USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) I. Z., b) Š. Z., c) Z. M., d) P. K., e) A. K., f) Š. Z., všichni zastoupeni Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem Smetanova 8, Brno, proti žalovanému: Aeroklub Praha Letňany, z. s., se sídlem Hůlkova 1024, Praha 9, IČO 45768048, zastoupený Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 318/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 39 Co 424/2022-228, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení 18.368 Kč, a to každému jednu šestinu, k rukám advokátky Mgr. Aleny Straubové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 19 C 318/2019-145, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 7. 2022, č. j. 19 C 318/2019-156, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) 12.148,80 EUR spolu s úrokem z prodlení, ohledně 11.353,65 EUR s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výroky I a II). Výroky III a IV uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) 1.962 EUR spolu s úrokem z prodlení, co do 13.616 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl. Výroky V a VI uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni c) 9.417 EUR spolu s úrokem z prodlení a žalobu co do 11.353,65 EUR s příslušenstvím zamítl.
Výroky VII a VIII uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci d) 1.962 EUR spolu s úrokem z prodlení z této částky, co do 13.616 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl. Výroky IX a X uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni e) 1.962 EUR spolu s úrokem z prodlení, co do 13.616 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl. Výroky XI a XII uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci f) 1.962 EUR spolu s úrokem z prodlení, co do 13.616 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrokem XIII rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Výrokem XIV rozhodl, že žalobkyně a) a žalobkyně c) jsou povinny nahradit náklady státu každá ve výši 881 Kč, žalobci b), d), e) a f) každý 176,20 Kč a žalovaný ve výši 2 468 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem XV uložil žalovanému povinnost zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 soudní poplatek. Žalobci se domáhali zaplacení 529.340 Kč (20.770,65 EUR) pro každého z žalobců a) a c) a 397.005 Kč (15.578 EUR) pro každého z žalobců b), d) e) a f) jako náhrady za duševní útrapy způsobené smrtí M.
Z., syna žalobkyně a), bratra žalobce b), partnera žalobkyně c), vnuka žalobců d) a e) a nevlastního syna žalobce f). Žalobkyně a) dále požadovala náhradu nákladů pohřbu ve výši 2.731,49 EUR. Soud vyšel ze zjištění, že M. Z. zemřel dne XY při pádu ultralehkého letadla. Zemřelý měl v době nehody v daném typu letadla letět poprvé, zaučoval se v jeho pilotování pod dohledem zkušeného leteckého instruktora, který rovněž při nehodě zemřel. Letoun, jehož vlastníkem a provozovatelem byla žalovaná, měl platný technický průkaz a byl pojištěn.
Oba piloti byli zkušení, kvalifikovaní, zdravotně způsobilí, a jako členové žalovaného spolku byli oprávněni letadlo užít. Technickou závadu letadla se nepodařilo prokázat, za příčinu nehody bylo označeno nezvládnutí pilotáže, v závěrečné fázi letu letěl letoun v nepravidelné vývrtce v malé výšce nad terénem. Soud shledal nároky žalobců odůvodněnými § 2927 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť vzniklá újma byla způsobena zvláštní povahou provozu letadla. Za okolnost mající původ v provozu lze pokládat i selhání osob užitých v dopravě, k čemuž došlo i v dané věci.
Podle orgánů šetřících okolnosti nehody bylo její příčinou nezvládnutí pilotáže za letu v malé výšce po vzniku objektivně nezjištěné situace.
Přestože se příčinu nehody nepodařilo objasnit, lze podle názoru soudu učinit jednoznačný závěr, že nehoda byla způsobena okolností na straně osob, které uvedený let pilotovaly, tedy okolností mající původ v provozu. Při stanovení výše náhrady újmy pro pozůstalé soud vyšel ze zjištění, že žalobci měli se zemřelým blízký vztah, navzájem si pomáhali a podporovali se, aniž by však šlo o vztahy nadstandardní. Soud přihlédl také k částkám přiznávaným judikaturou a vzal v úvahu majetkové poměry žalovaného, který vlastní a provozuje letadla a v dané oblasti se věnuje i podnikatelským aktivitám, neshledal tedy důvody pro snížení náhrady.
I pro žalovaného a jeho členy byla daná událost velmi tragická, neboť při předmětném letu zahynuli dva jeho členové, jejich smrt zasáhla i ostatní členy spolku. Soud dále přihlédl k tomu, že létání s ultralehkými letadly je adrenalinový sport, spojený s rizikem pádu letadla i možnou újmou na životě a zdraví, čehož si byl vědom zemřelý i žalobci. Zatímco požadavku na náhradu nákladů pohřbu soud vyhověl v plné výši, náhradu nemajetkové újmy přiznal v částce odpovídající 250.000 Kč pro matku a dlouholetou partnerku zemřelého, pro zbývající žalobce pak měl za odpovídající částku 50.000 Kč.
2. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 39 Co 424/2022-228, rozsudek soud prvního stupně potvrdil ve vyhovujících výrocích I, III, V, VII, IX a XI (výrok I), změnil jej ve výrocích II, IV, VI, VIII, X a
XII takto: ve výroku II tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) ještě 6.248,58 EUR s úrokem z prodlení, ve výroku IV tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) ještě 8.318,53 EUR s úrokem z prodlení, ve výroku VI tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) ještě 6.248,58 EUR s úrokem z prodlení, ve výroku VIII tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci d) ještě 9.787,18 EUR s úrokem z prodlení, ve výroku X tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni e) ještě 9.787,18 EUR s úrokem z prodlení a ve výroku XII tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci f) ještě 5.381,24 EUR s úrokem z prodlení, ve zbývajícím rozsahu zamítavé výroky II, IV, VI, VIII, X a XII potvrdil (výrok II).
Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobcům (výroky III až VIII), státu (výrok IX) a zaplatit soudní poplatek (výrok X). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nároky žalobců mají oporu v § 2927 o. z., zakládajícím objektivní odpovědnost za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku. Příčina nehody – nezvládnutí techniky pilotáže za letu v malé výšce po vzniku objektivně nezjištěné situace, zakončené nevybranou vývrtkou – je okolností mající původ v provozu.
V daném případě nebyl naplněn zákonem připuštěný liberační důvod, tedy že provozovatel nemohl škodě zabránit ani při vynaložení veškerého požadovatelného úsilí. Za významné nelze pokládat ani tvrzení žalovaného, že k nehodě pravděpodobně došlo pochybením M. Z.
S ohledem na objektivní povahu odpovědnosti za provoz dopravních prostředků, včetně letadel, je nerozhodné, zda došlo k pochybení některého z pilotů, ani to, že se pilot instruktor letu neúčastnil v rámci plnění pracovních úkolů, ale pouze využíval svého oprávnění jako člena žalovaného spolku, stejně jako M. Z. Odvolací soud však dospěl k jinému závěru o odpovídající výši náhrady nemajetkové újmy. V souladu s ustálenou judikaturou vzal za základ částky odpovídající dvacetinásobku průměrné hrubé mzdy za rok předcházející smrti poškozeného, tedy částku 529.340 Kč u matky a partnerky zemřelého, a patnáctinásobku u ostatních poškozených.
Soud dále zohlednil věk zemřelého, kterému v době nehody bylo třicet let a okolnosti na straně žalovaného, především to, že svou odpovědnost nikdy neuznal, a navýšil částku odškodnění o 20 %. Ve vztahu k matce M. Z. dále při výpočtu zohlednil, že nebyla nehodě přítomna, nebyla na něj odkázána výživou, měla se svým synem obvyklé vztahy, byť s ohledem na vzdálenost bydlišť nižší intenzity, i to, že k nehodě došlo při adrenalinovém sportu. Z uvedeného důvodu soud po navýšení základní částky o 20 % ji následně opětovně snížil o 40 % na částku 423.472 Kč, po přepočtu 15.665,58 EUR.
Po zohlednění již vyplacené částky tak žalovanému uložil doplatit 6.248,58 EUR. Obdobně odvolací soud postupoval i při stanovení výše odškodného žalobkyni c), partnerce zemřelého, pouze s rozdílem, že vzal v potaz, že s ním sdílela domácnost, nicméně nezaložili rodinu, výsledný doplatek pak stanovil shodně jako u žalobkyně a). V případě žalobce b), bratra zemřelého, odvolací soud zohlednil, že nebyl nehodě přítomen, nebyl na zemřelého odkázán výživou, měl se zemřelým obvyklý vztah, byť s ohledem na vzdálenost bydlišť nižší intenzity, aniž by přitom šlo o nejbližší příbuzenský vztah a že k nehodě došlo při adrenalinovém sportu, z těchto důvodů tedy odvolací soud o 20 % navýšené odškodné dále snížil o 50 % a uložil žalovanému doplatit žalobci c) 8.318,53 EUR.
Rovněž u žalobců d) a e), prarodičů zemřelého, soud zohlednil, že nebyli nehodě přítomni, nebyli na zemřelého odkázáni výživou, jejich vztahy byly s ohledem na vzdálenost bydlišť nižší intenzity, nicméně byli v nejbližším příbuzenském vztahu, navíc jim bylo v době nehody více než 70 let a k nehodě došlo při adrenalinovém sportu. S ohledem na uvedené tedy soud snížil odškodnění o 40 % a po zohlednění již vyplacené sumy uložil žalovanému zaplatit každému z nich částku 9.787,18 EUR. Žalobce f) je bývalým manželem matky zemřelého, vychoval jej, měli běžné rodinné vztahy, byť nešlo o pokrevní příbuzenství.
Nicméně ani on nebyl nehodě přítomen, se zemřelým se prakticky nestýkal, nebyl na něj odkázán výživou. U stanovení náhrady žalobci f), stejně jako u náhrady pro ostatní žalobce, vzal odvolací soud v úvahu, že k nehodě došlo při adrenalinovém sportu. Ve vztahu k žalobci f) tedy soud zvýšil náhradu o 20 %, snížil o 50 % a uložil žalovanému doplatit žalobci f) částku 5.381,24 EUR.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na otázkách, které v rozhodování doposud nebyly řešeny. Dovolatel se táže, zda lze, případně na základě čeho, dovozovat odpovědnost provozovatele dopravního prostředku za situace neúplně zjištěného skutkového stavu, kdy příčiny situace vedoucí k nehodě jsou nejen neznámé, ale i nezjistitelné.
Nebyla-li objasněna příčina, nemůže být mezi okolností, za niž žalovaný odpovídá, a újmou shledána příčinná souvislost, což vylučuje odpovědnost provozovatele. Žalovaný rovněž vznáší otázku, kterou stranu tíží důkazní břemeno ohledně prokázání příčinné souvislosti mezi škodou a okolností, za kterou škůdce odpovídá. Dovolací soud by měl dále zodpovědět, zda je člen spolku, který bez pokynu využije jeho majetek a provádí přeškolovací let pro druhého člena spolku, a to bez jakéhokoliv pokynu a pobírání odměny, osobou užitou v provozu, jejíž selhání představuje okolnost mající původ v provozu.
M. Z. a J. L. totiž pouze využili svých práv členů spolku, domluvili se na přeškolovacím letu a použili k tomu letadlo žalovaného, let nebyl realizován v rámci plnění pracovních úkolů J. L.. Odvolací soud to pokládal za nevýznamné, přestože z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud je příčinou vzniku škody jednání poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele. Pokud tedy nehodu způsobil jeden z pilotů, nemůže být dána odpovědnost provozovatele, ledaže by šlo o pilota poskytnutého provozovatelem.
Žalovaný přitom v řízení opakovaně upozorňoval na to, že nehodu téměř určitě způsobil M. Z. Závěr, že nehodu způsobil J. L., nevyplývá z provedeného dokazování, byl vysloven jen na základně domněnky, že J. L. mohl nehodě zabránit, a je v rozporu s judikatorními požadavky, podle nichž musí být příčinná souvislost (a tedy i příčina) prokázána. Dovolatel dále poukázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 984/2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008, sp. zn. 25 Cdo 4861/2010), podle nichž je podstatné, zda škoda byla způsobena jednáním poškozeného, neboť by tím byla s ohledem na chybějící příčinnou souvislost vyloučena odpovědnost provozovatele.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1327/2021 pak byl uvedený závěr vysloven právě i ve vztahu k letecké nehodě. V nyní posuzované věci byl sice let realizován v souladu se stanovami spolku, aniž by však J. L. jednal z pokynu žalovaného, v zájmu spolku či za let od něj měl dostat odměnu, přítomnost J. L. si zajistil právě M. Z. Nebyl tak osobou užitou v provozu žalovaným. I kdyby nehoda byla způsobena leteckou chybou J. L., nemůže za to nést odpovědnost žalovaný. Nejvyšší soud by dále měl vyslovit, jaké jsou hranice vynakládání veškerého úsilí k zabránění škody, které lze po provozovateli letadla požadovat a kdy se tedy může provozovatel liberovat.
Žalovaný v dané věci udělal vše pro dobrý stav letadla, které bylo nové a udržované, a není zřejmé, jaké další úsilí mohl vynaložit.
Svá letadla pravidelně kontroluje a opravuje a dbá na to, aby letadlo nepilotoval nezkušený letec. Navzdory všemu však k nehodě může dojít, neboť jde o adrenalinový sport, s nímž je riziko neodlučně spjato. Odvolací soud mylně zaměnil zákonem připuštěný liberační důvod v podobě vyvinutí veškerého možného úsilí s pojmem vyšší moci a stanovil podmínky liberace přísněji než zákonodárce. Nevyjasněnou je podle dovolatele též otázka, zda lze judikaturu k provozu dopravních prostředků, týkající se převážně automobilů, bez dalšího vztáhnout i na
ultralehké a obdobné letouny. Nejvyšší soud se zabýval odpovědností za provoz dopravních prostředků zejména ve vztahu k automobilové dopravě po veřejných komunikacích, u níž je typické, že se vozidla mohou pohybovat po veřejných komunikacích jen s povinným ručením, jejich odpovědnost je posuzována velmi přísně. Aplikace závěrů vyslovených k vozidlům na provoz ultralehkých letounů nezohledňuje rozdíly mezi těmito provozy, zejména, že dané letadlo není běžným dopravním prostředkem, ale především sportovním létajícím zařízením, a že k jeho provozu dochází v rámci létání jako zájmové, adrenalinové a rizikové činnosti.
Nejvyšší soud by se také měl vyslovit ke zohlednění okolností rozhodných pro stanovení výše náhrady na straně pozůstalých a na straně škůdce. Odvolací soud při posuzování výše náhrady posupoval svévolně a protiprávně. Navýšení náhrady z důvodu, že žalovaný bránil svá práva u soudu, je v rozporu se základními lidskými právy žalovaného. V daném případě šlo o komplikovaný případ, žalovaný sám nad událostí projevoval lítost, a to nejen ze ztráty členů spolku, ale i přátel, a pomáhal s repatriací ostatků na Slovensko, všichni jeho členové pociťovali ztrátu svých kamarádů.
Přestože žalovaný neuznával svou odpovědnost, nabídl pozůstalým odškodnění v řádu stotisíců, jeho postoj byl smírný a neměl by mu jít ke škodě. U žalovaného přitom nebylo shledáno žádné zavinění, k čemuž odvolací soud nepřihlédl. Matce poškozeného i jeho prarodičům poškozeného dále odvolací soud shodně snížil uvažované odškodnění o 40 %, ačkoliv u prarodičů zmínil i jejich vyšší věk. S ohledem na odlišnost adresy prarodičů měl soud též zohlednit, že je zemřelý navštěvoval ještě sporadičtěji než rodiče.
Okruh pozůstalých byl stanoven velmi široce, přestože téměř všechny z nich zemřelý navštěvoval jen párkrát do roka. U osob mimo nejbližší příbuzné, tedy u nevlastního otce a prarodičů nebyl prokázán nadstandardní láskyplný vztah, který by umožnil přiznání odškodnění takto rozšířenému okruhu osob. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.
4. Žalobci ve vyjádření k dovolání zdůraznili, že újma jim byla v souladu s § 2927 o. z. způsobena smrtí blízké osoby při nehodě letadla, jehož byl žalovaný provozovatelem. Byl tedy osobou, která má k dopravnímu prostředku oprávnění, jež ji s ním opravňuje organizovaně a trvale nakládat. Odpovědnosti za způsobenou újmu se žalovaný nemůže zprostit, neboť i případné nedostatky na straně pilota jsou okolností, jež má původ v provozu letadla, což vylučuje uplatnění liberačního důvodu. Navíc způsob ovládání letadla duálním řízením vylučuje, aby bylo způsobení nehody přičítáno M. Z., neboť jeho instruktor a zaměstnanec žalovaného L. měl po celou dobu letu možnost a povinnost průběh letu a způsob řízení kontrolovat. Jakékoliv spoluzavinění nehody M. Z., který v daném typu letounu letěl poprvé a neměl platné oprávnění jej sám pilotovat, nebylo v řízení prokázáno. Přiznaná výše náhrady pak nevybočuje ze soudní rozhodovací praxe a argumenty pro její snížení nejsou opodstatněné. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem vznášené otázky byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou judikaturou.
6. Směřuje-li dovolatel část svých námitek k otázce důkazního břemene a náležitého prokázání rozhodných skutečností, je třeba připomenout, že základní pravidla dělení důkazního břemene vychází z toho, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy.
Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str.
65 a násl. a 79 – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, str. 65, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020). Rozhodování podle pravidel o důkazním břemeni je pak namístě, pokud se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3404/2022), tedy právě i v případě, kdy některé skutečnosti zůstanou i po provedeném dokazování neobjasněny (v daném případě přesný průběh nehody a okolnosti, které jí předcházely).
V souladu s uvedeným v dané věci soudy posuzovaly, zda se žalobcům podařilo unést jejich důkazní břemeno o naplnění podmínek vzniku povinnost nahradit škodu vzniklou provozem dopravního prostředku ve smyslu § 2927 odst. 1 o. z. (zda šlo o újmu jim způsobenou v příčinné souvislosti s provozem letadla) a žalovanému o skutečnostech hovořících proti tomuto nároku, zejména tedy liberačním důvodu ve smyslu § 2927 odst. 2 o. z., případně spoluzavinění, respektive okolnosti přičitatelné primárnímu poškozenému ve smyslu § 2918 o.
z. Zatímco předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2927 odst. 1 o. z. měl soud za prokázané, skutečnosti, jež by hovořily ve prospěch neexistence či redukce daného nároku, za prokázané neměl, jeho úsudek o důvodnosti nároku tedy zcela odpovídá výše uvedeným závěrům ohledně požadavků na korektní prokazování rozhodných skutečností včetně rozložení důkazního břemene mezi účastníky.
7. Pro existenci odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2927 odst. 1 o. z. je určující, zda je dána příčinná souvislost mezi zvláštní povahou dopravního prostředku a vzniklou újmou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1327/2021, a ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2246/2023). V projednávané věci újmou nebyla nehoda, ale smrt primárního poškozeného, přičemž je nesporné, že k jeho úmrtí došlo při pádu letadla, tedy v důsledku provozu letadla jakožto dopravního prostředku nepoháněného lidskou silou. Ve vztahu k němu zákon stanoví přísnou objektivní odpovědnost provozovatele. Námitky dovolatele, že nebyla prokázána příčina nehody, tedy nemají vliv na správnost závěru, že škoda vznikla v příčinné souvislosti s nehodou (havárií letadla).
8. Za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků podle § 2927 o. z. neodpovídá osoba, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), ale provozovatel, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravní činnost nebo vlastní dopravní prostředek, či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, uveřejněný pod C 10426 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 724/2019, či ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 154/2023). Provozovatel se své povinnost nezprostí ani v případě, že dopravní prostředek svěří či zapůjčí jinému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2053/2005, uveřejněný pod číslem 15/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Ze zákonné úpravy ani z judikatury dovolacího soudu tedy nelze dovodit, že by provozovatel měl odpovídat jen za škodu, ke které dojde při řízení daného dopravního prostředku jím nebo jím pověřenou osobou. Pokud tedy žalovaný umožnil M. Z. a J. L. užívání letadla podle pravidel spolku, setrval v souladu s výše uvedeným v postavení provozovatele nesoucího odpovědnost za újmu vzniklou při provozu letadla. Uvedený závěr vyplývá též z § 2929 věty první o. z. a contrario.
9. Podle § 2927 odst. 2 o. z. povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jak shrnul Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 154/2023, pod poněkud nejasný pojem okolností majících původ v provozu (které liberaci vylučují) zahrnuje dosavadní judikatura příkladmo selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu, nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 27.
10. 1971, sp. zn. 1 Cz 42/71, č. 9/1972 Sb. rozh. obč.), či technický stav dopravního prostředku (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 29. 1. 1970, sp. zn. 3 Cz 43/69, č. 80/1970 Sb. rozh. obč.). Došlo k selhání pilotů letadla, šlo o pochybení osob, jimž bylo letadlo provozovatelem svěřeno, a na něž tak lze pohlížet jako na osoby užité při provozu letadla. Ostatně případná odpovědnost za porušení povinností řidiče (pilota), je odpovědnostním titulem, který se uplatní souběžně s odpovědností provozovatele, nikoliv okolností, která by ji vylučovala (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4373/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3747/2013). Za okolnosti nemající původ v provozu (a tedy umožňující liberaci) jsou pokládány „vnější“ vlivy [viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 948/2010, (judikatura vztahující se k ustanovením § 427 a § 428 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012, je s ohledem na prakticky shodné znění § 2927 o. z. nadále použitelná), dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2246/2023]. Případné pochybení M. Z. nebo J. L. coby pilotů tak představuje nedostatek v činnosti osob použitých v provozu, a tedy jednoznačně okolnost mající původ v provozu. Za této situace zákon neumožňuje, aby se provozovatel liberoval (bez ohledu na to, zda vynaložil či nevynaložil úsilí k zabránění škody) ve smyslu § 2927 odst. 2 věty druhé o. z. Nepřicházela-li v daném případě liberace provozovatele v úvahu, pak na otázce naplnění podmínek liberačního důvodu napadené rozhodnutí nezávisí, což vylučuje, aby jejím prostřednictvím byla založena přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1466/2022).
10. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury k podílu poškozeného na vzniku škody, neboť v projednávané věci nebylo prokázáno, byť dílčí, zavinění poškozeného, které by umožnilo aplikaci daných judikatorních závěrů. Ve věci řešené odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1327/2021, bylo naproti tomu zjištěno zavinění pilota, který vzlétl s letadlem přes výslovný zákaz provozovatele (což v souladu s § 2929 o. z. vylučovalo odpovědnost provozovatele), a současně pochybil při předletové přípravě. Mezi nyní projednávanou věcí a zmíněným rozhodnutím jsou tak zásadní skutkové odlišnosti.
11. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka aplikovatelnosti judikatury týkající se automobilů na posouzení odpovědnosti za škodu z provozu letadla. Předně § 2927 odst. 1 o. z. výslovně zakotvuje odpovědnost provozovatele letadla za škodu vyvolanou zvláštní povahou jeho provozu, leda by šlo o letadlo poháněné lidskou silou, což nebyl tento případ (ostatně v podstatě totéž vyplývalo z § 427 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Podle judikatury Nejvyššího soudu k výkladu citovaných zákonných ustanovení nemá rozlišení letadel a sportovních létajících zařízení upravených pro účely organizace civilního letectví dopad do úpravy občanskoprávní odpovědnosti, letadlem je například i ultralehký letoun. Není významné ani to, jak provozovatel své zařízení zpravidla užívá či k čemu má podle jeho představ sloužit. Stejně tak je z pohledu uvedeného ustanovení bez významu, zda letadlo, při jehož nehodě došlo ke škodě, sloužilo ke sportovním letům nebo k dopravě cestujících. Rozhodující je způsob faktického využití létajícího zařízení v době škodní události, tedy, zda škoda byla vyvolána zvláštní povahou jeho provozu, projevující se pohybem, zvýšenou rychlostí, technickými nároky na ovládání apod., tj. faktory, s nimiž zákon spojuje zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či okolí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2053/2005, uveřejněný pod číslem 15/2008 Sb. rozh. obč.). V uvedeném rozhodnutí, jakož i dalších vyslovujících se k újmě způsobené při provozu letadla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2275/2017), či dokonce horkovzdušného balónu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2246/2023) tedy Nejvyšší soud neshledal důvody, pro odlišný výklad týchž ustanovení v závislosti na konkrétním typu v zákoně uvedeného dopravního prostředku a jeho využití.
12. Ve vztahu k námitkám proti závěrům vysloveným ohledně výše přiznaného zadostiučinění je třeba připomenout, že ustanovení § 2959 o. z., zakládající právo blízkých osob na odčinění duševních útrap způsobených usmrcením blízkých osob, je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost (viz též nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2421/2022). Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 „Sb. rozh. obč.“, demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. přihlédnout. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu vyslovenou k aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou korigovat a přezkoumat, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou újmu na zdraví, pouze při zjevné nepřiměřenosti dané úvahy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2421/2022).
13. Odvolací soud se v daném případě zabýval relevantními kritérii na straně jednotlivých žalobců i žalovaného, a jeho závěry ohledně výsledných částek pro jednotlivé poškozené nelze mít za zjevně nepřiměřené jak vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním dané věci, tak s přihlédnutím ke kritériím podle shora zmíněné judikatury. Sice by do určité míry mohly být akceptovatelné výhrady žalovaného vůči navýšení zadostiučinění z důvodu jeho neochoty zaplatit žalobcům celé požadované částky, na druhou stranu by bylo lze diskutovat o míře snížení náhrad s odůvodněním, že žalobci nebyli úmrtí primárního poškozeného přímo přítomni. Souhrn zohledňovaných skutečností, logické odůvodnění úvah odvolacího soudu i výsledné částky však nezakládají zjevnou nepřiměřenost závěrů odvolacího soudu o výši přiznaných částek, a není tak důvodu, aby ji korigoval Nejvyšší soud.
14. Ani při posouzení aktivní legitimace odvolací soud nevybočil z mezí judikatury Nejvyššího soudu, akceptující, že okruh blízkých osob ve smyslu § 2959 o. z. nezahrnuje jen v tomto ustanovení výslovně zmíněného manžela, rodiče a děti, ale i jiné osoby blízké, například sourozence (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2488/2023), ale i další osoby, které pojily se zemřelým intenzivní blízké vztahy (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 757/2022). Zpochybňuje-li žalovaný závěr o existenci blízkých vztahů pouze poukazem na vzdálenost a rozdílnost bydlišť, nejedená se o přesvědčivý argument. Není neobvyklé, že se bydliště blízkých osob v průběhu života od sebe vzdálí, aniž by tato okolnost sama o sobě značila vyhasnutí blízkých rodinných vazeb.
15. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Každý z žalobců má právo na náhradu jedné šestiny nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 2.480 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby (pro šest žalobců 14.880 Kč), všichni žalobci společně mají právo na náhradu hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše zvýšeno o náhradu daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., která činí 3.188 Kč, celkem 18.368 Kč, tj. každý z žalobců 3.061,33 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupkyně žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v obecné třídenní lhůtě k plnění počítané od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
17. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS /23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (dále jen „sporný závěr“). Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat.
18. Ústavní soud setrvale deklaruje, že mu přísluší posuzovat pouze rozpor s ústavním pořádkem a nikoli s běžnými zákony (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, nebo ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2956/23, a ostatně i bod 10 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23). Tím spíše mu nepřísluší posuzovat rozpor rozhodnutí napadeného ústavní stížností s podzákonným předpisem (zde vyhláškou Ministerstva spravedlnosti). Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02).
19. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje obvykle zdrženlivě, do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06). Rozhodnutí tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by měla mimořádně závažné dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Tento předpoklad není v případě rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení splněn již proto, že skutečná výše nákladů právního zastoupení placených účastníkem je věcí dohody mezi účastníkem a advokátem, a je tedy nezávislá na výši náhrady nákladů řízení přiznaných soudním rozhodnutím podle pravidel o mimosmluvní odměně stanovených v advokátním tarifu.
20. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se významu právní normy (viz např. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) a že pro objasnění jejího smyslu slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (viz např. nález ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21). V nálezu vyslovujícím sporný závěr však Ústavní soud vycházel především z izolovaného jazykového výkladu § 9 advokátního tarifu (zejména jeho odstavce 1 ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení) a pominul ostatní možnosti výkladu, zejména argument, že § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu výslovně dopadá na řízení ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy a že jde o výjimku z pravidla ve smyslu návětí první věty § 8 odst. 1. Ústavní soud se v nálezu nevypořádal s námitkou, že měly-li by obecné soudy vždy vycházet z částky, která je předmětem řízení, vedlo by to k tomu, že náhradní tarifní hodnota ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu by se nikdy nemohla použít. To je v rozporu s předpokladem racionálního normotvůrce, který je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). Ústavní soud též v nálezu vyslovujícím sporný závěr nepřiléhavě generalizoval závěry své předchozí judikatury vyslovené ve skutkově odlišných věcech, aniž by zohlednil specifika sporů o ochranu osobnostních práv.
21. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem přitom má řadu dobrých důvodů: Náklady těchto řízení by neměly být nepřiměřeně vysoké, a odrazovat tak poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají vyšší ochrany než prostá majetková práva. Obtížnost věci a od ní odvozená náročnost právního zastoupení není v těchto věcech přímo úměrná výši požadované ani přiznané částky. Zjevně nevhodné by bylo vycházet z částky uplatněné žalobcem, neboť výši náhrady nelze exaktně určit, závisí často na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, žalobce není v jejím určení nijak omezen (mimo jiné i proto, že v některých z těchto řízení je osvobozen od soudních poplatků) a žalovaná částka pravidelně bývá (někdy i značně) vyšší než částka soudem nakonec přisouzená.
Přitom není rozumného důvodu rozhodovat o nákladech právního zastoupení rozdílně podle toho, zda žalobce vstupuje do řízení již se znaleckým posudkem stanovícím výši peněžité náhrady, anebo nikoli, ostatně u většiny osobnostních práv nepřichází jejich ocenění znalcem vůbec v úvahu. V souvislosti s výší žalovaných náhrad nelze odhlédnout ani od okolnosti, že významná část žalobců je osvobozena od soudních poplatků, ať již ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], či rozhodnutím soudu a jsou zastupováni advokáty, kteří jim byli podle § 30 o.
s. ř. ustanoveni soudem. Náklady jejich právního zastoupení (v případě jejich neúspěchu) podle § 149 odst. 2 o. s. ř. a contrario nese stát. Určování odměny těchto zástupců podle § 7 advokátního tarifu z žalované částky by představovalo značnou finanční zátěž státu, jehož zájmy má soud též chránit. Uspokojivým řešením není ani odvozovat tarifní hodnotu od soudem přiznané částky, neboť tento postup selhává v případě zamítnutí či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení a v řízení o opravných prostředcích podaných žalobcem, kde již částečně přiznané plnění není vůbec předmětem řízení.
Ústavním soudem vyjádřený názor, že soudy měly rozhodnout „na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného“, není v nálezu nijak vysvětlen a z jeho reprodukční části ani existence takového „rozdílu“ nevyplývá. V neposlední řadě má být rozhodování o nákladech řízení co nejjednodušší, aby zbytečně nezatěžovalo soudy a nestravovalo jejich kapacitu na úkor rozhodnutí meritorních, což lze nejlépe zajistit formou paušální odměny.
22. Právní názor, podle nějž v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci činí tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Uvedený výklad pak Nejvyšší soud uplatnil i ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. a ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.; srov. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, která byla za účelem sjednocení soudní praxe po projednání občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a zde zveřejněna pod č. 2/2022 a 12/2022. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal i ve vztahu k věcem ochrany osobnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021). Ústavní konformita výkladu Nejvyššího soudu byla opakovaně potvrzena usneseními různých senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24). Ústavní soud uvedeným nálezem dokonce založil rozpor se svým nálezem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, jímž názor Nejvyššího soudu přijal.
23. Vydáním nálezu obsahujícího sporný závěr došlo k překvapivému odklonu od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, a tedy k zásahu do legitimního očekávání účastníků ke dni 10. 4. 2024 probíhajících soudních řízení (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Dovolacímu soudu se proto (bez ohledu na výše uvedené argumenty dovozující nesprávnost sporného závěru) nejeví jako spravedlivé (jak z hlediska osoby k náhradě nákladů oprávněné, tak z hlediska osoby povinné), aby obecné soudy v důsledku neočekávatelné změny judikatury výši náhrady nákladů právního zastoupení v probíhajícím řízení podstatným způsobem navýšily.
24. Z uvedených důvodů dovolací soud při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 6. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu