25 Cdo 3201/2024-597
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o zaplacení pojistného plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 135/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 68 Co 143/2023-490, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 68 Co 143/2023-490, v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně a ve výrocích II, III a IV, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 12. 2022, č. j. 30 C 135/2017-423, ve výroku I, IV a V, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 12. 2022, č. j. 30 C 135/2017-423, zamítl žalobu na zaplacení 211 731,50 Kč s příslušenstvím, 243 341,50 Kč s příslušenstvím a 16 264 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2017 a rozhodl o nákladech řízení. V řízení o žalobě na pojistné plnění představující náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 20. 7. 2012 do 5. 7. 2014 ve výši 211 731,50 Kč, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 243 341,50 Kč, a počínaje 1.
1. 2017 pravidelnou měsíční rentu ve výši 16 264 Kč vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že nepřipoutaný žalobce měl dne 20. 7. 2012 dopravní nehodu zaviněnou řidičem vozidla pojištěného u žalované, při níž utrpěl ránu na čele, oděrky horního víčka oka, nosu a čela, krvácení z nosu, pohmoždění pravého kolenního kloubu, oděrky pravé nohy a natažení krční páteře. Pro zjištění rozsahu poranění vyšel soud prvního stupně ze znaleckých posudků zpracovaných pro účely řízení, zejména ze znaleckého posudku doc.
MUDr. Evžena Hrnčíře, který předložila žalovaná, a revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Z těch vyplynulo, že utrpěným poraněním žalobce v důsledku dopravní nehody odpovídala délka pracovní neschopnosti od dne 20. 7. 2012 do dne 8. 4. 2013, kdy po provedení artroskopie pravého kolene (dne 29. 10. 2012) a po odeznění na ni navazujících komplikací (hluboká žilní trombóza bérce) byla ukončena rehabilitace. Později již v důsledku dopravní nehody netrpěl žalobce žádnými zdravotními následky, které by byly důvodem jeho pracovní neschopnosti a po jejím ukončení mu znemožňovaly výkon jeho profese.
Kdyby byl žalobce řádně připoután bezpečnostním pásem, neutrpěl by zhmoždění kolene ani zranění obličeje a jeho pracovní neschopnost by trvala asi jen 5 týdnů, tedy do 23. 8. 2012. Závěry znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře korespondovaly se závěry znaleckého ústavu Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, stejně jako s posudky o invaliditě žalobce, podle kterých jeho invalidita nemá původ v úrazu utrpěném při autonehodě, ale v degenerativních změnách na páteři, na které nehoda neměla žádný vliv.
Žalobcem navrhovaný výslech jeho ošetřujících lékařů soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost, když jejich zdravotní dokumentace již sloužila jako podklad pro zpracování znaleckých posudků. Nárok žalobce posoudil soud podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, podle § 441, § 445 a § 446 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že žalobci náleží pouze nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 28 734 Kč. Konkrétně za dobu od nehody 20.
7. 2012 do 23. 8. 2012, kdy by jeho pracovní neschopnost skončila, pokud by byl řádně připoután. V takovém případě by totiž pravděpodobně k poranění kolene vůbec nedošlo, a proto v tomto rozsahu shledal soud prvního stupně přetrženou příčinnou souvislost.
Protože žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku žalovaná již vyplatila 65 270 Kč, čímž byl žalobcův nárok více než zcela uspokojen, žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 68 Co 143/2023-490, potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé (výrok I), změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok II a III) a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Vzhledem k odvolacím námitkám zdůraznil, že se soud prvního stupně náležitě vypořádal s tím, proč neprovedl výslech lékařů ošetřujících žalobce – pro nadbytečnost. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že řádně vedená zdravotnická dokumentace zachycující zdravotní péči o žalobce v určitém čase jasně vypovídá o konkrétní skutečnosti týkající se zdravotního stavu žalobce a posléze provedený výslech svědků (ošetřujících lékařů) by ve vztahu k ní nemohl přinést nic nového. Závěry znaleckých posudků podle odvolacího soudu nebyly vnitřně rozporné, znalci se vypořádali s jednotlivými zdravotními zprávami o stavu žalobce, s výsledky jeho vyšetření, a pokud zaujali vůči závěrům některých zpráv výhrady, vždy vysvětlili, z jakého důvodu tak učinili.
3. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I dovoláním. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je přesvědčen, že při dopravní nehodě utrpěl poranění kolene, jehož následky lékaři vyhodnotili jako poúrazové degenerativní změny kloubních chrupavek. V důsledku narušeného stereotypu chůze a asymetrického zatěžování dolních končetin se u něj postupně objevily potíže s bederní páteří. Odvolací soud pochybil, když vyšel ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, který se nemohl odborně vyjadřovat o skutečnostech, jež nenáleží do jeho specializace – o příčinné souvislosti mezi jeho zdravotním stavem a dopravní nehodou. Znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví není podle žalobce objektivní, znalci znaleckého ústavu nepřihlédli ke všem významným skutečnostem, závěry posudku náležitě neodůvodnili, a proto je znalecký posudek nepřezkoumatelný. Nalézací soudy se s jeho námitkami vůči znaleckým posudkům nikterak nevypořádaly a zcela je opomenuly. Dovolatel je tedy přesvědčen, že příčinná souvislost mezi jeho invaliditou a dopravní nehodou nebyla přerušena, rozhodující příčinou byla dopravní nehoda, bez níž by úraz nenastal, a v úvahu připadalo pouze případné spoluzavinění žalobce na vzniku škody, které bylo třeba prokázat a míru spoluzavinění stanovit na základě znaleckého posudku, což se nestalo. Nalézací soudy také nesprávně stanovily délku pracovní neschopnosti žalobce, po kterou mu měla náležet náhrada za ztrátu na výdělku. Trvání pracovní neschopnosti žalobce pouze do 23. 8. 2012 nevyplynulo ani ze znaleckého zkoumání. Nalézací soudy dále pochybily i v tom, že bez dostatečného odůvodnění neprovedly žalobcem navržené výslechy svědků – ošetřujících lékařů žalobce. Teprve až jejich svědeckými výpověďmi by byl bezpečně zjištěn jeho zdravotní stav. Tím porušily právo žalobce na soudní ochranu a spravedlivý proces. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), a nejprve se zabýval jeho přípustností.
6. Podle § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně porušení smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních právních předpisů. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Posuzovaná věc se tedy řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, neboť povinnost žalované pojišťovny poskytnout plnění za škůdce vznikla před 1. 1. 2014.
7. Otázka prokázání příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod C 1025), protože v řízení se zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. V daném případě nalézací soudy své rozhodnutí o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti založily především na závěru, že zranění žalobce při dopravní nehodě nezanechalo na zdraví žalobce trvalé následky, příčinou snížení jeho pracovní schopnosti a invalidity je výlučně obecné onemocnění, závažné degenerativní změny páteře, které se vyvíjely postupně, dlouhodobě, řadu let. Nebylo prokázáno, že by jejich příčinou byla zranění, jež žalobce utrpěl při předmětné dopravní nehodě.
8. Výhrady týkající se nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti směřuje žalobce výhradně vůči hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (tvrdí, že degenerativní změny páteře vznikly jako následek úrazu kolene při nehodě, což však bylo znaleckými posudky vyloučeno), a přitom přehlíží, že dovolací soud je instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací, a je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně, pokud z něj odvolací soud vychází). Správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, popř. soudem prvního stupně, nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Napadá-li tak dovolatel skutkové závěry nalézacích soudů (že důvodem invalidity žalobce je obecné onemocnění, nikoli následky zranění při předmětné nehodě) a hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (zpochybnění odbornosti znalce MUDr. Evžena Hrnčíře a závěrů jeho znaleckého posudku jakož i závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu), nevymezuje tím jediný možný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení a nezakládá tím přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Při námitce opomenutých či odmítnutých důkazů dovolatel navíc přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, Soubor C 5978, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95), což učinil. Nalézací soudy ve stávajícím řízení řádně vyložily důvody, proč neprovedly výslech ošetřujících lékařů žalobce (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou vůči znaleckým závěrům, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což ve vztahu k této části nároku není. Přesto lze zdůraznit, že se odvolací soud dostatečně vypořádal i s námitkami žalobce proti znaleckým posudkům (viz bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost dovolání žalobce proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o nároku žalobce na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 243 341,50 Kč a o nároku na rentu 16 246 Kč měsíčně od 1. 1. 2017.
11. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Pro právní posouzení příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a ztrátou na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti je významná otázka, zda dobu trvání pracovní neschopnosti žalobce po nehodě lze (byť částečně) pokládat za následek skutečnosti, že žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem, a zda je namístě proto v nějakém rozsahu dospět k závěru o spoluzpůsobení si újmy poškozeným žalobcem. K posouzení této otázky je podle § 237 o. s. ř. přípustné dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobce. 12. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. 13. Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za niž škůdce odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, Soubor C 6063, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž přesněji řečeno o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného. Okolnost, že řidič nebyl při jízdě motorovým vozidlem připoután bezpečnostními pásy, lze hodnotit jako důvod spoluzpůsobení si škody poškozeným, jestliže je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků a v jakém rozsahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, Soubor C 13869, ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 969/2014, nebo ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2919/2016). Byla-li škoda způsobena výlučně zaviněním škůdce, nese ji sám. 14. Podle uvedených zásad tedy je třeba zvažovat, zda (a případně do jaké míry) okolnost, že žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem zapříčinila vznik (alespoň určité části) škody tím, že prodloužila dobu trvání pracovní neschopnosti. V závislosti na tom by v určitém rozsahu nemohl být škodlivý následek (ztráta na výdělku při pracovní neschopnosti žalobce) přičten škůdci. 15. Znalci (doc. MUDr. Hrnčíř a znalecký ústav) se shodli, že doba trvání pracovní neschopnosti u zranění, která žalobce utrpěl, tedy zhmoždění jednoho kolenního kloubu a natažení a podvrtnutí krční páteře, činí obvykle 4 – 6 týdnů. U žalobce byla tato doba prodloužena tím, že k objektivizaci žalobcem udávaných (klinickým vyšetřením nezdůvodněných) bolestí kolene bylo provedeno artroskopické vyšetření kolenního kloubu (při němž nebyly zjištěny známky úrazu), hojení po artroskopii bylo komplikováno hlubokou žilní trombózou bérce. Žalobce byl v pracovní neschopnosti do 5. 7. 2014, nejpozději od 9. 4. 2013, kdy byla ukončena žalobcova rehabilitace, však již tato pracovní neschopnost nesouvisela s dopravní nehodou. Znalci též uzavřeli, že byl-li by žalobce připoután, s největší pravděpodobností by neutrpěl zhmoždění kolene ani úraz obličeje, ale pravděpodobně jiné zranění (tzv. whiplash injury), které by si rovněž vyžádalo několikatýdenní až několikaměsíční léčení. 16. Takto zjištěný skutkový stav vedl nalézací soudy k závěru, že v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, přičitatelné škůdci, je pracovní neschopnost žalobce v trvání pěti týdnů, tedy od 20. 7. 2012 do 23. 8. 2012, poté je již důsledkem porušení povinnosti žalobce být připoután bezpečnostním pásem. Tento závěr však trpí určitou vnitřní rozporností. Mělo-li by nepřipoutání bezpečnostním pásem mít za následek, že doba, nutná k léčení zranění kolene by nebyla přičítána škůdci, ale žalobci, nemohl by obstát závěr o trvání pracovní neschopnosti po dobu pěti týdnů, do 23. 8. 2012. Znalci totiž dobu 4 až 6 týdnů pokládají za odpovídající pro léčení podvrtnutí páteře, ale i zhmoždění kolene. Je zřejmé, že prodloužení pracovní neschopnosti nad tuto dobu až do 8. 4. 2013 bylo důsledkem artroskopie s komplikovaným průběhem léčby, která byla provedena k objektivizaci žalobcem udávaných subjektivních obtíží s kolenem. Jestliže tedy soudy mínily pokládat za odůvodněnou dobu pracovní neschopnosti vyvolanou kromě podvrtnutí páteře také zhmožděním kolene, bylo namístě shledat ji odůvodněnou až do 8. 4. 2013. Pokud ovšem uzavřely, že pracovní neschopnost vyvolaná zhmožděním kolene byla zapříčiněna tím, že žalobce porušil svou zákonnou povinnost být připoután bezpečnostním pásem, bylo namístě zjistit, zda a jak by byla pracovní neschopnost žalobce kratší, kdyby bezpečnostní pás použil. Pochybnosti v tomto směru vyvolává především konstatování znaleckého ústavu, že by pásem připoutaný žalobce s největší pravděpodobností utrpěl jiné zranění se srovnatelnou či dokonce delší pracovní neschopností. 17. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně ohledně příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalobcem a dobou trvání jeho pracovní neschopnosti po nehodě není logicky navázán na dostatečná skutková zjištění, je předčasný, a tedy nesprávný. 18. Dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně rozsudku odvolacího soudu je tedy důvodné. Dovolací soud proto část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že důvody, pro které zrušil rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i výrok I rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V jeho průběhu soud znovu posoudí, po jakou dobu byla pracovní neschopnost žalobce následkem poškození jeho zdraví při předmětné dopravní nehodě. 19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude nalézacím soudem rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu