28 Cdo 1944/2020-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobkyně H. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem
Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České
republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze -Vinohradech, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 119/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019, č. j.
27 Co 66/2019-490, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.680,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 12. 12. 2019, č. j. 27 Co
66/2019-490, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 11. 2018, č. j. 14 C
119/2018-292, ve výroku I. v uvedeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném
převodu vyjmenovaných pozemků či jejich částí, pro částečné zpětvzetí žaloby
zrušil a řízení v tomto rozsahu řízení zastavil, výrokem II. ve zbylém rozsahu
jej ve výroku I. změnil pouze tak, že pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY
pro kat. území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto pozemku o výměře 2.156 m2,
oddělenou geometrickým plánem č. 199-75/2019, ověřeným M. A. dne 10. 11. 2019,
odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
XY, dne 21. 11. 2019, označenou podle nového stavu jako parc. č. XY, pozemek
parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto
pozemku o výměře 17.017 m2, oddělenou geometrickým plánem č. 6228-76/2019,
ověřeným M. A. dne 20. 11. 2019, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 22. 11. 2019, označenou podle
nového stavu jako parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro
kat. území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto pozemku o výměře 14.129 m2, oddělenou
geometrickým plánem č. 6228-76/2019, ověřeným M. A. dne 20. 11. 2019,
odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
XY dne 22. 11. 2019, označenou podle nového stavu jako parc. č. XY, pozemek
parc. č. XY, zapsaný na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, nahrazuje částí tohoto
pozemku o výměře 8.903 m2, oddělenou geometrickým plánem č. 6228-76/2019,
ověřeným M. A. dne 20. 11. 2019, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 22. 11. 2019, označenou podle
nového stavu jako parc. č. XY, s tím, že geometrický plán č. 199-75/2019
ověřený M. A. dne 10. 11. 2019, odsouhlasený Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 21. 11. 2019, a geometrický
plán č. 6228-76/2019, ověřený M. A. dne 20. 11. 2019, odsouhlasený Katastrálním
úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 22. 11. 2019, jsou
nedílnou součástí této smlouvy a přílohou tohoto rozsudku, přičemž touto
smlouvou je vypořádán nárok žalobkyně ve výši 462.213,40 Kč, jinak jej ve
výroku I. potvrdil; dále rozhodl, že ve výroku II. se rozsudek soudu prvního
stupně mění tak, že žalované se neukládá povinnost zaplatit České republice na
účet Okresního soudu v Příbrami částku 2.000 Kč (výrok II.), a žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
ve výši 83.895 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 88.766 Kč, vše k
rukám zástupce žalobkyně (výroky IV. a V.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně
je dědičkou po oprávněné osobě dle § 4 zákona o půdě, že o jejích restitučních
nárocích na vydání původních pozemků bylo rozhodnuto v letech 1994 až 2002 tak,
že nebyly pro zákonné překážky vydány (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), že
žalobkyně se v letech 2012-2015 aktivně účastnila veřejných nabídek pozemků, že
dosud byl uspokojen nárok žalobkyně ve výši 201.020,60 Kč, že (mezi účastníky
nesporná) hodnota nároku žalobkyně po přecenění v roce 2019 činí 1.802.714,70
Kč a že žalobkyní požadované náhradní pozemky jsou ve vlastnictví žalované s
právem hospodaření Státního pozemkového úřadu. Vzhledem k námitkám žalované
ohledně nevhodnosti těchto pozemků k převodu vyžádal odvolací soud označené
geometrické plány k oddělení částí nárokovaných pozemků a pokud jde o jejich
charakter, stav a hodnotu, pak ze znaleckých posudků znalce Ing. Zdeňka Bureše
ze dne 23. 11. 2019 a ze dne 23. 11. 2019 zjistil, že pozemek parc. č. XY v
kat. území XY je situován v zastavěném území, že je využíván jako zahrada a
neudržovaný ovocný sad a že jeho hodnota činí 24.897,50 Kč, že pozemek parc. č. XY v XY je situován v zastavěném území, je využíván jako pole a je oceněn
částkou 58.102 Kč, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je situován taktéž v
zastavěném území, využíván je jako pole a je oceněn částkou 46.952 Kč a že
pozemek parc. č. XY v témže kat. území má hodnotu 28.438,40 Kč. Dále odvolací
soud doplnil dokazování znaleckým posudkem znalkyně Daniely Raškové ze dne 10. 1. 2019, č. 3510/2019, předloženým žalovanou, ohledně ocenění pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY, z nějž plyne, že jako zahrady mají hodnotu
1.292.686,8 Kč, jakož i výslechem této znalkyně, a revizním znaleckým posudkem
znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heraldové, Ph.D., včetně dodatku č. 1,
předloženým žalobkyní, a výslechem znalkyně, která dospěla k závěru, že tyto
pozemky nelze ocenit dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 316/1990 Sb. jako zahrady,
neboť pouze malá část pozemku parc. č. XY je užívána jako součást užitkové
zahrady bez staveb, větší část pozemků je porostlá neudržovanými stromy (s
pravděpodobnou zápornou hodnotou) a že zbývající jeho část je užívána jako
louka, že cena pozemku parc. č. XY činí 36.116,10 Kč a pozemku parc. č. XY
(včetně trvalých porostů) částku 83.790 Kč a že na těchto pozemcích nelze
umisťovat stavby určené k bydlení či rekreaci. Ohledně ceny pozemků v k. ú.
XY
vyšel odvolací soud z revizního znaleckého posudku, neboť jej považoval za
logicky odůvodněný a korespondující zjištěnému skutkovému stavu, zejména
územnímu plánu města XY [z nějž vyplývá, že obecná charakteristika území je
upřesněna vymezením konkrétního určení a (ne)přípustností jeho využití (do něj
zařazených pozemků), kde je zřízení zahrad výslovně omezeno na zahrady u
rodinných domů, které se však na předmětných pozemcích nenacházejí (ani
rekreační ani určené k bydlení, přičemž tento plán navíc v předmětném území
označuje jako nepřípustné využití umisťování staveb určených k bydlení či
rekreaci ani zřizování samostatných zahrad bez funkční souvislosti se stavbou],
a dále proto, že tzv. zahrádky se nacházejí pouze na malé části jednoho z
pozemků a nejsou funkčně spojeny se stavbou. Za tohoto stavu dovodil, že je
nutno vyjít ze závěru revizního znaleckého posudku, že tyto pozemky nelze
ocenit jako pozemky stavební či určené k zastavění ani jako zahrady, jak to
učinila znalkyně Rašková. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na
nesprávné ocenění nevydaných pozemku jako nestavebních a setrvávání na tomto
stanovisku částečně i během odvolacího řízení, došlo k mnohaletému prodlení
žalované, a její postup lze hodnotit jako svévolný a liknavý, v důsledku čehož
nebylo možné po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných
nabídkách pozemků. Ohledně vhodnosti žalobkyní nárokovaných pozemků vyšel
odvolací soud ze shodného tvrzení účastníků, že pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY
a XY v kat. území XY, parc. č. XY v kat. území XY a parc. č. XY v kat. území XY
jsou „převoditelné“. Převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jakožto náhradního,
pak nebrání žalovanou tvrzená výluka uvedená v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o
půdě, neboť se na něm žádné stavby nenacházejí, pozemek nespadá do území
označeného územním plánem jako „RZ - rekreace a zahrádkové osady“, a nebylo
zjištěno, že by zde dříve byla zřízena trvalá zahrádková osada územním
rozhodnutím anebo že by se na něm nacházela osada fakticky zřízená před 1. 10. 1976 (nájemní a pachtovní smlouvy, na jejichž základě soukromé osoby používají
části pozemku k provozování drobné zemědělské činnosti, byly uzavřeny v letech
2004 - 2017); ostatně žalovaná, která tvrdila, že se na tomto pozemku nachází
zahrádková kolonie, ani přes poučení soudu nenavrhla relevantní důkazy. Odvolací soud uzavřel, že činí-li hodnota náhradních pozemků v době vydání jeho
rozhodnutí celkem 462.213,40 Kč, pak za situace, kdy restituční nárok žalobkyně
byl uspokojen v částce 201.020,60 Kč, nemůže převodem požadovaných náhradních
pozemků na žalobkyni dojít k překročení jejího restitučního nároku v nesporné
minimální výši 1.802.714,70 Kč. Proti výrokům II., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání
z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázek hmotného a procesního práva, a to:
1) „splnění podmínek pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem v případě, kdy soud
I.
stupně neučinil zásadně významná skutková zjištění pro vydání prvostupňového
rozsudku, když namísto rozsáhlého dokazování a činění specifických procesních
úkonů měl odvolací soud vadný prvostupňový rozsudek zrušit a věc vrátit soudu
I. stupně k dalšímu řízení“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
2) „zda lze ocenit zahrady nacházející se v plochách sídelní zeleně jako
zahrady ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách
za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání
pozemků“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že odvolací soud se procesním postupem
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „rozsahu
provádění dokazování skutkově významných skutečností pro rozhodnutí ve věci
samé“, neboť ohledně převoditelnosti náhradních pozemků bylo prakticky
prováděno až v odvolacím řízení, že až v tomto řízení byl předložen oponentní
znalecký posudek k ceně pozemků v k. ú. XY na částku 11x nižší a že odvolací
soud chybně konstatoval, že před soudem prvního stupně bylo provedeno
dokazování v potřebném rozsahu, ačkoli měl vadný rozsudek soudu prvního stupně
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nikoliv provádět dokazování v rozporu
s § 213 odst. 4 o. s. ř., se zásadou dvojinstančnosti řízení a s právem na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu
poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo
1901/98, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 284/2003, ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2089/2003, ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 339/2004, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 452/2006, a na usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, a ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016). „Odvolací soud tak v odvolacím řízení nedodržel procesní postup předvídaný OSŘ“. K otázce ad 2) pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nesprávně
vypořádal s tím, jakým způsobem posoudit povahu části požadovaných pozemků v k. ú. XY ve vztahu k jejich ocenění podle oceňovací vyhlášky, přestože jsou na
nich zřízeny zahrady a nacházejí se v plochách sídelní zeleně - zeleň soukromá
a vyhrazená (ZS), jež nevylučují zřizování zahrad, takže měly být oceněny jako
zahrady podle § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990
Sb. (tj. jako v jí předloženém znaleckém posudku). Má za to, že odvolací soud
nesprávně vycházel z toho, že územní plán města XY vylučuje zřizování
samostatných zahrad bez funkčních souvislostí s přiléhajícími stavbami, což
však nemá oporu v provedeném dokazování, když označené pozemky jsou funkčně
využívány způsobem odpovídajícím charakteristice ploch územního plánu a jsou
zatíženy nájemními vztahy třetích osob. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc a
vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího
soudu a navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, popřípadě
zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. -
dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o věci samé není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a)
jen oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K otázce procesního práva formulované dovolatelkou ad 1), kterou se rozhodovací
praxe dovolacího soudu již zabývala a z níž plyne, že postup odvolacího soudu
nebyl s judikatorními závěry Nejvyššího soudu v rozporu. Podle § 213 odst. 1 až 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování,
na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána,
dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při
doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací
soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a
nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné
dokazování).
V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího
soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich
provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k
nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak
odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost
posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu
přijímány již zcela konstantně (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo
3323/2008, nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013). Ostatně samotné
ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za
právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na
úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za
nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010). Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s § 213 odst. 4 o. s. ř.,
nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, kterou akcentuje
dovolatelka. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského
soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému
soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího
řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s
poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu §
213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže
taková povinnost vyplývá z postupu podle § 220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže
může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když
mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý
proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti
představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom
stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo
Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků
a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn.
33 Cdo
2832/2011, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že
„dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen
projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně,
které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího
řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu
prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z
uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě
dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a
názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a
teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud
tudíž postupoval v souladu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., v němž se
projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně
rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i
judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01). V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, pak Nejvyšší soud
souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního
řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně
zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS
2826/07). Navíc § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu
doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud
nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých
podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění
těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené
důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení
rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to
nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto
důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za
účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a
usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013)“.
S ohledem na výše uvedené jsou tak námitky dovolatelky, že dokazování ohledně
převoditelnosti požadovaných pozemků bylo prakticky celé prováděno až u
odvolacího soudu, či že až v odvolacím řízení byly provedeny výslechy znalkyň
za účelem zjištění hodnoty náhradních pozemků, zcela liché, přičemž namítá-li,
že „odvolací soud v odvolacím řízení nedodržel procesní postup předvídaný OSŘ“,
pak jde o uplatnění jí tvrzených vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a
dovolací soud k nim přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). K otázce ad 2):
Samotné zjišťování ceny nemovité věci a její určení dle cenového předpisu je
otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak
zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř. a § 127a o. s. ř.). Byl-li v tomto směru v daném řízení předložen žalovanou znalecký posudek a
žalobkyní revizní znalecký posudek, podléhají i takové důkazy hodnocení podle
zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve
smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu, a jejich
souladu s ostatními důkazy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nutno podotknout, že hodnocení znaleckých posudků
odvolacím soudem, jež byly v dané věci za účelem zjištění charakteru a ceny
pozemků v kat. území XY k důkazu účastníky předloženy, nevykazuje žádné
deficity, když se zabýval souladem těchto znaleckých posudků s dalším
provedeným důkazem (vyjádřením Městského úřadu XY, odbor výstavby a životního
prostředí, ze dne 22. 11. 2019), jakož i jejich vztahem k relevantní právní
úpravě, přičemž přesvědčivě vyložil, proč vycházel právě z revizního znaleckého
posudku znalkyně prof. Renáty Schneiderové Heraldové, Ph.D., jeho dodatku, a z
výslechu této znalkyně, jež pozemky ocenila jako trvalé travní porosty dle § 14
odst. 4 vyhlášky č. 316/1990 Sb. (oba pozemky jsou jako trvalé travní porosty
vedeny i v katastru nemovitostí), a nikoliv ze znaleckého posudku znalkyně
Daniely Raškové, předloženého žalovanou, jež předmětné pozemky ocenila jako
zahrady dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 316/1990 Sb. Otázka dovolatelky formulovaná pod bodem ad 2) a námitky k ní přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť vycházejí z jiného skutkového
stavu (že žalobkyní nárokované pozemky v kat. území XY jsou „zahrady
nacházející se v plochách sídelní zeleně“), než jak byl v dané věci odvolacím
soudem zjištěn. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28
Cdo 3897/2018).
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, je vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované jako nepřípustné podle §
243c odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odmítl. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované,
nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti a
právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud
(nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu