25 Cdo 3525/2024-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, zastoupená Mgr. Lukášem Fialou, advokátem se sídlem Na Křivce 1562/18, Praha 10, proti žalovaným: 1. M. R., zastoupený Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem Příčná 327/1, Havířov, a 2. J. S., zastoupený JUDr. Janou Fuskovou, advokátkou se sídlem Fryštátská 64/9, Karviná, o zaplacení 1.352.300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 17 C 240/2018, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2024, č. j. 71 Co 338/2023-426, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.988 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Lukáše Fialy.
1. Žalobkyně se po žalovaných domáhala žalované částky z titulu regresní náhrady za odškodnění, které vyplatila poškozeným v souvislosti s dopravní nehodou způsobenou druhým žalovaným s nepojištěným vozidlem ve vlastnictví prvního žalovaného.
2. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 17 C 240/2018-322, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 1.352.300 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok II) a státu (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 15. 4. 2017 došlo k dopravní nehodě s vozidlem řízeným druhým žalovaným, při níž jako spolujezdec zahynul T. L. (dále též „zemřelý“). Proti druhému žalovanému bylo vedeno trestní řízení, jež však bylo odloženo pro jeho nepřípustnost, neboť duševní choroba druhého žalovaného, která nastala až po spáchání činu, mu trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. Povinnost prvního žalovaného k náhradě části vyplaceného plnění žalobkyni vyplývá z § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). První žalovaný nesplnil svou povinnost vyplývající z § 4 citovaného zákona, jelikož neuzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla. Okresní soud neshledal důvodnou uplatněnou námitku promlčení části práva žalobkyně, protože plnění z garančního fondu bylo poškozeným vyplaceno postupně ve dnech 15. 12. 2017, 4. 1. 2018, 6. 4. 2018 a 13. 11. 2018, a právo tedy bylo u soudu 2. 12. 2020 uplatněno včas. Právo na náhradu toho, co žalobkyně plnila poškozeným, se vůči povinným osobám promlčuje v obecné promlčecí době trvající 3 roky podle § 629 o. z. Výši plnění poskytnutého jednotlivým poškozeným z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy shledal soud prvního stupně v mezích zákona a obvyklé praxe. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se této problematiky s tím, že vycházel z dvacetinásobku průměrné mzdy v roce 2016. Náhrada nemajetkové újmy náleží otci zemřelého T. L. ve výši 500.000 Kč, jeho sestře ve výši 350.000 Kč, jeho bratrům ve výši 300.000 Kč a synovcům ve výši 250.000 Kč. Žalobkyně přihlédla k okolnostem případu a toto plnění krátila všem poškozeným o 40 %, neboť zemřelý nebyl připoután, měl vědomost o požití alkoholu řidičem jakož i o skutečnosti, že nemá platné řidičské oprávnění. Oprávněnými shledal rovněž požadované náklady poškozených na právní zastoupení v souvislosti s uplatněním jejich nároků.
3. K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 71 Co 338/2023-426, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jde-li o uložení povinnosti prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni 1.352.300 Kč s částí úroku z prodlení, a změnil jej, jde-li o část úroku z prodlení co do jeho procentuální výše a okamžiku, od nějž žalobkyni náleží, ve zbylém rozsahu, tedy ve zbývající části úroku z prodlení, žalobu zamítl (výrok I), uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a státu (výroky II, III a IV) a prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, vyjma problematiky úroku z prodlení. Zdůraznil, že s ohledem na okamžik, kdy došlo k předmětné dopravní nehodě, je nezbytné vycházet ze znění § 24 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2017. Konstatoval, že druhý žalovaný vozidlo opakovaně užíval a měl snad úmysl je v budoucnu získat do svého vlastnictví, avšak v řízení nebylo prokázáno, že by k prodeji a k předání vozidla došlo před dopravní nehodou.
K otázce promlčení odvolací soud uvedl, že nárok žalobkyně vyplývající z § 24 zákona č. 168/1999 Sb. má povahu originárního nároku, který se promlčuje v obecné tříleté lhůtě běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Počátek běhu promlčecí doby se tak odvíjí od data výplaty plnění. S ohledem na dobu výplaty jednotlivých částek poškozeným (od června 2017 do listopadu 2018) a na dobu uplatnění jednotlivých nároků žalobou, popř. rozšířením žaloby, byly nároky uplatněny včas, tedy před uplynutím promlčecí doby.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku ohledně nesprávné výše vyplacených částek. Náklady Hasičského záchranného sboru, zdravotní pojišťovny, uhrazeného pohřebného či související s právním zastoupením poškozených byly řádně doloženy listinnými doklady. Zjevně nepřiměřená není ani náhrada nemajetkové újmy pozůstalým po zemřelém T. L. S ohledem na blízké a intenzivní vztahy mezi zemřelým a jeho příbuznými (otcem, sourozenci a synovci) náleží těmto osobám náhrada nemajetkové újmy podle § 2959 o. z.
za duševní útrapy způsobené jeho úmrtím. Pokud jde o posouzení otázky úroku z prodlení, vznikl sice žalobkyni regresní nárok vůči prvnímu žalovanému již dnem následujícím poté, kdy příslušné částky pozůstalým vyplatila, ale splatnost tohoto nároku nastala až poté, kdy tyto částky vůči prvnímu žalovanému uplatnila. Odvolací soud dále konkretizoval, od jakého okamžiku žalobkyni náleží v souvislosti s jednotlivými přiznanými částkami úrok z prodlení, jejž přiznal podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v zákonné výši bez ohledu na výši uváděnou v žalobních návrzích.
4. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítal následující procesní vady:
[1] Soudy obou stupňů nesprávně uvedly trvalý pobyt prvního žalovaného, jenž je od roku 2019 veden na ohlašovně Magistrátu města Karviná.
[2] Postupem odvolacího soudu, který v důsledku podání odvolání prvním žalovaným nejednal rovněž s druhým žalovaným jako solidárním dlužníkem prvního žalovaného, došlo ke krácení práv druhého žalovaného.
[3] Prvnímu žalovanému nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku.
[4] Odvolací soud žalobkyni kompenzoval zkrácení časového úseku na úhradu úroků z prodlení zvýšením úrokové sazby a navedl ji tím ke změně žaloby, čímž porušil zásadu dispoziční a zásadu zákazu reformationis in peius. Před soudem prvního stupně neměla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení.
5. Dovolatel dále nesouhlasil s právním posouzením otázky převodu vlastnického práva, neboť předmětné vozidlo prodal druhému žalovanému a předložil v tomto směru patřičná skutková tvrzení, přičemž odkazoval především na svědecké výpovědi a listiny, jež obsáhle analyzoval. Uvedl, že k převodu vlastnického práva dochází v případě movitých věcí samotnou účinností kupní smlouvy, a druhý žalovaný se tak stal vlastníkem vozidla uzavřením kupní smlouvy a převzetím vozidla, nikoliv až uhrazením celkové kupní ceny či změnou evidence vlastníka v registru vozidel, přičemž registr silničních vozidel má výhradně evidenční povahu.
Dovolatel v tomto směru odkázal například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1708/2006. Tím, že první žalovaný nepodal žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla, byla založena nanejvýš jeho odpovědnost za přestupek, nikoliv odpovědnost za škodu. Dovolatel taktéž vyjádřil svůj nesouhlas s výší odškodnění, jehož se dostalo pozůstalým po zemřelém T. L., a to prostřednictvím zpochybnění kvality jejich vzájemných vztahů, věrohodnosti jejich výpovědí a dále poukazem na výši spoluzpůsobení si újmy ze strany zemřelého.
Jelikož rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, byl vydán teprve po odškodnění duševních útrap pozůstalých, neměly jím soudy argumentovat. Nebylo namístě ani odškodnění synovců zemřelého, kteří nepatří do skupiny nejbližších příbuzných. Dovolatel zpochybnil též posouzení otázky promlčení práva žalobkyně, neboť ta získala povědomost o vzniklé škodě a o osobě škůdce bezprostředně po dopravní nehodě, kdy začal běh tříleté subjektivní promlčecí lhůty, takže žaloba byla podána až po jejím marném uplynutí.
Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, podle nějž je sjednocen konec promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Dovolatel se též vymezil vůči délce řízení v dané věci. Závěrem první žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné především proto, že se ve většině svého obsahu zabývá procesními vadami či skutkovými závěry nižších soudů, nikoliv však právním posouzením věci. Přípustnost dovolání nemůže založit případná nesprávná adresa v záhlaví rozhodnutí, zhoršení postavení druhého žalovaného (který navíc nebyl účastníkem odvolacího řízení), neosvobození prvního žalovaného od soudních poplatků (o němž již bylo pravomocně rozhodnuto) či „navedení“ žalobkyně ke změně žaloby (soud pouze žalobkyni vyzval k doplnění důkazních návrhů, případně k adekvátní dispozici s žalobou v rozsahu úroku z prodlení, který neměl za prokázaný v celém rozsahu). Namítá-li první žalovaný, že měla snížit částky vyplacené pozůstalým s ohledem na spoluzpůsobení si újmy zemřelým, zdůraznila žalobkyně, že přesně tak postupovala, když snížila vyplacené náhrady o 40 %. Judikatura, již dovolatel cituje na podporu svých závěrů o promlčení práva žalobkyně, není na posuzovanou věc aplikovatelná. Žalobkyně tedy navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Ačkoliv dovolatel uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zjevné, že ve skutečnosti jej nenapadá, jde-li o část výroku I, jíž byla žaloba zamítnuta v rozsahu nároku žalobkyně na část úroku z prodlení. Dovolání proti této části výroku I napadeného rozsudku by ani nebylo ze strany prvního žalovaného subjektivně přípustné, protože jí bylo rozhodnuto v jeho prospěch.
10. Způsobilým dovolacím důvodem není poukaz na vady řízení (první až čtvrtá otázka), neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje. Nejde zde tedy o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
11. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud konstatuje, že uvedení chybné adresy trvalého pobytu nemá žádný vliv na správnost rozhodnutí po věcné stránce, přičemž dovolatel ani netvrdí, že byl uvedenou nesprávností krácen na svých právech. Žalovaní v posuzované věci nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., neboť osoby zavázané podle hmotného práva k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. (obdobně viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4678/2010, či ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006), a není tedy důvod, proč by měl odvolací soud jednat též s druhým žalovaným, když odvolání podal pouze první žalovaný. O tom, že prvnímu žalovanému nebylo přiznáno osvobození od soudní poplatků, již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 15. 9. 2023, č. j. 17 C 240/2018-359, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2023, č. j. 71 Co 274/2023-369, a toto rozhodnutí již nelze v dovolacím řízení napadnout, nehledě na to, že takové dovolání by bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o.
s. ř. Námitkou, že odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu reformationis in peius (změny k horšímu), když rozhodl v neprospěch dovolatele ohledně příslušenství, tedy v rozsahu, který nenapadla odvoláním žádná ze stran, první žalovaný jinými slovy uvádí, že odvolací soud v tomto rozsahu překročil kvantitativní meze rozsahu přezkumu. Uplatňuje tak tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., k jejíž nápravě je určena žaloba pro zmatečnost, neboť pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně v části zákonného úroku z prodlení brání odvolacímu přezkumu.
Pokud odvolací soud v uvedeném rozsahu přesto spor projednal a rozhodl o něm, mohl řízení zatížit zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2835/2024).
12. Údaje, jež se podle § 4 odst. 4 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, zapisují do registru silničních vozidel ohledně vlastníka vozidla (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu), definují osobu, které svědčí vlastnické právo, tedy toho, o jehož právu na věc není pochyb (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 691/08). Tento závěr ostatně vyplývá i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu, například z nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12, a rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06. V nich Ústavní soud konstatoval, že otázku vlastnických práv k vozidlu lze určit rychle a jednoduše, neboť vlastnictví vozidla podléhá registraci příslušnými orgány a je prokazováno veřejnou listinou, konkrétně technickým průkazem nebo osvědčením o registraci vozidla. Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006, dovodil, že technický průkaz je veřejnou listinou, a vysvětlil, že se jedná o doklad osvědčující technickou způsobilost vozidla k provozu, údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž jeho smyslem je osvědčovat zákonem stanovené údaje formou veřejné listiny, která dokládá pravdivost svého obsahu, není-li prokázán opak. Veřejný charakter technického průkazu vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o veřejnou listinu osvědčující skutečnosti předpokládané zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, byť Nejvyšší soud výslovně neupřesnil, že mezi těmito skutečnostmi jsou i údaje o vlastnictví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 871/2025).
13. Je tedy zjevné, že byl-li první žalovaný v registru vozidel a ve velkém technickém průkazu veden jako vlastník předmětného vozidla (dovolatel netvrdí opak), bylo na něm, aby prokázal, že došlo k uzavření kupní smlouvy mezi ním a druhým žalovaným, jak tvrdil. Dovolací námitky směřují proti
skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci. První žalovaný na podkladě vlastní verze skutku, že mezi ním a druhým žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy, prosazuje oproti odvolacímu soudu právní názor, že pasivně věcně legitimován je v tomto sporu pouze druhý žalovaný. Pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
14. Jde-li o výši zadostiučinění, jehož se dostalo pozůstalým po T. L., připomíná dovolací soud, že ustanovení § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
O takový případ se v této věci nejedná. Soudy obou stupňů pro svá rozhodnutí vzaly v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominuly a jejich úvahy neobsahují žádný logický rozpor. Zabývaly se tím, zda částky, jež žalobkyně vyplatila jednotlivým pozůstalým, byly adekvátní s ohledem na jejich příbuzenský poměr a intenzitu vzájemných vztahů (viz body 75 a 76 rozsudku soudu prvního stupně a body 15 a 16 napadeného rozsudku). Pokud tedy dospěly k závěru, že částky vyplacené jednotlivým pozůstalým na náhradě nemajetkové újmy jsou přiměřené, nelze jim v tomto směru vytknout žádné pochybení.
Vyplacení odškodnění nezletilým synovcům zemřelého pokládaly soudy za nezbytné vzhledem k tomu, že spolu měli blízké vztahy, zemřelý se jim věnoval, a dokonce s nimi sdílel pokoj (viz bod 75 rozsudku soudu prvního stupně). Naznačuje-li první žalovaný, že je jejich odškodnění problematické vzhledem k tomu, že se nejedná o nejbližší příbuzné, poznamenává dovolací soud, že podle § 2959 o. z. lze odškodnit jakoukoli osobu blízkou. Soudy rovněž vzaly v úvahu míru spoluzpůsobení si újmy zemřelým, a není tedy pravdou, že se touto otázkou nezabývaly.
K námitce dovolatele, že výši odškodnění nelze posuzovat podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněného pod číslem 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dovolací soud uvádí, že těžko lze žalobkyni vytýkat, že pozůstalým vyplatila odškodnění ve výši, která odpovídá následně vydanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož cílem bylo sjednocení rozhodovací praxe a zakotvení automatického valorizačního mechanismu výše náhrad.
Judikatura dovolacího soudu nepředstavuje právní normu, u níž by snad bylo možné hovořit a nepřípustné retroaktivitě, obzvláště v situaci, kdy toliko upřesňuje konkrétní obrysy právní normou předpokládaného odškodnění tak, aby se poškozeným v obdobné situaci dostávalo obdobných částek.
15. Dovolateli nelze přisvědčit ani v souvislosti s problematikou promlčení. Právo žalobkyně na tzv. postih (regres) podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. se tradičně nepovažuje za nárok na náhradu škody, nýbrž za zákonem založený originární nárok, protože se jeho vznik neodvozuje od škodní události, nýbrž až od okamžiku, kdy bylo skutečně poskytnuto plnění z garančního fondu. Protože zákon neupravuje promlčení postižního práva, je třeba dovodit režim obecné tříleté promlčecí lhůty běžící ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno, a nikoliv režim promlčení vztahující se k nárokům na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Promlčecí lhůta postižního práva vůči škůdci tedy běží od okamžiku, kdy bylo poškozenému plněno z garančního fondu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 452/2010). Z § 24 odst. 9 citovaného zákona jednoznačně vyplývá, že postižní právo žalobkyně vzniká teprve výplatou plnění z garančního fondu (zde výplatou odškodnění pozůstalým po T. L.), a bylo by zcela nesmyslné, aby promlčecí doba vztahující se k tomuto právu začala běžet dříve, než toto právo vůbec vzniklo. V daném okamžiku žalovaná ani nemohla vědět, zda a v jaké výši bude pozůstalým plnit.
Odkaz prvního žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 je pak zcela nepřípadný, jelikož se týká vztahu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti, tedy práv, jež jsou vyhrazena poškozenému a nemohou svědčit žalobkyni coby svébytnému subjektu poskytujícímu mimo jiné odškodnění poškozeným z garančního fondu v případě, že jejich újma byla způsobena s nepojištěným vozidlem. Odvolací soud tedy otázku promlčení práva žalobkyně na regres posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
16. Pokud se první žalovaný domnívá, že řízení v této věci je nepřiměřeně dlouhé, nelze z toho činit žádné závěry pro výsledek řízení. Dovolatel však může postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
17. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ostatně dovolatel sice výslovně podává dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, avšak žádné konkrétní námitky proti výrokům o nákladech řízení nevznáší.
18. Jelikož dovolání prvního žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má proti prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 13.740 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 16.988 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu