25 Cdo 47/2022-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) B. R., narozený XY, b) E. R., narozená XY, c) Y. R., narozený XY, d) I. R., narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Kateřinou Verostovou, LL.M., advokátkou se sídlem Rokycanova 809/1c, Olomouc, proti žalované: Smartwings, a. s., se sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6, IČO 25663135, zastoupená JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, o 1 600 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 108/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 17 Co 225/2021-71, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b), c) a d) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 1 543 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Verostové, LL.M.
každému 400 EUR s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání všech žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 17 Co 225/2021-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b), c) a d) každému 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 11. 1. 2019 do zaplacení, ohledně zamítnutí požadavku každého ze žalobců na zaplacení úroku z prodlení za dobu od 9. 10. 2018 do 22. 10. 2018 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci dne 5. 7. 2018 cestovali letadlem provozovaným žalovanou (číslo letu QS 1284) z Prahy do Tel Avivu a letadlo do cílové destinace přiletělo se zpožděním 3 hodiny a 6 minut. Dne 11. 9. 2018 žalobci jako cestující podepsali smlouvu o postoupení svých pohledávek na společnost AirHelp Limited, která 8. 10. 2018 jménem žalobců zaslala žalované výzvu ke kompenzaci. Poté, co byla v jiných soudních řízeních před českými soudy shledána neplatnost smluv o postoupení pohledávek jiných cestujících společnosti AirHelp Limited, uzavřela tato společnost se žalobci smlouvu o postoupení pohledávek zpět na žalobce.
Předžalobní výzvou ze dne 22. 12. 2020 žalobci vyzvali žalovanou k úhradě kompenzace za zpožděný let, v níž se, stejně jako v žalobě, odvolávali na výzvu učiněnou již společností AirHelp Limited. Odvolací soud věc po právní stránce posoudil podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 261/2004 (dále jen „nařízení“) a otázky nařízením přímo neřešené podle českého práva. Smlouvu, jíž žalobci postoupili vymáhání nároku na společnost AirHelp Limited, shledal neplatnou, a nepřisvědčil námitce žalované, že právo žalobců je promlčeno.
Nárok na náhradu škody za zpožděný let uplatnili žalobci v souladu s články 5 a 7 nařízení včas, tj. ve lhůtě stanovené v § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); výzvu podala společnost AirHelp Limited jménem žalobců jako svých klientů, jednalo se tedy o nezmocněné jednatelství a žalobci toto jednání dodatečně a bez zbytečného odkladu (poté, co české soudy shledaly smlouvy s AirHelp Limited neplatnými) konkludentně schválili (§ 440 odst. 1 věta druhá o.
z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení právních otázek, z nichž některé podle ní řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a jedna z otázek dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena. Namítla nesprávné právní posouzení věci s tím, že rozhodným právem pro posouzení účinků výzvy společnosti AirHelp Limited ve vztahu k žalobcům a žalované není české právo, tuto výzvu k úhradě kompenzace nelze posuzovat jako jednatelství bez příkazu ve prospěch žalobců, neboť ji učinila společnost AirHelp Limited vlastním jménem a na svůj účet poté, co na ni žalobci předmětné pohledávky postoupili, dále k ratihabici výzvy ze strany žalobců došlo opožděně (schválili ji až s více než dvouletým časovým odstupem) a námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, ani zneužitím práva.
Rozsudek odvolacího soudu je navíc pro žalovanou překvapivý. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, případně jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Předně je třeba konstatovat, že dovolání směřující proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž byl zčásti potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (ohledně úroků z prodlení za období od 9. 10. 2018 do 22. 10. 2018), není subjektivně přípustné a v tomto rozsahu bylo podáno neoprávněnou osobou.
Napadené rozhodnutí v této části nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud jej změní či zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Obsahuje-li dovolání výhrady ke skutkovým zjištěním, je třeba zdůraznit, že dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkové námitky, resp. námitky napadající výsledek hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017). K námitkám obsaženým v dovolání je pak třeba uvést, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka „určení rozhodného práva pro posouzení právních účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek, pro dlužníka a skutečného věřitele, jestliže se následně ukáže, že z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek se postupník (tj.
domnělý nabyvatel) nestal věřitelem pohledávky“, kterou měla žalovaná za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a otázka, „zda výzvu k úhradě postoupené pohledávky, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, lze – poté, co smlouva o postoupení pohledávky byla shledána soudy neplatnou – považovat za jednatelství bez příkazu na účet postupitele“ při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na řešení uvedených otázek napadené rozhodnutí nezávisí, a žalovaná především při jejich formulaci vychází ze skutečnosti, že výzvu k úhradě učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, tj. společnost AirHelp Limited jako domnělý nabyvatel pohledávek.
Odvolací soud však na základě zopakovaného dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že výzvu k plnění podala společnost AirHelp Limited jménem všech žalobců jako svých klientů (srov. bod 22 napadeného rozhodnutí). Žalovaná tak prostřednictvím uvedených otázek ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, ze kterých při právním posouzení věci vycházel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ovšem nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, (dále jen
„Sb. rozh. obč.“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost dovolání nezakládá ani další v dovolání vznesená otázka, „zda dodatečné schválení výzvy AirHelp učinili žalobci bez zbytečného odkladu, když k němu došlo více než 2 roky po výzvě“, neboť při řešení otázky včasnosti ratihabice výzvy AirHelp Limited žalobci se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) opakovaně vyjadřoval k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“, přičemž uzavřel, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12.
6. 2008, sp.
zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či žalovanou citovaný rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Též Ústavní soud uvedl, že pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05). Výše citované závěry jsou přitom plně použitelné i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. například žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod číslem
37/2020 Sb. rozh. obč., dále rozsudky téhož soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, a ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022, či usnesení ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 83/2022). K výkladu § 440 odst. 1 věty první o. z. pak Nejvyšší soud již opakovaně ve své judikatuře uzavřel, že k dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o jednání, jakož i o tom, že je za něj učinil neoprávněný zástupce (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, či rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, příp. ve vztahu k obdobné úpravě v § 33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, srov. rozsudky ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019, ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4725/2018, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 852/2021). Nejvyšší soud přitom v argumentaci žalované neshledává žádné důvody, pro které by se měl od této své konstantní rozhodovací praxe odchýlit. Odvolací soud nepostupoval v rozporu s výše citovanými závěry, pokud posoudil konkrétní okolnosti případu a uzavřel, že žalobci, kteří nezpochybňovali, že se prostřednictvím společnosti AirHelp Limited chtěli domoci na žalované náhrady za zpožděný let, a zároveň ve svých dalších úkonech se výzvy učiněné prostřednictvím AirHelp Limited dovolávali, svým konkludentním jednáním tuto výzvu schválili a že tak učinili bez zbytečného odkladu poté, co české soudy (v jiných řízeních, jichž žalobci nebyli účastníky) začaly shledávat smlouvy o postoupení pohledávek cestujících na AirHelp Limited neplatnými (tedy zjevně i bez zbytečného odkladu poté, co se teprve na základě takových rozhodnutí českých soudů žalobci dozvěděli o případné neplatnosti jimi uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, včetně plných mocí, tj. o tom, že výzvu za ně učinil neoprávněný zástupce).
Další námitkou žalované, že jí vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, ani zneužitím práva, se není nutno pro nadbytečnost zabývat, neboť již vyřešení předchozí otázky (že k ratihabici výzvy ze strany žalobců došlo bez zbytečného odkladu) vede k závěru, že žalobci uplatnili své nároky před uplynutím promlčecí lhůty. Přesto lze pro úplnost uvést, že přípustnost dovolání nezakládá ani tato otázka, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 62/2022, či ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30.
5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, či ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Nejvyšší soud přitom neshledává zjevně nepřiměřenými úvahy odvolacího soudu, že námitka promlčení uplatněná žalovanou naplňuje znaky zneužití práva a je ve zjevném rozporu s dobrými mravy za situace, kdy žalovaná byla výzvou společnosti Airhelp Limited jednající jménem žalobců upozorněna na to, že žalobci po ní uplatňují nárok vyplývající ze zpoždění letu v konkrétní výši, na toto uplatnění nijak nereagovala ať již úhradou či vznesením jakýchkoliv námitek, včetně námitky zpochybňující vymáhání prostřednictvím společnosti AirHelp Limited a požadující, aby nárok uplatnili přímo cestující (tím žalobce fakticky utvrdila v tom, že jejich nárok byl u ní řádně a včas uplatněn), přičemž neplatností smlouvy o postoupení pohledávky (a tím, že nárok u ní takto nebyl uplatněn včas) argumentovala až v řízení před soudem.
Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila tím námitku vady řízení (její tvrzení neobsahuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen, shledal-li by dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s.
ř.), což v projednávané věci není naplněno. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podané dovolání žalované odmítl zčásti podle § 218 písm. b) ve spojení s § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou, a zčásti podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 146 odst. 3 o. s. ř. za použití § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o.
s. ř. Jelikož bylo dovolání žalované odmítnuto, je povinna nahradit každému ze žalobců, kteří měli v dovolacím řízení postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007), náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložili, a to ve výši 1 543 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, vypočtené z tarifní hodnoty 9 720 Kč (400 EUR při kurzu 24,3 Kč/1 EUR ke dni podání vyjádření k dovolání – 2.
2. 2022), přičemž jde o společné úkony při zastupování více osob a advokátovi náleží za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, neboť šlo o společný úkon – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. 29 ICdo 39/2019), při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.
s. ř. ve výši 21 %, tj. 268 Kč, neboť advokátka žalobců je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit každému ze žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.