oupený Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem
Pražská 132/4, 460 01 Liberec, proti žalovanému: P. K., IČO XY, se sídlem XY,
zastoupený Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00
Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: UNIQA pojišťovna,
a.s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 136/810, 160 12 Praha 6, o 563 105,32 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C
179/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.
6. 2020, č. j. 25 Co 91/2020-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení 13 165 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Aleše Buriánka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 25 Co 91/2020-136,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 1. 2020, č. j. 12 C
179/2018-95, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 563 105,32 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků i vůči
státu, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V
řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady újmy na zdraví, již měl žalovaný
způsobit nedostatečnou diagnostikou kožního výrůstku na jeho čele, vyšel
odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež doplnil
opětovným výslechem znalkyně), že dne 23. 8. 2016 vyšetřil žalovaný kožní
výrůstek na čele žalobce, vyhodnotil jej jako keratom (aktinickou keratózu) a
odstranil jej kyretáží. Po nějaké době se útvar na čele žalobce znovu vytvořil,
proto v jiné kožní ambulanci podstoupil léčbu s podezřením na melanom. Na
základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Hercogovou, i jejích výslechů,
soudy uzavřely, že postup žalovaného při léčbě žalobce byl lege artis, neboť
jestliže má zkoumaný útvar znaky aktinické keratózy, nemá-li nijak netypické
znaky či se nejedná o rizikového pacienta, je klinické vyšetření dostačující. Histologické vyšetření se nezbytně provádí až v případě netypického klinického
obrazu či opětovného výskytu. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem
soudu prvního stupně, že postup žalovaného nevybočil ze standardu zdravotních
služeb ve smyslu § 2643 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném od 1. 1. 2014, a § 45 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Žalobce ani po poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázal porušení právní povinnosti žalovaným. Odvolací soud neshledal
pochybení ani při zadávání otázek znalkyni (použitím pojmu „lege artis“), neboť
otázky soud prvního stupně dále rozvedl tak, že nebylo pochyb, že znalkyně se
má vyjádřit pouze k odborným otázkám (což učinila), nikoliv věc posuzovat
právně. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž opakuje námitky, které
uplatnil před soudy obou stupňů a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014, 8 Tdo 1421/2008, 6 Tdo 353/2012, Cdon 24/94, 25 Cdo
4223/2009, 30 Cdo 3061/2012, 21 Cdo 2939/2013, 22 Cdo 1810/2009, 25 Cdo
583/2001, 26 Cdo 3928/2013, 30 Cdo 3450/2007, 29 Cdo 2214/2010 a Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, III. ÚS 2914/11 a IV. ÚS 2338/08, namítá odklon
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky hodnocení
důkazu znaleckým posudkem, při němž soudy pochybily a došlo tak k porušení
zásady volného hodnocení důkazů. Poukazuje na nesprávné zadání otázek znalkyni
prof. MUDr. Janě Hercogové, CSc., MHA, čímž na ni soud delegoval svoji pravomoc
k posouzení obsahu pojmu lege artis a následně mechanicky (bez dalšího) přejal
její závěry. Znalec je oprávněn pouze hodnotit, zda byla příslušná zdravotní
služba poskytnuta podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, tedy
otázky odborné a nikoli právní.
Dovolatel popisuje základní zásady klinického
vyšetřování dospělých, jehož součástí je i vyšetření rodinné anamnézy, užití
dermatoskopu, histologické vyšetření a pořízení fotodokumentace, což nebylo
žalovaným provedeno a tento nedostatek byl znalkyní v jejím posudku ignorován. Posudek byl vypracován na základě irelevantních podkladů bez zdravotnické
dokumentace, znalkyně nehodnotila klinické vyšetření, neměla představu, jak
vypadal předmětný kožní útvar, vycházela z toho, že byl použit dermatoskop a
uvedla, že v okolí je nedostatek dermatologů. Soudům nižších stupňů dovolatel
vytýká, že ačkoliv konstatovaly strohost zdravotnické dokumentace, nevzaly tuto
skutečnost jakkoliv v potaz. Z provedených důkazů tak vyplynuly zcela jiné
skutkové (a tím i právní) závěry, než jak je soudy prezentují ve svých
rozhodnutích. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1829/2011
a 29 Cdo 604/2012 nesouhlasí se závěrem o neunesení důkazního břemene ve věci,
neboť nebyl řádně poučen ve smyslu § 118a o. s. ř. Navrhl změnu rozsudku
odvolacího soudu tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit mu
žalovanou částku, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně
hodnotily provedené důkazy a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním,
především pak k chybnému závěru, že žalovaný při odstranění kožního útvaru na
jeho čele postupoval „lege artis“. Tyto námitky ovšem postrádají charakter
právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen
proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního
posouzení skutkového stavu. V podstatě se domáhá přezkumu skutkových závěrů, z
nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje
nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl
posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Tím však nelze přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku
nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č.
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek – dále jen „Sbírky“, včetně tam obsaženého odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen
ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se
správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu,
který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V rozhodnutích, od nichž se měl odvolací soud dle dovolatele od ustálené
rozhodovací praxe odchýlit, se dovolací i Ústavní soud zabývaly způsobem
hodnocení znaleckých posudků, tedy právě otázkami, jež přípustnost dovolání z
výše uvedených důvodů nezakládají. Navíc ve většině z nich byla dovoláním
napadená rozhodnutí vydána před 1. 1. 2013, tedy za účinnosti občanského
soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kdy nedostatky
skutkových zjištění byly (na rozdíl od současné právní úpravy) přípustným
dovolacím důvodem. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014,
pak dovolací soud shledal přípustnost dovolání z důvodu neodlišení odborného a
právního závěru znalce a mylného právního názoru soudu na právní sílu důkazu, a
nikoli nesprávného hodnocení provedených důkazů, jak je namítáno v projednávané
věci, v níž odvolací soud odborné a právní závěry správně rozlišil. Okolnost,
že znalkyně ve znaleckém posudku užívala termínu „lege artis“ neznamená, že
zdravotnický výkon žalovaného posuzovala z právního hlediska; znalkyně jej
posuzovala výhradně z hlediska odborného, přičemž na základě jejích odborných
závěrů soudy učinily závěr právní. Proto dovolací soud, vázán vymezením dovolacího důvodu, uzavřel, že dovolání
není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu absenci poučení podle § 118a o. s. ř. či
chybné zadávání otázek znalkyni, uplatňuje námitky, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze
v dovolacím řízení přihlédnout jen, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.