dovolání nezakládá. Předně je třeba zdůraznit, že je formulována v tak obecné podobě, že její promítnutí do poměrů souzené věci svou obecností prakticky vylučuje. Je v ní totiž formulováno obecné procesní pravidlo vyplývající ze zákonných ustanovení občanského soudního řádu a jeho jednotlivých procesních institutů, což však nic nevypovídá o tom, zda v dané věci soudy toto pravidlo porušily či nikoliv.
Odkaz dovolatelky na její vyjádření, jehož součástí byly komentáře k fotografiím založeným do spisu žalobcem, je v naznačeném směru nepřípadný. Předmětné fotografie sloužily odvolacímu soudu jako podklad pro jeho skutková zjištění ohledně rozsahu vzniklé škody, a zjevně se tedy nemůže jednat o důkaz opomenutý (navíc by taková námitka příslušela žalobci coby jejich předkladateli, nikoliv žalované). Komentáře žalované týkající se rozsahu vzniklé škody pak nemohou představovat důkaz, ale toliko její hodnocení důkazů předložených soudu protistranou.
Uvedenými námitkami se tedy dovolatelka v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným
uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu.
8. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení (uplatněné výtkami týkajícími se tvrzené nepřípustnosti provedení důkazu výslechem žalobce, překvapivosti napadeného rozhodnutí či porušení zásady dvojinstančnosti řízení), neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatelka nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
9. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud poznamenává následující. Uvádí-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil, vycházel-li ze zjištění učiněných z výpovědi žalobce jako účastníka řízení, neboť pro aplikaci § 131 odst. 1 o. s. ř. podle jejího názoru nebyly dány podmínky, především objektivní nemožnost prokázat dokazované skutečnosti jinak, dovolací soud tento názor nesdílí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011, bylo osvětleno, že podle ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o.
s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. To znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn (a též povinen) posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede. Podle ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Odborná literatura pak konstatuje, že výslech účastníka je jeden z možných, předvídaných a obecně přípustných pramenů skutkových poznatků důležitých pro rozhodnutí ve věci samé (viz REMEŠ, J., Praktický úvod do civilního řízení sporného.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 250, marg. 188). Prokazovanou skutečnost nelze zjistit jinak, jestliže účastník, který navrhuje svůj výslech, má břemeno prokazování skutečnosti, která má být na základě výslechu ozřejmena, toto břemeno dosud neunáší a nenavrhuje žádné jiné důkazní prostředky k jejímu prokázání. Jde tedy nikoliv o objektivní nemožnost, ale o to, že účastník, jemuž má být výpověď ku prospěchu, by bez jejího provedení prohrál spor pro neunesení důkazního břemene (viz SVOBODA, K., Řízení v prvním stupni.
Civilní proces z pohledu účastníka. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 552, marg. 255). Odvolací soud přistoupil k výslechu žalobce poté, co jej sám žalobce navrhl po poučení odvolacím soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud zjevně dospěl k závěru, že žalobce dosud neunesl důkazní břemeno ohledně některých svých tvrzení, vyzval jej k označení důkazů k prokázání těchto tvrzení a žalobce mimo jiné navrhl důkaz svou účastnickou výpovědí. Pokud odvolací soud výpovědi žalobce uvěřil a v kombinaci především s předloženou fotodokumentací a videozáznamem měl tvrzení žalobce za prokázaná, nelze v tom spatřovat pochybení.
Přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu pak soudu dovolacímu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. v zásadě nepřísluší.
10. Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolatelkou namítaný zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 1247/20, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 514/19). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněný pod číslem 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021). Odvolací soud v daném případně opřel své rozhodnutí o závěry, jež byly předmětem argumentace účastníků, již toliko odlišně zhodnotil, aniž by jim upřel možnost ke stěžejním momentům se náležitě vyjádřit.
11. Dovolací soud dále zdůrazňuje, že zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o.
s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno (viz důvody rozsudků velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, nebo ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněných pod č. 10/2014 a 58/2021 Sb. rozh. obč). Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování).
V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1944/2020). Vzhledem k předestřeným judikatorním závěrům tak odvolací soud nepochybil, pokud doplnil dokazování o účastnickou výpověď žalobce.
12. Ohledně části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 16.499 Kč jako náhradu škody za zničenou sedací soupravu, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o peněžité plnění nepřevyšující částku 50.000 Kč. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněný pod číslem 7/2019 Sb. rozh. obč.). Hodnotový census předpokládaný § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se v daném případě uplatní proto, že řešení otázky, kterou v uvedené souvislosti žalovaná předkládá k dovolacímu přezkumu (zda může být náhrada škody vzniklé zničením věci přiznána ve výši ceny věci nové), není společné všem uplatněným nárokům ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč.
13. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
14. Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má proti žalované právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 4.820 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 6.195 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 10. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu