25 Cdo 293/2024-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a
soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně: Czech
Research Corporation Limited, zahraniční osoby registrované pod č. 07895780, se
sídlem Bridge Street 61, HRS 3DJ Kington, Spojené království Velké Británie a
Severního Irska, zastoupená Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem
Plynárenská 671, Kolín, proti žalované: JUDr. Jana Kurková, IČO 06513361, se
sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2, zastoupená JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1, o vydání cenného papíru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 253/2022-160, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 12 Co
209/2023-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 2 178 Kč k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 46 C
253/2022-160, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vydání 1
ks listinné akcie na jméno o jmenovité hodnotě 100 000 Kč emitované společností
Vítkovice – výzkum a vývoj – technické aplikace a.s., IČO 27677257, se sídlem
Studentská 6202/17, Poruba, Ostrava, označené číslem A07, uschované u žalované
na základě protokolu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. N 185/2020, sepsaného
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 9. 2023,
č. j. 12 Co 209/2023-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud převzal zcela
skutková zjištění soudu prvního stupně, jež byla zejména následující.
3. Dne 27. 8. 2020 sepsala žalovaná jako notářka pod sp. zn. N 185/2020
protokol (dále též „Protokol“), podle nějž žalovaná, složitel – společnost
Maestoso Advanced Materials, a.s., a příjemce – žalobkyně ujednali, že
předmětem Protokolu je přijetí akcií do notářské úschovy dle § 86 a následující
zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „not. ř.“). Příjemce a složitel prohlásili, že
jejich vzájemný závazek vyplývá z ujednání obsažených ve smlouvě nazvané
„Novace smlouvy o převodu listin, listinných cenných papírů“, ze dne 2. 7.
2020, ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k akciím ze dne 27.
8. 2020, uzavřené mezi Kaprona Capital AG jako převodcem a složitelem jako
nabyvatelem, a ve smlouvě o převodu listinných papírů ze dne 27. 8. 2020,
uzavřené mezi Kaprona Capital AG jako prodávajícím a složitelem jako kupujícím,
jejímž předmětem je převod akcií. Složitel za účelem zajištění závazků ze smluv
výše uvedených uložil do notářské úschovy 14 kusů akcií s vyznačeným rubopisem
ve prospěch složitele, a notářka dne 27. 8. 2020 akcie do notářské úschovy
přijala. Notářka se zavázala s akciemi přijatými do notářské úschovy nakládat v
souladu s podmínkami uvedenými v čl. 3: a) Notářka vydá akcie na žádost
nabyvatele za předpokladu, že bude ve lhůtě do 18. 12. 2020 předloženo
souhlasné prohlášení nabyvatele, složitele a společnosti Kaprona Capital AG,
opatřené úředně ověřeným podpisem osoby oprávněné zastupovat každou ze
společností o tom, že nabyvatel uhradil celou kupní cenu za akcie, tedy částku
ve výši 3 001 600 EUR; b) v případě, že notářce nebude předmětná listina
předložena ve lhůtě do 18. 12. 2020, vydá notářka akcie složiteli; c) v
případě, že notářce kdykoliv po dobu trvání notářské úschovy, tj. do 18. 12.
2020, bude předloženo jedno vyhotovení odstoupení nabyvatele od smlouvy o
převodu cenných papírů, a zároveň potvrzení o doručení tohoto odstoupení
převodci, vrátí notářka akcie zpět složiteli; a d) v případě, že v průběhu doby
trvání notářské úschovy dojde mezi složitelem a příjemcem k jakémukoliv sporu,
odstoupení, zpochybnění některého dokumentu či výkladovému problému, na základě
nichž bude požadovat některý z účastníků úschovy vydání akcií, aniž by došlo ke
splnění podmínky uvedené pod písmenem a) tohoto bodu, mají být akcie vydány buď
na základě mimosoudní dohody, nebo pravomocného rozsudku soudu, v nichž bude
uvedeno, komu mají být akcie vydány.
4. Jednou z akcií, jež byly předmětem Protokolu, je i akcie, jejíhož
vydání se žalobkyně domáhá v tomto řízení. Do 18. 12. 2020 nebylo žalované
předloženo souhlasné prohlášení uvedené v čl. 3 písm. a) Protokolu, ani jí do
uvedeného data nebylo předloženo odstoupení od smlouvy uvedené v čl. 3 písm. c)
Protokolu. Žalovaná má předmětnou akcii stále u sebe. Žalobkyně vede se
společností Maestoso Advanced Materials, a.s., soudní spor o nahrazení projevu
vůle a o vydání akcií.
5. Odvolací soud posoudil věc po právní stránce tak, že Protokol má
náležitosti vyžadované ustanovením § 82 notářského řádu. Žalované tak sepisem
Protokolu a přijetím akcií do úschovy vznikla povinnost vydat akcie za podmínek
sjednaných v Protokolu, a to osobě tam uvedené. Naopak nebylo její povinností
dovozovat vůli stran na základě předchozí poměrně složité kontraktace mezi
třemi subjekty a podle takového posouzení určit, komu akcie vydá. Podmínky pro
vydání akcií uvedené v článku 3 písm. a) a c) Protokolu splněny zjevně nebyly.
Podmínka uvedená v čl. 3 písm. b) Protokolu sice formálně vzato splněna byla,
nicméně žalovaná akcie nevydala z důvodu vedení sporu mezi žalobkyní a
složitelem, tj. proto, že nastaly okolnosti uvedené v čl. 3 písm. d) Protokolu
(aniž by ovšem byly splněny podmínky pro vydání akcií podle tohoto bodu).
6. Podle odvolacího soudu došlo sice k výkladovému problému ohledně
Protokolu, neboť se v Protokolu objevuje pojem „nabyvatel“, ač není patrno, kdo
jím má být, když pro společnost Maestoso Advanced Materials, a.s., je v
protokolu zavedena zkratka „složitel“. Tím došlo v některých částech Protokolu
k logickým rozporům, např. v případě nesložení kupní ceny touto osobou jí měly
být vydány akcie z úschovy. Toho však patrně žalobkyně soudní úschovou
dosáhnout nechtěla. Odstranění rozporů v Protokolu však nelze dosáhnout
reivindikační žalobou proti notářce, která je schovatelem, nikoli tvůrcem vůle
žalobkyně a společnosti Maestoso Advanced Materials, a.s. Úkolem soudu v řízení
o povinnosti žalované vydat akcii z úschovy je pouze posouzení splnění
sjednaných podmínek pro její vydání za současného naplnění požadavků notářského
řádu. Výklad nebo nahrazení vůle žalobkyně a Maestoso Advanced Materials, a.s.,
vyplývající z jiných smluv uzavřených i jinými osobami než účastníky řízení,
není a nemůže být v tomto řízení řešeno ani jako otázka předběžná, když
účastníky řízení nejsou ani všechny smluvní strany. Tuto otázku je nutno
vyřešit v samostatném řízení vedeném právě mezi tvůrci této vůle, tj. žalobkyní
a Maestoso Advanced Materials, a.s. Teprve bude-li tato otázka vyřešena (tj.
vůle nahrazena), bude splněna podmínka uvedená v čl. 3 písm. d) Protokolu a
bude možné se po žalované domáhat vydání akcie z úschovy, pokud žalovaná nebude
rozhodnutí soudu respektovat a akcii nevydá dobrovolně.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení tří hmotněprávních otázek
dosud v judikatuře neřešených, a sice 1) zda je přípustné, aby se příjemce
podle notářského řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 domáhal vydání předmětu
notářské úschovy žalobou směřující proti notáři, je-li účastníkem notářské
úschovy stejně jako složitel, 2) zda může být v rámci předběžné otázky prováděn
výklad smluvních ujednání (zjišťována vůle jednajících stran), když účastníkem
řízení nejsou všechny strany smlouvy, a 3) zda má skutečný úmysl známý druhé
straně přednost před textem právního jednání i v případě protokolu sepsaného
notářem. Dále pak spatřuje přípustnost dovolání v nesprávném právním posouzení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, a sice zda postup soudu, kdy
nerozhodne o některých důkazních návrzích vznesených účastníkem a o dalších
sice rozhodne, avšak nevypořádá se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí,
představuje porušení práva účastníka na spravedlivý proces.
8. K první otázce žalobkyně uvedla, že právní závěry o tom, že v případě
složení peněz či listin do notářské úschovy vzniká právní vztah pouze mezi
složitelem a notářem, jak byly obsaženy např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, na něž poukázal odvolací soud,
vycházely z tehdejšího znění notářského řádu, které neumožňovalo přijímat
peníze či listiny za účelem jejich vydání dalším osobám k zajištění sjednaných
závazků. Tento právní stav byl změněn zákony č. 284/2004 Sb. a 303/2013 Sb.,
které upravily zajišťovací notářskou úschovu. Ustanovení § 89b ve spojení s §
88 odst. 4 not. ř. pak přímo stanoví, že mají-li být listiny předány do
notářské úschovy za účelem zajištění dluhu, musí být notářský protokol pořízen
též za účasti příjemce (případně jej musí příjemce schválit prostřednictvím
dodatku o schválení protokolu). To v podstatě odpovídá svěřenské smlouvě, jak
uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016,
nebo v rozsudku ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013. Proto se může i
příjemce domáhat vydání předmětu notářské úschovy přímo proti notáři, má-li za
to, že mu ji notář přes splnění sjednaných podmínek nevydal. Pokud odvolací
soud dospěl k závěru, že žalovaná není v dané věci pasivně legitimovaná, neboť
žalobu podal žalobce jakožto příjemce, pak je jeho právní posouzení nesprávné.
Uvádí-li tedy čl. 3 písm. d) Protokolu, že akcie mají být vydány na základě mj.
pravomocného rozhodnutí soudu, pak takovým rozhodnutím nemusí být pouze
rozhodnutí vydané v řízení mezi složitelem a příjemcem, které by navíc pro
žalovanou nebylo závazné. Naopak podle žalobkyně může být takovým rozhodnutím i
rozhodnutí v řízení mezi žalobkyní jako příjemcem a žalovanou jako notářkou.
9. K druhé otázce žalobkyně uvedla, že má-li být výklad právního jednání
řešen v soudním řízení jako předběžná otázka, není třeba, aby účastníky řízení
byly všechny strany takového právního jednání, resp. účastníkem řízení nemusí
být žádný z účastníků takového jednání. K tomu poukázala na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, a ze dne 23. 6. 2005, sp. zn.
21 Cdo 2770/2004. Nejsou-li účastníci právního jednání účastníky soudního
řízení, v němž je výklad daného právního jednání nutno provést, lze příslušné
fyzické osoby, které se na právním jednání podílely, vyslechnout jako svědky,
což žalobkyně v tomto řízení navrhovala. V daném případě pak bylo zjevně
nezbytné provést primárně výklad Protokolu, k čemuž ovšem bylo nutno provést
výklad právních jednání – smluv, jejichž plnění měla notářská úschova
zajišťovat.
10. Ke třetí otázce žalobkyně uvedla, že soudy měly obsah Protokolu
posuzovat přednostně podle úmyslu jednajících stran, a to i tehdy, pokud byl
Protokol sepsán žalovanou jako notářkou. Nejprve tedy měla být zjištěna
skutečná vůle stran, kterou chtěly Protokolem vyjádřit, a až poté mělo být
posuzováno, zda byly či nebyly splněny podmínky pro vydání listin podle
Protokolu. K tomu žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022. Není možné tento postup odmítnout s
konstatováním, že obsah Protokolu je rozporný a odstranění rozporů v Protokolu
nelze dosáhnout reivindikační žalobou proti notářce. Jestliže soudy řádně
nevyložily Protokol, nemohly ani posoudit, zda žalovaná byla či nebyla povinna
žalobkyni uschované listiny vydat.
11. Konečně ke čtvrté otázce žalobkyně uvedla, že soudy neodůvodnily,
proč neprovedly žalobkyní navrhované výslechy fyzických osob, které se
účastnily sepisu Protokolu, tedy Č., ředitele žalobkyně, a žalované, a dále
důkaz akciemi, které byly předmětem Protokolu. Tím soudy založily
nepřezkoumatelnost a neústavnost vydaných rozhodnutí. K tomu žalobkyně
poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94,
ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS
2110/2007.
12. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů
zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že žalobkyně v dovolání
neformulovala zřetelně žádnou otázku hmotného práva relevantní pro danou věc,
kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit. Žalobkyní pokládané otázky byly již
Nejvyšším soudem vyřešeny, nebo nejsou pro danou věc relevantní. Rozhodnutí
obou soudů spočívá na závěru, že nebyly splněny podmínky Protokolu pro vydání
předmětné listiny. Je proto zcela jasné, že v případě, kdy by podmínky podle
Protokolu splněny byly, mohly by se vydání listiny domáhat obě smluvní strany.
Na první žalobkyní položené otázce, která se jeví v argumentaci žalobkyně
klíčovou, tedy rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Obdobně to platí i pro
otázky druhou a třetí. Co se týče otázky čtvrté, pak by mohlo jít o vadu
řízení, která však není způsobilým dovolacím důvodem. Žalovaná však má za to,
že tato vada řízení není dána, protože žalobkyně neuvedla řádně tvrzení, která
chtěla navrženými (a neprovedenými) důkazy prokázat. Žalobkyně také podle
žalované nevymezila řádně, v čem spatřuje přípustnost dovolání.
14. Dále žalovaná uvedla, že ona sama je vázána pouze Protokolem, a
nikoli též smlouvami či dohodami v Protokolu zmíněnými, protože nebyla jejich
účastnicí. Při posuzování toho, zda jí vznikla povinnost vydat uschované
listiny složiteli či příjemci, proto žalovaná nemohla žádným způsobem
zjišťovat, jaká byla vůle stran uvedených smluv či dohod, nebo odstraňovat
pouhým výkladem vůle rozpory mezi nimi. Nejasnosti obsažené v Protokolu tak
mohou být odstraněny buď dohodou mezi žalobkyní a složitelem, nebo soudním
rozhodnutím ve sporu mezi nimi. Dokud nebude postaveno najisto, které straně
listiny v úschově náleží, nemůže je žalovaná nikomu z nich vydat. Již z faktu,
že se žalobkyně sama, bez dohody se složitelem, domáhá po žalované vydání
listin, je zřejmé, že mezi nimi existuje spor. Pokud by mělo být v tomto řízení
závazně rozhodnuto o vydání listin žalobkyni, byla by tím složiteli upřena
možnost bránit se proti požadavku žalobkyně na vydání listin. Žalovaná má za
to, že není povinna sama posuzovat, komu listiny náleží, nýbrž je na příjemci
či složiteli, aby prokázali své oprávnění k vydání listin způsobem uvedeným v
Protokolu. K tomu však zatím nedošlo. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně odmítl, event. zamítl.
15. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 o. s. ř.), má všechny zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), avšak
není přípustné.
16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je dána jen tehdy,
jestliže na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem
nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí
odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou nebo více na sobě
nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu
přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele. Sama okolnost, že neobstojí
jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, nemůže mít vliv
na jeho správnost, jestliže jiný důvod „obstojí“, protože jeho správnost
nemohla být přezkumu podrobena. V takovém případě není ani zapotřebí se
správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr
odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997,
sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník
1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp.
zn. 2 Cdon 119/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon
808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25
Cdo 2695/2019). Tak je tomu i v projednávané věci.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na závěru, že nebyly
splněny podmínky uvedené v Protokolu pro to, aby žalovaná byla povinna akcii
vydat žalobkyni, zejména nebylo předloženo pravomocné soudní rozhodnutí, o němž
se hovoří pod bodem d) článku 3 Protokolu. Žalobkyně má za to, že podmínku
uvedenou pod bodem d) článku 3 Protokolu lze vyložit i tak, že soudním
rozhodnutím tam uvedeným může být i rozhodnutí v tomto řízení (tj. v řízení
příjemce proti notářce, kterým má být notářce uložena povinnost vydat
uschovanou akcii příjemci). Tak tomu ovšem zjevně být nemůže, bez ohledu na
vůli stran Protokolu.
18. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 26. 11. 2019, sp.
zn. 22 Cdo 2430/2019, podle procesní nauky lze soudní rozhodnutí třídit podle
různých hledisek. Jedním z nich je třídění na rozhodnutí deklaratorní a
konstitutivní. Zatímco deklaratorní rozhodnutí se o sporném hmotněprávním
vztahu toliko závazně vyslovují (aniž ho mění), konstitutivní rozhodnutí jsou
přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávního vtahu. Deklaratorní
rozhodnutí nutně zůstává svojí povahou skutečností pouze procesní; nemá vliv na
existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 11/1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8.
2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2007,
sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti tomu rozhodnuti konstitutivní jsou svojí
povahou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve
smyslu ustanovení hmotného práva teprve důvodem vzniku nového, předtím
neexistujícího, hmotněprávního vztahu. Konstitutivní rozhodnutí nedeklaruje již
existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků
tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému
zásahu je však třeba výslovného ustanovení zákona; analogická aplikace
zákonných ustanovení zde není možná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, z odborné literatury viz např. Winterová, A.
a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 229, 230). V
jiných případech, než které jsou upraveny zákonem, není vydání konstitutivního
rozhodnutí možné, a to ani za předpokladu, že by se z okolností případu vydání
konstitutivního rozhodnutí jevilo nutným východiskem k jeho řešení (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 1989, sp.
zn. 3 Cz 4/89, publikovaného pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, výše citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 992/2011, či ze dne 24. 1.
2018, sp. zn. 22 Cdo 5237/2017).
19. Právní nauka je pak zajedno v tom, že okruh konstitutivních soudních
rozhodnutí nelze rozšiřovat ani případným smluvním ujednáním v tomto směru
(srov. Dvořák, Bohumil. Právní moc civilních soudních rozhodnutí. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2008, s. 77–78, marg. č. 142–144, nebo Jandová, Hana. Povaha
rozhodnutí o nárocích na náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu
osobnosti. Soudní rozhledy, 2022, č. 2, s. 42-45, či Winterová, A., Macková, A.
a kol.: Civilní právo procesní. Díl první: řízení nalézací. Praha. Leges. 2018.
str. 208). Povahu konstitutivních rozhodnutí se všemi důsledky z toho
plynoucími pak mají i tzv. konstitutivní rozsudky na plnění, tj. rozsudky,
které ukládají žalovanému povinnost plnit, ovšem takovou, kterou do doby vydání
rozsudku žalovaný podle hmotného práva neměl (viz Smolík, Petr, Dvořák, Bohumil
a kol. Právo hmotné a procesní na rozcestí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024,
s. 79 a násl.).
20. Z výše uvedeného nutně plyne, že je-li žalobou požadováno vydání
deklaratorního rozhodnutí na plnění, pak taková žaloba, je-li jí požadováno
splnění neexistující povinnosti, bude zamítnuta. Žaloba o splnění povinnosti,
resp. dluhu sice existujícího, avšak ještě nikoli dospělého, bude také
zamítnuta, a to jako předčasná. Nejpozději v okamžiku vyhlášení rozsudku (viz §
154 odst. 1 o. s. ř.) totiž musí dluh nejen existovat, ale být také splatný,
tedy dospělý. Rozhodnutí deklarující, že tu nějaký právní poměr nebo právo je
či není, resp. ukládající splnit povinnost z takového právního poměru vzniklou,
totiž vychází z hmotněprávního stavu existujícího k okamžiku vyhlášení
rozhodnutí, a samo nemůže založit do té doby neexistující hmotněprávní
povinnost.
21. Jsou-li shora uvedené úvahy aplikovány na daný případ, pak mělo-li
by žalobě být vyhověno deklaratorním rozsudkem, musela by nejpozději v okamžiku
vyhlášení rozsudku odvolacího soudu v této věci podle hmotného práva existovat
a být dospělá povinnost žalované vydat předmětnou akcii žalobkyni. K tomu, aby
taková povinnost žalované podle článku 3 písm. d) Protokolu vznikla [když
podmínky článku 3 písm. a), b) a c) zjevně splněny nebyly a žalobkyně o jejich
splnění nic netvrdila], muselo by pravomocné soudní rozhodnutí, o němž se
hovoří v článku 3 písm. d) Protokolu, již existovat před vyhlášením rozsudku v
této věci. Existenci takového rozhodnutí ovšem žalobkyně nejen netvrdila (a ani
v řízení nevyšla nijak najevo), nýbrž výslovně uváděla, že rozhodnutím podle
článku 3 písm. d) Protokolu má být rozsudek v této věci. K okamžiku vyhlášení
rozsudku odvolacího soudu tedy podle hmotného práva (za shora popsaného
skutkového stavu) nemohla existovat povinnost žalované vydat podle článku 3
písm. d) Protokolu předmětnou akcii žalobkyni.
22. Mělo-li by pak být žalobě vyhověno konstitutivním rozsudkem, tj.
měla-li by teprve na základě v tomto řízení vydaného rozsudku vzniknout
hmotněprávní povinnost žalované vydat žalobkyni předmětnou akcii, pak pro
vydání takového rozsudku by musel existovat zákonný podklad, tj. muselo by
existovat ustanovení zákona, které vydání takového rozsudku předpokládá. Takové
zákonné ustanovení ovšem podle přesvědčení Nejvyššího soudu neexistuje. Možnost
vydání takového rozsudku pak nemohla být založena ani dohodou účastníků
Protokolu.
23. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že na otázkách výkladu vůle
účastníků Protokolu v tom smyslu, v jakém tyto otázky vznášela žalobkyně v
dovolání (otázky č. 2 a 3), rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Ať již
účastníci Protokolu mínili ujednáním obsaženým v článku 3 písm. d) Protokolu o
povinnosti žalované vydat akcie na základě pravomocného rozhodnutí soudu
cokoli, nemůže být tam uvedeným rozhodnutím soudní rozhodnutí v řízení, kterým
se žalobkyně či složitel domáhá po žalované vydání akcií z úschovy, aniž by
žalované bylo předloženo dřívější pravomocné soudní rozhodnutí o tom, komu mají
být akcie vydány, resp. kdo na ně má právo.
24. Vzhledem k tomu, že žalobkyní tvrzená pochybení odvolacího soudu při
dokazování, resp. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k zamítnutým
či neprovedeným důkazům, se měla týkat okolností rozhodných pro posouzení
otázek č. 2 a 3, pak ani otázka č. 4 nemůže založit přípustnost dovolání (a
tato tvrzená pochybení by tak nemohla být ani vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud by ovšem Nejvyšší soud mohl k
takové vadě ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlížet). Rozsudek odvolacího
soudu pak ve shora uvedeném smyslu nezávisí ani na otázce aktivní legitimace
žalobkyně jako příjemce podle Protokolu (otázka č. 1).
25. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak není dovolání přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
26. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
27. Podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná
právo, aby jí žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nahradila účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou
advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 1 500
Kč, jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč, a DPH z
uvedených částek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu